Hennina píseň ve Staré mluvě vypráví

Na počátku byla voda, bez počátku a konce. Po ní plul kačer, kterého potkala černá kachna.

"Kdo jsi?", zeptala se a on odpověděl: "Urdog."

A vida, jak je krásná, ponořil se, aby přinesl ze dna kus hlíny a mohl stvořit zemi, na které by byli spolu. Ale prvotní vody, jako by byly bezedné. Vyplul na hladinu a neměl dech. Ponořil se podruhé, a když se vrátil, plival krev, ale jeho zobák byl prázdný. Černá kachna se ponořila a plavala dolů, až se její zobák dotkl něčeho pevného. Nabrala trochu řídkého bahna a vyplula na hladinu. Z toho mála, co zbylo v jejím zobáku, stvořil Urdog zemi, řídkou a nepevnou jako to bahno. Přesto na ni oba vstoupili, on se změnil v muže, ona v ženu, a milovali se. Zplodili děti, krásné jako dnešní bozi, leč moudřejší.

Nepevné země však ubývalo a Urdog se znovu a znovu potápěl, aby vynesl ze dna alespoň kousek, kterým by ji zpevnil. Nedosáhl však nikdy dna a nakonec ho voda vyplavila bez dechu a života. Tehdy udělala žena, která bývala černou kachnou a jejíž jméno bylo Henna, mocné kouzlo a obětovala sama sebe.

Stala se zemí, pevnou a zelenou, plnou plodnosti. A Urdog, kterého při své proměně objímala, v ní byl nejprve skryt jako semeno. A jako semeno vzešel, vyrostl a stal se stromem světa. Jeho kořeny protknuly v milostném spojení Hennu, jeho kmen byl bělostný a v jeho koruně zářilo zlaté slunce a stříbrný měsíc s bezpočtem hvězd.

Děti Henny a Urdoga žily bez starostí a bolestí, milostná země jim rodila vše potřebné a koruna světového stromu zpívala písně, které zabíjely každou zlobu a starost.

Z nekonečných vod připluly rudá a modrá kachna. Vystoupily na zemi a proměnily se v dívky. Kudy prošly, tam muži ztráceli hlavu a ženy klid. Země se proti nim vzpínala a uhýbala jim pod nohama. Byla však vyčerpána dary, které dala pro svou lásku, a neměla sílu jim vzdorovat. A ony došly až do jejího středu, ke kmeni světového stromu. Hladily jeho kůru a šeptaly mu laskavá slova, nabízely se mu, ať si z nich vybere. A pak začaly tančit.

Urdog viděl, jak jsou krásné a zatoužil po nich. Skláněl k nim své větve, hladil je a ovíjel svými zelenými listy. Smály se a tančily stále rychleji.

Urdog tkvěl kořeny hluboko v zemi-Henně. Jeho srdce s ní bylo spojeno a protékala jimi společná krev. Henna ale žárlila na dvě krásné tanečnice a rozzlobena vyháněla jeho kořeny, chtěla mu uzavřít své lůno. Nepodařilo se jí to úplně, ale ztratila vláhu a zčernala.

Urdog napínal své větve k oběma tančícím dívkám, které ho pokoušely. Vyschlá země se stáhla od jeho kořenů a on už nestál pevně. Začal se s rudou a modrou dívkou točit v děsivém tanci po chvějící se zemi, která se pod nohama těch dvou otvírala v propastech a chrlila na ně žhavou lávu nenávisti.

Moudří a krásní lidé, děti Henny a Urdoga, doposud nepoznali strach, nouzi a bolest. Teď přežívali na zemi, která se chvěla zemětřesením a kterou bičovala vichřice způsobená šíleným tancem stromu a obou dívek. Zčernalá a vyschlá země navíc přestala rodit. Zpěv koruny už nezaháněl zlobu a strach, naopak svist listoví se zarýval do srdce a mozku jako tenký rozpálený drát.

Henna naposledy počala, když vyháněla Urdoga ze svého klína. Zplodila kazatele pokání a nenávisti. Lidé se od nich naučili udávat, zabíjet a mučit ty, o kterých se říkalo, že tu pohromu přivolali. Zabíjeli je a mučili ne proto, že by věřili jejich vině, ale ze strachu, že by jinak někdo mohl ukázat na ně.

Když viděly pád prvních lidí, ženy se vzpamatovaly. Henna, která přišla o svoji lásku, nechtěla přijít i o své děti a rudá a modrá dívka si vzpomněly, že přišly navštívit svoji sestřičku, černou kachnu, a že si s ní a jejím milým chtěli jen trochu hrát. Všechny tři zůstaly zděšeně stát nad spouští, kterou způsobily. A strom Urdog, náhle opuštěný i těmi dvěma, bez kořenů a umírající, se dál potácel v děsivém tanci po vyčerpané Henně, která se z posledních sil snažila přivolat alespoň trochu ze své bývalé plodnosti. Marně, její lůno bylo vyschlé a mrtvé.

Tehdy rudá a modrá dívka objaly svoji černou sestru a i ony se odhodlaly ke strašlivému kouzlu, při kterém obětovaly samy sebe. A tak se zrodil náš svět. Henna se stala podsvětím, rudá dívka novou Zemí a modrá Nebem, obě objímají a konejší světový strom, Urdoga. Ten se již nikdy zcela nevzpamatoval ze svého šílenství, zůstal slepý a v jeho dutém kmeni sídlí draci. Moudří a zlí.

