Ti, již dělají zázraky
| Autor: | Ysquanir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Dlouhá linka se táhla napříč jiskrnou bílou plání rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Vše bylo dokonale stejné, každý střípek ledu, každá vločka, každý odraz světla, k nerozeznání od svých bratrů a sester. Stejně krásné, stejně chladné. Jen ta dlouhá linka v nekonečném stejném světě, jen ta neměla bratra ani sestru. Byla sama v tom cizím světě jen se svým otcem.
Chlapec v bílé kožešině, která dřív patřila statnému lednímu medvědovi, ztěžka oddychoval a pomalu si razil cestu mořem bílého sněhu zanechávaje za sebou onu osamělou dlouhou linku svých stop. Nebýt sněžnic připnutých na nohou, byl by teď popás ve sněhu. Tolik bílé. Pomalu zapomínal, jak vypadají jiné barvy. Měl strach, že už je nikdy neuvidí. Ani svou oblíbenou zelenou, barvu lesa, stromů, trávy a květin. Zoufale toužil po odpočinku, ale po nedávné zkušenosti se neodvažoval ani zpomalit.
Ulehl, nechal se zmást tím sladkým hláskem, který nahlodával jeho odhodlanost. Sníh mu vytvořil dokonalé lože a on se teď cítil jako král. Král nekonečně dlouhého bílého světa bez života. „Živý král aby vládl mrtvému království?“ ptal se posměšně ten sladký hlásek. „Chceš-li vládnout, musíš zemřít. Neboj se, usedni na bílý třpytivý trůn bílého třpytivého světa. Potěš své ubohé oči pohledem na tu nezměrnou krásu. Staň se její součástí. Udělej ten poslední krůček, přestaň se trápit touto nesmyslnou cestou. Zázraky se nedějí za bílou plání, ale na ní.“ Ano, chtěl vládnout. Chtěl zemřít. Strhl ze sebe těžkou bílou kůži i další šatstvo. Odhalil svou hruď a nastavil ji pařátům smrti. Chtěl to skončit co nejdříve. Teď zalitoval meče, který odhodil před pár dny, zdál se mu příliš těžký. Lehl tedy naznak do sněhu, čekajíc na náruč smrti. Pomalu se mu vytrácelo teplo z těla a začaly modrat končetiny. Vzpomněl si na svou matku umírající v křečích s odpornými puchýři na obličeji. Vzpomněl si na slib, že přejde ledové moře a bude dělat zázraky. Slíbil jí to. Obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti se v něm vzdmula. Vyškrábal se na promrzlé nohy s novou odhodlaností žít a jít dál.
Znovu se zastyděl nad tou vzpomínkou. Nemohl se už zastavit, věděl, že by tomu hlásku vícekrát neodolal.
Stále to monotónní vrzání stlačovaného sněhu. Nesměl na to myslet. Na to, kolik ho ještě čeká utrpení na této strastiplné cestě. Myslel na to, jaké to bude, až bude dělat zázraky, až uvidí ten jiný svět, ty vznášející se azurově modré věže, o kterých vyprávěli všichni ti dobrodruzi. Znovu to vrzání. „Jak dlouho ještě!“ rozkřikl se na bílé vločky tiše padající z nebe. „Jak dlouho! Ještě.“ Když se nedočkal odpovědi, začal, jako malý usmrkanec, zběsile skákat a chytat vločky. Rozběhl se kupředu. Zlomil si sněžnice a shodil kůži, ale stále běžel. Jako by byl lehčí, lehčí než za posledních pět dní, kdy se i se sněžnicemi na nohou propadal mnohem víc do bílé pokrývky. Linka jeho stop náhle skončila. Již nezanechával vrstvu sypkého sněhu rozrytou a nenarušoval již více rovnováhu bílého světa. Běžel, dokud nepadl vyčerpáním do sněhu, který se před ním znenadání propadl jako tenké větévky zakrývající hlubokou díru. Byl v pasti, chycen lovcem, který má sladký konejšivý hlásek a chce z něj udělat krále nekonečného mrazivého mrtvého světa. Vrhl poslední zoufalý vyčítavý pohled na vločky neúprosně padající z toho šedého bezedného pytle kdesi nahoře.
Vtom to uviděl, vysoko na obzoru se vznášela azurově modrá věž, která svým vrcholkem trhala ten olověný nadmutý pytel. Chlapec se zvedl a zíral na ni s otevřenými ústy. Přestal vnímat zimu i bolest a únavu v promrzlém těle. Znovu mu svitla naděje. Vyrazil kupředu jak nejrychleji mohl, naplněn novou silou pramenící z neznáma.
„Vítej ty, jenž máš v očích azurovou modř, v žilách rudou krev a obrovskou nespoutanou moc, která se zrodila na bílých pláních.“ Takto ho mezi sebe přijali ti, již dělají zázraky.
Diskuze
Ano, ano, ano, ale...
Povídka opravdu stojí na vykreslení atmosféry. Jako nejsilnější prvek celého dílka vnímám motiv s linkou v úvodu. Je neotřepaný, originální a působí na čtenáře přesně tak, jak by měl. Zkrátka je to po čertech dobrý nápad.
