Ti, již dělají zázraky
| Autor: | Ysquanir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Dlouhá linka se táhla napříč jiskrnou bílou plání rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Vše bylo dokonale stejné, každý střípek ledu, každá vločka, každý odraz světla, k nerozeznání od svých bratrů a sester. Stejně krásné, stejně chladné. Jen ta dlouhá linka v nekonečném stejném světě, jen ta neměla bratra ani sestru. Byla sama v tom cizím světě jen se svým otcem.
Chlapec v bílé kožešině, která dřív patřila statnému lednímu medvědovi, ztěžka oddychoval a pomalu si razil cestu mořem bílého sněhu zanechávaje za sebou onu osamělou dlouhou linku svých stop. Nebýt sněžnic připnutých na nohou, byl by teď popás ve sněhu. Tolik bílé. Pomalu zapomínal, jak vypadají jiné barvy. Měl strach, že už je nikdy neuvidí. Ani svou oblíbenou zelenou, barvu lesa, stromů, trávy a květin. Zoufale toužil po odpočinku, ale po nedávné zkušenosti se neodvažoval ani zpomalit.
Ulehl, nechal se zmást tím sladkým hláskem, který nahlodával jeho odhodlanost. Sníh mu vytvořil dokonalé lože a on se teď cítil jako král. Král nekonečně dlouhého bílého světa bez života. „Živý král aby vládl mrtvému království?“ ptal se posměšně ten sladký hlásek. „Chceš-li vládnout, musíš zemřít. Neboj se, usedni na bílý třpytivý trůn bílého třpytivého světa. Potěš své ubohé oči pohledem na tu nezměrnou krásu. Staň se její součástí. Udělej ten poslední krůček, přestaň se trápit touto nesmyslnou cestou. Zázraky se nedějí za bílou plání, ale na ní.“ Ano, chtěl vládnout. Chtěl zemřít. Strhl ze sebe těžkou bílou kůži i další šatstvo. Odhalil svou hruď a nastavil ji pařátům smrti. Chtěl to skončit co nejdříve. Teď zalitoval meče, který odhodil před pár dny, zdál se mu příliš těžký. Lehl tedy naznak do sněhu, čekajíc na náruč smrti. Pomalu se mu vytrácelo teplo z těla a začaly modrat končetiny. Vzpomněl si na svou matku umírající v křečích s odpornými puchýři na obličeji. Vzpomněl si na slib, že přejde ledové moře a bude dělat zázraky. Slíbil jí to. Obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti se v něm vzdmula. Vyškrábal se na promrzlé nohy s novou odhodlaností žít a jít dál.
Znovu se zastyděl nad tou vzpomínkou. Nemohl se už zastavit, věděl, že by tomu hlásku vícekrát neodolal.
Stále to monotónní vrzání stlačovaného sněhu. Nesměl na to myslet. Na to, kolik ho ještě čeká utrpení na této strastiplné cestě. Myslel na to, jaké to bude, až bude dělat zázraky, až uvidí ten jiný svět, ty vznášející se azurově modré věže, o kterých vyprávěli všichni ti dobrodruzi. Znovu to vrzání. „Jak dlouho ještě!“ rozkřikl se na bílé vločky tiše padající z nebe. „Jak dlouho! Ještě.“ Když se nedočkal odpovědi, začal, jako malý usmrkanec, zběsile skákat a chytat vločky. Rozběhl se kupředu. Zlomil si sněžnice a shodil kůži, ale stále běžel. Jako by byl lehčí, lehčí než za posledních pět dní, kdy se i se sněžnicemi na nohou propadal mnohem víc do bílé pokrývky. Linka jeho stop náhle skončila. Již nezanechával vrstvu sypkého sněhu rozrytou a nenarušoval již více rovnováhu bílého světa. Běžel, dokud nepadl vyčerpáním do sněhu, který se před ním znenadání propadl jako tenké větévky zakrývající hlubokou díru. Byl v pasti, chycen lovcem, který má sladký konejšivý hlásek a chce z něj udělat krále nekonečného mrazivého mrtvého světa. Vrhl poslední zoufalý vyčítavý pohled na vločky neúprosně padající z toho šedého bezedného pytle kdesi nahoře.
