Dávný slib
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 26 |
Hliněné domky v podhradí přilepené k sobě jako vlašťovčí hnízda tonuly ve tmě a v modlitbách. Bůh se volal na pomoc jen zřídka, mnohem častěji se prosili duchové předků sídlící ve starých stropních trámech. Jejich stíny sedávaly u stolů stejně samozřejmě jako za života a těšily se plné úctě, která jim po smrti náležela. Nadále se i přes veškeré snahy církve vzývali dávní bohové, jejichž jména nebylo radno vyslovovat příliš hlasitě.
V jednom z těch ubohých příbytků se v odřeném svícnu chvěl plamen bílé svíčky. Stařena sedící poblíž pánve s žhavým popelem odložila přinesený hřeben a začala splétat z lidských vlasů dvoubarevný amulet. Zkroucenými prsty je pomaličku překládala přes sebe; vlas vedle vlasu, světlo vedle tmy, osud vedle osudu, a své počínání doprovázela tichým zaklínáním.
„… při veliké Matce… při všem, co trvá krátce… při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni…když ne, tak ať zkamení… zaklínám tě, celý světe… zaklínám tě, amulete…“ Další její chraptivá slova zanikla v syčení ohně, kterým vzplály žhavé uhlíky.
„Tu máš,“ podala amulet křehké dívce zahalené v tmavém plášti. Ta ho přijala s ustrašeným poděkováním a pak opustila chatrč staré čarodějnice tak rychle, jako by měla v zádech všechny běsy světa.
***
Vesničkou zaduněl dusot štvaných koní a zlostné pobízení jezdců. Domky jako na povel zmlkly, dokonce se zdálo, že splynuly s tmou, byly tiché, rázem neviditelné. Jen ať je nikdo neobjeví, jen ať nevtrhnout zuřiví jezdci dovnitř a nezničí poslední zbytky vybavení.
Tentokrát však byla vesnička ušetřena. Koně se jen prohnali kolem a nyní se zpěnění vrhali do strmých kopců, kudy vedla úzká cesta k pevnosti.
Jezdci je zarazili před zavřenou bránou a začali okamžitě řvát na stráž, aby je vpustila dovnitř. Nezdálo se, že by je někdo slyšel. Koně začaly nervózně přešlapovat, několik z nich neklidně zaržálo. Po době, která se všem zdála jako věčnost, jim ale bylo vyhověno; jezdci se dostali na první nádvoří, kde předali unavená zvířata potácejícím se podkoním a teprve pak se na sebe navzájem zamračili. Došlo jim příliš pozdě, že se špatnými zprávami se nespěchá? Jejich hrubý příjezd vzbudil pozornost a vylákal z hradu opilé hodovníky.
„Ksakru,“zamručel Hostiř. „Kdo mu to řekne?“
Muži z družiny se na sebe potměšile usmáli a pohlédli na něj. Hostiř se zakabonil ještě víc, v žilách se mu začal rozlézat chlad. Až mu to řekne...
„Tak mi, sakra, někdo řekněte, co máte?“ zaduněl Kašparův hlas do řevu opilců. Sám byl také opilý, opíral se oběmi pažemi o dvě kuchtičky, přičemž nezapomněl širokými dlaněmi sevřít jejich měkká ňadra.
Hostiř si jen povzdechl.Vysvětlovat cokoli opilci bylo už tak dost marné, ale vysvětlovat cokoli opilému Kašparovi? Ale možná je přece jen lepší, když je v takovém stavu, aspoň se vyřádí hned a ráno bude přístupnější..
„Tak dozvím se to, k čertu?“ zamumlal Kašpar a sevřel dívčino ňadro tak silně, až nebohá kuchtička vyjekla bolestí. Okamžitě ji pustil a znechuceně od sebe odstrčil. Jeho krhavý pohled přejel po skupince splavených rytířů a nakonec se zastavil na Hostiřovi. „Dozvím se to?“
„Můj pane,“ poklonil se posel tiše. „Snad bychom to mohli probrat v soukromí.“
Kašpar napřed zbrunátněl vzteky nad tak neomalenou žádostí, ale pak se zázračně uklidnil. Přece jen bude lepší soukromí. I přes opilost tak nějak pochopil, že Hostiřovy zprávy nebudou příznivé.Vždyť jen pohled na splavené koně, pohled na zamlklé rytíře...
