dandalf  12. 2. 2006 v 19:29:51

Zajímavá báseň, nebudu se tajit tím, že mi její význam zůstává zahalen. Přesto (a nebo právě proto) napíšu, co si o ní myslím.
(asi v polovině příspěvku jsem zjistil, že vlastně píšu myšlenkový proces při vnímání většiny básní)

Obrazy, které předkládáš asi nemůžu brát jako skutečné. Když jsem se je tak pokusil vnímat, nedokázal jsem určit, zdali mluvíš o vlastních pocitech, či popisuješ intriky někde u dvora. Ta cesta byla prostě slepá.
(Ale při tom postupu jsem si všiml nádherného obratu "hledí do prázdna uvnitř zvenčí." - ten mě fakt dostal)

Pak jsem šel po emocích, které jednotlivé verše a dvojverší zobrazují. Báseň si se mnou pěkně hrála, ale zůstal jsem stejně nesvý, jako prve - nebyl jsem si jistý - patří k sobě můra a oheň, který uhasila svou smrtí? Nebo můra padající do sítě pavouka?

Báseň jako celek mi teď přijde jako dílo o pádu dobrého stvoření. A o zradě s tím související.

(Jak vidím, v diskuzi je pár velkých rozborů samotného autora nevyjímaje - skutečně jsem zatím nic nečetl) .

Charlotte Damned  12. 2. 2006 v 15:46:36

souhlasim s Deephem a přidám k tomu, že ve me to nedokazalo vytvorit obraz neceho urciteho a to me zklamalo, protoze tam bylo nekolik velmi povedenych momentu ;) (symbolismus mam rada, ale musi byt nejakym zpusobem srozumitelny)

Kaiserin  12. 2. 2006 v 15:02:50

No, je to trapne, ale ja nemam co dodat, ponevadz tu bylo vse jiz receno
Ale jednoduse,vyzraly styl, ale nektere rymy mi nesedi napr. pada-neda, reci-zvenci a rytmus taky obcas ujizdi.

prokletý Dilvish  12. 2. 2006 v 11:17:39

Tak dobrá...

Deeph:
Vskutku hezký rozbor, opravdu ses snažil a jistě Tě to stálo mnoho úsilí a času. Teď se do toho dám já.

Báseň je psaná v symbolismu. Víš proč ho mám tak rád? Protože symbolistickou báseň si může přečíst mnoho různých lidí a přestože v ní každý z nich uvidí něco trochu jiného, většině se líbí.

Tvůj rozbor není špatný, ale pořád se v něm kostnatě snažíš konkretizovat oběťa pachatele...

Nu, já se pokusím říct, co v té básni vidím já coby její autor.

1. sloka:
Nějak zhasl ten velký plamen…
A malá můra k zemi padá.
Had ovíjí smyčky kolem ramen
duše, jenž zadarmo se nedá.

-vidím obraz člověka shroceného hrůzou někde v koutku snažící se utéct z reality a ona jej pořád dohání. Na začátku je zmínka o nějaké strátě. Je to stráta kladného postoje k životu, stráta bývalého životního stylu... Na konci pak ta trocha vzdoru.

2. sloka:
Tvář olizuje jazyk rozeklaný,
do uší slova šeptá hadí řečí.
Zrak oběti hrůzou zakalený
hledí do prázdna uvnitř zvenčí.

-opět ten obraz... Had coby ono vše zlé je všude kam se oběť hne. Hadí řečí se myslí pomluvy a lži které oběť potkává deně ve všedním životě a které ji také děsí... Do prázdna uvnitř zvenčí neznázorňuje hadí tlamu, ale oběť. Hladí sama do sebe ve snaze najít něco a přitom vidí jen prázdnotu.

3. sloka:
Nějak utichl ten známý hlas...
A pavouk dál sítě spřádá.
Na počest chystají ti hodokvas.
Radši si dobře hlídej záda.

