Dávný slib
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 26 |
Hliněné domky v podhradí přilepené k sobě jako vlašťovčí hnízda tonuly ve tmě a v modlitbách. Bůh se volal na pomoc jen zřídka, mnohem častěji se prosili duchové předků sídlící ve starých stropních trámech. Jejich stíny sedávaly u stolů stejně samozřejmě jako za života a těšily se plné úctě, která jim po smrti náležela. Nadále se i přes veškeré snahy církve vzývali dávní bohové, jejichž jména nebylo radno vyslovovat příliš hlasitě.
V jednom z těch ubohých příbytků se v odřeném svícnu chvěl plamen bílé svíčky. Stařena sedící poblíž pánve s žhavým popelem odložila přinesený hřeben a začala splétat z lidských vlasů dvoubarevný amulet. Zkroucenými prsty je pomaličku překládala přes sebe; vlas vedle vlasu, světlo vedle tmy, osud vedle osudu, a své počínání doprovázela tichým zaklínáním.
„… při veliké Matce… při všem, co trvá krátce… při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni…když ne, tak ať zkamení… zaklínám tě, celý světe… zaklínám tě, amulete…“ Další její chraptivá slova zanikla v syčení ohně, kterým vzplály žhavé uhlíky.
„Tu máš,“ podala amulet křehké dívce zahalené v tmavém plášti. Ta ho přijala s ustrašeným poděkováním a pak opustila chatrč staré čarodějnice tak rychle, jako by měla v zádech všechny běsy světa.
***
Vesničkou zaduněl dusot štvaných koní a zlostné pobízení jezdců. Domky jako na povel zmlkly, dokonce se zdálo, že splynuly s tmou, byly tiché, rázem neviditelné. Jen ať je nikdo neobjeví, jen ať nevtrhnout zuřiví jezdci dovnitř a nezničí poslední zbytky vybavení.
Tentokrát však byla vesnička ušetřena. Koně se jen prohnali kolem a nyní se zpěnění vrhali do strmých kopců, kudy vedla úzká cesta k pevnosti.
Jezdci je zarazili před zavřenou bránou a začali okamžitě řvát na stráž, aby je vpustila dovnitř. Nezdálo se, že by je někdo slyšel. Koně začaly nervózně přešlapovat, několik z nich neklidně zaržálo. Po době, která se všem zdála jako věčnost, jim ale bylo vyhověno; jezdci se dostali na první nádvoří, kde předali unavená zvířata potácejícím se podkoním a teprve pak se na sebe navzájem zamračili. Došlo jim příliš pozdě, že se špatnými zprávami se nespěchá? Jejich hrubý příjezd vzbudil pozornost a vylákal z hradu opilé hodovníky.
„Ksakru,“zamručel Hostiř. „Kdo mu to řekne?“
Muži z družiny se na sebe potměšile usmáli a pohlédli na něj. Hostiř se zakabonil ještě víc, v žilách se mu začal rozlézat chlad. Až mu to řekne...
„Tak mi, sakra, někdo řekněte, co máte?“ zaduněl Kašparův hlas do řevu opilců. Sám byl také opilý, opíral se oběmi pažemi o dvě kuchtičky, přičemž nezapomněl širokými dlaněmi sevřít jejich měkká ňadra.
Hostiř si jen povzdechl.Vysvětlovat cokoli opilci bylo už tak dost marné, ale vysvětlovat cokoli opilému Kašparovi? Ale možná je přece jen lepší, když je v takovém stavu, aspoň se vyřádí hned a ráno bude přístupnější..
„Tak dozvím se to, k čertu?“ zamumlal Kašpar a sevřel dívčino ňadro tak silně, až nebohá kuchtička vyjekla bolestí. Okamžitě ji pustil a znechuceně od sebe odstrčil. Jeho krhavý pohled přejel po skupince splavených rytířů a nakonec se zastavil na Hostiřovi. „Dozvím se to?“
„Můj pane,“ poklonil se posel tiše. „Snad bychom to mohli probrat v soukromí.“
Kašpar napřed zbrunátněl vzteky nad tak neomalenou žádostí, ale pak se zázračně uklidnil. Přece jen bude lepší soukromí. I přes opilost tak nějak pochopil, že Hostiřovy zprávy nebudou příznivé.Vždyť jen pohled na splavené koně, pohled na zamlklé rytíře...
