Janika - Azyl
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 29 |
„Bůh nás ochraňuj!“
Modlitba se šířila malou vesničkou. Otec Ignác, který razil heslo svého neblahého jmenovce, Sv. Ignáce Antiochijského: ‚Jsem pšenicí Kristovou, budu semlet zuby dravců, abych byl nalezen čistým chlebem‘, klečel před obrazem Božím a neslyšně zpíval svaté žalmy. Noc se zdála příliš temnou. Měsíc zakrývaly neblahé mraky, mraky těžké jako hřích…
„... Pane, ochraňuj...“
Kratičce zahřmělo. V témže okamžiku se prudce zablesklo, klikatá čára surově projela mraky a na moment osvítila primitivní stavení.
„... Pane, slituj se...“
Po hromu se ozvalo bušení do vrat kostela.
„Azyl, otče! Azyl!“
Otec Ignác se zachvěl jako list ve větru. Otočil svou lysou protáhlou hlavu ke dveřím, pak zavřel oči a začal se modlit: „... budu semlet zuby dravců, abych byl nalezen..."
„Azyl! Azyl, otče, zapřísahám vás!“
Vstal. Jeho srdce nedokázalo odmítnout naléhavou prosbu. Bůh se mnou, povzdychl si, když rozvážným krokem kráčel k vratům dovolujícím vstup na posvěcenou půdu.Další zabušení ho přimělo urychleně zvednout těžkou závoru a otevřít dubové dveře.
„Bůh vám žehnej, otče!“
Náhlý poryv větru a sprška ostrých krupek se opřela do vetchého těla erhardského kněze a smýkla s ním směrem k míse se svěcenou vodou.Otec se zachytil kamenného okraje a jeho dlouhé ušlechtilé prsty se vnořily do posvěcené vody. Někdo k němu přiskočil a pomáhal mu na nohy.
„Ty, Janiko? Co tu děláš?“
„Otče…“
Pohlédl na roztřesenou zmáčenou dívku a zpět k otevřeným dveřím. Dívala se týmž směrem a v jejích očích se zračila nevýslovná hrůza. Raději je rychle zavřel. Janika mezitím vyčerpaně klesla na studenou dlažbu, mokré tmavé vlasy rámovaly její vyděšený obličej.
Vypadala vyčerpaně, jako by ji někdo dlouhé hodiny pronásledoval. Nohy měla podrápané do krve, na útlých bílých pažích vystupovaly napuchlé šrámy. Co se jí, proboha, přihodilo? Vždyť to bylo takové hodné děvče, i práci si našlo, v nedaleké hospodě hostům víno a pečeni roznášelo. Nebylo bohabojnější ovečky v jeho stádu!
„Janiko!“ poplácal ji po bledých tvářích. „Co se stalo? Proč jsi křičela o azyl?“
Pootevřela oči a znovu je vyděšeně upřela na dveře. Byla napjatá jako srna, když ucítí loveckého psa. Cítil, jak se její neklid přenáší i na něho.
„Neudělala jsem to, otče… Zabili ho… Viděla jsem…“
Najednou prudce vyskočila a schovala se za oltář. Znala to tu, proto věděla, že když odhrne slaměnou rohož, dostane se do tmavé chodby a odtud za ves, do lesů. Ta chodba byla použita jen jednou, před pár lety, kdy do kostela vtrhli vrazi jako ti, co ji… Než stačila domyslet, těžké dubové dveře se rozlétly a do kostela vpadla pětice mužů.
Otec ohromeně sledoval statné neohrožené muže, jak se jeden po druhém přibližují ke skromnému oltáři a odhadují, co stojí za to ukrást. Popravdě, moc toho nebylo: měděný kalich, železný svícen…
Otec křečovitě sevřel dřevěný růženec se stříbrným krucifixem a mátožně se zvedl ze své pozice odhozeného skřeta. Sebral veškerou svou odvahu a neohroženě předešel spěchající rytíře, kteří však k jeho úžasu poklekali před oltářem jako ty nejpokornější ovečky.
„Pochválen buď Ješíš Kristus...“
„Až na věky...“
Otec Ignác neskrýval svou zlost a přísně si měřil neurvalé hosty.Všichni byli zmáčeni prudkým lijákem.Tvářili se sice pokorně, přesto z nich cítil neuvěřitelně silného ducha nepokory, neponížení se, ba dokonce vzdoru. Bezděčně shlédl na jejich zbroj. Byla z kvalitní oceli, drátěné košile, ukované z bezchybných oček, byly husté a těžké, přilbice, držené uctivě pod levou paží, dávaly tušit, že jde o mistrovskou práci tepce z dálných krajů .Kříže mečů zdobily neuvěřitelně velké drahokamy.