„Do sálu!“ zavelel Kašpar a rozostřeným pohledem přejel všechny své hosty. „Co všichni civíte! Vraťte se dovnitř a pijte mé víno! No tak! Veselte se!“ Když ho poněkud překvapeně poslechli, zachmuřil se a pro sebe zašeptal: „Možná je to naposledy…“
Pak se obrátil na mladšího bratra a jediným posunkem ho vyzval, aby hovořil. Nějak tušil, že to, co uslyší, se mu nebude líbit, ale poslové přece nepřináší jen dobré zprávy. Cítil, jak z něj nemilosrdně opadává veselá nálada.
„Je mi líto, Kašpare,“ nadechl se Hostiř. „Ale on ti ji nedá.“
„Cože?“ přivřel oči Kašpar. „Co si to dovoluje?“
„Jak říkám, řekl ne.“
„Ne,“ procedil Kašpar s pohledem upřeným přes hradby. „Ne?! Pak ale ví, co ho čeká!“
„Je s tím srozuměn, bratře.“
„Výborně.“ Kašparovy oči získaly krvelačný výraz. „A co… ona?“
Hostiř měl co dělat, aby neucukl pohledem. Jenomže musel předat vzkaz se všemi jeho trpkými součástmi. „Prý raději skočí do studny, než by… než by…“
„Tak do studny,“ pronesl ledově Kašpar. Najednou vypadal úplně střízlivý. „Tak se tedy připravíme.“
Hostiř zaváhal, ale pak si to rozmyslel. Nemělo cenu Kašpara dráždit víc než bylo nezbytně nutné. Nakonec sám musí vědět nejlíp, že k napadení svého souseda bude potřebovat mocnější záminku než fakt, že se jeho dcera za něj nechce provdat. Jenomže tady nikdy nešlo o Radmilu, třebaže Kašpar o nikom jiném nemluvil. Šlo tu o rozsáhlý majetek, o obchodní cestu, která jako na potvoru vedla přes sousední území pána z Jestřábí a řeky plné ryb a lesy hemžící se zvěří. Radmila byla pozvánkou do tohoto ráje a Kašpar neměl rád, když ho někam nepozvali.
Kašpar se podíval přivřenýma očima na svého bratra a Hostiř po chvilce váhání pomalu přikývl. Pak natáhl ruku s malým koženým váčkem a podal ho Kašparovi.
„Co to je?“ zamračil se bratr nedůvěřivě.
„Něco, co se nám může hodit,“ usmál se Hostiř. Usmál se i Kašpar, hned potom, co se mu v dlani zatřpytil pečetní prsten pána z Jestřábí.
***
Hostiř předal další zachycený vzkaz Kašparovi a pak se zahleděl z okna. Věděl, co v něm je, narozdíl od svého bratra uměl číst i psát, přesto na půl ucha poslouchal Kašparova učeného psa, jak trhaně čte zprávu určenou králi:
„Vaše Veličenstvo…Bude mi velikou ctí přijet na každoroční turnaj, který u příležitosti narozenin královny pořádán jest. A to i přesto, že cesty nejsou bezpečné. Jak Jeho Veličenstvo jistě ví z mých předešlých vzkazů, rytíři Kašpara, pána z Horce, z nepochopitelných důvodů střeží všechny cesty a mordů ohavných na mých poslech se dopouštějí. Taktéž kupce a obchodníky všelijaké z léček všemožných přepadávají a brání jim přes území mé projíždět. Dosti již trpěl jsem toto bezpráví, nyní nastal čas odvety. Se svolením Vaší Milosti, kteréž si u příležitosti turnaje vyprosit hodlám, sám ztrestám pána z Horce, pokud k rozumu sám přijít nehodlá. S poklonami nejhlubšími, Prokop, pán z Jestřábí.“
„Vida ho, Prokopa,“ odfrkl si Kašpar pobaveně. „Takže on chce proti mně pozvednout zbraň! Neměl bych snad já být naštvaný na něho?“ Prudce se postavil, až se obtloustlý mnich držící pergamen zachvěl. „Dej to sem,“ zavrčel na něj Kašpar. „A kliď se mi z očí!“
Mnich se opravdu klidil, ale nikam daleko, jen do sklepení, které bylo pro jeho potřeby neustále otevřené. Stejně jako obrovské sudy plné mizerných vín.
Hostiř pokrčil rameny, tohle už znal nazpaměť, přesto si znovu musel vyslechnout Kašparovu litanii.
