Během letošních Svátků potkala Asterion katastrofa, možná lépe řečeno přírodní úkaz, ne nepodobný Velkému zemětřesení. Jeden z původních tvůrců Asterionu, Karel Makovský, se rozhodl s prací pro náš svět, potažmo hry na hrdiny úplně skončit. Jaké to bude mít důsledky poznáte asi až za nějaký čas, na článcích v Dechu draka (proti nimž někteří tak brojí) a na dalším modulu Zlatá pavučina. Určité náznaky však půjdou bezesporu vyčíst z tohoto textu, a proto čtenáři schopní luštit tajnou řeč zapsanou mezi řádky budou mít výhodu znalostí, jichž se ostatním dostane až dlouho poté. Původně jsem zamýšlel, že tento text bude plný odpovědí na otázky, jež vyvstanou při tvorbě světa. Myslím však, že zde najdete spíše jenom další otázky. Nyní ale už dost planých řečí, začněme hovořit o věcech dávno minulých.

Brzy po Draconu jsme se dostali do situace, kdy opadlo naše počáteční nadšení. Nezmizelo docela, ale euforickou náladu nahradila občasná radost z toho, že si můžeme vymýšlet a dávat tvar neznámému. Už v té době se objevil rozpor, na nějž narážím v průběhu let stále, nepravidelně a tu v menší a jindy ve větší míře. Asterion, jakožto fantasy svět primárně určený pro hry na hrdiny, je čirou fikcí, neexistující, v myslích obsaženou skutečností. Kdykoliv se snažím něco nového do tohoto světa přidat, nepřemýšlím o podobných příkladech z historie Země, nesnažím se danou krajinu, stát, organizaci, či člověka vědomě napasovat do rámu naší prožité či zděděné zkušenosti. Nepředstavuji si, že Danérie v současnosti připomíná Německo v té a té době nebo že Noční let má stejnou strukturu jako jedna z tajných služeb světových velmocí. Na druhou stranu je jisté, že nemohu ignorovat svou paměť a věci, jež jsou v ní uložené, a že tyto vzpomínky ovlivňují do jisté míry můj úsudek. Ovšem tyto částečky informací (neboť má paměť i vědomosti připomínají mnohem více zaprášenou staletí nenavštěvovanou knihovnu s rozpadajícími se svazky než řadu novotou vonících encyklopedických slovníků) jsou pevně osedlány bezuzdnou fantazií, která promlouvá skrze mé prsty a klávesnici počítače. Proto se na Asterionu nacházejí místa, jež se vymykají jakékoliv škatulce (nebo si to alespoň drze myslím), a lidé s přehledem mně nevlastním mají potíže najít pro ně vhodná zemská přirovnání. Díky skutečnosti, která je výše nastíněna, jsem docela trpěl v okamžicích (hodinách), kdy jsme spolu s Vláďou a Karlem seděli nad nakreslenými mapami a pokládali si otázky: Co se těží v těchto místech? Čím se živí lidé tadyhle? Kolik obyvatel bude mít tento kraj? Jaké procento dobrodruhů žije v Dálavách? … Tyto otázky jsou logické a dát na ně uspokojivou odpověď by mělo být samozřejmostí. Ale kde je tady nějaká fantazie?

V podstatě mohou existovat dva extrémní případy vymyšlených světů, oba ve své čisté formě nedosažitelné. První z nich je dokonalým fyzikálně-sociologickým modelem, kde je vše podřízeno přírodním zákonům(což v sobě může zahrnovat i magické, ale pevně dané zákonitosti) a kde by se dalo chování společnosti určit pomocí Seldonovy psychohistorie (viz Issac Asimov, Nadace). Celý svět by byl deterministický, kdy by nemusela existovat Kronika, tak jak je uváděná v asterionských geografických modulech, neboť ze stavu v roce 845 Královského letopočtu by člověk mohl určit skutečnost v libovolném jiném čase. Tak, jak by byl popsán, by z něj vyplývalo, že Svobodná města padnou do područí Východní dálavy, hevreni zcela ovládnou Divoké pláně a Trhlinovou pláň a Khar Démon zničí celý Asterion roku 875 K.l. Druhým extrémem by byl svět čistě fantastický, vymyšlený do posledního detailu, který by se ani v jednoduchostech neodvolával na naši prožitou zkušenost. Ten, na rozdíl od dokonalého fyzikálně-sociologického modelu, si ani nedokážeme pořádně představit. Vždyť každá rasa odlišná od lidské by myslela jiným, naprosto odlišným způsoben, jež by pro nás měl být nepochopitelný z našeho bytostného hlediska. Magie by nebyla sbírkou v grimoárech popsaných kouzel a eskamotérských triků, kdy jeden každý čaroděj by rozuměl její podstatě a v různé míře ji komandoval ke konání vlastní vůle. Daleko spíše by byla mnohotvará, proměnná, nezachytitelná a nevyzpytatelná, zpochybňovala by jakékoliv poučky a zákony ještě dříve, než by je někdo dokázal formulovat. V rukou kohokoliv by byla velkou neznámou, nepředvídatelnou silou. Podobné by to bylo s bohy, jednotlivými krajinami, lidmi, tvory, zkrátka vším. Kdybychom dokázali změřit vzdálenost našeho vědomí k vědomí šílenců, cesta k pochopení čirou fantazií stvořeného světa by byla desetkrát, možná stokrát delší.

Patrně bych teď měl uvést, kde leží ten zlatý střed, bod, v němž je vytvářený svět dostatečně podobný našemu, aby se dal přijmout čtenářem-uživatelem za vlastní, a kde je natolik fantastický, aby v něm bylo obsaženo to kouzlo neskutečna. Na tuto otázku si ale musí odpovědět každý sám. Myslím, že naše ideály vytvořeného světa mají k sobě mnohem blíže než k jednomu či druhému extrému, a proto dokážeme příznivě vnímat téměř jakýkoliv z vytvořených světů. A nezbývá nám než sklonit se před těmi, kdo dokáží hranice fantastické normality překročit a vydat se mnohem dál, ať už jedním, či druhým směrem.