Tímto textem bych rád zahájil sérii článků, jenž by měly jako netopýr sedící na trámu u stropu čarodějovi pracovny nahlédnout do historie tvorby Asterionu, a to zejména do aspektů vytváření světa jako takového. Doufám, že naše těžce nabyté zkušenosti a prošlapané cesty pomohou jiným, aby snadněji a rychleji došli co nejdále.

Asterion není první svět pro hry na hrdiny, který v našich krajích vyšel. Přestože jsme ho s touto myšlenkou dělali, předběhl nás modul Dvanáct sošek Almiru a myslím, že i Taria. U Almiru jsme se utěšovali faktem, že jde více o rozvinuté tažení než o popis světa, ovšem u Tarie byla porážka jasná a neoddiskutovatelná. V té době se ještě věřilo, že československý trh a vůbec RPG scéna je schopná vstřebat a uživit více světů. Dnes se na to dívá mnoho lidí velmi skepticky a zvyšující se obliba zahraničních produktů jim s vypočítavým úsměvem dává zapravdu. Bitvu o prvenství jsme tedy prohráli, nezbývalo než zvítězit na jiném poli, v množství modulů a masovosti. Ale začněme od začátku.

Asterion vznikl jako herní svět pro Dračí doupě, stejně jako velké množství jiných, které se skrývají v poznámkách a náčrtech třeba na vašem stole. Neměl žádné velké (a ani malé) ambice stát se něčím víc a několik let poté, co jsme přestali hrát s původní družinou, sloužil mně a Vláďovi Čechovi jako plátno s načrtnutými obrysy, kde naše fantazie měla své pískoviště a prolézačky. V okamžiku, kdy se stal z Asterionu projekt (ještě zdaleka ne Projekt), jsme měli v ruce jednu mapu pozdější Tary (chudou na oblasti, ale velmi dobře nakreslenou pečlivou ženskou rukou), několik náčrtků Čtyř království na Lendoru, pár pokusů o povídky a legendy, něco historie, útržky poznámek z odehraných dobrodružství a hlavu plnou mlhavých představ. Asterion se tehdy ještě nejmenoval Asterion, snad ani neměl jméno.

Měli jsme tedy projekt, hrubé zadání týkající se rozsahu textu a dozvěděli jsme se, kolik znaků denně psal Mark Twain (číslo už si nepamatuji, ale bylo to hodně). Vypadalo to jako hračka, stačilo psát mnohem pomaleji než přítel Mark a na Draconu, který se měl odehrát za tři měsíce, jsme mohli mávat když ne hotovým, tak polohotovým Asterionem. Připadali jsme si (alespoň má maličkost) jako kouzlem přenesení do velkého světa, vždyť jsme pracovali pro Altar, ten Altar. Tehdy to ještě mělo patřičný zvuk.

Dobře, máte za úkol vytvořit svět pro Dračí doupě (pravidlová nezávislost Asterionu se jako idea objevila až mnohem později), máte mapu, poznámky a volnou ruku v tom, co z pravidel vypustíte a co ne. No, když ne nejlepší, tak určitě nejjednodušší je začít rasami. Černého Petra si neomylně vytáhli kudúci, kteří jsou otloukánky snad všude a upřímně, ono se není moc čemu divit. Ostatní rasy z Dračího doupě již měly jakési literaturou vybudované zázemí, snad jen krolové působili trochu nepatřičně, ale my jsme je vnímali jako takové polidštěné trolly. A když už jsme začali rasami, hned jsme mezi ně přidali naše, „vymyšlené“. Punc originality jako takové měli v podstatě jen hevreni, ostatní rasy už tady existovaly, byly to jakési archetypy fantasy světa a my jsme je chtěli na Asterionu mít.

Dnes je běžné napínat představivost na skřipec a snažit se z ní vydolovat co nejúžasnější a nejbizarnější tvory. Tehdy, soudě podle fanzinů a naší vlastní snahy, byla situace jiná. Četli jsme v Tolkienovi o vznešených elfech a chtěli si za ně zahrát nebo je alespoň potkat při dobrodružstvích. Podobné to bylo se skřítky, ale třeba i orky, gobliny a skřety, kteří získaly zcela jiné postavení, než jim přisoudila pravidla DrD. Ale přesto jsme nechtěli jen trpně kopírovat zaběhané vzory, a tak jsme křivili a překrucovali samotné archetypy. Při vzpomínce na svahilsky mluvící elfy se musím vždy v duchu pousmát.

Popsat rasu není příliš těžké. Popsat rasu zajímavě a barvitě je mnohem obtížnější. Musíte jí vtisknout osobitost, charisma, atmosféru a život a přitom nechat dost prostoru pro vzájemné odlišnosti mezi jednotlivými jejími příslušníky, aby nebyli jeden jako druhý, dokonalé výsledky dokonalého biologického experimentu. Tady se poprvé dostáváte ke skutečné tvorbě světa, neboť musíte přemýšlet o historii rasy, dát jí do vínku nějaké území, sousedy, nepřátele, spojence a další věci. Proto jsme taky přikreslili mapu Lendoru a začali vyplňovat jednotlivá bílá místa jmény. Zkuste jen tak cvičně vymyslet deset jmen, u kterých jste se rozhodli použít pokud možno jen češtinu? A co takhle padesát? Nezačínají se vám tam stále plést barvy a slova jako hory, řeka a les jsou najednou hrozně těžkopádná? Nám se tohle stalo. Několik názvů do mapy jsme vymýšleli ještě cestou do Brna, když jsme seděli ve vlaku a přemítali, jak budeme Martinu Klímovi předvádět výsledky naší práce. V ruce jsme měli jednu novou mapu, popis ras v kompaktní podobě, náčrt fungování světa (pozdější tvárnost, Stínový a Vnější svět) a o něco více poznámek. Výsledek tříměsíční práce. Mark Twain musel mít v té době na tváři vědoucí úsměv.