Rozhodnutí Erika Vanose
| Autor: | MAATOHA |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Rozhodnutí Erika Vanose
Léto se nachýlilo k podzimu a stromy se začaly barvit kýčovitě pestrými listy. Slunce nijak neubralo na síle, jen se melancholicky naklonilo k horám, jakoby se snažilo zaslechnout rachot strojů, kterými trpaslíci hluboko ve skále teží drinit. Hladina Elais klesla a odhalila obyvatelům Hradce a Darenova Ústí slizké kameny a bahnité břehy. V Sorbe nastal čilý ruch, když se hobiti se zpěvem vydali sklízet letošní úrodu.
Celá tahle idyla je však pro Erika Vanose příliš daleko. Zdi jeho malé pevnosti v Lindau jsou silné a tužené silurovými pruty a okna tu nejsou vůbec. Erik Vanos už nějakých sedmdesát let neviděl sluneční světlo. Celou tu dobu spotřebovává jeho sílu malá místnost ukrytá v podzemí pevnosti. Nemůže se vzdálit, protože tok energie by se přerušil. Ať už by se v ten moment stalo cokoliv, Erik Vanos si je jistý, že by to mělo co do činění s peklem.
Dnes opět nespal. Celou noc se převaloval a potil se, přestože je v jeho komnatě chladno. Usilovně přemýšlel, jestli je dobrý nápad udělat to právě dnes. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale nakonec přecijen požádal svého bezejmeného sluhu, aby mu přinesl jeho zápisky.
Když Erikovy staré a prošoupané boty klapaly chladnými chodbami, připadal si tak slabý. A přitom ještě před těmi sedmdesáti lety měl tolik síly! Vždyť dokázal přemoci samotného Rudého Gabriela a podařilo se mu opakovaně seslat Bachdaarskou clonu dlouhou celých pět mil! Teď už si nebyl jistý, jestli by něco takového dokázal znovu.
Jeho sluha ho dohonil těsně před masivními kovovými vraty, vedoucími do vnitřní části pevnosti. Beze slova mu předal tlustý svazek a opět někam zmizel. Erik Vanos si sedl na zem a rozprostřel kolem sebe část zápisků. Je to tak dlouho, co naposledy viděl tyhle stránky. Chvíli je studuje a polohlasně si mumlá, aby vzápětí vstal a rozpřáhl ruce v magickém gestu. Pak přichází slabiky a složitě přerušovaný proud vzdušné magie. Na kovových vratech se objevují znamení a runy, které okamžitě mizí.
Po několika dlouhých minutách se konečně ozve kovové cvaknutí a mág může projít. Je tu další bludiště chodeb, ve kterém se vyzná jen on. Jsou tu pasti, propadla, slepé chodby a falešné dveře. Vzpoměl si, jak se při utváření labyrintu jednou ztratil. Tehdy tu bloudil téměř týden a musel se vyhýbat svým vlastním pastem. Když se dostal ven, byl vyhladovělý, pořezaný v obličeji a rameno měl probodnuté otrávenou šipkou. Kdyby jed nepřipravoval sám a nevěděl, jak jeho účinky zastavit, tak to nepřežil.
Po chvíli se Erik Vamos ocitl v naprosté tmě, ale poslepu pokračoval dál. Spoušť ohnivé pasti je tady přeci citlivá na světlo. Když se mu podařilo přeručkovat nad maskovaným propadlem, uvědomil si, jak strašně ho to vyčerpalo. Paže mu znatelně zeslábly od doby, kdy tudy procházel naposledy. Po necelé hodině cesty labyrintem konečně dorazil k nenápadným dvířkům ve zdi. Vyslovil zaklínadlo a skrčený prošel dovnitř.
Bylo tu téměř nesnesitelné vedro. Věděl, že kdyby se dotknul průhledného válce, který byl zčásti zapuštěn do protější stěny, seškvařil by si ruku. Vykouzlil si slabé světlo a pomalu válec obcházel. Byla to mistrovská práce trpaslíků. Technologie, kterou kromě nich nikdo nechápe. Fantastické slitiny, magická supervodivost nebo naopak absolutní neprostupnost. Když tenhle válec objevil v pozůstalosti jím poraženého Mervala z Lardo (to bylo ještě za doby legálních magických soubojů), byl Erik Vanos nejšťastnějším člověkem na světě.
Neochotně ukončil obdivování tohohle skvostu a rozložil na zem své zápisky. Obřad Probuzení trval přes hodinu a připravil ho o velkou část síly. Už to není, co to bývalo.
„Je to přes padesát let, Eriku. Co tě sem přivádí?“
Mág se nejprve trochu lekl hlasu, který vycházel z válce. Už skoro zapoměl, jak zní. Tak suše a bolestně.
„Doufám, že jsem tě nevyrušil z nějakého snu.“, řekl.
