V Starém Světě existovalo mnoho zemí s mnoha legendami. Mezi velkými královstvími na východě v podhůří Stinných hor existovala jedna malá zemička.

Šlo o pár vesnic a osad. Děj, tak se ta zemička jmenovala - lidé z ní byli brzy vyhubení při šarvátkách před Hlubokou Nocí, kdy povstal Nekrotos a zaútočil na ostatní země.

Lidé zde nebyli totiž moc chytří (skoro vůbec), a tak se nedokázali bránit. I tato, dá se říci nudná zemička, měla jednu svou záhadu, legendu a pověru.

Bylo tomu již pět měsíců, co se v malém nedalekém lesíku, spíše remízku každou noc objevovalo světlo. Mezi obyvateli se vyprávělo, že se tam usídlil zlý duch. V noci celá vesnice nespala, ale hlídala děti. Říká se, že ten zlý duch děti žere.

„Děti! Vždyť o žádné jsme za těch pět měsíců nepřišli.“ pravil impotentní mnich Hulax: „Až na Tomíka Srnku, který se jednou v noci nevrátil domů a Frantíka Hlubku, který zas prý zmizel v lese, když šel se svou sestrou na houby a taky Andulku Malou, která prý zas v lese někdy spadla a Arnošta Travelta, kterej si omylem přibil ruku k trámu u dveří a umřel hlady, jelikož jeho hluchá a slepá matička si jeho naříkání vůbec nevšimla. Tak tedy ztratilo se pár dětí, ale kvůli tomu nemá cenu vyvolat paniku. Prostě se pošle pár chytrých hlav do toho remízku a oni už tu bludičku vychmátnou.“

Tedy druhý den odpoledne byli vybráni Otto, Bambus a Kachel tedy Já abychom se do toho hvozdu podívali. Asi za dvě hodiny jsme tam došli. Nastala tma. Udělali jsme si v tom lese oheň, aby nás nikdo neviděl… neohřáté. Byla noc už asi pár hodin a většina z nás začala spát. Ale v tu chvíli jsem si všiml, že se mezi stromy něco pohnulo. Myslel jsem si, že je to jen zatoulanej lidožravej masovlk. Tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale najednou sem to zahléd znovu ale nemělo to šest nohou ale jen dvě. Chytil jsem svůj kyj a Bambus a Otto oštěpy. Všude kolem nás se začala ozývat děsná říkanka:

A v té chvíli se Otto děsně lekl a ze tmy vylítl divně tlustý a tvarovaný klacek, vzdáleně připomínající obuch, jako nosí stráže ve městech. Otto s červeným obličejem padl k zemi. A zase ta říkanka: Chodí pešek okolo… a Bambus otevřel pusu a dostal tím takovou přes čumák, že ho měl od té doby o 50 stupňů doleva. A zase ta říkanka. Já stačil probrat Otta - téměř mrtvého a Bambuse eště víc mrtvého a poté jsme pobrali naše nohy na ramena a pelášili odtamtud. Při cestě zpět jsme jich schytali takovej nášup, že až za dva roky dostali naše modrý obličeje červenej nádech. Nuže peška jsme nezahnali, právě naopak, on zahnal nás. Za pár měsíců světýlko v noci zhaslo a nic se už nerozsvěcelo. Nikdo už do toho remízku nešel.

Takto zněla nejhrůzostrašnější pověst o Peškovi v tomto kraji. Ty děti skutečně ukradl pešek, ale nesnědl je, hrál s nimi taky na peška - je pravda, že děti byly poněkud namodralé. Bohužel, když pešek tento kraj opustil, tak děti zůstaly v remízku samy, nedovedly najít cestu k vesnici, a tak umřely hlady. Za pár let tam přišla zkoumat tuto událost skupina pěti mágů a jednoho krolla hraničáře. Obyvatelé Děje žili dále asi padesát let, než byli vyhlazeni.

Pešek putoval dále zeměmi, ale nikde už nebyl tak proslulý, nebezpečný a jeho zbraň tak proslulá jako zde. Byl to hobit (původně zloděj), který byl jmenován peškem jedním starým poutníkem za otázku, jaktože když byl ten poutník válečník, že neumřel v bitvě. Tedy rod pešků se dědil z otce na syna.