„Slíbil mi ji, rozumíš, Hostiři? Když se narodila, slíbil našemu otci, že ji dá mně. Mně! Pánu z Horce! Že se naše rody spojí, naše území, naše čest a odvaha! Pchá! A najednou si to rozmyslel! Proč? Nejsem mu dost dobrý? Nejsem dost dobrý pro urozenou Radmilu, tu ledovou pyšnou sochu, čert aby ji vzal…?“
Hostiř se při vyslovení jejího jména nepatrně zachvěl, ale toho si Kašpar nemohl všimnout. Dál blekotal cosi o hradu a cti a Hostiřovi z něj bylo zle. Jak je možné, že tenhle na první pohled silný a rozhodný chlap se změní v ukňouranou trosku pokaždé, když přijde řeč na Radmilu? Ne že by ta panenská kráska za to nestála, byla opravdu úchvatná, jemná, tichá a když se usmála, padali jí k nohám mnohem mocnější páni než nějaký Kašpar z Horce, ale pořád to byla ženská dobrá leda k tomu, aby porodila dědice panství.
„Co kdybych tě zase vyslal jako posla, Hostiři? Mohl bys s Prokopem promluvit,“ Kašpar se na bratra podíval téměř prosebně.
„Bratře, copak již nebylo dost ponížení?“ zamračil se Hostiř, ale když viděl, jak krutě dopadla jeho slova, maličko se usmál: „Ale pokud je to tvé přání, samozřejmě, že ihned odcestuji.“
„Ne! Napiš vzkaz,“ zavrčel Kašpar, který se opět uklidnil a nyní nenávistně civěl z okna. Hostiř vzal brk a čistý pergamen a aniž čekal, co Kašpar vymyslí, sám začal psát. Den před začátkem turnaje dostal král zprávu tohoto znění:
Vaše Veličenstvo, velice se omlouváme, ale rodina naše nebude moci přijeti na velký turnaj, který každý rok bývá ku příležitosti narozenin královny pořádán. Toho času totiž naše dcera Radmila zasnoubena Kašparu, pánu z Horce, dle dávného slibu bude. S nejhlubšími poklonami Prokop, pán z Jestřábí.
Takovou urážku si král nemohl nechat líbit a tak, když na turnaji spatřil Kašpara z Horce, byl opravdu překvapený. Ještě víc se však podivil, když mu Kašpar pohnutým hlasem vylíčil, jak Prokop zásnuby zrušil.
„Vaše Výsosti,“ oslovil krále Kašpar. „Zprvu jsem myslel, že je to kvůli narozeninám královny, a s tím bych bezpodmínečně souhlasil, ale mýlil jsem se. Pán z Jestřábí zrušil zásnuby úplně.“
„Odmítá splnit dávný slib?“
Když Kašpar zkormouceně přikývl, král se zachmuřil a pak mu dal neoficiální milostivé svolení napadnout Prokopa, pyšného pána z Jestřábí. Kašpar tak mohl pomstít nejen neskutečnou urážku krále, ale i tu vlastní, kterou mu uštědřila vzpurná dcera Prokopova. Král mu dokonce na podporu útoku poskytl oddíl vojáků, kteří samozřejmě v rámci královy neúčasti na tomto pochybném podniku přijali Kašparovy válečné barvy.
V ubohém hliněném domku vzplály uhlíky téměř bílým světlem a syčením se domáhaly něčí pozornosti.. Stará čarodějka pomalu otevřela oči a její zkřivené prsty na okamžik přestaly přebírat oblé kamínky. … při vodě a zemi… ať zaslíbený je mi… při větru a plameni… zaklínám tě, celý světě…zaklínám tě… Za tichého mumlání vhodila do ohně hrst bylinek a když domek naplnil štiplavý šedý dým, spokojeně zavřela oči a vrátila se k přebírání kamínků. Světlý vedle tmavého, osud vedle osudu…
***
Kašpar se na zpáteční cestě domů zastavil v lesích, kde hlídal Hostiř obchodní cestu, aby neproklouzla ani myš natož posel, karavana či nedej veliká Matka nějaká návštěva mířící na Jestřábí. Zářil spokojeností, kterou nepatrně kalila skutečnost, že si ruku Radmily bude muset vzít násilím. Naproti tomu Hostiř vypadal jako obvykle, tichý, přemýšlivý bratr, vždy ochotný stát po jeho boku.
„Nějaké zprávy z Jestřábí?“ zeptal se Kašpar a letmo pohlédl směrem k hradu.
Hostiř si vyměnil pohled s velitelem stráže a oba zavrtěli hlavou. „Nic, Kašpare. Raději tam pojdou hlady, než by… Vždyť víš.“ Varoval se použít slov, která by bratra přivedla do stavu zuřivosti. Ale Kašpar se jen usmál.