„Do sálu!“ zavelel Kašpar a rozostřeným pohledem přejel všechny své hosty. „Co všichni civíte! Vraťte se dovnitř a pijte mé víno! No tak! Veselte se!“ Když ho poněkud překvapeně poslechli, zachmuřil se a pro sebe zašeptal: „Možná je to naposledy…“
Pak se obrátil na mladšího bratra a jediným posunkem ho vyzval, aby hovořil. Nějak tušil, že to, co uslyší, se mu nebude líbit, ale poslové přece nepřináší jen dobré zprávy. Cítil, jak z něj nemilosrdně opadává veselá nálada.
„Je mi líto, Kašpare,“ nadechl se Hostiř. „Ale on ti ji nedá.“
„Cože?“ přivřel oči Kašpar. „Co si to dovoluje?“
„Jak říkám, řekl ne.“
„Ne,“ procedil Kašpar s pohledem upřeným přes hradby. „Ne?! Pak ale ví, co ho čeká!“
„Je s tím srozuměn, bratře.“
„Výborně.“ Kašparovy oči získaly krvelačný výraz. „A co… ona?“
Hostiř měl co dělat, aby neucukl pohledem. Jenomže musel předat vzkaz se všemi jeho trpkými součástmi. „Prý raději skočí do studny, než by… než by…“
„Tak do studny,“ pronesl ledově Kašpar. Najednou vypadal úplně střízlivý. „Tak se tedy připravíme.“
Hostiř zaváhal, ale pak si to rozmyslel. Nemělo cenu Kašpara dráždit víc než bylo nezbytně nutné. Nakonec sám musí vědět nejlíp, že k napadení svého souseda bude potřebovat mocnější záminku než fakt, že se jeho dcera za něj nechce provdat. Jenomže tady nikdy nešlo o Radmilu, třebaže Kašpar o nikom jiném nemluvil. Šlo tu o rozsáhlý majetek, o obchodní cestu, která jako na potvoru vedla přes sousední území pána z Jestřábí a řeky plné ryb a lesy hemžící se zvěří. Radmila byla pozvánkou do tohoto ráje a Kašpar neměl rád, když ho někam nepozvali.
Kašpar se podíval přivřenýma očima na svého bratra a Hostiř po chvilce váhání pomalu přikývl. Pak natáhl ruku s malým koženým váčkem a podal ho Kašparovi.
„Co to je?“ zamračil se bratr nedůvěřivě.
„Něco, co se nám může hodit,“ usmál se Hostiř. Usmál se i Kašpar, hned potom, co se mu v dlani zatřpytil pečetní prsten pána z Jestřábí.
***
Hostiř předal další zachycený vzkaz Kašparovi a pak se zahleděl z okna. Věděl, co v něm je, narozdíl od svého bratra uměl číst i psát, přesto na půl ucha poslouchal Kašparova učeného psa, jak trhaně čte zprávu určenou králi:
„Vaše Veličenstvo…Bude mi velikou ctí přijet na každoroční turnaj, který u příležitosti narozenin královny pořádán jest. A to i přesto, že cesty nejsou bezpečné. Jak Jeho Veličenstvo jistě ví z mých předešlých vzkazů, rytíři Kašpara, pána z Horce, z nepochopitelných důvodů střeží všechny cesty a mordů ohavných na mých poslech se dopouštějí. Taktéž kupce a obchodníky všelijaké z léček všemožných přepadávají a brání jim přes území mé projíždět. Dosti již trpěl jsem toto bezpráví, nyní nastal čas odvety. Se svolením Vaší Milosti, kteréž si u příležitosti turnaje vyprosit hodlám, sám ztrestám pána z Horce, pokud k rozumu sám přijít nehodlá. S poklonami nejhlubšími, Prokop, pán z Jestřábí.“
„Vida ho, Prokopa,“ odfrkl si Kašpar pobaveně. „Takže on chce proti mně pozvednout zbraň! Neměl bych snad já být naštvaný na něho?“ Prudce se postavil, až se obtloustlý mnich držící pergamen zachvěl. „Dej to sem,“ zavrčel na něj Kašpar. „A kliď se mi z očí!“
Mnich se opravdu klidil, ale nikam daleko, jen do sklepení, které bylo pro jeho potřeby neustále otevřené. Stejně jako obrovské sudy plné mizerných vín.
Hostiř pokrčil rameny, tohle už znal nazpaměť, přesto si znovu musel vyslechnout Kašparovu litanii.
„Slíbil mi ji, rozumíš, Hostiři? Když se narodila, slíbil našemu otci, že ji dá mně. Mně! Pánu z Horce! Že se naše rody spojí, naše území, naše čest a odvaha! Pchá! A najednou si to rozmyslel! Proč? Nejsem mu dost dobrý? Nejsem dost dobrý pro urozenou Radmilu, tu ledovou pyšnou sochu, čert aby ji vzal…?“
Hostiř se při vyslovení jejího jména nepatrně zachvěl, ale toho si Kašpar nemohl všimnout. Dál blekotal cosi o hradu a cti a Hostiřovi z něj bylo zle. Jak je možné, že tenhle na první pohled silný a rozhodný chlap se změní v ukňouranou trosku pokaždé, když přijde řeč na Radmilu? Ne že by ta panenská kráska za to nestála, byla opravdu úchvatná, jemná, tichá a když se usmála, padali jí k nohám mnohem mocnější páni než nějaký Kašpar z Horce, ale pořád to byla ženská dobrá leda k tomu, aby porodila dědice panství.
„Co kdybych tě zase vyslal jako posla, Hostiři? Mohl bys s Prokopem promluvit,“ Kašpar se na bratra podíval téměř prosebně.
„Bratře, copak již nebylo dost ponížení?“ zamračil se Hostiř, ale když viděl, jak krutě dopadla jeho slova, maličko se usmál: „Ale pokud je to tvé přání, samozřejmě, že ihned odcestuji.“
„Ne! Napiš vzkaz,“ zavrčel Kašpar, který se opět uklidnil a nyní nenávistně civěl z okna. Hostiř vzal brk a čistý pergamen a aniž čekal, co Kašpar vymyslí, sám začal psát. Den před začátkem turnaje dostal král zprávu tohoto znění:
Vaše Veličenstvo, velice se omlouváme, ale rodina naše nebude moci přijeti na velký turnaj, který každý rok bývá ku příležitosti narozenin královny pořádán. Toho času totiž naše dcera Radmila zasnoubena Kašparu, pánu z Horce, dle dávného slibu bude. S nejhlubšími poklonami Prokop, pán z Jestřábí.
Takovou urážku si král nemohl nechat líbit a tak, když na turnaji spatřil Kašpara z Horce, byl opravdu překvapený. Ještě víc se však podivil, když mu Kašpar pohnutým hlasem vylíčil, jak Prokop zásnuby zrušil.
„Vaše Výsosti,“ oslovil krále Kašpar. „Zprvu jsem myslel, že je to kvůli narozeninám královny, a s tím bych bezpodmínečně souhlasil, ale mýlil jsem se. Pán z Jestřábí zrušil zásnuby úplně.“
„Odmítá splnit dávný slib?“
Když Kašpar zkormouceně přikývl, král se zachmuřil a pak mu dal neoficiální milostivé svolení napadnout Prokopa, pyšného pána z Jestřábí. Kašpar tak mohl pomstít nejen neskutečnou urážku krále, ale i tu vlastní, kterou mu uštědřila vzpurná dcera Prokopova. Král mu dokonce na podporu útoku poskytl oddíl vojáků, kteří samozřejmě v rámci královy neúčasti na tomto pochybném podniku přijali Kašparovy válečné barvy.
