Jednoho večera bylo opět na baště hradeb vidět dvě známé postavy. Každá z nich měla v ruce svoji hůl a sledovali Slunce, klesající za obzor. Vzpomínali na uplynulé Setkání.

"Nebyli zcela spokojení."

"Vím. Avšak ty snad víš o nějakém lepším řešení?"

"Nejsem si jist. Však víš, jejich spokojenost je pro nás důležitá."

"Tím se řídíme oba.", řekl a zamyšleně zabafal z dýmky. Kouřové obláčky se rozletěly v oba směry: nad pláň, kde se pohybovaly stovky postav. Všude panoval klid, předzvěst nadcházející bouře. A jiné se vydaly na druhou stranu Hradeb, nad Město, které se na první pohled za poslední měsíce příliš nezměnilo. Ale už na ten druhý bylo vidět, že základy stojí mnohem pevněji a že se rýsují konstrukce budov, které tu dříve nebyli. A daleko vzadu, na hřitově, se z podivné mlhy něco formovalo. Nebylo však přesně vidět co - však zdálo se, že jde o patnáct postav. Za chvíli už však zas nebylo vidět nic, jen línou, husou mlhu. "Když už Setkání proběhlo, ať vejdou ve známost pravidla Věže. Nechť zví, co je čeká."

"Myslíš, že je moudré, aby věděli vše? Nenecháme je radši, ať vidí Město celé?"

"Dohodli jsme se přece, že nikdy nebudou znát vše. Ale už jsme stejně něco vyzradili. A třeba je napadne něco lepšího. Však víš, upíří, dráčata, elfové...mívají dobré nápady."

Zezdola se ozval tlukot doprovázející práci kameníka a za chvíli už posel uháněl k nedaleké Putyce.

Život na ostrově plynul v očekávání. Nejen pro "dočasná opatření", ale hlavně kvůli Hradbám, na které narážely všechny jejich dotazy. Žádné otázky nebyly zodpovězeny, žádné chyby nebyly napraveny. Ani z Města nebyl slyšet očekávaný shluk a shon, přes vysoké Hradby nebyly vidět žádné vysoké budovy, pouze nezměněná konstrukce Věže se tyčila nad obzorem.

Ti všímavější si však všimli, že potulní bardi, sovy a holubi začaly se shromažďovat před Branou. V tom se Brána pootevřela a před vchodem se objevily dvě známé postavy.

"Nechť se všichi připraví na Setkání!"

Hluboký třesk uťal všechny připomínky a zpráva se začala šířit na všechny světové strany.

Zase jednou přišel po vláknech Sítě. Již z dálky viděl velkou, čtyřpatrovou věž a vysokou zeď, která ji obepínala. Když se přiblížil, všiml si několika postav, jež na něj čekají. Pokynul si s nimi na pozdrav.

Když se nohou dotkl pevniny, začli všichni mluvit naráz, každý měl jiný dotaz. Každý mluvil rychle a překotně, jako kdyby se chtěl v jediném okamžiku podělit o všechny zážitky svého života. Po chvíli však všechna ústa vznesla jediný dotaz:

"Jak daleko je stavba nové Věže?"

Odpovědí byla sklopená hlava a mlčení.

"Řekni nám také něco, prosím. Podívej se po ostrově, potřebujeme záchranu!"

Zvedl hlavu a rozhlédl se po ostrově. Uprostřed se tyčila chatrná, čtyřpatrová věž; každé patro bylo v jiné barvě. V prvních dvou patrech bylo viditelně více lidí, než kolik byla věž schopna unést. Lidé se navíc mezi sebou postrkovali a hádali, pomáhali svým bližním do vyšších pater nebo naopak shazovali jiné dolů. Pouze v posledních dvou patrech, červeném a zeleném, vládl klid, ale i tam bylo občas vidět nějaký ten šťouchanec. Kousek od věže stála na větvi vypelichaná a umírající Sova, které naslouchalo pouze pár lidí. Opodál stála malá, dřevěná budova, podle zvuků, jež se ozývali zevnitř, to byla evidentně hospoda. Bylo v ní přecpáno; desítky stolů a stovky lidí bylo evidentně víc, než kolik byla Putyka schopna unést. Poté jeho zrak spočinul na vysoké zdi s jedinou, majestátní branou, která symbolizovala naději.

"Pojďte za mnou."

Zamířili k Bráně. Těžká, železná vrata se před nimi otevřela a oni prošli na druhou stranu. Byli plni očekávání, avšak skutečnost byla horší, než si mysleli. Spatřili pouhé staveniště. Ovšem už na druhý pohled byla naděje zpátky. Spatřili základy obrovského komplexu. Uprostřed se tyčila základní konstrukce nové věže, mnohem mohutnější a stabilnější, než té předchozí, a o jednadvaceti patrech. Ostatní budovy už nevypadali jako kdyby byly k věži dodatečně nalepené, ale vše bylo konstrukčně sladěné, věž jakoby vycházela ze všech ostatních budov. Když spatřili plán stavby, který ležel vedle nich, všimli si mnoha starých věcí, ale větších a vylepšených. Putyka už nevypadala jako vesnická hospoda pro pět stolů, ale jako velký komplex s několika sály. V klícce opodál bylo vidět čerstvě narozenou Sovu, její peří se lesklo, hlava byla vztyčena a její houkání se rozléhalo po celé pláni.

"Už jste toho viděli dost. Pojďme."

Prošli branou na druhou stranu. Stáli na kopci před hradbami a dívali se na starou stavbu.

"Kdy bude Věž hotova?"

"Věž brzy. Ale toto není jen Věž, toto je Město."

"A proč čekat na dokončení celého Města? Proč jen nedokončit Věž a nedostavit to, co již lidé znají? Lidé čekají. Už příliš dlouho se mluví o Městě za Hradbami. Už je nemůžeme nechat čekat. Řekněme jim aspoň, kdy bude Město hotovo! Převeďme lidi do nové Věže a ať odtamtud sledují, jak se rodí Město! Však nevidíš starou Věž? Však víš, kolik lidí tam přišlo a přijde nespravedlivě k újmě a kolik se jich naopak bez vlastních zásluh dostalo do vyšších pater?"

Zachmuřeně se rozhlédl po planině, když se už snad posté rozmýšlel nad touto, zajisté lákavou možností. Znovu spatřil několik lidí, kteří k němu s nadějí upínali svůj zrak. Znovu spatřil vzdálené pobřeží, kde se rodil nový svět. Ale pak zvedl hůl a zvedl se bouřlivý vítr.

"Ne! Lidé jsou chtiví. Staré věci nesmí ohrozit nové. Budeme pokračovat ve stavbě Města. Až přijde Čas, několik vyvolených bude vpuštěno, aby si Město prohlédli, aby ho prozkoumali a našli v něm chyby. Ale až do Srazu nebudeme o Městě nic říkat. Nesmíme slibovat nic, co nedokážeme dodržet."

Pohnul rukou a holí ukázal na Věž.

"Nechť již nikdo není vpuštěn do jiných pater, nechť je zamezeno všem intrikám a podvodům."

Mezi patry věže se vytvořila bariéra. Lidé, kteří se pokoušeli projít - ať už nahoru, nebo dolu - byli nemilosrdně strženi zpět.

"Až se Brána otevře a Město bude dostavěno, pak všichni do jednoho opět stanou na úpatí Věže. A všichni budou znovu postupovat nahoru, patro po patře."

Ostatní se nervózně zavrtěli.

"Všichni? I my?"

"Všichni. I vy, i já."

Odešel a Brána se za ním neprodyšně uzavřela.