Dvacátý devátý díl Zeměplochy nás přivádí opět do Ankh-Morporku, kde podvodník, defraudant, falešný hráč a padělatel Vlahoš von Rosret alias Albert Třpytka alias Etel Had alias několik dalších jmen prožívá svůj příděl naděje. Právě oškrábal již velmi opotřebovanou lžící maltu kolem kamenného kvádru, do kterého měl zasazeny jeho okovy. Zabral... a za potlesku dozorců sledujících ho okénkem ve dveřích kámen vytáhl. Za ním byl samozřejmě další kvádr. Inu, sám patricij říká, že vězňům se má dát naděje na svobodu, a dozorci jeho přání respektují.

A tak i přes naději Vlahoš popravě neunikl. Smrti ovšem ano – překvapeně se probral s bolavým krkem v patricijově pracovně a vyslechl si nabídku, která se neodmítá (zejména když skýtá výhled na útěk – pokud se ovšem zbaví pana Pumpy, golema osobního strážce). Nabídka je samozřejmě podivná – má se stát vrchním poštmistrem ankhmorporské pošty. Pošty, která již čtyřicet let nefunguje. Navíc ve věku semaforových věží je, jak se zdá, přežitkem hodným úsměvu. Jenže nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Vlahoš není bezcharakterní lump, pošta není mrtvou službou, věže nejsou bezchybným moderním výdobytkem a andělé existují. A tak Vlahošovi nezbude, než v nastávajících dnech vynaložit nejen všechen svůj um, ale i všechny SVÉ peníze, aby dokázal, že dát lidem naději je mnohem, mnohem účinnější než působit na ně zjevnými fakty či skrytou i viditelnou mocí.

Pan Pratchett ve svém posledním díle používá všechny osvědčené ingredience – parodování nám známého jevu, nového a zajímavého hrdinu se spoustou nectností, které se později ukáží, že ve službách dobra jsou ctnostmi, prostředí nejoblíbenějšího města na Zeměploše a spoustu figurek známých z předchozích románů.

Mimo Vlahoše, kterého prostě musíte mít rádi, je poštovní úřad a jeho okolí zalidněno dalšími postavami, které samy o sobě by možná vydaly na půl románu – mladší pošťák Grešle, který je stár sedmdesát let, fanatický sběratel špendlíků a pomocník na poště Slavoj, slečna Adoráta Srdénková, kterou je možno najít dle sloupu dýmu vznikajícího každodenním vykouřením sedmdesáti cigaret. A nesmím zapomínat na záporňáky ze správní rady Velké semaforové linky, které pošta začne konkurovat takovým způsobem, že jim nezbývá, než zasazovat rány pod pás.

Pokud srovnám s posledními romány, humor Zaslané pošty (a vlastně celý námět) je mnohem laskavější než byl například v románu Podivný regiment, u kterého mi často tuhnul úsměv na rtech. Bavíte se celou dobu novými vtípky i narážkami na věci známé z minulých dílů. Je to opět oddechové čtení, po kterém sáhnete a budete citovat jeho hlášky. Nezbývá než doporučit.

Terry Pratchett: Zaslaná pošta. Z anglického originálu Going Postal přeložil Jan Kantůrek. Vydalo nakladatelství TALLPRESS, spol. s r. o., Praha, 2005. 528 stran. 269,- Kč.