-Vracíme se ke kostře. Ztichla minulost, je pryč... A onoto nestačí, pořád není oběť dost nízko aby nemohla zase klesnout. Druá polovina je věnována přetvářce (která je stejně jako lži a pomluvy součást onoho hada na začátku). A důsledné výstraze těm, kteří si myslí, že jim se to stát nemůže.

4. sloka:
V botě dýka, v prstenu jed,
na tváři ale dobroty maska.
Otočíš se a je po všem hned,
skončí život, štěstí i láska.

-Ještě se vrátíme k přetvářce, přibereme k ní zákeřnost a ty nejčernější úmysly. Oběť vysvětluje ostatním jak snadné je klesnout tak hluboko, přičemž si pro sebe posteskne co všechno minulo... Opakuje také, že se to může stát každému,nejen jí.

5. sloka:
Nějak dohořela ta svíce…
A štěnice s chutí pijí krev.
Došel ti dech, splaskly plíce,
strach bodá jehly do střev.

-poslední sloka uzavírá kruh, opět se vrací k tesknění. Dohořelá svíce navíc naznačuje beznaděj, protože ta už chytnout nemůže. Ta minulost se už nevrátí, oběť je v pasti. A štěnice s chutí pijí krev-štěnice snad netřeba vysvětlovat, jen jejich přirovnání nahradilio přirovnání hada. Oběť ukazuje na dalšího, který nedbal varování... aby tak ostatním otevřela oči. Vystupuje tu sice zdání smrti, ale i to je jen metafora, má vystihnout onen stav bezradnosti, onen stav na dně.

Zůstal jsi sám...
-odhalení konečného důsledku. Nakonec je nejhorší samota a opuštělost.

Pár slov navíc:
Jistě každému došlo, že obětí jsem já coby autor a že vše co popisuji vztahuji na sebe. I to co je popisováno jako něco co se stalo jinému (ona další oběť nedbající výstrah) se už předtím muselo stát první oběti-tey vypravěci, autorovi, mě.
Rozhodně si nemyslím, že by báseň byla neucelená, vyzařuje z ní přesně to, co jsem chtěl. A jestli se mi podařilo zahalit vše do metafor opravdu krásně, jsem jedině rád. O to mi šlo.
Co se týče stavby, k povšimnutí je určitý systém metafor, které na sebe navazují a vracejí se k sobě zcela plynule a v jstém řádu (no v řádu určitě, o plynulosti jen doufám).

Tak, to bude nejspíš ode mne vše. Děkuji za kritiku.

Laitainë  12. 2. 2006 v 10:52:28

No jo to se dalo čekat, další tvá báseň a opět brilantní. Přeji i nadále mnoho úspěchů...

Alanil  12. 2. 2006 v 9:43:43

Tak. Počas čítania básne som si robil v hlave istý rozbor. Ale potom som si všimol príspevok Deepha. Aj ked mám isté výhrady, tak s ním v rozbore básne ako tak súhlasím.
Tým samozrejme nechcem povedať, že som to mal premyslené ako deeph. Kdeže, mnoho jeho myšlienok, ktoré si v básni všimol (a ktoré tam možno ani autor nechcel dať) som nepostrehol.

Ale, nesúhlasím s celkovým hodnotením. Kedže tam možno nie sú všetky myšlienky, ktoré tam sú podla deepha, tak si nemyslím, že je básen neoriginálna, bezmyšlienková.

Ja básen považujem za prekrásnu. Ponuré, pochmúrnu, ale peknú.

(inak si myslím, že rozbor deepha je velmi zaujímavý, prepracovaný a dobre sa číta. možno by sa tu mohla udelit nejaká repka)

Deeph  11. 2. 2006 v 19:18:52

Tak koukám, že jsem zatím hodnotil nejníž… Předejdu tedy výzvám a odůvodním svůj počin.


Možná je to dáno mou imunitou vůči básnickým obrazům, ale přijde mi, že pokud těch pět slok má nějaký ucelený děj nebo význam, tak je opravdu mistrně skrytý.

