Hřbitov

Omyl Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Vyhoupla se na zábradlí. Chvíli váhala, ale pak přeci jen spustila nohy přes a naklonila se dolů, aby se přesvědčila že… Ruce a nohy rozhozené v úhlech tak nepřirozených, že by na ně Matka Příroda nepomyslela ani v nejbizarnějších snech, leželo tam tělo té… „…Svině !! Já ho milovala…!!“ „Ona také…Bohužel,“ ozval se za ní nekonečným smutkem naplněný hlas. To poslední, co spatřila, než ji jemná, štíhlá ruka prudce strčila do zad, byla bledá tvář orámovaná tmavými vlnitými vlasy… …stejná tvář, jaká patřila tělu vedle něhož dopadla o několik vteřin později – dokonce v podobně tragigroteskní poloze.

„Tak kde jsi...?? Vylez !! Bojíš se snad ?!“ Ozvěna se několikrát odrazila mezi náhrobky, pak ale opět slyšela jen ticho, zrychlený tlukot svého srdce a vítr, hledající v korunách stromů své vlastní odpovědi. A přece najednou…Zaslechla svistot. Ještě než si uvědomila co vlastně dělá tasila kord, poklekla a z otočky švihla lesklým ostřím. Zlomený šíp dopadl na zem kousek od ní. Na krátký moment ji zalila hrdost; vlna uspokojení nad vlastní rychlostí, reflexy, nad tím s jakou samozřejmou přirozeností věděla co dělat. Kdykoli jindy by jí nic takového nepřišlo na mysl; při boji potřebovala chladnou hlavu, ne myšlenky, naplněné radostí z úspěchu. „Myšlení zpomaluje reakce,“ učili ji vždy. „No a…?! Dnes si to můžu dovolit…“ odsekla sama sobě, když se mnohaletá naučená disciplína pokusila dostat do popředí a vyhnat jí z hlavy potěšení a pýchu, a odolala impulsu bláznivě se rozesmát. „…můžu si dovolit cokoli…Vždyť je to naposledy !!“ „Jsi vážně dobrá…Škoda. Mohlo to být rychlé…“ „V našich životech nebylo nikdy moc jednoduchých věcí, Davane…Nečekala bych ani jednoduchou smrt,“ odvětila lítostivě, ale smířeně. V měsíčním světle se zaleskla dvě ostří a ocelový třesk jejich pozdravu zanikl v zakrákání havrana.

„Někoho jsem potkala…“ „Už zase ??“ Dívka za psacím stolem odložila brk a sklapla těžký foliant; po jejích rtech přelétl lehký úsměv. „Nebereš mně vážně…!!“ „Ale beru…!!“ ohradila se tmavovláska za stolem a prudce odložila knihu na stůl. „Beru tě vážně; beru vážně každou tvou eskapádu, každou známost, každý tvůj nerozum beru vážně…protože TY nebereš vážně vůbec NIC,“ řekla a lehce se zamračila. „Vidíš, a to je přesně jádro problému,“ zasmála se druhá dívka. Vzala ze stolu uhel na kreslení, přešla před malé nástěnné zrcadlo a v matném světle, dopadajícím do místnosti zaprášeným oknem se pokusila zvýraznit si jím obočí. „Tady není žádný problém kromě toho, že jsi tak zatraceně nezodpovědná !!“ Rawena vstala a začala přecházet kolem stolu. „A kromě toho že ty jsi tak zatraceně…“ Raikana chvíli hledala správné slovo, pak ale pokrčila rameny a začala se věnovat druhému obočí. „Mám o tebe prostě jen strach,“ připustila druhá dívka tiše a neochotně. „Raikano…Zpomal. Prosím…“ Došla blíž a zezadu dívku objala. „Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo… Ale mám spoustu práce a…Vím, že se ti nedokážu věnovat tak, jak bych asi měla a tak, jak by sis zasloužila, ale…“ na chvíli se odmlčela „…nezvládám dělat to všechno najednou…Tak mi přece trochu pomoz.“ „Víš, co je tvůj problém ?? Že nedokážeš relaxovat. Proč si nevyjdeš jen tak ven, na vzduch…Třeba do aleje ?? Jsme jako dvě strany mince, Raw…Asi se jen snažím dělat věci za nás obě – a ty taky. Ale to je hloupost, jsme každá jiná – nemůžeme se snažit to popírat tím, že já budu celé dny venku, vracet se opilá a tajně se líbat za dveřmi a ty prosedíš celý dny u kronik a lingvistických pojednání… Jsme stejné jen zvenčí, Raw…A ač se to nezdá, já toho mám taky někdy dost, nechci se vracet a držet celou cestu dlaň na rukojeti kordu jen proto, že je pozdě a já jdu sama tmou…Chci přijít a být ta, která uvaří čaj, a pak počká až přijdeš, donese ti ho do postele a zeptá se jaká byla schůzka… Mám tě ráda…A taky o tebe mám starost. Ale dokud to půjde takhle, nikam se nepohnem…Tohle,“ natočila Raikana Rawenu k zrcadlu, ve kterém se odrazily dva naprosto totožné obličeje „…je jen skořápka. Přemýšlej o tom, sestřičko.“

