Labyrint srdce
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 25 |
Staré zdi ze staletých kamenů,
zde obrostlé starými lišejníky,
jinde sežehlé od dávných plamenů.
Podlaha z kdysi leštěného mramoru
zasypaná prachem, poslem času
a kostmi těch, co podlehli zhoubě, moru.
Držadla loučí podlehla zkáze, rezu.
Nikdo teď světla nerozžíhá,
v krbu už nepraskají větvičky bezu.
Chodby utonuly v moři tmy a stínu,
pavouci je vyplnili hedvábnými závoji.
Krysy roznášejí nemoci, špínu.
Zde žiji...
Zde bloudím...
Co krok, to den.
Co den, to boj.
Co noc, to stejný sen.
Bloudím v opuštěné kobce.
Šedý stín mezi černými.
Ztracen v labyrintu vlastního srdce...
Bez úspěchu, ale ne bez naděje...
Diskuze
Docela se mi líbilo střídání rýmů, v každé sloce jiná skladba. To je zajímavá myšlenka, a když se to nepokazí, může z toho vyjít docela pěkná a příjemná báseň. A to tato bezesporu je.
Nějak mi tam nesedělo "zde obrostlé starými lišejníky", ale to bude asi tím, že na tento verš pak už žádný další nenavazuje.
Také mi do pusy nešlo "a kostmi těch, co podlehli zhoubě, moru", hlavně to "moru", tam mi připadlo jako nucený rým.
Osobně bych "Zde žiji...(...)" nechal až úplně nakonec, trošku mě to ukolébalo, ale pak ta báseň ještě pokračuje, což mi trošku (ale ne moc) zkazilo prožitek.
K samotnému námětu: Sen člověka uvězněného v bludišti je vděčné (a často využívané) téma, ke kterému se (podle mě) uchyluje hodně básníků. Ať žijí klišé! (:-))) (ne, je to pěkný, i když já sám dávám přednost jinému stylu).
Přestože jsem neřekl nic, čím bych báseň pochválil, je to hezké, velmi hezké, takže nemám důvod nedat 4* (nějaké "chybičky" tam byly).
s úctou
Obrazně pojatá obecně zaměřená báseň, kterou lze samozřejmě vykládat mnoha způsoby a zároveň ji tak napasovat na různá prostředí, která budou vyhovovat i měřítkům servšeru, a vložit ji do různých úst (třebaže to asi nebyl autorův záměr).
Ohradím se proti vlastnímu závěru básně, který je optimistickým přáním a vybočuje tak z celkové atmosféry, kterou autor buduje v předchozím textu. Je škoda, že konkretizací v posledním verši posune celek do intencí agitace či apelace na sebe sama. Krom toho výraz „bez úspěchu“ staví dílko do stínu tvorby zištné či účelové, celá symbolika, obrazná vyjádření dostanou tímto okamžikem, jadrně řečeno, na prdel. Jsou uzemněny, svedeny a jejich náboj vyšumí do země. (Právě v naléhavosti posledního verše je zakořeněna jeho podbízivost, hraničící s citovým vydíráním... kdyby toto někdo napsal neznámé, posledním veršem by ji de facto citově vydíral a právě výraz „bez úspěchu“ by byl hlavní zbraní.)
V kontextu rubriky je dílko nadprůměrné, doporučuji však pro další tvorbu zvážit, zda má vznam do obrazně pojímané básně vkládat takováto „poslání“, která sice přinášejí nové prvky, ale k posunu tématu neslouží (nebo se to v tomto konkrétním případě nepovedlo), pouze hrají na city.
Fíl špás
H.