1. sloka:
Nějak zhasl ten velký plamen… – chápu jako zánik nebo skon
A malá můra k zemi padá. – potvrzuje předchozí dojem
Had ovíjí smyčky kolem ramen
duše, jenž zadarmo se nedá. – někdo (nebo něco) se snaží udusit (zničit) někoho druhého

Celkově vyznívá jako atmosféra skonu a zániku. Je po všem, všichni padli, smrt a zánik pročesává kraj (místnost).


2. sloka:
Tvář olizuje jazyk rozeklaný,
do uší slova šeptá hadí řečí. – navozuje na alegorické přirovnání agresora (možná atmosféry) k slizkému a podbízivému hadu, přičemž se snaží vystihnout jeho charakter.
Zrak oběti hrůzou zakalený
hledí do prázdna uvnitř zvenčí. – přirovnání pokračuje, k hadovi se přidává vyděšená oběť, hledící do jeho chřtánu. Nesedí mi to „uvnitř / zvenčí“ –jsou to protiklady a není vhodné je mít hned za sebou.

Druhá sloka vyvolává dojem nebezpečí a podlosti nepřítele (společnosti). Z této části prýští spíš vražedné pokušení, než zánik a smrt v prvním verši.


3. sloka:
Nějak utichl ten známý hlas... – smrt přítele, nejistota, změna. Přehlídli jsme něco důležitého a ani nepostřehli blížící se nebezpečí.
A pavouk dál sítě spřádá. – intriky. Dostali ho a my jsme v ohrožení / další na seznamu.
Na počest chystají ti hodokvas. – pokus upoutat pozornost, past. Když otupí naše smysly, budeme lehčí kořistí.
Radši si dobře hlídej záda. – rada, autorovo vysvětlení pro méně chápavé. Viz výše.

Celkově působí uceleně, má jasný smysl. Nebezpečí, intriky a ohrožení.


4. sloka:
V botě dýka, v prstenu jed,
na tváři ale dobroty maska. – plynule navazuje na předchozí atmosféru, rozvíjí ji. Sama postava tu už ale není jako oběť, ale spíš jako jeden z hráčů – rovnocenný.
Otočíš se a je po všem hned,
skončí život, štěstí i láska. – tady jsem nepochopil, kdo koho zabije. Z předchozích slok bych předpokládal, že obětí jsme my. Nás ostatní zabijí. Ale to se vylučuje s poslední větou básně. Autor překroutil postavení nás z oběti do vraha.

Začátek dobrý, konec zmatený a zbytečně neurčitý.


5. sloka:
Nějak dohořela ta svíce… – jen opakuje úvod.
A štěnice s chutí pijí krev. – návrat k atmosféře zániku a zmaru na začátku.
Došel ti dech, splaskly plíce, – tak že bychom přece jen byli mrtví my?
strach bodá jehly do střev. –a nebo jsme jen k smrti vyděšení? To (alespoň doufám) ví jen autor.

Smrt, konec. Variace na totéž téma.


Zůstal jsi sám… – tak asi ne. Zdá se, že ještě žijeme.

Nic neříkající závěr, popírající předešlé dvě sloky.

Hamster  11. 2. 2006 v 19:18:28

prestoze je to basen nadherna, nejakym zpusobem u me nedosahuje maximalniho vrcholu... opravdu se mi libi, ale jako kdyby klouzala na poslednim schudku... nevim cim to je, ale ja to tak citim...

Gillette  11. 2. 2006 v 15:23:02

Tak tohle je pravdu dobré.
Je mi to blbé, ale nemám k tomu co dodat, prostě se mi to moc líbilo. Nepamatuju se, že bych poslední dobou četla něco tak dobrého.
Je to prostě akorát.

Gurni  11. 2. 2006 v 11:58:31

Přečetl jsem si to několikrát a bere mi to dech z plic. Sice by to možná chtělo semtam nějakou slabikou upravit rytmus (A pavouk dál své sítě spřádá...) ale to jsou jen drobnosti, které jsou téměř nepodstatné. Podstatnější je to, že tahle báseň něším oslovuje....nebo jak již bylo řečeno:"o(c)hromuje".