„Nevěděla jsem, že máš bratra…“ zakřičela, aby přehlušila vítr, jež teď v bláznivě epileptickém rytmu zdvihal do náručí suché listí, aby ho po několika otočkách upustil a hnal po kamenité cestě za nějakým jen jemu vlastním cílem. „…opravdu jsem to nevěděla !!“ zakřičela. Ne aby ho přesvědčila…Prostě jen chtěla, aby to věděl…Bylo jí to líto. „Je mi to líto !!“ „Mě taky…Víš…“ rozmáchl se, ale ona ránu vykryla. Úder nebyl tak silný aby její krytí prorazil – a její krytí nebylo tak účinné, aby mu zároveň vyrazila meč z ruky…Oba věděli, že budou bojovat jen tak dlouho, než si řeknou vše, co chtějí. „…Tritia nevěděla, že máš dvojče.“ Rozesmála se. Teď už se nešlo nesmát. Absurdita situace byla těžší než všechny náhrobní kameny okolo…Ozval se svistot. Slyšela ho, ale neuhnula.

„Bylo to hezký…A bylo toho dost. Promiň, Harete…“ Usmála se a odešla. Nechápal. Dál ji potkával, a ona ho míjela s lehce přezíravým úsměvem, jehož šíře byla většinou přímo úměrná velikosti měšce, který měl její společník u pasu. Po čase si zvykl. Po čase to přestalo bolet. Po ještě delším čase mu to začalo být jedno…

…a právě tehdy potkal JI.

„Zatraceně…Rána jsou nejhorší,“ pomyslela si znechuceně. Pomalu se probírala…A nebyla sama. Velká dlaň sklouzla z ramene dolů a zajala její ňadro… „Jakože je ještě tady ??“ napadlo ji nejdřív zmateně… „Ne, počkat, jak to že JÁ jsem ještě tady ?! Vždyť tohle je jeho dům…Zatraceně, vždyť je to jedno…Chci spát. SPÁT…“ Silné mužské prsty se dotkly její bradavky a na krku ucítila horký dech a zaškrábání strniště… „Nech mě…Nech mě a vypadni.“ „Ale…“ Cítila jak se prsty nejistě zachvěly. „Rawy…Jak…Jak můžeš něco takového říct…Jak…Po téhle noci…“ Uslyšela, jak nasucho polkl. „Říkala jsi…V noci…Říkala´s, že mě miluješ !!“ vydechl mladík zrazeně. „Protože to říkám všem !!“ odsekla a schovala si hlavu pod polštář. Slyšela zašustění prostěradla, jak vstal a přešel k oknu. Vyhlédla zpod polštáře; oblékl si kalhoty, otevřel okno a posadil se na rám. „Rawy…Jak…proč ??“ ptal se a díval se na ní tím k nesnesení milujícím pohledem. „Neměla jsem to dělat,“ uvědomila si. „Raději to celé skončím hned a budu doufat, že ji nebude chtít už nikdy vidět…Zatraceně, tohle jsem vážně neměla dělat; vždyť on ji opravdu miluje…“ pomyslela si zoufale. Vstala z postele a nahá, ještě teplá z přikrývek, a došla k němu tak blízko, že se svým nosem dotýkala jeho. „Protože já nejsem Rawena !!“ zasyčela. „Protože jsem se chtěla přesvědčit, že jsi někdo, koho si zaslouží, a trochu se mi to vymklo z rukou. Byl jsi fajn, ale teď mě nech spát, ano ?!“ Chvíli ji nechápavě sledoval...Když mu to došlo, vrazil jí facku. „Ty děvko…!!“ Chytla se za tvář, zčervenalou ponížením, studem i vztekem – a otiskem jeho dlaně… „Nikdo mi nebude říkat ´děvko´ !!“ zařvala a prudce ho strčila do hrudi… Nedržel se. Zděšeně se vyklonila – jen aby ho viděla padat, se jménem své lásky na rtech… „Raweno…!!“ Ozvěnu přerušil nechutný zvuk lámaného vazu a praskajících kostí. V průjezdu protějšího domu se Tritia chytila za pusu – aby nezačala křičet…A když k ní po skloněném dvorku doputoval pramínek Haretovy krve, aby nezačala zvracet…Ale obličej, vyklánějící se z jeho okna, se jí vypálil do paměti. „Tak Rawena... Dobře.“

