Hennina píseň
| Autor: | Apea |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 23 |
Hennina píseň ve Staré mluvě vypráví
Na počátku byla voda, bez počátku a konce. Po ní plul kačer, kterého potkala černá kachna.
"Kdo jsi?", zeptala se a on odpověděl: "Urdog."
A vida, jak je krásná, ponořil se, aby přinesl ze dna kus hlíny a mohl stvořit zemi, na které by byli spolu. Ale prvotní vody, jako by byly bezedné. Vyplul na hladinu a neměl dech. Ponořil se podruhé, a když se vrátil, plival krev, ale jeho zobák byl prázdný. Černá kachna se ponořila a plavala dolů, až se její zobák dotkl něčeho pevného. Nabrala trochu řídkého bahna a vyplula na hladinu. Z toho mála, co zbylo v jejím zobáku, stvořil Urdog zemi, řídkou a nepevnou jako to bahno. Přesto na ni oba vstoupili, on se změnil v muže, ona v ženu, a milovali se. Zplodili děti, krásné jako dnešní bozi, leč moudřejší.
Nepevné země však ubývalo a Urdog se znovu a znovu potápěl, aby vynesl ze dna alespoň kousek, kterým by ji zpevnil. Nedosáhl však nikdy dna a nakonec ho voda vyplavila bez dechu a života. Tehdy udělala žena, která bývala černou kachnou a jejíž jméno bylo Henna, mocné kouzlo a obětovala sama sebe.
Stala se zemí, pevnou a zelenou, plnou plodnosti. A Urdog, kterého při své proměně objímala, v ní byl nejprve skryt jako semeno. A jako semeno vzešel, vyrostl a stal se stromem světa. Jeho kořeny protknuly v milostném spojení Hennu, jeho kmen byl bělostný a v jeho koruně zářilo zlaté slunce a stříbrný měsíc s bezpočtem hvězd.
Děti Henny a Urdoga žily bez starostí a bolestí, milostná země jim rodila vše potřebné a koruna světového stromu zpívala písně, které zabíjely každou zlobu a starost.
Z nekonečných vod připluly rudá a modrá kachna. Vystoupily na zemi a proměnily se v dívky. Kudy prošly, tam muži ztráceli hlavu a ženy klid. Země se proti nim vzpínala a uhýbala jim pod nohama. Byla však vyčerpána dary, které dala pro svou lásku, a neměla sílu jim vzdorovat. A ony došly až do jejího středu, ke kmeni světového stromu. Hladily jeho kůru a šeptaly mu laskavá slova, nabízely se mu, ať si z nich vybere. A pak začaly tančit.
Urdog viděl, jak jsou krásné a zatoužil po nich. Skláněl k nim své větve, hladil je a ovíjel svými zelenými listy. Smály se a tančily stále rychleji.
Urdog tkvěl kořeny hluboko v zemi-Henně. Jeho srdce s ní bylo spojeno a protékala jimi společná krev. Henna ale žárlila na dvě krásné tanečnice a rozzlobena vyháněla jeho kořeny, chtěla mu uzavřít své lůno. Nepodařilo se jí to úplně, ale ztratila vláhu a zčernala.
Urdog napínal své větve k oběma tančícím dívkám, které ho pokoušely. Vyschlá země se stáhla od jeho kořenů a on už nestál pevně. Začal se s rudou a modrou dívkou točit v děsivém tanci po chvějící se zemi, která se pod nohama těch dvou otvírala v propastech a chrlila na ně žhavou lávu nenávisti.
Moudří a krásní lidé, děti Henny a Urdoga, doposud nepoznali strach, nouzi a bolest. Teď přežívali na zemi, která se chvěla zemětřesením a kterou bičovala vichřice způsobená šíleným tancem stromu a obou dívek. Zčernalá a vyschlá země navíc přestala rodit. Zpěv koruny už nezaháněl zlobu a strach, naopak svist listoví se zarýval do srdce a mozku jako tenký rozpálený drát.