Vtom to uviděl, vysoko na obzoru se vznášela azurově modrá věž, která svým vrcholkem trhala ten olověný nadmutý pytel. Chlapec se zvedl a zíral na ni s otevřenými ústy. Přestal vnímat zimu i bolest a únavu v promrzlém těle. Znovu mu svitla naděje. Vyrazil kupředu jak nejrychleji mohl, naplněn novou silou pramenící z neznáma.
„Vítej ty, jenž máš v očích azurovou modř, v žilách rudou krev a obrovskou nespoutanou moc, která se zrodila na bílých pláních.“ Takto ho mezi sebe přijali ti, již dělají zázraky.
Diskuze
Kvalitní dílo s prvky poezie a dokonalý popis mrazivé krajiny mě spolehlivě vtáhl do děje.
Napínavý příběh o vábení smrti a dodržení slibu,který dal chlapec své umírající matce.
Zsqunair:
Jo, tak v tom případě to plně chápu, tak je hned o něčem jiném, kdybych tohle pochopil už dřív tak to rozhodně lépe ohodnotím, gratuluji k tomuto dílku je vážně skvělé
Poezie zimy a vše o sní souvisí, nenapadá mě jiné přirovnání. V jednoduchosti je skryta krása podání jak ve verších,. Příjemné počtení s chladivým tématem mě oslovilo, hodnotím vysoko pro autorovu vypravěčskou přesvědčivost . Díky.R
To líčení ledové pláně je dobré,dává dílu tu pravou atmosféru.Na gramatické chyby já osobně nepohlížím(pokud nejsou v každém slově:)).Pro mě je hlavní myšlenka a záměr toho daného díla.Nejsme přeci ve škole na hodině českého jazyka:-).Hlavně se mi líbil proud myšlenek hlavního hrdiny,ve kterých se mnohokrát promítla sebevražda.
Někteří si ztěžovali na neurčitý konec.No.Podle mě není tak neurčitý,neboť je v něm řečeno,že ta ledová pláň byla zkouška,,Těch co dělají zázraky''.Nemohou si přeci dovolit vybrat nesprávného člena svého cechu(omlouvám se,jestli slovo cech není to pravé.
Jak už vyplývá v mého příspěvku,moje hodnocení je 5*
Použitý jazyk v povídce je velkou devizou díla.
Ovšem co vytýkám: přílišná neurčitost konce( kterou jiní jistě mohou považovat za výhodu) mi kazí dojem. A...a možná ještě nevímco tomu schází...snad bych to nazval esencí života, ktará by mne vtáhla dovnitř.....4*
Lord Bhaal:
Zdravím...
Pasáž se zlomenými sněžnicemi je takový první náznak zázraku...první projev jeho nově nabyté moci, který postupně přechází v běh vzduchem, kdy za sebou nezanechává stopy :) Řekneš si, jakto že se tedy propadl? Odpovím, že ho opustily síly i poslední naděje... Ke každému kouzlu potřebuješ tělesnou, nebo psychickou sílu a ta se mu při pohledu na modré vznášející se věže vrátila...
Prokletý
Vazeny Ysquanir!
To, co si myslim o tomto diele, zhodnotim najprv jednou vetou, potom rozoberiem samostatne sucasti: "Tak jednoducha myslienka, tak rozsiahle podanie."
Skutocne si ma oslovil svojou schopnostou rozpravaca, mas putave opisy, jemnu davku tajomstva, ktore robi poviedku este putavejsou. A pritom tu uzasnu lahkost, s ktorou nas prevadzas celym dielom.
