Články&Eseje

Rozhodnutí Erika Vanose Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14


Rozhodnutí Erika Vanose


Léto se nachýlilo k podzimu a stromy se začaly barvit kýčovitě pestrými listy. Slunce nijak neubralo na síle, jen se melancholicky naklonilo k horám, jakoby se snažilo zaslechnout rachot strojů, kterými trpaslíci hluboko ve skále teží drinit. Hladina Elais klesla a odhalila obyvatelům Hradce a Darenova Ústí slizké kameny a bahnité břehy. V Sorbe nastal čilý ruch, když se hobiti se zpěvem vydali sklízet letošní úrodu.

Celá tahle idyla je však pro Erika Vanose příliš daleko. Zdi jeho malé pevnosti v Lindau jsou silné a tužené silurovými pruty a okna tu nejsou vůbec. Erik Vanos už nějakých sedmdesát let neviděl sluneční světlo. Celou tu dobu spotřebovává jeho sílu malá místnost ukrytá v podzemí pevnosti. Nemůže se vzdálit, protože tok energie by se přerušil. Ať už by se v ten moment stalo cokoliv, Erik Vanos si je jistý, že by to mělo co do činění s peklem.

Dnes opět nespal. Celou noc se převaloval a potil se, přestože je v jeho komnatě chladno. Usilovně přemýšlel, jestli je dobrý nápad udělat to právě dnes. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale nakonec přecijen požádal svého bezejmeného sluhu, aby mu přinesl jeho zápisky.

Když Erikovy staré a prošoupané boty klapaly chladnými chodbami, připadal si tak slabý. A přitom ještě před těmi sedmdesáti lety měl tolik síly! Vždyť dokázal přemoci samotného Rudého Gabriela a podařilo se mu opakovaně seslat Bachdaarskou clonu dlouhou celých pět mil! Teď už si nebyl jistý, jestli by něco takového dokázal znovu.

Jeho sluha ho dohonil těsně před masivními kovovými vraty, vedoucími do vnitřní části pevnosti. Beze slova mu předal tlustý svazek a opět někam zmizel. Erik Vanos si sedl na zem a rozprostřel kolem sebe část zápisků. Je to tak dlouho, co naposledy viděl tyhle stránky. Chvíli je studuje a polohlasně si mumlá, aby vzápětí vstal a rozpřáhl ruce v magickém gestu. Pak přichází slabiky a složitě přerušovaný proud vzdušné magie. Na kovových vratech se objevují znamení a runy, které okamžitě mizí.

Po několika dlouhých minutách se konečně ozve kovové cvaknutí a mág může projít. Je tu další bludiště chodeb, ve kterém se vyzná jen on. Jsou tu pasti, propadla, slepé chodby a falešné dveře. Vzpoměl si, jak se při utváření labyrintu jednou ztratil. Tehdy tu bloudil téměř týden a musel se vyhýbat svým vlastním pastem. Když se dostal ven, byl vyhladovělý, pořezaný v obličeji a rameno měl probodnuté otrávenou šipkou. Kdyby jed nepřipravoval sám a nevěděl, jak jeho účinky zastavit, tak to nepřežil.

Po chvíli se Erik Vamos ocitl v naprosté tmě, ale poslepu pokračoval dál. Spoušť ohnivé pasti je tady přeci citlivá na světlo. Když se mu podařilo přeručkovat nad maskovaným propadlem, uvědomil si, jak strašně ho to vyčerpalo. Paže mu znatelně zeslábly od doby, kdy tudy procházel naposledy. Po necelé hodině cesty labyrintem konečně dorazil k nenápadným dvířkům ve zdi. Vyslovil zaklínadlo a skrčený prošel dovnitř.