Henna naposledy počala, když vyháněla Urdoga ze svého klína. Zplodila kazatele pokání a nenávisti. Lidé se od nich naučili udávat, zabíjet a mučit ty, o kterých se říkalo, že tu pohromu přivolali. Zabíjeli je a mučili ne proto, že by věřili jejich vině, ale ze strachu, že by jinak někdo mohl ukázat na ně.
Když viděly pád prvních lidí, ženy se vzpamatovaly. Henna, která přišla o svoji lásku, nechtěla přijít i o své děti a rudá a modrá dívka si vzpomněly, že přišly navštívit svoji sestřičku, černou kachnu, a že si s ní a jejím milým chtěli jen trochu hrát. Všechny tři zůstaly zděšeně stát nad spouští, kterou způsobily. A strom Urdog, náhle opuštěný i těmi dvěma, bez kořenů a umírající, se dál potácel v děsivém tanci po vyčerpané Henně, která se z posledních sil snažila přivolat alespoň trochu ze své bývalé plodnosti. Marně, její lůno bylo vyschlé a mrtvé.
Tehdy rudá a modrá dívka objaly svoji černou sestru a i ony se odhodlaly ke strašlivému kouzlu, při kterém obětovaly samy sebe. A tak se zrodil náš svět. Henna se stala podsvětím, rudá dívka novou Zemí a modrá Nebem, obě objímají a konejší světový strom, Urdoga. Ten se již nikdy zcela nevzpamatoval ze svého šílenství, zůstal slepý a v jeho dutém kmeni sídlí draci. Moudří a zlí.
Děti Urdoga a Henny přežily, staly se z nich dnešní lidé. Později k nim přibyly další rasy, které se zrodily z objetí Urdoga s novou Zemí a Urdoga s Nebem. Henna však již zůstala neplodná a na jejím černém, rozervaném povrchu žijí jen potomci těch, kteří se za onoho prvního strachu při Urdogově tanci stali kazateli nenávisti a pokání."
Vypráví se, že Henna znamená "jediná". Mistři učí zpívat Henninu píseň jen své nejlepší žáky. Píseň je plná kuningů a mocných obrazů, proto ji úplně nerozumí ani zkušený a znalý pěvec. O některých verších neví nikdo, co přesně říkají, protože jejich slova nenalezneme nikde jinde ve Staré mluvě, někteří tvrdí, že tato slova znají démoni, poslední synové Henny.
Když se mistra pěvce zeptáte, zda je tato píseň pravdivá, neřekne vám ani ano, ani ne. Bude vám vyprávět jiné příběhy o tom, jak vznikl svět, tak jak si je vyprávějí lidé, elfové a krollové.
Nezapomenete-li přesto, nač jste se ptali, a nepodaří-li se mu odvést řeč jinam, odpoví vám opět ve Staré mluvě: "Nejprve musela být láska, aby se mohla zrodit nenávist, nejprve byla zahrada a až z ní vzešla poušť bez naděje."
Nejspíše s vámi však o písni nebude vůbec mluvit. Sami pěvci se jí totiž bojí a věří, že zazpívat ji člověk smí a dokáže jen jednou v životě. Zpívají ji tehdy, když se pokoušejí zachránit toho, kdo umírá, protože ztratil naději a s ní i vůli k životu. Většinou se to podaří. Říkají, že se tak děje, protože se Henna, slyšíc píseň, rozpomene na naději, kterou sama nemá, a stvoří naději jako dar pro toho, kdo také již žádnou nemá.
Henna ale nemůže tvořit sama ze sebe, vzdala se své plodnosti, když vyvrhla Urdoga ze svého klína, a proto si bere sílu od pěvce, který pak až do konce života nosí v srdci prázdné a necitlivé místo.