V ubohém hliněném domku vzplály uhlíky téměř bílým světlem a syčením se domáhaly něčí pozornosti.. Stará čarodějka pomalu otevřela oči a její zkřivené prsty na okamžik přestaly přebírat oblé kamínky. … při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni… zaklínám tě, celý světě…zaklínám tě… Za tichého mumlání vhodila do ohně hrst bylinek a když domek naplnil štiplavý šedý dým, spokojeně zavřela oči a vrátila se k přebírání kamínků. Světlý vedle tmavého, osud vedle osudu…
***
Kašpar se na zpáteční cestě domů zastavil v lesích, kde hlídal Hostiř obchodní cestu, aby neproklouzla ani myš natož posel, karavana či nedej veliká Matka nějaká návštěva mířící na Jestřábí. Zářil spokojeností, kterou nepatrně kalila skutečnost, že si ruku Radmily bude muset vzít násilím. Naproti tomu Hostiř vypadal jako obvykle, tichý, přemýšlivý bratr, vždy ochotný stát po jeho boku.
„Nějaké zprávy z Jestřábí?“ zeptal se Kašpar a letmo pohlédl směrem k hradu.
Hostiř si vyměnil pohled s velitelem stráže a oba zavrtěli hlavou. „Nic, Kašpare. Raději tam pojdou hlady, než by… Vždyť víš.“ Varoval se použít slov, která by bratra přivedla do stavu zuřivosti. Ale Kašpar se jen usmál.
„Zastav se dnes na Horci, připravíme plán útoku. Ještě máš uvnitř Jestřábí své lidi?“
„Samozřejmě,“ odvětil Hostiř poněkud uraženě. Měl své špehy prakticky na všech strategických pozicích, kuchyní počínaje a strážnicí konče. Vždyť přece věděl, že k útoku tak jako tak dojde. A bylo jedině dobře, když si Prokopovi služebníci včas uvědomili, kdo bude jejich příštím pánem. Nejenom díky nim získal Prokopův pečetní prsten…
Ještě tu noc probrali plán útoku a brzy ráno už i spojenci uvnitř Jestřábí měli své instrukce. Stačil k tomu uvolněný kámen v hradební zdi a loajalita velitele stráže. Jak s tím souvisel měšec plný zlaťáků, byla otázka velitelova svědomí. Když se pak před polednem ocitla Kašparova menší armáda posílená královskými vojáky na nádvoří, vypadalo to, jako by přijela vítaná návštěva. Jenomže která vítaná návštěva začne řevem a zbraněmi ohrožovat vyděšené služebnictvo?
Kašpar cestou do Prokopových komnat srazil několik strážců, mezi nim i velitele, který nestačil včas uhnout. Hostiř, který v těsném závěsu běžel za bratrem, veliteli pomohl na nohy a pak s trochou netrpělivosti odrazil útok jakéhosi popleteného mladíčka.
„Kde je?“ zeptal se Hostiř netrpělivě.
„Nahoře,“ kývnul hlavou velitel a pak se pomalu usmál : „Mám jít s tebou, pane?“
„Ne, u tohohle chci být se svým bratrem sám. Dej pozor, ať nás nikdo neruší.“
„Jak si přeješ, pane.“ Přivolal několik zbrojnošů a pak vlastními těly zahradili cestu do Prokopových komnat.
Když Hostiř o chvíli později vešel pomalým krokem dovnitř, spatřil Kašpara, jak míří mečem na Prokopovo srdce. Starý pán byl bledý, ale nevypadal vyděšeně, snad jako by takovou návštěvu očekával a nyní, když se konečně objevila, se mu nesmírně ulevilo. Hostiř se tiše postavil vedle staršího bratra a pohlédl na pána z Jestřábí.
„Nemusíš na mě mířit, synu…“
„Zmlkni, Prokope!“ zavrčel Kašpar. „Mohu tě zabít a možná to udělám!“ Na důkaz, že si nedělá legraci, přitlačil na meč tak, až se na jeho košili objevila rudá skvrnka.
„Ale já…“ snažil se promluvit, ale Kašpar jen výhrůžně zavrtěl hlavou.
„Ne, poslouchej ty mě! Porušil‘s dávný slib! Ty i tvoje dcera! A já mám svolení samotného krále si splnění toho slibu vynutit!“
Prokop se zmateně podíval na Hostiře, ale ten jen pokrčil rameny. Kašpar se chvěl jako ohař, který cítí blízkost oběti a nemůže se dočkat, až bude puštěn ze řetězu. Stačilo jediné chybné slovo, jediný Prokopův neopatrný pohyb, a byl by ho okamžitě proklál.