„Nemám sny.“, odvětil hlas, který chtěl zjevně dát mágovi najevo, že jeho vtip se nepovedl.
„Vím. Neměj mi to za zlé.“
„Tvůj hlas zní ustaraně, Eriku. A staře. Co se děje?“
„Jsem jenom člověk, nepamatuješ? Lidé stárnou. Mívají starosti.“
„Ale ty, Eriku? To mi nějak nesedí. Jeden z největších mágů současnosti a stárne? Co tvoje kouzla a lektvary? Už nepomáhají?“
Erik Vanos sklopil hlavu a podrbal se ve vousech.
„Kouzla nejsou všemocná, to dobře víš. A většina lektvarů má nějaké vedlejší účinky.“
Z válce se ozval zvuk, který měl zřejmě být smíchem.
„Chápu, že kouzelník s migrénou a průjmem nepůsobí na veřejnosti právě nejlépe. Takže jsem správně uhodl důvod tvojí návštěvy? Trápí tě tvé stáří a přišel jsi pro radu?“
Mág se možná chystal něco říct, ale hlas ve válci pokračoval.
„Jenže já pro tebe žádnou radu nemám, Eriku. Jak jsi správně řekl, lidé stárnou. A nakonec všichni zemřou. Všichni.“
„Nepřišel jsem si pro radu.“
Válec náhle zaplnila rudá mlha, která se uvnitř převalovala a utvářela bizarní obrazce.
„Nepřišel jsi pro radu? A co tedy po mně chceš? Abych tě politoval? Soucítil s tebou? Utěšil tě?“
Hlas ve válci zmohutněl a zesílil.
„Nezapomínej, Eriku, žes to byl ty, kdo mě tady uvěznil. Byls´ to ty, kdo mě odsoudil k věčnosti v tomhle vězení!“
Nastalo ticho. Mág se zahleděl do rudé mlhy a pokýval hlavou.
„Vím to. A žádný soucit po tobě nechci, chápu, že mě nenávidíš.“
„Nenávidím? Lidstvo ještě nevymyslelo výraz, který by vystihoval moje pocity k tobě, Eriku. Já tě uznávám jako mága, protože ses jako jeden z mála odvážil vydat se do Dabranu, světa na druhé straně. Dokonce se ti podařilo vrátit se zpět živý. A tvůj nejlepší kousek? Obelstil a spoutal jsi démona! Bravo! Za to ti patří můj obdiv. Ale fakt, že ten démon jsem musel být zrovna já z tebe dělá v mých očích obyčejnou svini. Takže dost nesmyslných řečí a rovnou mi řekni, proč ses rozhodl mě po padesáti letech probudit.“
„Mám pro tebe nabídku.“
Ticho.
„Copak, Eriku? Chceš mě snad propustit?“
„Ano, chci. Ale pochopitelně ne zadarmo.“
„Nevím, jestli se ti tenhle obchod podaří. Když mě propustíš, nemám stejně, kam bych šel. Do Dabranu se vrátit nemůžu. Jsem pro ně nečistý. Navíc si nepřeju zažít to ponížení, že jsem se nechal lapit člověkem. Ale hlavně se mi to nezdá. Tobě je přece jasné, že jakmile mě propustíš, zabiju tě.“
„Ne nezbytně. Před dvěma roky jsem přišel na možné řešení, které by nám oběma pomohlo. Ty bys dostal svobodu a já bych přežil a omládnul.“
Mlha ve válci změnila barvu na šedou a divoce se zazmítala.
„Na to nemáš odvahu, Eriku. Nejsi na to dost šílený.“
„A co když ano?“
„Nemáš nejmenší záruku, že tě nechám něco takového přežít.“
„Ne, to nemám.“
„Ty snad svěříš svůj život do rukou démona, který tě nenávidí? Možná jsem se mýlil. Možná jsi dostatečně šílený.“
„Jenže já ti věřím. Když provedeme ten obřad, dostaneš svobodu a zároveň úkryt, kde tě nikdo a nic z Dabranu nenajde. To by pro tebe mohla být dostatečná motivace mě nezabít.“
„I když tě nezabiju já, Eriku, je velká pravděpodobnost, že ten obřad nepřežiješ.“
„To riziko jsem ochoten podstoupit.“
Mlha ve válci se rozplynula a zůstaly po ní jen malé obláčky, které se také postupně rozplývaly.
„Tak do toho, Eriku. Slibuju, že tě nechám žít.“
„Sliby si nech.“
Mág si strhnul plášť z ramen a rozkročil se do základního postoje.
„Až budeme oba sdílet tohle tělo, nebude na nich už záležet.“
Obřad začal.
Diskuze
Povídka je napsaná skutečně velice čtivě, čtenář se podle mého v ději neztrácí, ale na druhou stranu mu také od začátku není jisté, jak příběh skončí.