„Kde je?“
„Kdo?“
„No tak, otče, víme, že vběhla sem!“ řekl vysoký rytíř a pokynem hlavy poslal své muže prohlédnout kostel. Jeden z nich dokonce vyběhl zpět do deště…
„Na tohle nemáte právo! Tohle je dům Boží a vy…“
Tu ránu nečekal, proto mu chvilku trvalo, než rozmazaný svět znovu nabyl jasných obrysů. Když se vzpamatoval, rytíř mu otázku položil znovu.
„Nevím, koho hledáte, ani proč,“zasípal a v duchu se modlil, aby Janika včas doběhla za ves a přivedla pomoc.
„Tak dobře“, povzdychl si rytíř. „Mladou holku. Okradla mě a mé přátelé a aby se na její zločin nepřišlo, zapálila hospodu. Nevěříš? Tak pojď!“ Vyvlekl nebohého kněze před kostel a surově ho natočil směrem, kde v dáli žhnulo jakési stavení. Požár to musel být obrovský, protože ani přes vytrvalý déšť se nezdálo, že by mu docházely síly. „Mám spoustu svědků, kteří ji viděli! Tak, a teď mi řekni, kde je!“ zatřásl jím a pak ho neurvale odtáhl zpět do kostela.
„Neudělala to,“ zašeptal kněz roztřeseně.
„Takže se ti svěřila, co?“ Rytíř se rozesmál krutým chraplavým smíchem a praštil s ním o zeď. Knězova hlava tupě narazila na vyčnívající kámen. „Sakra,“ zaklel rytíř a ohlédl se za svými přáteli. „Našli jste ji?“
„Nikde tu není, Earthe!“
Earth! Otec pootevřel oči a bolestí zaúpěl. Earth! Mladší bratr pána z Ledštejnu jeho sten zaslechl a aby se ubohý kněz déle netrápil, poslal jeho duši k Bohu přesnou ranou přímo do srdce.
Druhý den vjela do Erhardemu skupina rytířů, aby lidu oznámila, že pán z Ledštejnu byl nalezen mrtev. Obviněna byla Janika, služebná v hostinci, který zapálila, aby zakryla svůj ohavný čin.
Nový pán na Ledštejnu, Earth, na ni vypsal tučnou odměnu.
Diskuze
Velmi napínavý příběh je to dosti realistické. Je to pěkné čtení, které se nijak nezaobírá až úplně tupými detaily a krásně plyne.
Za pěkné počtení za pět
Páči sa mi táto poviedka už len preto, lebo vystihuje celú podstatu ako v stredoveku žili ľudia. Žili v pokore a snažili sa byť čo najlepšími kresťanmi. Súhlasím s Shelagh, že charaktery postáv sú jasné aj s takého to krátkého príbehu. Obyčajný ľud v stredoveku bol tríznený rôznymi vojnami a inými ohavnosťami, ktoré sa konali v tejto dobe.
Nepáčila sa mi na poviedke reálnosť. Rytiery ľahko rozbili <b>ťažké dubové dvere</b>. Tým <b>piatim mužom</b> by som nedal názov (meno, popis) Rytiery. Rytiery sa chovajú ako dobrý kresťania, sú odvážny a verný svojmu pánovi.
Celkovo to vidím na 4* :-).
Ravel
Když jsem spatřil jméno autorky - Lyrie, bylo mi jasné, že si opět počtu.
Oceňuji, že přes poměrně krátký rozsah příběhu se mi děj jakoby odehrával přímo před očima.
Nejvíce se mi líbil začátek s atmosferickým popisem vesnice a počasí, ovšem ani samotný děj nezůstával nijak pozadu. Rytíři se chovali opravdově a pro historii příznačně: Bůh stojí vysoko, ale výše stojí osobní cíl či zisk.
Moc se mi líbí tvůj jazyk, nápad je také pěkný, hodnotím jak jinak než vysoko.
Drobnosti:
- Na začátku se ves jmenuje Erhard, na konci však píšeš o Erhardemu.
- Byla z kvalitní oceli, drátěné košile, ukované z bezchybných oček... Drátěná košile se neková, šlo by tedy napsat: drátěné košile, zhotovené z bezchybně pospojovaných kroužků.
S úctou (stává se to u tebe pravidlem), Shadowmage
Působivý příběh, napsaný pěkným jazykem. Postavy, které se v dílku vyskytují, jsou i na tak malém prostoru dobře charakterizovány, dialogy mají spád a celý příběh je dobře gradován.
Poznámky mám pouze k typografickým neduhům, jako je sem tam chybějící mezera mezi tečkou a následujícím slovem a zřejmě překlep v přímé řeči, kde napřed má být čárka za větou a až pak uvozovky nahoře.
Celkově za čtyři plus.