Vyhoupla se na zábradlí. Chvíli váhala, ale pak přeci jen spustila nohy přes a naklonila se dolů, aby se přesvědčila že… Ruce a nohy rozhozené v úhlech tak nepřirozených, že by na ně Matka Příroda nepomyslela ani v nejbizarnějších snech, leželo tam tělo té… „…Svině !! Já ho milovala…!!“ „Ona také…Bohužel,“ ozval se za ní nekonečným smutkem naplněný hlas. To poslední, co spatřila, než ji jemná, štíhlá ruka prudce strčila do zad, byla bledá tvář orámovaná tmavými vlnitými vlasy… …stejná tvář, jaká patřila tělu vedle něhož dopadla o několik vteřin později – dokonce v podobně tragigroteskní poloze.

„Někoho jsem potkala…“ „Už zase ??“ Dívka za psacím stolem odložila brk a sklapla těžký foliant; po jejích rtech přelétl lehký úsměv. „Nebereš mně vážně…!!“ „Ale beru…!!“ ohradila se tmavovláska za stolem a prudce odložila knihu na stůl. „Beru tě vážně; beru vážně každou tvou eskapádu, každou známost, každý tvůj nerozum beru vážně…protože TY nebereš vážně vůbec NIC,“ řekla a lehce se zamračila. „Vidíš, a to je přesně jádro problému,“ zasmála se druhá dívka. Vzala ze stolu uhel na kreslení, přešla před malé nástěnné zrcadlo a v matném světle, dopadajícím do místnosti zaprášeným oknem se pokusila zvýraznit si jím obočí. „Tady není žádný problém kromě toho, že jsi tak zatraceně nezodpovědná !!“ Rawena vstala a začala přecházet kolem stolu. „A kromě toho že ty jsi tak zatraceně…“ Raikana chvíli hledala správné slovo, pak ale pokrčila rameny a začala se věnovat druhému obočí. „Mám o tebe prostě jen strach,“ připustila druhá dívka tiše a neochotně. „Raikano…Zpomal. Prosím…“ Došla blíž a zezadu dívku objala. „Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo… Ale mám spoustu práce a…Vím, že se ti nedokážu věnovat tak, jak bych asi měla a tak, jak by sis zasloužila, ale…“ na chvíli se odmlčela „…nezvládám dělat to všechno najednou…Tak mi přece trochu pomoz.“ „Víš, co je tvůj problém ?? Že nedokážeš relaxovat. Proč si nevyjdeš jen tak ven, na vzduch…Třeba do aleje ?? Jsme jako dvě strany mince, Raw…Asi se jen snažím dělat věci za nás obě – a ty taky. Ale to je hloupost, jsme každá jiná – nemůžeme se snažit to popírat tím, že já budu celé dny venku, vracet se opilá a tajně se líbat za dveřmi a ty prosedíš celý dny u kronik a lingvistických pojednání… Jsme stejné jen zvenčí, Raw…A ač se to nezdá, já toho mám taky někdy dost, nechci se vracet a držet celou cestu dlaň na rukojeti kordu jen proto, že je pozdě a já jdu sama tmou…Chci přijít a být ta, která uvaří čaj, a pak počká až přijdeš, donese ti ho do postele a zeptá se jaká byla schůzka… Mám tě ráda…A taky o tebe mám starost. Ale dokud to půjde takhle, nikam se nepohnem…Tohle,“ natočila Raikana Rawenu k zrcadlu, ve kterém se odrazily dva naprosto totožné obličeje „…je jen skořápka. Přemýšlej o tom, sestřičko.“

„Bylo to hezký…A bylo toho dost. Promiň, Harete…“ Usmála se a odešla. Nechápal. Dál ji potkával, a ona ho míjela s lehce přezíravým úsměvem, jehož šíře byla většinou přímo úměrná velikosti měšce, který měl její společník u pasu. Po čase si zvykl. Po čase to přestalo bolet. Po ještě delším čase mu to začalo být jedno…

…a právě tehdy potkal JI.