Autora bych ovšem rád upozornil na gradaci děje. Z tohoto hlediska není úplně rozumný nápad použít nějaký dějový zvrat dvakrát. Hrdina může padnout, najít novou naději a zvednout se. Je to dobrý dramatický prvek (i když lehce otřepaný), vygraduje napětí a působí na čtenáře.
Pokud ho ale použiješ ještě jednou (nebo nedejbože dvakrát), ztratí mnoho ze svého potenciálu. "*zív* Tohle už tu jednou bylo," řekne si čtenář a bude mít naprostou pravdu.
Takže by bylo fajn zkusit zvážit jiné "mezihry" (je mi jasné, že celou dobu "jenom" jít nemůže). V tomhle případě bych asi volil nějaké prostřihy do chlapcovy minulosti, zoufalé pátrání ve sněhovém blizzardu nebo unavené pohledy na své zaváté stopy.
Celkově je tohle rozhodně nadprůměrná povídka s několika velmi zdařilými metaforami. V hodnocení se rozhodnu mezo 3 a 4 fufníky.
Hodně štěstí v dalším psaní.
L.
táto poviedka ma príjemne prekvapila. Zo začiatku som nevedel, čo si o tom mm myslieť. Nanešťasie to neviem ani teraz.
Je do originálna poviedka s niečim, čo je jasné iba pre Ysquanir. To je veľké plus, lebo v tokej poviedke si každý môže nájsť to, čo sa mu páči, všetko si vysvetliť tak, ako sa to čitateľovi páči.
Myslím, že moje hodnotenie si toto dielo zaslúži...
Al.
Zdravim všechny
Jsem rád, že na vás povídka toliko atmosfericky zapůsobila...
Co se týče názvu, tak "již" se mi nezdá o nic víc než vám...původně jsem měl "jenž", ale díky všeznalé, sečtělé Shelagh, jsem si to opravil na správný tvar "již". Ke gramatice se příliš vyjadřovat nebudu. Za tak malé množství chyb můžu poděkovat zase Shelagh... :)
Darian: jaký způsob smrti bys na ledové pláni a beze zbraně volil ty?? :)
S pozdravem Prokletý
S.i.d: Nadpis i vazba použitá v poslední větě jsou správně - Ti, již dělají zázraky. "Již" si můžeš v 1. pádě nahradit "kteří", "jenž"´= "který", "jež" = "která, které". Pokud si při používání nejsi jistý, prostě používej tvary "který".
Shelagh-
a jak je to teda spravne ti jiz delaji zazraky?!
ti jez delaji zazraky?!
nebo jak ? :D
Po přečtení jsem se neubránila dojetí, bylo to moc hezké, natolik, že odpouštím gramatické chyby, kterých tam bylo...mno, hodně.
Btw. v nadpisu použité "již" máš správně, v 1. pádě množného čísla mužského rodu (a ve 4.p. jedn.č. žen.rodu) má vztažné zájmeno "jenž" tvar "již". Je to víceméně knižní výraz, já bych asi ho nepoužila. :)
Měj se.
S.i.d: "Jenž" je tvar pro jednotné číslo.
Zdravím,
Po prečítaní som si spomenul na jedno heslo: ,,Keď sa chce, tak aj motyka vystrelí." A v tomto prípade je to veľmi badateľné. Autor využíva len veľmi elementárnu zápletku - ktorú by iní použili vrámci čohosi rozsahovo a dejovo bohatšieho - a strháva nás dokonalosťou a precítenosťou, dotiahnutosťou využitia obrazov a metafor.
Veľmi oceňujem opis, ku ktorého označenie by som použil prívlastok expresívny, ktorý ma dostal a unášal ma dojmom, nechával zabudnúť na jednoduchý dej.
Každopádne si ale nemôžem pomôcť a musím povedať, že sa mi nepáčil ten pokus o samovraždu hlavnej postavy. Bolo to najmä preto, že je to veľmi neprirodzené a veľmi pochybujem, že by si niekto zvolil takýto spôsob smrti, pretože by to obnášalo dlhé muky a postupné opúšťanie sa - rozhodne by to nebola krátka a rýchla záležitosť.
Takže budem hodnotiť 4*.
Pekný deň
Myslím si že dát ti ***** je moc, ale když vemu:
nápad: *****,
zpracování: ****- žádnou extra bijící do očí chybu jsem nenašel,
takže výčitky svědomí trpět nebudu.
Hojte. Vzácně si přečtu nějakou povídku a dnes sem měl vcelku náladu, tak jsem se pokusil ponořit. Musím říct že atmosféricky, jak řekla Shelagh, je to pěkně zvládnuté. No a na gramatiku já příliš nehledím, neboť sám píšu jako p***e... Nicméně děj šlo docela lehce předpokládat, ovšem jeho posazení do "netradičního" prostředí je přeci jen nějakým hezkým kořením. Trochu mi to zprvu připomnělo jednu conanovskou povídku:-). Hodnotit nebudu, protože nemám "načtýno" abych věděl jestli povídka vyniká nebo nee... ale dal bych sám za sebe něco mezi 3 - 4. Možná spíš ty 4.