„Kašpare, proboha, o čem to mluvíš? Nikdy jsem ne…“
To bylo to chybné slovo. To byl ten signál, při kterém cizí síla sevřela Kašparovu paži a proti jeho vůli zarazila meč hluboko do Prokopova srdce.
„Sakra…“ zajíkl se Kašpar a zmateně pohlédl na mladšího bratra. „Proč jsi to, sakra, udělal? Chtěl mi něco říct!“
„Já bych ti chtěl taky něco říct, Kašpare.“ Hostiř vzal bratra kolem ramen, jako by to byl on, kdo je tu ten starší a rozumnější. „Podívej se na to takhle. Radmila, chudinka, zůstala úplně sama, bez otce… Rázem na ni padla odpovědnost za Jestřábí. Je to jen ženská. Kdo teď bude brát ohledy na to, co chce? Podle dávného slibu se má vdát za pána z Horce.“
„Hostiři, to je… dokonalý plán!“ zvolal Kašpar a s novým obdivem pohlédl bratrovi do očí. Pak pobaveně vykročil vpřed a srdečně ho objal.
„Jo, myslím, že je,“ zašeptal Hostiř do jeho vlasů a v jediném okamžiku mu vrazil do žaludku dlouhou ostrou dýku. Když se pak Kašpar sesul k zemi – příliš vyděšený bratrovým činem než by cítil opravdovou bolest – Hostiř k němu poklekl a konejšivě na něj promlouval.
„Postarám se, aby se provdala za pána z Horce, Kašpare, opravdu. A slibuji ti, že se obě panství spojí. Přesně tak, jak bylo kdysi domluveno. Neboj, tohle já vysvětlím… Když si vzpomenu, jak tě Prokop napadl, jak ti vrazil dýku do břicha, ach, veliká Matko! A jak jsi z posledních sil odrazil jeho další útok a jedinou přesnou ranou mu probodl věrolomné srdce! Pššš… už nemluv, bratříčku… Já všechno zařídím… o všechno se postarám… Jako vždy…“
***
V odřeném svícnu se třepotal namodralý plamínek bílé svíce a vrhal mihotavé stíny na pohublou stařenu a dívku v tmavém vlněném plášti. Čarodějka si ji dlouze prohlížela, její šedé pronikavé oči pátraly pod kápí, jako by snad už dávno nevěděly, kdo to je.
„Proč jsi tady?“ zeptala se tichým skřehotavým hlasem.
„Odměna.“ Zpod pláště se vynořila štíhlá ruka a položila na stůl váček s několika stříbrňáky.
„Takže štěstí navštívilo tvůj dům?“
„Ano,“ rozechvělý úsměv, něha v hlase. „Takhle to mělo být. Už od začátku. Děkuji, žes tomu pomohla.“
Stařena váhavě přikývla a pak otevřela dveře. Postava v černém plášti proklouzla kolem ní a už se chystala vyskočit na koně, když jí na rameno dopadla vyzáblá ruka.
„Co je?“
„Nic. Snad budeš šťastná, Radmilo.“
„Budu,“ přikývla. „Vždycky jsem chtěla jeho. A nyní ho mám.“
Diskuze
Já vím, že to tak není, jenom říkám, že to tak cítím. Já si Shelagh vážím, protože si to dokáže užít a přitom i najít chyby. I tebe si vážím, Lyrie.
Prostě... ano, Shelagh píše "Večír to spolu oslavíme, souhlasíš?", ale ta kritika, těch 5*, to všechno je zasloužený, na to nemá vliv její zaujetí. Ona jakoby říká "To sem ráda, že se ti to zase krásně povedlo, to bychom mohli oslavit."
Ty nemáš žádnou protekci od redakce, oni dílo zkritizují stejně i kdyby tě neznali. Provedou skvělou práci, stejně jako ty. Ale na závěr je třeba osobní poznámka, jelikož už z anotace vědí, kdo je autorem. (Ta poznámka tam sice není, ale celkově ta kritika tak na mě působí - kdyby se prosila sítem, zůstala by kritika a zaujatá věta nakonec.)