„Zastav se dnes na Horci, připravíme plán útoku. Ještě máš uvnitř Jestřábí své lidi?“
„Samozřejmě,“ odvětil Hostiř poněkud uraženě. Měl své špehy prakticky na všech strategických pozicích, kuchyní počínaje a strážnicí konče. Vždyť přece věděl, že k útoku tak jako tak dojde. A bylo jedině dobře, když si Prokopovi služebníci včas uvědomili, kdo bude jejich příštím pánem. Nejenom díky nim získal Prokopův pečetní prsten…
Ještě tu noc probrali plán útoku a brzy ráno už i spojenci uvnitř Jestřábí měli své instrukce. Stačil k tomu uvolněný kámen v hradební zdi a loajalita velitele stráže. Jak s tím souvisel měšec plný zlaťáků, byla otázka velitelova svědomí. Když se pak před polednem ocitla Kašparova menší armáda posílená královskými vojáky na nádvoří, vypadalo to, jako by přijela vítaná návštěva. Jenomže která vítaná návštěva začne řevem a zbraněmi ohrožovat vyděšené služebnictvo?
Kašpar cestou do Prokopových komnat srazil několik strážců, mezi nim i velitele, který nestačil včas uhnout. Hostiř, který v těsném závěsu běžel za bratrem, veliteli pomohl na nohy a pak s trochou netrpělivosti odrazil útok jakéhosi popleteného mladíčka.
„Kde je?“ zeptal se Hostiř netrpělivě.
„Nahoře,“ kývnul hlavou velitel a pak se pomalu usmál : „Mám jít s tebou, pane?“
„Ne, u tohohle chci být se svým bratrem sám. Dej pozor, ať nás nikdo neruší.“
„Jak si přeješ, pane.“ Přivolal několik zbrojnošů a pak vlastními těly zahradili cestu do Prokopových komnat.
Když Hostiř o chvíli později vešel pomalým krokem dovnitř, spatřil Kašpara, jak míří mečem na Prokopovo srdce. Starý pán byl bledý, ale nevypadal vyděšeně, snad jako by takovou návštěvu očekával a nyní, když se konečně objevila, se mu nesmírně ulevilo. Hostiř se tiše postavil vedle staršího bratra a pohlédl na pána z Jestřábí.
„Nemusíš na mě mířit, synu…“
„Zmlkni, Prokope!“ zavrčel Kašpar. „Mohu tě zabít a možná to udělám!“ Na důkaz, že si nedělá legraci, přitlačil na meč tak, až se na jeho košili objevila rudá skvrnka.
„Ale já…“ snažil se promluvit, ale Kašpar jen výhrůžně zavrtěl hlavou.
„Ne, poslouchej ty mě! Porušil‘s dávný slib! Ty i tvoje dcera! A já mám svolení samotného krále si splnění toho slibu vynutit!“
Prokop se zmateně podíval na Hostiře, ale ten jen pokrčil rameny. Kašpar se chvěl jako ohař, který cítí blízkost oběti a nemůže se dočkat, až bude puštěn ze řetězu. Stačilo jediné chybné slovo, jediný Prokopův neopatrný pohyb, a byl by ho okamžitě proklál.
„Kašpare, proboha, o čem to mluvíš? Nikdy jsem ne…“
To bylo to chybné slovo. To byl ten signál, při kterém cizí síla sevřela Kašparovu paži a proti jeho vůli zarazila meč hluboko do Prokopova srdce.
„Sakra…“ zajíkl se Kašpar a zmateně pohlédl na mladšího bratra. „Proč jsi to, sakra, udělal? Chtěl mi něco říct!“
„Já bych ti chtěl taky něco říct, Kašpare.“ Hostiř vzal bratra kolem ramen, jako by to byl on, kdo je tu ten starší a rozumnější. „Podívej se na to takhle. Radmila, chudinka, zůstala úplně sama, bez otce… Rázem na ni padla odpovědnost za Jestřábí. Je to jen ženská. Kdo teď bude brát ohledy na to, co chce? Podle dávného slibu se má vdát za pána z Horce.“
„Hostiři, to je… dokonalý plán!“ zvolal Kašpar a s novým obdivem pohlédl bratrovi do očí. Pak pobaveně vykročil vpřed a srdečně ho objal.