Vypráví se, že Henninu píseň zpíval Orfˇ Daan, když chtěl probudit k životu a činům ty, kteří přežili vypálení města Raab´ tu. Ty, které oslepila záře a děs ohně dračiče Muu. Orf´ Daan zpíval ve spáleništi rodného města tři dny a tři noci. Jeho tvář a jeho ruce zčernaly, jeho srdce se změnilo v kámen a tělo seschlo a zkroutilo se jako kořen tisícileté olivy. Přesto hrál, až lidé zase prozřeli z dračí slepoty a začali hledat své blízké.
Zkroucené a zčernalé Orf´ Daanovo tělo zůstalo vedle zmrzačeného a spáleného posvátného městského stromu. Nedokázali s ním pohnout, nedokázali je ani zakrýt. A plály v něm dvě živé oči plné nezměrného smutku.
Tři roky zůstalo tělo takto nehybné. Město Raab´tu mezitím ožilo a jen poblíž místa, kde pěvec spočinul, utichal smích dětí a žen, zpěv ptáků i hovor mužů.
Po třech letech přiletěly k Orf´Daanovi dvě kachny, rudá a modrá. Každá nesla v zobáku černou misku plnou vody. Když rudá přelétala nad pahýly posvátného městského stromu, vyšplouchlo z její misky sedm kapek vody. Strom ožil a jeho větve se rozrostly v nádhernou, vždy zelenou korunu.
Obě kachny ale musely přinést po sedmi miskách plných vody, aby se vrátil životu také Orf´Daan. Jeho tvář a ruce zůstaly ale až do konce života černé a v každé jeho písni byla pak vždy slza bolesti.
Mistrovi žáci nevyprávějí všechno, co se jim Orf´Daan řekl o těch třech letech. Tolik jsem však porozuměla z jejich řeči. Orf´Daan byl přesvědčen, že Země a Nebe sbíraly po tři roky ranní rosu z těch sedmi Urdogových větviček, které rostou nejvýše v jeho koruně, aby mu tak mohly dát dar, který nedokážou poskytnout své nejstarší sestře.
"Kdyby Země nevyšplíchla těch sedm kapek, byl bych se vrátil a nepamatoval bych si peklo, ve kterém jsem ty tři roky byl," vyprávěl prý jednou Orf´Daan a pak pohladil hladkou kůru posvátného stromu svého města, "ale snad je to takhle lepší, ten strom třeba stojí za mé bezesné noci."
Mnozí1 se ale domnívají, že příběh o Orf´Daanově oživení vznikl velmi pozdě, mnoho století po jeho smrti a že si jej vymysleli Orf´Daanovci, pěvci- kněží, kteří se v roce Černého draka zmocnili vlády nad městem Raab´tem, kde dodnes vládne městský kníže, velmistr volený radou kněžského řádu Orf´Daanovců.
Vysvětlivky:
Zpět do textu1) "Ten příběh je příliš útěšný, abych věřil, že má co společného s Henninou písní a Orf´Daanovými Písněmi bezčasí", napsal slavný Lub´mir Corn a dodal, "bohužel tento názor smíš dnes v mém rodném Raab´ tu vyslovit pouze tehdy, jsi-li odhodlán odejít buď za hranici anebo na hranici."
Diskuze
ahá, už mi to došlo :o) ta čára odděluje píseň od komentáře vypravěče. to leccos vysvětluje. přesto bych hodnotil výše, kdybys komentář vypustila.
Apea:
1) chování pěvce nehodnotím. jde o to, že ta spekulace ruší. jak jsi sama komentovala v krollí legendě o vzniku světa, mýtus nahrazuje logiku vypravováním.
2) kde se vzal ten její vztek? aspoň trochu víc by se tam zmínit mělo, jelikuž sežehnutí Raab' tu je celkem podstatná událost.
3) eh.. jak někdo může stvořit něco, co sám nemá? kdyby dokázala stvořit naději, stvořila by si ji i sama sobě. tedy pokud není masochistka, což ale z příběhu neplyne.
5) co je v tom případě samotná píseň a co jsou smyšlenky vypravěče? není to od sebe oddělené.
6) jaký důvod měly k tomu, aby někam nesly misky s vodou? ptal jsem se na ten nepoměr mezi sedmi kapkami a sedmi miskami, ne na jejich počet.