Děti Urdoga a Henny přežily, staly se z nich dnešní lidé. Později k nim přibyly další rasy, které se zrodily z objetí Urdoga s novou Zemí a Urdoga s Nebem. Henna však již zůstala neplodná a na jejím černém, rozervaném povrchu žijí jen potomci těch, kteří se za onoho prvního strachu při Urdogově tanci stali kazateli nenávisti a pokání."

Vypráví se, že Henna znamená "jediná". Mistři učí zpívat Henninu píseň jen své nejlepší žáky. Píseň je plná kuningů a mocných obrazů, proto ji úplně nerozumí ani zkušený a znalý pěvec. O některých verších neví nikdo, co přesně říkají, protože jejich slova nenalezneme nikde jinde ve Staré mluvě, někteří tvrdí, že tato slova znají démoni, poslední synové Henny.

Když se mistra pěvce zeptáte, zda je tato píseň pravdivá, neřekne vám ani ano, ani ne. Bude vám vyprávět jiné příběhy o tom, jak vznikl svět, tak jak si je vyprávějí lidé, elfové a krollové.

Nezapomenete-li přesto, nač jste se ptali, a nepodaří-li se mu odvést řeč jinam, odpoví vám opět ve Staré mluvě: "Nejprve musela být láska, aby se mohla zrodit nenávist, nejprve byla zahrada a až z ní vzešla poušť bez naděje."

Nejspíše s vámi však o písni nebude vůbec mluvit. Sami pěvci se jí totiž bojí a věří, že zazpívat ji člověk smí a dokáže jen jednou v životě. Zpívají ji tehdy, když se pokoušejí zachránit toho, kdo umírá, protože ztratil naději a s ní i vůli k životu. Většinou se to podaří. Říkají, že se tak děje, protože se Henna, slyšíc píseň, rozpomene na naději, kterou sama nemá, a stvoří naději jako dar pro toho, kdo také již žádnou nemá.

Henna ale nemůže tvořit sama ze sebe, vzdala se své plodnosti, když vyvrhla Urdoga ze svého klína, a proto si bere sílu od pěvce, který pak až do konce života nosí v srdci prázdné a necitlivé místo.

Vypráví se, že Henninu píseň zpíval Orfˇ Daan, když chtěl probudit k životu a činům ty, kteří přežili vypálení města Raab´ tu. Ty, které oslepila záře a děs ohně dračiče Muu. Orf´ Daan zpíval ve spáleništi rodného města tři dny a tři noci. Jeho tvář a jeho ruce zčernaly, jeho srdce se změnilo v kámen a tělo seschlo a zkroutilo se jako kořen tisícileté olivy. Přesto hrál, až lidé zase prozřeli z dračí slepoty a začali hledat své blízké.

Zkroucené a zčernalé Orf´ Daanovo tělo zůstalo vedle zmrzačeného a spáleného posvátného městského stromu. Nedokázali s ním pohnout, nedokázali je ani zakrýt. A plály v něm dvě živé oči plné nezměrného smutku.

Tři roky zůstalo tělo takto nehybné. Město Raab´tu mezitím ožilo a jen poblíž místa, kde pěvec spočinul, utichal smích dětí a žen, zpěv ptáků i hovor mužů.

Po třech letech přiletěly k Orf´Daanovi dvě kachny, rudá a modrá. Každá nesla v zobáku černou misku plnou vody. Když rudá přelétala nad pahýly posvátného městského stromu, vyšplouchlo z její misky sedm kapek vody. Strom ožil a jeho větve se rozrostly v nádhernou, vždy zelenou korunu.

Obě kachny ale musely přinést po sedmi miskách plných vody, aby se vrátil životu také Orf´Daan. Jeho tvář a ruce zůstaly ale až do konce života černé a v každé jeho písni byla pak vždy slza bolesti.

Mistrovi žáci nevyprávějí všechno, co se jim Orf´Daan řekl o těch třech letech. Tolik jsem však porozuměla z jejich řeči. Orf´Daan byl přesvědčen, že Země a Nebe sbíraly po tři roky ranní rosu z těch sedmi Urdogových větviček, které rostou nejvýše v jeho koruně, aby mu tak mohly dát dar, který nedokážou poskytnout své nejstarší sestře.

"Kdyby Země nevyšplíchla těch sedm kapek, byl bych se vrátil a nepamatoval bych si peklo, ve kterém jsem ty tři roky byl," vyprávěl prý jednou Orf´Daan a pak pohladil hladkou kůru posvátného stromu svého města, "ale snad je to takhle lepší, ten strom třeba stojí za mé bezesné noci."

Mnozí¹ se ale domnívají, že příběh o Orf´Daanově oživení vznikl velmi pozdě, mnoho století po jeho smrti a že si jej vymysleli Orf´Daanovci, pěvci- kněží, kteří se v roce Černého draka zmocnili vlády nad městem Raab´tem, kde dodnes vládne městský kníže, velmistr volený radou kněžského řádu Orf´Daanovců.

Vysvětlivky: