Střet zájmů
| Autor: | Alcator |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 19 |
Říkám si, že právě kvůli téhle mé schopnosti si mě před lety Velitel vybral. Velitel... Skvělý člověk. Bystrý, vytrvalý, odvážný...
Včera jsme konečně dorazili do města. Hned po obědě mě Velitel poslal, ať jdu čmuchat, jak on tomu říká. Nevadí mi to - není důležité, jak to nazývá, ale to, s jakým respektem to vysloví. A respekt, ten v jeho rozkazu cítím naprosto jasně. Veliteli to pálí a já zase slyším, kde se co šustne. Vrátil jsem se po setmění s dobrou představou, jak město vypadá, a s pár novými kamarády, kteří mi ráno řeknou, jestli si něčeho všimnou.
Velitel mě vzal na večeři do hospody. Jak jsme tak lačně sytili hladové žaludky, vrzly dveře a dovnitř vešla Ona. Zatajil se mi dech - byla nádherná! Neschopen jíst jsem na ni civěl... z každého jejího kroku vyzařovala grácie, která mohla znamenat spolu s tím, jak pyšně se tvářila a jak vzpřímeně držela své tělo, jediné - je z urozeného rodu. Smutně jsem se podíval na sebe - fleky na kůži, zarostlý, s četnými šrámy, plebejec. Přísahám, v té chvíli jsem cítil, že kdybych pro ni mohl cokoliv udělat - cokoliv, aby si mě alespoň na chviličku všimla - udělal bych to bez zaváhání. Pro ni - pro nádhernou, pro urozenou.
Velitel se mi snažil vysvětlit svůj plán na zítřek, ale nebyl jsem z toho moudrý. Ale nevadilo mi to - on věděl, že nejsem nejchápavější, a vždycky mi připomenul, co mám přesně dělat. Šli jsme spát.
Celý další den až do soumraku byl úmorný - běhali jsme po celém městě, společně jsme se vyptávali kdekoho, rozdal jsem mnoho ran a mnoha sám uskočil... Bylo to únavné, ale zároveň vzrušující - bylo jasné, že jsme opravdu blízko. A pak, těsně před setměním, podlehl jeden žebrák Velitelovým otázkám a konečně prozradil, co jsme potřebovali vědět. Za odměnu ho Velitel jen utopil.
***
Jsme v lese - v tom lese, kde se skrývá nepřítel. Vím, koho hledat - dozvěděli jsme se dost. Velitel mě poslal do hloubi lesa spolu s několika najatými lovci a sám organizuje nějakou složitější část plánu na okraji.
Co to? To jsou ale zbabělci! Ostatní lovci, co šli se mnou, říkají, že dál nejdou. Že se bojí. Pche! Tak zmizte! Běžte! Vypadněte! A nečekejte, že dostanete odměnu, poserové! Budu hledat sám!
Vidím pohyb za křovím - musím zakřičet, aby mě Velitel uslyšel a spěchal sem. "Tady!! Mám ho!! Rychle sem!!" Dobře, to bychom měli, a teď už jen zabránit nepříteli, aby pláchl druhou stranou!
Obíhám křoví a -
- ach! Má paní?! Co vy tady děláte?
Stojí přede mnou, stejně noblesní jako včera, ale tentokrát mi věnuje pohled, a ne krátký. Pozorně se mi dívá do očí. Ale co teď?! Mám rozkaz od Velitele, ale mám též výchovu svého rodu: Za všech okolností chránit šlechtu...
Slyším blížícího se Velitele a jeho pomocníky. Budou tu brzy... A Ona se na mě dívá... Začíná mě bolet hlava, jak se v ní hádají dva protichůdné rozkazy... Zadržet-Chránit-Nepřítele-Šlechtu-Jehroznězlý-Jsoutotinejlepšíznás.
Hrdě proti mně vykročila... a já couvl - právě ve chvíli, kdy se nad horizontem objevila Velitelova hlava a spatřila nás. Viděl to! Viděl, že jsem ji nechal projít. Ale já jsem nemohl jinak! Je urozená!
Dává se do běhu - dokonce i běhat umí s neuvěřitelnou grácií... A se stejnou grácií padá k zemi, zasažena tím jediným šťastným z mnoha desítek vystřelených šípů lovců...
Bez hnutí stojím a čekám. Velitel ke mně zlostně přichází a spílá mi. Neznám ani význam většiny těch slov, kterými mi nadává. Snažím se mu vysvětlit, že mi má výchova nedovoluje jakkoliv ohrozit urozeného, ale nechápe to. Kope do mě a já pokorně padám na zem. Skončeme to - zklamal jsem.
Meč vytažený z pochvy... Nápřah... A ošklivá bolest v mém boku.
Před očima se mi promítá můj život - pozpátku... To poslední, co si vybavuji, jsou bradavky mé matky... a mých šest psích sourozenců, lačně z nich sajících.
Diskuze
Milá hříčka, která staví na zábavné pointě.
Krátký příběh je dobře vypointován, plyne lehce k překvapivému konci, bez chyb, takže to nebudu prodlužovat a dám rovnou čtyři.