„Jo, myslím, že je,“ zašeptal Hostiř do jeho vlasů a v jediném okamžiku mu vrazil do žaludku dlouhou ostrou dýku. Když se pak Kašpar sesul k zemi – příliš vyděšený bratrovým činem než by cítil opravdovou bolest – Hostiř k němu poklekl a konejšivě na něj promlouval.
„Postarám se, aby se provdala za pána z Horce, Kašpare, opravdu. A slibuji ti, že se obě panství spojí. Přesně tak, jak bylo kdysi domluveno. Neboj, tohle já vysvětlím… Když si vzpomenu, jak tě Prokop napadl, jak ti vrazil dýku do břicha, ach, veliká Matko! A jak jsi z posledních sil odrazil jeho další útok a jedinou přesnou ranou mu probodl věrolomné srdce! Pššš… už nemluv, bratříčku… Já všechno zařídím… o všechno se postarám… Jako vždy…“
***
V odřeném svícnu se třepotal namodralý plamínek bílé svíce a vrhal mihotavé stíny na pohublou stařenu a dívku v tmavém vlněném plášti. Čarodějka si ji dlouze prohlížela, její šedé pronikavé oči pátraly pod kápí, jako by snad už dávno nevěděly, kdo to je.
„Proč jsi tady?“ zeptala se tichým skřehotavým hlasem.
„Odměna.“ Zpod pláště se vynořila štíhlá ruka a položila na stůl váček s několika stříbrňáky.
„Takže štěstí navštívilo tvůj dům?“
„Ano,“ rozechvělý úsměv, něha v hlase. „Takhle to mělo být. Už od začátku. Děkuji, žes tomu pomohla.“
Stařena váhavě přikývla a pak otevřela dveře. Postava v černém plášti proklouzla kolem ní a už se chystala vyskočit na koně, když jí na rameno dopadla vyzáblá ruka.
„Co je?“
„Nic. Snad budeš šťastná, Radmilo.“
„Budu,“ přikývla. „Vždycky jsem chtěla jeho. A nyní ho mám.“
Diskuze
Dílo mě úplně nadchlo.
Nádherná ukázka toho, jak se dá bez větších problémů obejít bez cizích či vymyšlených jmen.
Stavba povídky odpovídá skoro divadelní hře. 80% textu jsou přímé řeči a asi pouze 20% jsou popisy. Nejlepší na tom je to, že to vůbec nevadí, ba naopak, přispívá to ještě více k zajímavosti díla.
Jsem uchvácena, díla s ne úplně jasnou pointou mám ráda. Trochu mě to nutilo se nad dějem zamyslet, tedy není to žádná "levná" literatura.
Kvůli těmto a mnoha dalším důvodům dávám nejvyšší hodnocení.
Řekněme, že bych se vůbec nedivil, kdyby na konci pomřeli úplně všichni, ale budiž. Moc se mi teda nelíbila jména Kašpar a Prokop (Kašpar se přijímením jmenuje kámoš, Prokop je zas jinej kámoš...:D) Řekl bych že těch různých mezer a tak bylo až příliš, na což už je třeba si u Lyrie zvyknout. Literární zpracování je výborné, nápad by byl a nemohu přeci ohodnotit za 4, když tohle dílko je v porovnání s těmi průměrně čtyřkami jaksi o tídu výš...
Lyrie: Měl jsem nutkání to kvůli Pevnině snížit, ale...:-)
Hamster: Rozumím, co jsi chtěl říct. Mohu Tě ale ujistit, že při svém věku a zkušenostech jsem schopna se oprostit od osobních pohledů a hodnotit objektivně, nicméně ve slovním hodnocení se snažím být ke každému osobnější, protože si myslím, že je to pro autory příjemnější. (Na druhou stranu by mě zajímalo, která poznámka z mého příspěvku Ti přišla tolik osobní, že jsi měl potřebu na to upozornit).
Lyrie: Anotace se vůbec psát nemusí. Já ji nikdy nepíšu, protože mám stejný problém. (Ostatně mám vždycky problém vůbec najít název vhodný pro dílko, které napíšu - kromě recenzí, pochopitelně, kde je to velmi usnadněné).
Ad překvapivá závěr: Většina dílek přicházejících do ČaE je předvídatelná. Jsem tedy skeptická a vždy očekávám pokračování v naznačené linii. Proto jsem ráda, když se autorům podaří z naznačených schémat vybočit, čímž mě tétměř vždy překvapí. (Naprosto přesně ten jev popsal ve svém prvním příspěvku Darian.)
Musím se přiznat, že jsem ze začátku byl trochu zmatený(což mě pobavilo), ale po několika odstavcích jsem pochopil, co se děje.
Jinak mi přišlo občas nelogické u některých vět ukončování otazníkem...z toho jsem byl trochu puf.
Faktem je, že konec jsem po smrti Kašpara už odtušil, ale to nemění nic na kvalitním zpracování autorky...c c c c 5* :D
Bum prásk
Děkuji za vaše příspěvky a hodnocení, jako vždy si jich nesmírně vážím.:-)
Zároveň chci touto cestou poděkovat Saladinovi, bez něhož by tato povídka byla jen pouhou nepovedenou slátaninkou navěky uloženou na mém disku (nebo smazanou na věčné časy).
Díky moc.
Lyrie
Darnatrn: Buď jsem nedospěl Tvé míře sebeironie, nadsázky a břitkého humoru, anebo nejsi ani tak hodnotič jako hodnotitel.
I přes svou lačnost po ohodnocení této práce nebyl můj rozum s to přemoci mou nerozhodnost, tedy jsem byl nucen hlasování se vzdát. Nechť zvědí Ti, které by výsledek mých rozvah zajímal, že jejich rozsah se pohyboval mezi 51% a 96%. Tato vědomost budiž však mezi zájemci směřována pouze ostatním čtenářům a přispěvatelům do diskuse (ne samotné autorce).
Já jsem dneska zklamal sám sebe a zjistil jsem, že nejsem úplně objektivní hodnotič. Kdyby podobně dobrou povídku napsal někdo jiný (nehledě na to, že by asi trochu jinak vypadala), uvažoval bych o větším hodnocení, možná bych tam to maximum i dal.
Jenže mi připadá, že to dnes není to „pravé ořechové“, resp. „pravé Lyriovské“. Pokud povídku srovnám s ostatními Lyriinými, které jsem přečetl, musím dojít k závěru, že je slabší. Děj je předvídatelný, ne-li čitelný, asi do půlky až „pohádkový“, takový (zdá se mi) přejednodušelý...
I po gramatické stránce jsem našel pár chybek. Ať už zmíněné koně, mezery za uvozovkami/ tečkami nebo nezmíněné paže (opíral se oběmi pažemi -> pokud vím, mělo by být oběma), chybějící řádkový zlom před odstavcem „Kde je?“... nebo IMHO příliš časté opakování slova „Kašpar“ v úvodní části. Já na tohle u Lyrie nejsem zvyklý... :o)
K obsahu už jsem se vyjádřil. Podle mě je místy jednoduchý a čitelný. K jakémusi „uspokojení“ jsem došel až při vraždě Kašpara, kterou jsem čekal jen napůl :o) Od toho okamžiku už je povídka „na Lyriovské úrovni“, pokračuje krásným navázáním na děj v chajdě a tak dále až k poslednímu odstavci, který se mi líbí hrozně moc :o)
Tohle hodnocení bude ovšem za čtyři, což nemění nic na tom, jak „žeru“ Lyriiny povídky a těším se na další nic neříkající anotaci :o)
Dodatkem budiž pochvala za krásně česká jména, která se k postavám i docela hodí, navíc jsou zapamatovatelná mnohem snáze než jména cizí.
--Darn--
Krásný příběh, a nejspíše nebude nadsázkou , když řeknu, že jako většina děl autorky. Nápad dobytí údajného práva a využití,a nečekaná zrada v konečné fázi je vrcholnou pointou příběhu. Pochopila -li jsem správně, Kašpar chce vyvdati Radmilu i se sousedním územím pána Prokopa. Jeho bratr mu jest oporou, avšak ke konci nečekaně zradí, aby získal vše pro sebe. Radmila si to ovšem evidentně takto přála a proto navštívila onu čarodějku. Tento bod je ovšem ošemetný, neboť je psán tak, aby si každý domyslel své, jakož to oblíbená hříčka Lyrie.
Ke gramatice snad jen ten začáteční překlep, jinak bych řekla, že není chyb.
Dílo je krásné a myslím, že mu zaslouženě uděluji 5*.
S pozdravem Fee
Když jsem otevřel dílo, nejdřív jsem sjel myší dolů, abych zjistil, jak je dlouhé. Dostal jsem se až úplně dolů ke komentáři od Shelag, kde mluví o překvapivém konci. No, ten mi asi nějak utek, bylo to totiž vážně dost průhledný.
Jinak je to opravdu skvěle napsané a čtivé, chyb jsem si nevšiml, takže není důvod nedat 5*.