„Zatraceně…Rána jsou nejhorší,“ pomyslela si znechuceně. Pomalu se probírala…A nebyla sama. Velká dlaň sklouzla z ramene dolů a zajala její ňadro… „Jakože je ještě tady ??“ napadlo ji nejdřív zmateně… „Ne, počkat, jak to že JÁ jsem ještě tady ?! Vždyť tohle je jeho dům…Zatraceně, vždyť je to jedno…Chci spát. SPÁT…“ Silné mužské prsty se dotkly její bradavky a na krku ucítila horký dech a zaškrábání strniště… „Nech mě…Nech mě a vypadni.“ „Ale…“ Cítila jak se prsty nejistě zachvěly. „Rawy…Jak…Jak můžeš něco takového říct…Jak…Po téhle noci…“ Uslyšela, jak nasucho polkl. „Říkala jsi…V noci…Říkala´s, že mě miluješ !!“ vydechl mladík zrazeně. „Protože to říkám všem !!“ odsekla a schovala si hlavu pod polštář. Slyšela zašustění prostěradla, jak vstal a přešel k oknu. Vyhlédla zpod polštáře; oblékl si kalhoty, otevřel okno a posadil se na rám. „Rawy…Jak…proč ??“ ptal se a díval se na ní tím k nesnesení milujícím pohledem. „Neměla jsem to dělat,“ uvědomila si. „Raději to celé skončím hned a budu doufat, že ji nebude chtít už nikdy vidět…Zatraceně, tohle jsem vážně neměla dělat; vždyť on ji opravdu miluje…“ pomyslela si zoufale. Vstala z postele a nahá, ještě teplá z přikrývek, a došla k němu tak blízko, že se svým nosem dotýkala jeho. „Protože já nejsem Rawena !!“ zasyčela. „Protože jsem se chtěla přesvědčit, že jsi někdo, koho si zaslouží, a trochu se mi to vymklo z rukou. Byl jsi fajn, ale teď mě nech spát, ano ?!“ Chvíli ji nechápavě sledoval...Když mu to došlo, vrazil jí facku. „Ty děvko…!!“ Chytla se za tvář, zčervenalou ponížením, studem i vztekem – a otiskem jeho dlaně… „Nikdo mi nebude říkat ´děvko´ !!“ zařvala a prudce ho strčila do hrudi… Nedržel se. Zděšeně se vyklonila – jen aby ho viděla padat, se jménem své lásky na rtech… „Raweno…!!“ Ozvěnu přerušil nechutný zvuk lámaného vazu a praskajících kostí. V průjezdu protějšího domu se Tritia chytila za pusu – aby nezačala křičet…A když k ní po skloněném dvorku doputoval pramínek Haretovy krve, aby nezačala zvracet…Ale obličej, vyklánějící se z jeho okna, se jí vypálil do paměti. „Tak Rawena... Dobře.“

„Někoho jsem potkala…“ „Děláš si legraci.“ Raikana ani nevzhlédla od pergamenu s účetnictvím. „Ne, opravdu…Nevěříš mi snad ?! Proč bych nemohla někoho potkat, jsem snad nějaká obluda, nebo co ?!“ Raikaniny rty se zvlnily v měkkém úsměvu. Vstala, došla k nástěnnému zrcátku, zahleděla se do něj a udělala několik grimas. „Ne, obluda rozhodně nejsem…Takže ani ty ne,“ odpověděla se smíchem. „Tak povídej, kdo to je ??“ „Jmenuje se Haret. Je úžasný; tak chytrý a milý…Hned, jak jsme se na sebe podívali, jsme prostě…Věděli,“ líčila Rawena nadšeně. A čím nadšeněji popisovala schůzku, tím zachmuřenější byl výraz v Raikaniných očích. Znala tyhle týpky. Bože, jak dobře je znala, muže s podmanivými úsměvy, imponujícími znalostmi a uhrančivýma očima… „Někomu takovému na lep nesedneš, sestřičko…Nikdo ti neublíží, přísahám…“

Jak prosté to bylo – napsat Haretovi falešný dopis a sejít se s ním, zatímco Rawena spala… Pravda, byl milý. A chytrý. A galantní. A něžný. Jeho polibek byl jemný, jako by se jí místo pevných mužských rtů dotkla křídla motýla…Dychtivě odpověděla; dávala víc a víc…A on si víc a víc bral.

Jak prosté to bylo…Napsat Raweně falešný dopis a vylákat ji na romantickou schůzku… „V osm Na vyhlídce…Chci Tě líbat, zatímco dole pod námi bude zářit město…Ale ne víc, než tvoje oči…“ Jak prosté to bylo…Počkat ve stínu a pak ji jen lehce strčit do zad, když se posadila na zábradlí, aby si pohledem na svítící město dole zkrátila čekání…

Uvědomila si to pozdě…Chtěla ho zpátky. Ale bylo pozdě, sakra…Bylo pozdě. Byla mu lhostejná…A navíc krátce na to někoho potkal. Věděla to, i když ji neviděla…Ale Haret celý zářil. Chtěla vědět, kdo to je…Ale ani v nejdivočejších fantaziích ji nenapadlo že ji uvidí vykloněnou z okna jeho ložnice, jak se dívá na muže, jež zemřel s jejím jménem na rtech.

Poslední záchvěv smíchu zmizel v krvi, jež se vyřinula z prořízlého hrdla. „Kéž by…Oh, Raikano - kéž by věci byly jinak…Já tě miloval. Odjakživa, víš ??“ Zachrčel a z úst se mu vyvalila krev. Pohlédl dolů, na dýku, jejíž zdobná rukojeť mu trčela z hrudi… Upadl. Její obličej ztrácel barvu a ucítil kaluž krve.. „Já také…Máš pravdu – kéž by věci byly jinak…“ řekly mu její oči, než jí tíha Smrti stáhla víčka dolů. Obrátil se na záda a v hrudi mu táhle, dlouze zachrčelo. Z posledních sil se posunul blíž a pokusil se pohnout paží… Zemřeli ruku v ruce.