Skutečně obdivuhodný příběh. První část má atmosféru dávných mýtů či Tolkienovy Ainulindalë, druhá na mě působí až Lovecraftovským dojmem. A jako celek je to prostě dokonalé. Jak čtu diskuzi pod článkem asi mi chybí zázemí KU, abych plně docenil spor o původu krollů, ale přijde mi zajímavější než mnoho článků, které jsem v poslední době četl.
ian.
Máš právo považovat dílko za podprůměrné a sotva Ti pomohu vysvětlením Tvých sedmi bodů. Leč pokusím se.
ad 1) S tím nic nenadělám, oni se tak mistři pěvci chovají;
ad 2) Muu měla oheń, čas, vztek a město, proč by tedy nechrlila?
ad 3) Bez komentáře;
ad 4) Asi si nepřečetl manuál a nevěděl, že by neměl zčernat;
ad 5) Bývá již obecnou vlastností vyprávění, že je někdo vypráví;
ad 6) Protože se voda lépe nosí v misce než v zobáku. A co sedmičky týče, má hluboký smysl, je to posvátné číslo mnoha tajných nauk. Jenže ty nauky jsou tajné, takže půjdeme dál (jak praví klasik)
ad 7) Orf´Daan byl jako každý pravý mistr pěvec sobecký a malicherný, jenže to víš, taková příležitost, abys probudil svým zpěvem k životu celé město se nenaskytne každý den. Task neodolal a zčernal :-)
jako čtenáři neznalému hlubších souvislostí se mi to jeví pod čarou v půli jako chaotické: odstavce na sebe nenavzaují, vtírají se spekulace, příliš šroubovaná logika a zmatky. nejvíc mě vyrušilo toto:
1) spekulace o tom, co bude nebo nebude mistr pěvec dělat, mě vytrhla z času, kde se příběh odehrával (a vzápětí poté se mě tam text zase pokoušel násilně vtlačit)
2) co vedlo Muu k tomu, aby chrlila oheň? je zde dle mého vynechána dost podstatná část.
3) Henna, slyšíc píseň, rozpomene na naději, kterou sama nemá, a stvoří naději jako dar pro toho, kdo také již žádnou nemá. - bez komentáře.
4) proč zčernal Orf'Daan, když by měl jako každý pěvec nosit v srdci prázdné a necitlivé místo?
5) Tolik jsem však porozuměla... až zde se dovídám, že to někdo vypráví. anebo to tu vůbec nemá být?
6) proč nesly kachny ty misky s vodou? proč na strom sedm kapek a na Orf'Daana sedm misek? co značí tato neúměra?
7) závěrečná řeč Orf'Daana je příliš sobecká malicherná na to, že dokázal zčernat pro Raab' tu.
...
objasněte mi prosím někdo výšeuvedené body: jednak bych to rád pochopil, druhak se mi toto dílko zatím jeví jako podprůměrné.
Téměř se mi zdá, že Krteček zná starou krollí báji o Mášsrnovi a Elrondovi. Mášsrn Kopejtko vystupuje v krollích mýtech jako kulturní hrdina, něco jako krollí Prométheus.
Posílám přepis pro všechny, kterým přijde, že vyprávění o tom, jak se někdo s někým miloval, měl s ním děti a trpěl s ním, je mnohem pochopitelnější a uvěřitelnější příběh než různé složité věty, plné slov jako „endogamní retrikulum“, „retroviry“, „r –strategie“ či „mitochondrie“.
Abych předešla výskytu Interetnického nedorozumění (je to inventář KU a Lord Odol by se zlobil, kdyby se zaběhlo do ČaE), kdyby Vám nebylo jasné, proč jsou v krollí báji elfové malí a téměř hluší, nahledněte s důvěrou do pravidel a zkuste se na tu rasu podívat z výšky krolla a poslechněte si elfské štěbetání a zpívání krollím ultrasluchem.
