Janika - Azyl
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 29 |
„Bůh nás ochraňuj!“
Modlitba se šířila malou vesničkou. Otec Ignác, který razil heslo svého neblahého jmenovce, Sv. Ignáce Antiochijského: ‚Jsem pšenicí Kristovou, budu semlet zuby dravců, abych byl nalezen čistým chlebem‘, klečel před obrazem Božím a neslyšně zpíval svaté žalmy. Noc se zdála příliš temnou. Měsíc zakrývaly neblahé mraky, mraky těžké jako hřích…
„... Pane, ochraňuj...“
Kratičce zahřmělo. V témže okamžiku se prudce zablesklo, klikatá čára surově projela mraky a na moment osvítila primitivní stavení.
„... Pane, slituj se...“
Po hromu se ozvalo bušení do vrat kostela.
„Azyl, otče! Azyl!“
Otec Ignác se zachvěl jako list ve větru. Otočil svou lysou protáhlou hlavu ke dveřím, pak zavřel oči a začal se modlit: „... budu semlet zuby dravců, abych byl nalezen..."
„Azyl! Azyl, otče, zapřísahám vás!“
Vstal. Jeho srdce nedokázalo odmítnout naléhavou prosbu. Bůh se mnou, povzdychl si, když rozvážným krokem kráčel k vratům dovolujícím vstup na posvěcenou půdu.Další zabušení ho přimělo urychleně zvednout těžkou závoru a otevřít dubové dveře.
„Bůh vám žehnej, otče!“
Náhlý poryv větru a sprška ostrých krupek se opřela do vetchého těla erhardského kněze a smýkla s ním směrem k míse se svěcenou vodou.Otec se zachytil kamenného okraje a jeho dlouhé ušlechtilé prsty se vnořily do posvěcené vody. Někdo k němu přiskočil a pomáhal mu na nohy.
„Ty, Janiko? Co tu děláš?“
„Otče…“
Pohlédl na roztřesenou zmáčenou dívku a zpět k otevřeným dveřím. Dívala se týmž směrem a v jejích očích se zračila nevýslovná hrůza. Raději je rychle zavřel. Janika mezitím vyčerpaně klesla na studenou dlažbu, mokré tmavé vlasy rámovaly její vyděšený obličej.
Vypadala vyčerpaně, jako by ji někdo dlouhé hodiny pronásledoval. Nohy měla podrápané do krve, na útlých bílých pažích vystupovaly napuchlé šrámy. Co se jí, proboha, přihodilo? Vždyť to bylo takové hodné děvče, i práci si našlo, v nedaleké hospodě hostům víno a pečeni roznášelo. Nebylo bohabojnější ovečky v jeho stádu!
„Janiko!“ poplácal ji po bledých tvářích. „Co se stalo? Proč jsi křičela o azyl?“
Pootevřela oči a znovu je vyděšeně upřela na dveře. Byla napjatá jako srna, když ucítí loveckého psa. Cítil, jak se její neklid přenáší i na něho.
„Neudělala jsem to, otče… Zabili ho… Viděla jsem…“
Najednou prudce vyskočila a schovala se za oltář. Znala to tu, proto věděla, že když odhrne slaměnou rohož, dostane se do tmavé chodby a odtud za ves, do lesů. Ta chodba byla použita jen jednou, před pár lety, kdy do kostela vtrhli vrazi jako ti, co ji… Než stačila domyslet, těžké dubové dveře se rozlétly a do kostela vpadla pětice mužů.
Otec ohromeně sledoval statné neohrožené muže, jak se jeden po druhém přibližují ke skromnému oltáři a odhadují, co stojí za to ukrást. Popravdě, moc toho nebylo: měděný kalich, železný svícen…
Otec křečovitě sevřel dřevěný růženec se stříbrným krucifixem a mátožně se zvedl ze své pozice odhozeného skřeta. Sebral veškerou svou odvahu a neohroženě předešel spěchající rytíře, kteří však k jeho úžasu poklekali před oltářem jako ty nejpokornější ovečky.