Jedinou výtku kterou k povídce mám již řekli jiní přede mnou, a to až příliš násilné včleňování naprosto zbytečných reálií (alespoň z mého pohledu)
Celkově je dílko velice povedené, dávám 4*.
Mrzí mě, že jsem se k Rozhodnutí dostal až teď. Musím se přiznat, že jsem jej přečetl jedním dechem a dobře se bavil. (v tom dobrém slova smyslu) Povídka má spád a na konci mile graduje do pěkné (trošku předvídatelné) pointičky.
Chyby převážně pravopisného a stylistického rázu byly již zmíněny.
Rozhodnutí Erika Vanose je příjemným lehkým počtením, které si nehraje na nic co není.
Celkově nevidím důvod, proč nehlasovat 4*.
Ano, líbilo.
L.
Úvod měl být vyjádřením kontrastu mezi všedními obyčejnostmi, které se nerušeně odehrávají na Antares a zoufalou existencí dvou vězňů: Erika Vanose a démona. Určitě je jasné, že povídka neměla zapotřebí horečně vykřikovat "jsem fantasy!" a trošku mne mrzí, že to tak Tristan cítí. Já osobně jsem ani po několikanásobném čtení tenhle pocit nezískal, takže (možná trošku alibisticky) to tentokrát hodím na Tristanův subjektivní dojem.
Stejně tak se to má s démony. Když vznikal kontinent Antares, jeho dějiny a mytologie, věděl jsem, že chci mít nějaký ten "svět na druhé straně". Tohle místo jsem pojal jako svět, kam se uchýlili bohové, kteří ztratili své věřící, a kam teleportují velcí mágové své protivníky. Démoni tvoří v Dabranu (svět na druhé straně) ohromnou populaci, která čítá jak drobné hajzlíky (různí škodiči, břichabolové nebo způsobovači psychických poruch), tak "vyspělé" démony, kteří se sdružují do skupin nebo dokonce zakládají určité politické celky. V Dabranu tedy narazíte na území, které ovládá klan S´Wariathů, kterým velí ten či onen démon. Dabran je džungle neustále zmítaná boji o moc, území nebo prostě o potravu.
Co se týče vulgární démonovy mluvy, tady zcela nesouhlasím (s Tristanem). Zaprvé odmítám tvrzení, že moc jde ruku v ruce s moudrostí a věděním. Česká politická špička budiž důkazem. A zadruhé: to, že jsem moudrý, ještě neznamená, že budu mluvit vzletně a šroubovaně.
A když to budeme pitvat dál: Kdyby za mnou takový zmetek přišel, zahrál bych na něj, že jsem naprosto zdeptaný a povolují mi nervy, abych ho zmátl a donutil udělat chybu... I to je možnost.
Rozepsal bych se ještě víc, ale nechci zas prozrazovat příliš z dalších možných příspěvků. Každopádně v Dračí Líhni se právě líhne uživatelka Leira (ano, je to představitelka Leiry van Destriel z Vlčího Spáru), která by také mohla mnohé objasnit.
Děkuji Tristanovi a Apee (ech!) za přínosnou diskuzi - myslím, že by si zasloužili reputaci.
Apea: Jen jsem tím chtěl říct, že popisováním, co dělali trpáslici támhle a hobiti tady mi příjde jako násilné strkání do kolonky "fantasy". A na začátku jsem přece ještě nevěděl, o čem příběh bude. I kdyby, na konci mi podivný pocit z toho začátku zůstal a dloubal do mě.
Chápu, co si mi chtěla říct a já si nemyslím, že jsem napsal něco, co by bylo proti tomu, co píšeš (jestli jo, tak jsem něco pokazil).
Já jsem přece nenapsal, že by nemohl. Jen jsem napsal, že mi v tomhle případě (na tak malém prostoru) možná příjde nepatřičné. Démonovi, který mluví jak ostravský klempíř bych se vysmál do ksichtu a o jeho moci bych dosti pochyboval (opomíjím, že ten klempíř bude mít bicepsy jako moje stehna). Moc proudí s moudrosti a vědění - to je můj názor.
Být já uvězněn na takovou dobu, dobře si promyslím každý svůj krok dopředu. Kdykoli by mi ten zmetek přišel si se mnou promluvit, nechtěl bych, aby cokoli věděl o mých pocitech a náladě, hrál bych mrtvého brouka a čekal...
Ale to jsou osobní názory na démony.
TdlT
Myslí, že k tomu, aby se povídka spolehlivě řadila do fantasy by stačil mág a démon. Možná je to tady spíše naopak, ten příběh se odehrává mezi mágem a démonem a proto vyvolává ostatní postavy a reálie fantasy světa.