Redaktoři nevědí, kdo dílo napsal, a je to z rozumného důvodu. Pokud nějak autora poznají (ať už z anotace, nebo třeba z Dílny), dokáží si s tím poradit, přesto tu podjatost v tom vidím (i když to neovlivní výsledek).
Dílo ani hodnocení neničím, a pokud něco ničím, tak to jseš ty. A to samozřejmě nebylo cílem. Zmínil jsem to především jako obhajobu mého vzádní se hlasování. Měl jsem nějaké nejasnosti, něco se mi na povídce nelíbilo, ale byla super. Do toho takovéhle temné myšlenky... 4*? 5*? hm, nevím. zase když dám 4*, je slušné to nějak pořádně okomentovat. ... ale proč dát 5* když mam nějaké výhrady? Jenom proto, že to je Lyrie?
Když nad tím tak přemýšlím, kdybych dal 4*, asi bych to okomentoval dobře. Ale přesto se mi ta myšlenka i hnusí, cítím se zároveň zaujatý já.
Pokud jsem někoho urazil, moc se mu omlouvám. Nechtěl jsem tím poskvrnit ani dílo, ani Shelagh, ani Lyrii a ani ostatní. To, co sem zmínil, nijak zdejší běh nenarušuje, ani mu nevadí. Klidně to tak může pokračovat.
Bylo to odůvodnění, protože mě to zmátlo, zapochyboval jsem (a nejspíš i ze žárlivosti).
Nemyslel jsem to zle, a byl bych rád, kdybyste se místo "urážek" pokusili mě pochopit. Ale, žel, žádnej takovej Yoda tu asi není.
Hamster:
Z obsahu Tvých příspěvků mi vyplývá, že tu mám u redakce nějakou protekci, což mne tedy osobně velice uráží. Pokud uvádím, že "Anotace je obsažena v textu díla", není to proto, abych Shelagh upozornila: jo, holka moje zlatá, jasně, jsem to já, takže dneska opět za 5*, oki? Díky, jseš hodná, pusu, *mlask*. Večír to spolu oslavíme, souhlasíš?
Je to proto, že já prostě neumím psát anotace. Nikdy nevím, co do té kolonky mám napsat. Zda nějaký citát nebo co, protože psát tam, o čem příběh je, tak to je, jako bych už v anotaci vše prozradila. Osobně bych byla za zrušení nebo aspoň za nepovinnost psát anotace, ale to nevím, zda je možné.
Nedávno jsme se bavili zrovna s Darianem o tom, zda má skutečně smysl sem přispívat. Protože pokud dílo nebo průměr neničí nuláci, pak jsou to lidé, kteří zkopírují jeden názor pod tři úplně odlišná díla, a pak ti, kteří podezírají z jakési kooperace mezi autorem a redakcí. Tohle je vážně nechutné.
Nechápu, jak můžeš něco takového napsat a nepřímo (vlastně docela přímo) obvinit Shelagh z podjatosti. Je to skvělá redaktorka a nedělá jí žádný problém vytknout chyby a nehledí přitom na jméno autora nebo na anotaci. Tohle mě mrzí.
Lyrie
Darian: Ja vím, ani neřikám, že zdejší redaktoři jsou špatní, právě naopak. Ale prostě z jejich kritiky cítím takové... nevim... "anotace je obsažena v textu díla. jééé lyrie to si počtu . )" a čte, zkritizuje chyby atd a potom "dekuju lyrie za nadhernou povidku, pusu *mlask*.. kritika, mela si tyhle chyby. celkove 5*" ale kdyz vidim něčí jiné dílo (třeba tvoje) tak je to "anotace... tak se do toho pustíme".. a pak "dobrá povídka, tyhle a tyhle chyby a celkově za 5*"... prostě, já neumim moc vysvětlovat : ) třeba u Lyrie je kritika tak jako osobně zabarvená, už s ní počítá, tak si může dovolit jakoby mluvit k ní, kdežto tebe nezná (respektive nepozná, že si to psal ty)...
doufám že si rozumíme, já to nemyslim zle : )
Nepovedal by som, že je to až taká podobnosť poínt s mojou poviedkou. Jasné, v poslednej dobe sa v rubrike objavilo viac diel založených na prvku zrady a boja o moc, no povedal by som, že každé z nich bolo iné, položené na inom chápení samotného faktora.