Nesmierne ma oslovil uz prvy odstavec. Mysiim, ze velmi dobre ovladas jedno z pravidiel, ktore sa da uplatnit pri hocijakej tvorbe: zaciatok a koniec su dve najdolezitejsie casti diela, zaciatok oslovi citatela (myslim, ze za tvoj zaciatok si zasluzis 100%) a koniec v nom zanecha najdolezitejsi dojem z diela. Podla mojho nazoru si urcite aj za zaciatok aj za koniec zasluzis velku pochvalu.
Avsak nezabudam ani na stred diela, ktory ani na sekundu nesklzol k nude, bol putavy a pacilo sa mi, ako si velmi jednoduchym sposobom zaplietol do chlapcovych myslienok dovod, preco sa vydal na svoju cestu.
Na koniec sa vratim na zaciatok, uplne prvy dovod, preco som sa rozhodol si dielo precitat (este predtym, ako som sa ponoril do prveho odstavca), bol nadpis. Nazov "Ti, již dělají zázraky" je putavy, tajomny a zaroven velmi vzrusujuci, aspon pre mna.
Mam nesmierne rad taketo diela. S tajomstvom, jednoduchou pointou, ale velmi putavo podane, s filozofickym podtextom a fantastickym (odvodene od angl. slova fantasy, nie fantastickym ako uzasnym) koncom.
Gratulujem.
Tesim sa na dalsiu tvorbu, urcite sa stavim aj pri dalsich tvojich dielkach.
S pozdravom,
Raukó
Darian:
Já si naopak myslím, že ten způsob sebevraždy není až tak úplně proti pudu člověka, znal jsem někoho takového, kdo to udělal, prostě umrzl z vlastní vůle. Podle mne je to kvalitní dílko, ikdyž ne úplně dokonalé, mně se na druhou stranu nezdál ten běh ve sněhu se zlomenými sněžnicemi.
Ysquanir:
Ten spôsob smrti (samovraždy), ktorý si zvolil, je podľa mňa proti pudu človeka skončiť to rýchlo.
Osobne by som sa radšej skúsil nabodnúť mečom (ktorý hlavná postava nechala kdesi za sebou). A keďže by toto nešlo, tak by som v ľadovej pustine skúsil ísť ďalej. Inú cestu nevidím. A padol by som vyčerpaním.
Hodenie sa do náručia ľadu ... čo ja viem? Proste sa mi veľmi nepozdávalo.
Ač jsem na serveru, jen pár chvil a toto bude můj konkrétně první příspěvek, pokusím se o kritiku tohoto dílka tak jak vidím já.
Za hlavní klad povídky bych upřednostnil její atmosféru. Bylo by nesmyslné o ní pochybovat, alespoň z mého pohledu, kdy mě plně vtáhla na ledové pláně, padající sníh mi rozedíral tvář a v mém nitru se mísili pocity naděje, odhodlání a nezměrné utrpení svou strastiplnou pouť ukončit.
Styl jakým je povídka psaná se mi líbí a z něho bych usoudil, že autor má *vypsanou ruku*. Někteří z vás v diskuzi opravovali nějaké pravopisné chybky, ale ty pro mě, jakožto pro člověka který je jich schopný také nasekat dost, ztěžejním bodem.
Naopak jediné co mě opravdu kazí zážitek ze čtení (nekazí, pouze zpětně si uvědomuji že mi to chybí) je nějaký silnější děj. Autor sice na tomto kameni svou práci nestavěl, pro mě je to přesto velký nedostatek. Jakýsi pokus o děj zde je, ale poud bych odečetl umělecký efekt a právě zmiňovanou atmosféru, dal by se vyjádřit několika málo větami.
Jak jsem se již zmínil jsem zde nový a tak mám jen malou možsnost porovnávat s ostatními dílky. Budu proto hodnotit čistě podle svého uvážení. Dal bych 3-4 hvězdičky za kvalitu povídky, ale kladné pocityt převažují nad těmi zápornými kterých není moc. Takže 4*.
*Krev má zůstat v těle*