Vím, autor po právu řekne, že ta povídka se odehrává na kontinentu, který měl propracovaný už před tím, než začal psát Rozhodnutí, mohl by mi také říci, že se to rozhodl napsat ve fantasy světě atd. Ale to jsou empirické podmínky vzniku díla. Jenže ona povídka, aby za něco stála, musí žít od nápadu svým životem, který se tu a tam pere s tím, co si původně myslel autor, a kdyby ten příběh nechtěl do fantasy světa, dostaneš ho tam leda zmrzačený. A aby to nebylo tak jednoduché, jsou příběhy, které do fantasy světa (ale i jiných literárních světů) chtějí, ale které je přitom přetvářejí či rozšiřují jejich hranice. Anebo takové, které vytvářejí mosty mezi dvěma světy, které o tom druhém světě umožňují lépe vypovídat v tom prvním (Lischai měl v Moudré sově povídku o demonstraci za práva Orků, velice dobře napadnutou, bohužel ji pak pokud vím nedodělal pro ČaE).
Ad démoni:
Záleží na tom, odkud si démona vezmeš. Třeba padlí andělé judaisticko-křesťanského (a vlastně i islámského) okruhu, tedy nejznámnější démoni našich skutečných a literárních světů, mohou většinou přijímat jakékoli podoby, klamati krásou, leč hlas je vždy zradí. Proč by je tedy nemohl zrazovat i vulgární projev? A navíc, já být nějakým smrtelníkem uvězněná takovou dobu v jakémsi pitomém válci, ten by toho slyšel.
Tak já tedy ještě jednou zopakuji, že povídka Rozhodnutí Erika Vanose se odehrává na kontinentu Antares, který byl trošku podrobněji rozpracován v mém předchozím příspěvku do rubriky. Dílka na sebe sice dějově nenavazují, ale je možné si osvětlit některé reálie.
Příspěvek se jmenuje "Vlčí Spár (pracovní název) díl první" a nejsnáze jej najdete přes můj profil v uživatelích.
Tedy, pokud to dobře chápu, snaží se nás několik prvních odstavců jaksi uvést do světa, ve kterém se příběh odehrává.
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že účelem zmínek o trpaslících a hobitech slouží pouze k tomu, aby mi mohli dokázat, že půjde o příběh, který bude fantasy. Buď jsem v tomhle skeptik, nebo za tím stojí něco jiného.
Celá povídka obsahuje na můj vkus přespříliš velké množství cizích názvu a jmen a většina z nich jsou navíc pro příběh naprosto nepodstatné a jen jako by dokreslovaly tu falešnou iluzi, že tento svět opravdu existuje a jde takhle lehce popsat.
Postava staršího mága se mi velmi zamlouvá. Sice nepřináší nic originálního, ale je to ta stará známa, o které čtenář ví na čem je.
Jen bych uvítal více vnitřních monologů, ale to asi zůstane pouze mým přáním.
Na druhé vulgárně mluvící démon...no nevím. Někomu to tak přijde správně, ale pro mě jsou démoni ti o kterých to do posledního okamžiku není vědět. Vždy zdvořilí a příjemní, se snahou každému pomoct...
Každý má však svůj subjektivní pohled.
Závěrem: Pro mě je to příjemná povídka, jejíž přečtení nebudu určitě litovat. Avšak hádám, že už zítra o ní nebudu nic vědět a možná si ji ani pamatovat.
P.S.: Bude pokračování?
S úctou Tristan de la Tour
MAATOHA: Moje připomínky obsahuje Holgerovo úvodní zhodnocení, no a víc není co dodat (já přece nejsem štoura :-)).
Veľmi pekná a čítavá poviedka.
Len pre istotu chcem upozorniť na jeden môj "dojem" pri prvom čítaní ( je však pravdepodobné že som iba nebol dostatočne sústredený ).
Erika som si predstavoval ako zavretého v malej miestnosti s ktorej sa nemôže vzdialiť ( teda nie z pevnosti ale z miestnosti ). Jeho pohyb po chodbe mi potom pripadal ako chybný. Pri ďalšom čítaní som už s týmto problém nemal a celý text mi zapadol na miesto.
Zamaškrtil som si :-)
Povídka je napsaná hezky, čtivě, bez zbytečností. Veškeré stylistické a gramatické nejasnosti vytkl (a vypsal) Mgr. Holger, mně nezbývá, než s nimi souhlasit.
Líbí se mi, jak autor zvládnul závěr - já třeba vytvořit krátké dílo s výraznou pointou neumím.
No a k hodnocení - stylistické nedostatky pro mě nejsou až takovou překážkou, ale zase na druhou stranu jich tam je více než minimum. Bude mi ctí dát tomuto dílu 4*.
Shelagh: to o tom hlavním hrdinovi jsem si myslel taky, přece jenom Eric Vanos není typické jméno pro mága. Bylo to překvapení, ale příjemné překvapení.