Lyrie tu zradu len používa ako prostriedok dosiahnutia moci, dejové uzubené kollesko, ja som ju vzal troška hlbšie (ako jav) a napríklad Krtecek ju vo svojej poslednej poviedke berie ako plátno, na ktorom dobre vyniká rozpracovaná hlavná postava a jej ideály.
Každá poviedka z týchto je iná, možnože ich prvok zrady tak stavia do svetla k sebe.
Na druhej strane: Už tých zrád bolo v poslednej dobe dosť, to je pravda. Človek začne byť paranoidný ;-).
Musím sa priznať, že neviem, ako to funguje s tými anotáciami, lebo ich vždycky píšem. Nemyslím si však, že je možné pokladať túto anotáciu za "trademark" autorky a rozhodne si nemyslím ani to, že v prípade autorov, ktorí do rubriky prispievajú často, ide o uľahčené podmienky. Ani redaktori si na nich "nezvyknú". Redaktorstvo v tejto rubrike je veľmi objektívne a robí svoju prácu na výbornej úrovni. Neviem, či čakáte ku každému dielu obsiahlu kritiku, veďľa ktorej by sa človek nedokázal vyjadriť, alebo, naopak, aby sa redaktor vzdal hodnotenia u diela často opakovaného autora - naozaj neviem.
Len tak medzi nami: Úspech predchádzajúcich diel je vizitkou až autora na "dôchodku". Toto si, myslím, uvedomuje každý objektívny kritik, preto nepozerá na kvalitu minulých diel, ale na úroveň súčasného.
Docela mě rušilo jméno Hostiř. Zajímalo by mě, jestli opravdu existuje, nebo je vymyšlené, protože mi trvalo tak půlku povídky, než jsem si zvyknul na to, že je to jméno. O prvních zmatcích nemluvě.
Dál jsem měl zmatek v sourozeneckých vztazích, ale to už přisuzuji sobě : )
Povídka výborná, jenom škoda, že poitna byla (pro mě) předvídatelná a téměř totožná s povídkou Lex Domini. Celou dobu jsem jenom čekal, kdy Hostiř odklidí svého bratříčka. A myslím si, že těch narážek na schopnosti a neschopnosti sourozenců bylo hodně, tato pointa mohla být očekáváná plno lidma (respektive asi teprve bude : )
Celkově mi příjde jako výborná a poupravená kopie výše zmíněné povídky od Dariana. Dále mě už docela štve, že "Lyrie" = 5* a "krtecek" = 5*, obzvlášť, když je v každé tvé povídce ta proslavená anotace. Na druhou stranu ale vím, že těch 5* je vždy oprávněných a autoři si je bezpochyby zaslouží!
Zajímalo by mě, jestli by se změnilo hodnocení redaktorky, kdyby do rubriky přišlo dílo vynikající kvality a s anotací "Anotace je obsažena v textu díla.". Už tohle ve mě evokuje, že hodnocení nemůže být objektivní, ale přestože z toho cítím možná silně subjektivní zabarvení, v celkovém důsledku je to vždy v pořádku a vždy zaslouženě.
Nechci tímto nikoho napadat, obzvláště ne Shelagh, jelikož obě práce (dílo i hodnocení) jsou výborné a obsahují to, co by obsahovat měly.
Vzdal(a) jste se práva hlasovat.
Áno, presne takto som to myslel. Bál som sa, že budem už po druhýkrát vyčítať to isté, Lyrie má však, zdá sa, schopnosť ulahodiť môjmu vkusu práve včas.