Jak Mášsrn potkal divné lidi
Mášsrn Kopejtko nesl večer domu z lesa srnu a potkal ty dva divné lidi. Ona a ona, oba lysí, malí a vyhublí. Co Vám je budu popisovat, byli to elfáci, ale Mášsrn předtím nikdy žádné elfáky neviděl.
Měli hlad. Nabídl jim, aby s ním pojedli srnu. Cpali se hladově a žena po něm stále pokukovala, zeptala se, jestli si může šáhnout na jeho úžasné svaly, žertovala. Mášsrn nevěděl, proč to dělá, ale líbilo se mu to.
Ten divný, lysý člověk se pořád zlobil a říkal divné věci:
„A když si tak vysoký, nemlátíš se do hlavy o větve stromů?“
„Nevadí Ti, když vypadáš jako přerostlý špalek svalů.“
„ Nechtěl bych mít místo rukou takové lopaty jako ty.“
Mášsrn mu řekl, že se mu líbí ruce takové, jaké má. S takovýma rukama dokáže ulovit srnu, uživit své ženy, udělat, co je potřeba.
Ale ten divný člověk, jmenoval se Elrond, se posmíval a zpíval:
„ Ruce máš jako lopaty
a svůj zadek chlupatý
nezakrýváš kaťaty,
nesehnal bys na ně
dost velký záplaty.“
Slova se Mášsrnovi líbila, později je naučil své děti, ale elfáci jsou bezmála hluší, a to krákání nešlo poslouchat. Tak Mašsrn řekl:
„Nech toho,“ a když Elrond nepřestal, dodal: „nebo tě plácnu.“
Ale Elrond se smál, prozpěvoval a vykřikoval:
„Nechtěl bych mít místo rukou takové lopaty jako ty.“
Smála se i žena, a to, Urdog ví proč, Mášsrna rozzlobilo. Hlavně ale to Elrondovo vřískání nešlo poslouchat.
Řekl podruhé: „Nech toho, nebo tě plácnu.“
Ale Elrond neposlechl a zpíval dál. Mášsrn ho plácl.
Plácl pořádně a Mášsrn byl velký kroll. Než se Elrond vrátil, nohy od sněhu, v ruce banán, poznal Mášsrn, že to hihňání, pokukování, svalů ohmatávání žertování bylo jako když říká krollice: „Chci s tebou do kožešin.“
Byla malá, lysá a hubená, nelíbila se mu, ale Mášsrn byl zdvořilý. Bál se, že je pro ní moc velký a ona vzdychala, jako by umírala. Říkala, že ji zničil a když chtěl odejít, ptala se: „A ty už vážně nemůžeš.“
A když chtěl potom znovu odejít, vykřikovala: „Ty mě nemiluješ.“
Řekl ji, že nemiluje, proč by měl, vždyť je malá a ošklivá. Ona začala brečet, že se zabije. Nevěděl, co s ní má dělat, byla asi nemocná, raději u ní zůstal. A když se s ní chtěl zase milovat, začala naříkat, že ji bolí hlava.
Říkala mu, že se o ní musí postarat, když ji vzal Elronda, toho krásného elfa, kterého jediného opravdu miluje. Když se však Elrond konečně vrátil, držela se Mášsrna jako klíště a říkala, že Elronda nechce ani vidět.
Elrond se mu navíc klaněl, klekal si na kolena a říkal mu „pane“. Mášsrn toho měl dost a odešel. Vrátil se ke svým ženám a rodině, vyprávěl jim o těch divných, nešťastných lidech. Všichni se tomu trochu smáli, trochu je litovali a Mášrnovy ženy chtěly vědět, jestli se od té lysé naučil v kožešinách něco zajímavého.
Po několika dnech přiběhla to krollí vesnice ta lysá. Vyváděla, že bez Mášsrna nemůže být, že bez něj umře, křičela, až z toho všechny bolela hlava. Nakonec si ji vzala do parády stará Gáta, šamanka. Strčila ji pod ledový vodopád a když to nepomohlo, vzala na ní lískový prut. Nakonec se lysá uklidnila, naučila se žít s lidmi a měla spoustu dětí. Její dcery byly skoro stejně ošklivé jako ona, ale, Urdog ví proč, vždycky se našlo dost krollů, kteří je chtěly.