„Někoho jsem potkala…“ „Děláš si legraci.“ Raikana ani nevzhlédla od pergamenu s účetnictvím. „Ne, opravdu…Nevěříš mi snad ?! Proč bych nemohla někoho potkat, jsem snad nějaká obluda, nebo co ?!“ Raikaniny rty se zvlnily v měkkém úsměvu. Vstala, došla k nástěnnému zrcátku, zahleděla se do něj a udělala několik grimas. „Ne, obluda rozhodně nejsem…Takže ani ty ne,“ odpověděla se smíchem. „Tak povídej, kdo to je ??“ „Jmenuje se Haret. Je úžasný; tak chytrý a milý…Hned, jak jsme se na sebe podívali, jsme prostě…Věděli,“ líčila Rawena nadšeně. A čím nadšeněji popisovala schůzku, tím zachmuřenější byl výraz v Raikaniných očích. Znala tyhle týpky. Bože, jak dobře je znala, muže s podmanivými úsměvy, imponujícími znalostmi a uhrančivýma očima… „Někomu takovému na lep nesedneš, sestřičko…Nikdo ti neublíží, přísahám…“

Jak prosté to bylo – napsat Haretovi falešný dopis a sejít se s ním, zatímco Rawena spala… Pravda, byl milý. A chytrý. A galantní. A něžný. Jeho polibek byl jemný, jako by se jí místo pevných mužských rtů dotkla křídla motýla…Dychtivě odpověděla; dávala víc a víc…A on si víc a víc bral.

Jak prosté to bylo…Napsat Raweně falešný dopis a vylákat ji na romantickou schůzku… „V osm Na vyhlídce…Chci Tě líbat, zatímco dole pod námi bude zářit město…Ale ne víc, než tvoje oči…“ Jak prosté to bylo…Počkat ve stínu a pak ji jen lehce strčit do zad, když se posadila na zábradlí, aby si pohledem na svítící město dole zkrátila čekání…

Uvědomila si to pozdě…Chtěla ho zpátky. Ale bylo pozdě, sakra…Bylo pozdě. Byla mu lhostejná…A navíc krátce na to někoho potkal. Věděla to, i když ji neviděla…Ale Haret celý zářil. Chtěla vědět, kdo to je…Ale ani v nejdivočejších fantaziích ji nenapadlo že ji uvidí vykloněnou z okna jeho ložnice, jak se dívá na muže, jež zemřel s jejím jménem na rtech.

Poslední záchvěv smíchu zmizel v krvi, jež se vyřinula z prořízlého hrdla. „Kéž by…Oh, Raikano - kéž by věci byly jinak…Já tě miloval. Odjakživa, víš ??“ Zachrčel a z úst se mu vyvalila krev. Pohlédl dolů, na dýku, jejíž zdobná rukojeť mu trčela z hrudi… Upadl. Její obličej ztrácel barvu a ucítil kaluž krve.. „Já také…Máš pravdu – kéž by věci byly jinak…“ řekly mu její oči, než jí tíha Smrti stáhla víčka dolů. Obrátil se na záda a v hrudi mu táhle, dlouze zachrčelo. Z posledních sil se posunul blíž a pokusil se pohnout paží… Zemřeli ruku v ruce.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

znáte některá díla od annalin? já četl všechna, která tady uveřejnila (některá vícekrát) a velmi se mi líbí. nejsem odborník a nemám "načteno", ale její minulá díla mi přišla velmi dobrá. splnila mé očekávání, tuším, že je slušně ohodnotil (nejen hvězdami) i mgr. holger, který tomu rozumí určitě.

ale proč to píšu. většina z vás napsala, že je to zmatené a že je to na škodu díla. psali jste, že to měla autorka zpřehlednit.
ale já si myslím, že ta zmatenost - mnohdy jen náznyky, podobná jména raw a rei, rozházení odstavců, stálé mlžení atd. jsou úmyslná.
vyvrcholením díla je smrt. smrt někoho blízkého. a přiznejme si, že pokud někdo blízký zemře, jsme zmateni (mimo jiné). já to vidím jako osobní zpověď pocitů, které následují po ztrátě někoho blízkého. napsáno za chvíli, nijak neupraveno a nekorigováno.

ale nejsem si svou teorií jistý. proto je pro mě velmi těžké hodnotit. tedy nehodnotím.


 Uživatel úrovně 0

Hm, ano, zmatené a nepřehledné. Takové jakési...nijaké. Nemastné a neslané. Nebylo tam nic, co by mě nějak naladilo nebo uchvátilo. Dost mi také vadilo používání cizích slov (tragigroteskní, lingvistický...), autorka se v nich pravděpodobně vyžívala, ale já bych to žádné fantasy (tedy kromě humorné - jaký by byl Prattchet bez moderních výrazů a přirovnání, že?) nedoporučil.

Dávám 2*, protože to na mě nazapůsobilo, ani se mi nezdá, že by se autorka nějakým způsobem věnovala vylepšování.

s úctou


 Uživatel úrovně 0

No, místy se opravdu nechytám. Pochopil jsem, že tam jsou dvě sestry a nějaký Džigolo, ale díky přeházenosti textu z toho mám zmatek. Možná, že kdyby to bylo normálně za sebou napsané, bylo by to mnohem lepší. Četl jsem pár věcí v tomhle stylu, ale většině jsem rozuměl.

Trošku si rýpnu: měsíce jsou psány jakoby elfštinou; děj na mne naopak působí jak z Tří mušketýrů. Ostatním to asi nevadí, ale mě malinko jo.

Kvůli té nepřehlednosti dávám 1*.

S pozdravem Nedbeled


 Uživatel úrovně 0

časová roztříštěnost některých děl není samoúčelná: snaží se zvýraznit nějakou myšlenku či podsunout čtenáři nějaký pohled, názor.
zde se míchá osud dvou sester a jednoho muže. nejsem si jist, jestli je tam někdo další, každopádně krom těch omylů (Haret se spletl, někdo někoho strčil omylem?) tam není žádná hlubší myšlenka: rozhovor sester se mi zdá povrchní (=týká se jen konkrétní situace). Haret se chová jako malé dítě. chápu, sice byl zamilovaný, ale tohle mi přijde příliš naivní. závěr se dle mého pokouší vystihnout lásku, ale dýchá na mě jen zamilovanost. a to ani ne ta několikaměsíční, ale několikahodinová.
velmi se omlouvám autorce za příkré hodnocení. myslím si, že vycházela ze svých názorů a zkušeností. neznám ji, nevím, kolik jí je let ani co prožila a hodnocení je tedy značně nepodložené. každopádně bych rád ukončil nejisté přešlapávání a dávání průměrných známek, protože tohle dílo má dle mého do průměru daleko. 1*


 Uživatel úrovně 5

cour: jenže když skoukneš Pulp Fiction tak víš nejen co se stalo ale kdy co začalo a kdy co skončilo... zatímco tady to jasné není, po přečtení (i vícenásobném) jsem moudrý jen z toho co se stalo ne časovou linií, což je dle mě také důležité, to je pro mne velké mínus, tohle dílo buď mělo být chronologické nebo mělo být po prvném přečtení jaské kde je časová linie.


 Uživatel úrovně 0

deshi:
podle mě by chronologické seřazení odstavců, které plánuješ napsat, celé dílo znehodnotilo. autorka sama se rozhodla pro tento způsob prezentace a měla k tomu nějaký důvod. navíc každý si to chronologické seřazení může provést sám.
neznám nikoho, kdo by si stěžoval na "roztříštěnost" třeba filmu pulp fiction.


 Uživatel úrovně 5

Závěr čtvrtého odseku mě zmátl, která říká co... A poslední věta se mi nelíbí, to "ruka v ruce" je moc nasládlé, alespoň pro mě, sorry... taky na mě špatně působí slovo relaxovat, přála bych si nějaké ... méně moderní, méně odborné. "Vypnout", "oddechovat", tak něco...
Tak 3+ až 4-...


 Uživatel úrovně 3

MOžná že hlavním záměrem byla opravdu ona nepřehlednost.. Jako je pro někoho minusem. může být pro někoho kladem..


 Uživatel úrovně 0

Hmm zajímavé,ale nepřehledné....
Tim se strhává.........
Ale jinak je to docela dobrý.Vadí mi tam ta nepřehlednost,ale nějak jsem to překousl......


 Uživatel úrovně 0

Dost jsem se v tom ztrácel, nezjískal jsem přehled kdo je kdo a v které době se zrovna děj odehrává. Možná by pomohlo nějak oddělit období děje odrážkou nebo druhem písma.
Ovšem nápad je velice dobrý, škoda že né lépe zpracovaný.

Verdikt:3*.

Tony-Z