Stredoveký kolorit, nejasný chronotop a v ňom inak celkom bežná oscilácia síl lásky, moci, peňazí, vernosti... ktoré však vrhá do nejasnosti mágia. Vo chvíli keď človek predpokladá a domýšľa a už nadobúda pocit, že prehliadol psychologické motivovanie všetkých postáv, čary miešajú karty... alebo v prípade tejto poviedky ich skôr zhadzujú zo stola niekam, kde sú nečitateľné.
Gradácia a obraznosť (pomaly prestane byť dôležité to vôbec spomínať) na vysokej úrovni.
Veľmi pozitívne hodnotím i výber názvu pre poviedku.
Jedinou vecou, ktorá ma zarazila, bola situácia, v ktorej Kašparovi predčítava list mních, i keď si je Kašpar vedomý toho, že Hostiř vie čítať (nakoľko mu o niečo neskôr prikazuje napísať list). Kašpar vnímal svojho brata podľa všetkého ako najdôveryhodnejšiu osobu, príde mi teda trošku nelogické zaťahovať do takých dôležitých vecí, ako je obsah listu ukoristeného poslovi susedného panstva, zbytočne ešte jednu osobu. To by bola moja jediná výhrada.
Záver je správny, necháva vhodne vyznieť to prekvapenie. Celá poviedka necháva čitateľa na vážkach v otázke, čo bolo vlastne hybateľom deja. (Darian veľmi správne píše, že sa to skončilo "šťastne".) Mágia, láska, túžba po moci, vernosť starému sľubu? Mágia? :)
Zaujímavo riešená poviedka z prostredia mocenských hier šľachty je postavená nielen na motíve zrady, ale aj na motíve mágie – akéhosi babského zariekania. Ona vždycky chcela jeho, on chcel, zdá sa, vždy moc. Ťažko povedať, ktorý motív napokon vyhral – veď sa to skončilo „šťastne“.
Takže vyhral každý? Nie, a práve to mne osobne imponovalo. Nevyhral ani dobrák starý Prokop, ktorý sa, chudák, zaplietol do tejto pračky a možno ani o tom dosť dobre nevedel, a takisto nebol potrestaný Kašpar, ktorý pôsobí ako zlá postava. V tomto poviedka prekvapila: Postavy a prostredie sú cizelované veľmi klasicky, človek sa obáva toho, že to skĺzne niekam, kde to pozná, no naopak – autorka nám opäť ukázala, že vie držať opraty príbehu. Tým pádom sa stalo, že vcelku vzorové figúry sa nekonali, i keď sme ich možno očakávali. Bolo dobro, bolo zlo, no hlavné boli mechanizmy moci a lásky (?).
Veľmi vydarené prekombinovanie, musím povedať, že mi vykúzlilo úsmev na tvári.
Z formálnej stránky oceňujem gradáciu a dobrý spád, takisto aj istú scénovitosť, ktorá takisto udržala príbeh v „pohybe“. O úvodnom opise by sa dalo povedať, že mal slúžiť na ponorenie, no nesúhlasím s tým, že je trošku ťažkopádnejší. Je účelný a statickejší, lebo ešte dej, z ktorého by mohol čerpať – proste úvodný opis.
Celkom vydarené dielko, ktoré pobaví a zanechá aj trošku priestoru na to, aby človek rozmýšľal aj o „nedopovedanom slovom“.
Pěkné, věru, pěkné.
Velmi dobře vystavěná povídka, s výbornou gradací a překvapivou pointou na konci. Možná začátek je trochu příliš rozvleklý, upovídaný, protože mi chvíli trvalo, než jsem se začetla. Ale pak už jsem to zhltla najednou.
Pár drobností:
Typografické – sem tam mezera navíc, tečka za větou navíc.
Gramatické – jedna špatná shoda podmětu s přísudkem (Koně začaly přešlapovat...)
Stylistické – otazník na konci věty „Došlo jim příliš pozdě, že se špatnými zprávami se nespěchá?“ působí nelogicky, bez problémů by tam mohla být tečka, sdělení se tím nezmění a bude to působit přirozeněji.
- příliš mnoho vět s „řekne“ blízko sebe: „Kdo mu to řekne?“... Až mu to řekne... „Jak říkám, řekl ne.“
Suma sumárum bez větších potíží za pět.