„Pochválen buď Ješíš Kristus...“
„Až na věky...“
Otec Ignác neskrýval svou zlost a přísně si měřil neurvalé hosty.Všichni byli zmáčeni prudkým lijákem.Tvářili se sice pokorně, přesto z nich cítil neuvěřitelně silného ducha nepokory, neponížení se, ba dokonce vzdoru. Bezděčně shlédl na jejich zbroj. Byla z kvalitní oceli, drátěné košile, ukované z bezchybných oček, byly husté a těžké, přilbice, držené uctivě pod levou paží, dávaly tušit, že jde o mistrovskou práci tepce z dálných krajů .Kříže mečů zdobily neuvěřitelně velké drahokamy.
„Kde je?“
„Kdo?“
„No tak, otče, víme, že vběhla sem!“ řekl vysoký rytíř a pokynem hlavy poslal své muže prohlédnout kostel. Jeden z nich dokonce vyběhl zpět do deště…
„Na tohle nemáte právo! Tohle je dům Boží a vy…“
Tu ránu nečekal, proto mu chvilku trvalo, než rozmazaný svět znovu nabyl jasných obrysů. Když se vzpamatoval, rytíř mu otázku položil znovu.
„Nevím, koho hledáte, ani proč,“zasípal a v duchu se modlil, aby Janika včas doběhla za ves a přivedla pomoc.
„Tak dobře“, povzdychl si rytíř. „Mladou holku. Okradla mě a mé přátelé a aby se na její zločin nepřišlo, zapálila hospodu. Nevěříš? Tak pojď!“ Vyvlekl nebohého kněze před kostel a surově ho natočil směrem, kde v dáli žhnulo jakési stavení. Požár to musel být obrovský, protože ani přes vytrvalý déšť se nezdálo, že by mu docházely síly. „Mám spoustu svědků, kteří ji viděli! Tak, a teď mi řekni, kde je!“ zatřásl jím a pak ho neurvale odtáhl zpět do kostela.
„Neudělala to,“ zašeptal kněz roztřeseně.
„Takže se ti svěřila, co?“ Rytíř se rozesmál krutým chraplavým smíchem a praštil s ním o zeď. Knězova hlava tupě narazila na vyčnívající kámen. „Sakra,“ zaklel rytíř a ohlédl se za svými přáteli. „Našli jste ji?“
„Nikde tu není, Earthe!“
Earth! Otec pootevřel oči a bolestí zaúpěl. Earth! Mladší bratr pána z Ledštejnu jeho sten zaslechl a aby se ubohý kněz déle netrápil, poslal jeho duši k Bohu přesnou ranou přímo do srdce.
Druhý den vjela do Erhardemu skupina rytířů, aby lidu oznámila, že pán z Ledštejnu byl nalezen mrtev. Obviněna byla Janika, služebná v hostinci, který zapálila, aby zakryla svůj ohavný čin.
Nový pán na Ledštejnu, Earth, na ni vypsal tučnou odměnu.
Diskuze
Vše již bylo řečeno.
>>mě se to líbilo, nic víc :)
5*
Pěkné počteníčko, víc psát nebudu, všechno bylo již zmíněno.
Dávám 4*.
Poviedka ma velmi prekvapila.
Čítam ju v dobe, keď sa mi čitať velmi nechce. Začal som, s tým, že snaď to strata času nebude. A musím povedať, že to strata času nebola.
Velká časť vecí, čo by som napísal, už odznelo, iba by som niečo povedal k tomu, čo sa nachádza v príspevku upíra Ravela.
To, že rytiery neboli dokonalá stvorenia zoslane Bohom už hovoril Darian.
Ale to platí aj o obyčajných ľuďoch. Nie všetci boli taký nadšený azkézou a pokánim.
Preto napríklad katarsvto bolo tak rozšírené a stále sa šírilo.
Ešte k tomu krostanskému mysleniu. Keď účastníci Albigénskej križiackej výpravy obliehali Béziers v južnom francúzsku, pýtali sa vojaci, ako rozlíšia katarov a krestanov, dostali odpoveď, zabite všetkých, boh si svojich spozná.
a križaci to plnili. Tak v tej dobe zas príliš krestanské idei boli často opomínaná.
Takže názov tejto konrétnej poviedky je vlastne Azyl (akoby zo série Janika). Som ja macher! :)
Ješíš je můj neomluvitelný překlep. Samozřejmě, že správně má být Ježíš. Všem se omlouvám.