Pak přišel i Elrond. Pořád říkal Mášsrnovi tím divným slovem „pane“ a mluvil o tom, že by Mášsrn měl jít s ním do jeho města, plácnout tam krále a pak si nasadit korunu. Že by mu on, Elrond, pomáhal vládnout, vybírat daně a hledat zrádce.
Mášsrnovi se nechtělo, ale byl pohostinný, tak se vyptával, co znamenají ta divná slova: král, koruna, město, zrádce. Když to pochopil, plácl znovu Elronda a šel za starou Gátou. Radili se a nakonec svolali všechny starší krolly. Dohodli se, že ty divné, lysé lidi určitě pokousal vzteklý jezevec. Báli se, že by se mohli nakazit a raději odešli daleko od elfských sídel.
Mášsrn vyprávěl jednou tenhle příběh svým vnoučatům a zamyslel se:
„Víte, mě nejvíc rozzlobilo, když na mě pokřikoval: ‚ Nechtěl bych mít místo rukou takové lopaty jako ty.‘
Ale on měl vlastně pravdu, Urdog ví, jak by to dopadlo, kdyby měl místo těch svých párátek ruce jako já. Neměl jsem ho plácnout. Vždyť já bych taky nechtěl, aby měl místo rukou takové lopaty jako já.“
Čtu toto dílo ihned po Marisině. Jsou každé na opačném pólu jakéhosi pomyslného přístupu jak tvořit a přesto se mi oba líbí - a moc.
Apea samozřejmě z vrozené skromnosti nezdůraznila, PROČ Homo krollagnonensis uvolnil místo na slunci jakémusi nevýraznému a každým coulem průměrnému Homo Sapiens.
Už jste někdy holenkové slyšeli ono okřídlené: "Moudřejší ustoupí?" :o)
Shelagh a mgr. Holger
Nikoliv náhodou se Vaše etnocentrické pseudovědecké vynášení jedné rasy nad druhou jmenuje "elfoluce".
prokletý Dilvish: asi tak, nic proti maris, spiš naopak.
Ale legenda přírodního národa vypadá spiš takto - i když krollum bych to nepřisoudil, a ono se to tak ani netváří (i když z autorčiných komentářů je snad možné že to krollská legenda je, ale hodnotím text, ni komentáře ).
Má to mystickou, romantickou i tragickou část.
Možná jsou tam trochu navíc ty vysvětlivky na koi - působí na mě trochu rušivě.
Je pár věcí které jsem si při čtení řikal - to bych napsal jinak, ale je to tím že jsem se tam snažil mermomocí něco najít... teď už vůbec nevím o co šlo.
Je pravda, že každý člověk může mít o vzniku sváho mystického světa jinou představu, lze různé věci pochopit jinak, ale to nic nemění na tom že se mi to líbí. 5*
Milujem históriu, báje etc. A práve preto sa mi páči toto. Je to naozaj úchvatné.
Je v tom ale aj množstvo všeliakých právd. Napríklad, je tam odkaz na základnú ľudkú povahu:"Lidé se od nich naučili udávat, zabíjet a mučit ty, o kterých se říkalo, že tu pohromu přivolali. Zabíjeli je a mučili ne proto, že by věřili jejich vině, ale ze strachu, že by jinak někdo mohl ukázat na ně." Človek sa proste bojí všetkého a všetko na niekoho zvaluje.
Ďalej je tam odkaz na žiarlivosť žien a zalietavosť mužov. A že ženy všetko musia riešiť.
Potom tam máš preklep: Orfˇ Daan a neskôr je tam Orf´Daan. Ale to je detail.
Ale pripadá mi to trochu brutal. Ale mič v zlom.
Aby som to zhrnul, veľmi sa mi to páči a to sa premieta aj na moje hodnotenie.
AL