*
Lyrie
K názvu povídky: Původně se povídka jmenovala pouze "Janika". Autorka napsala její pokračování a chtěla do názvu tohoto prvního dílu přidat pouze "1. část". Mě ovšem připadalo mnohem lepší označit části podnadpisem, což Lyrie považavala za vhodný nápad, takže proto onen "Azyl".
Čo sa týka posudzovania rytierov a ich chovania, musím súhlasiť s Darianom. Takto to naozaj bolo a v tejto poviedke je (ako i, samozrejme, v mnohých iných) naznačená nevyhnutná pretvárka - maska na tvári stredovekej spoločnosti. Je to síce paradoxné, ale najlepšie tieto myšlienky vyjadril Goran, ktorý zastáva v otázke vhodnosti výberu týchto postáv do príbehu opačný názor: "rytíři byli symbolem hrdinství, galantnosti, čestnosti, ochrany slabších, šíření křesťanství apod." Presne tak. V drvivej väčšine prípadov boli len symbolom týchto krásnych a chrabrých vecí. Tento príbeh je v tomto ohľade naozaj veľmi realistický, čo by nebola škoda, ak by to v kontexte celého diela (v konfrontácii s absenciou fantazijných prvkov) nakoniec neznamenalo, že poviedka vlastne nie je fantasy. Podľa mňa je to príbeh s historickou tematikou alebo skrátka príbeh bez škatuľky, chronotopicky zasadený do kláštora v stredoveku (všetko bez bližšieho určenia), ale nie fantasy. Chýba mi nejaké fantastické ozvláštnenie.
Toto berte ako otázku a nie ako výčitku dielu: Nepíše sa v češtine "Ježíš"? (V diele sa obajvuje meno "Ješíš".)
Takisto si myslím, že názov by zniesol dlhšiu úvahu. Ja osobne mám napr. celkom rád krátke názvy (ale aj recesisticky dlhé názvy, aby sa to nebralo príliš aboslútne). Jednoduché "Azyl" by podľa mňa bolo bývalo lepšie.
Dobrá atmosféra, veľmi pekne podarená gradácia.
Lyriina štylistika sa mi páči, myslím, že sa v tomto už ani viac nebudem opakovať.
Takisto chválim, že autorka skúša a píše o veľmi rozdielnych postavách, miestach a dobách. Pritom je stále vskutku vierohodná a dobre čitateľná. Mám radosť.
No, rád by som povedal jednu vec:
Rytieri, ako ich poznáme dnes (vzorní kresťania, ochrancovia slabých, drakobijci...), sú skôr produktom propagandy. Áno, ideál stredovekého rytiera stvorili jednak rytierske eposy, potom artušovské legendy.
Apropo aj pán (akože rytier) Thomas Malory (napísal jeden súbor legiend o Artušovi s názvom "Artušova smrť") bol pekým lumpom: z väčšej časti spísal svoje dielo v žalári. Tuším bol väznený za znásilnenie.
Stredovek rozhodne nebol miestom, kde by sme sa dočkali nejakej galantnosti.
Kto je silnejší, víťazí. Kto je ešte silnejší, víťazí. Kto je slabý, no proste smola.
A práve preto sa mi tak páči táto poviedka. Nie je jednou z tých, ktoré sa venujú "veľkým" témam. Rytierskosť odhadzuje nabok, nie je na mieste.
Nositeľkou deja je prosté dievča, rytier v nablýskanej zbroji ju nezachraňuje - naopak, chce ju zabiť, pretože videla, čo nemala čo nemala vidieť.
Zákon džungle v stredovekom podaní s krásnymi atmosférickými opismi, pekným dejom a gradovaný poctivo až do trpkého konca.
Mám jen jeden dodatek: Název by měl upoutat. "Janika - Azyl" bych to nazval pracovně, aby to mohl uložit, když píšu ve Wordu, ale jako název se mi to vůbec nelíbí...
Víc nedodám.
Velmi pěkné, hlavně že to má zajímavé téma, spád a je to čtivé, i když podle mě volba rytířů nebyla vhodná, vždyť rytíři byli symbolem hrdinství, galantnosti, čestnosti, ochrany slabších, šíření křesťanství apod., není jenom mužem v brnění se štítem a mečem, který zabije vše co mu přijde do cesty, takže by bylo lepší je popsat jako žoldáky či válečníky, zbytek byl řečen.
Celkově velmi pěkné takže dávám 4*.
S přáním dalších pěkných povídek Tě zdraví Goran.