Bylo tu téměř nesnesitelné vedro. Věděl, že kdyby se dotknul průhledného válce, který byl zčásti zapuštěn do protější stěny, seškvařil by si ruku. Vykouzlil si slabé světlo a pomalu válec obcházel. Byla to mistrovská práce trpaslíků. Technologie, kterou kromě nich nikdo nechápe. Fantastické slitiny, magická supervodivost nebo naopak absolutní neprostupnost. Když tenhle válec objevil v pozůstalosti jím poraženého Mervala z Lardo (to bylo ještě za doby legálních magických soubojů), byl Erik Vanos nejšťastnějším člověkem na světě.

Neochotně ukončil obdivování tohohle skvostu a rozložil na zem své zápisky. Obřad Probuzení trval přes hodinu a připravil ho o velkou část síly. Už to není, co to bývalo.

„Je to přes padesát let, Eriku. Co tě sem přivádí?“

Mág se nejprve trochu lekl hlasu, který vycházel z válce. Už skoro zapoměl, jak zní. Tak suše a bolestně.

„Doufám, že jsem tě nevyrušil z nějakého snu.“, řekl.

„Nemám sny.“, odvětil hlas, který chtěl zjevně dát mágovi najevo, že jeho vtip se nepovedl.

„Vím. Neměj mi to za zlé.“

„Tvůj hlas zní ustaraně, Eriku. A staře. Co se děje?“

„Jsem jenom člověk, nepamatuješ? Lidé stárnou. Mívají starosti.“

„Ale ty, Eriku? To mi nějak nesedí. Jeden z největších mágů současnosti a stárne? Co tvoje kouzla a lektvary? Už nepomáhají?“

Erik Vanos sklopil hlavu a podrbal se ve vousech.

„Kouzla nejsou všemocná, to dobře víš. A většina lektvarů má nějaké vedlejší účinky.“

Z válce se ozval zvuk, který měl zřejmě být smíchem.

„Chápu, že kouzelník s migrénou a průjmem nepůsobí na veřejnosti právě nejlépe. Takže jsem správně uhodl důvod tvojí návštěvy? Trápí tě tvé stáří a přišel jsi pro radu?“

Mág se možná chystal něco říct, ale hlas ve válci pokračoval.

„Jenže já pro tebe žádnou radu nemám, Eriku. Jak jsi správně řekl, lidé stárnou. A nakonec všichni zemřou. Všichni.“

„Nepřišel jsem si pro radu.“

Válec náhle zaplnila rudá mlha, která se uvnitř převalovala a utvářela bizarní obrazce.

„Nepřišel jsi pro radu? A co tedy po mně chceš? Abych tě politoval? Soucítil s tebou? Utěšil tě?“

Hlas ve válci zmohutněl a zesílil.

„Nezapomínej, Eriku, žes to byl ty, kdo mě tady uvěznil. Byls´ to ty, kdo mě odsoudil k věčnosti v tomhle vězení!“

Nastalo ticho. Mág se zahleděl do rudé mlhy a pokýval hlavou.

„Vím to. A žádný soucit po tobě nechci, chápu, že mě nenávidíš.“

„Nenávidím? Lidstvo ještě nevymyslelo výraz, který by vystihoval moje pocity k tobě, Eriku. Já tě uznávám jako mága, protože ses jako jeden z mála odvážil vydat se do Dabranu, světa na druhé straně. Dokonce se ti podařilo vrátit se zpět živý. A tvůj nejlepší kousek? Obelstil a spoutal jsi démona! Bravo! Za to ti patří můj obdiv. Ale fakt, že ten démon jsem musel být zrovna já z tebe dělá v mých očích obyčejnou svini. Takže dost nesmyslných řečí a rovnou mi řekni, proč ses rozhodl mě po padesáti letech probudit.“

„Mám pro tebe nabídku.“

Ticho.

„Copak, Eriku? Chceš mě snad propustit?“

„Ano, chci. Ale pochopitelně ne zadarmo.“

„Nevím, jestli se ti tenhle obchod podaří. Když mě propustíš, nemám stejně, kam bych šel. Do Dabranu se vrátit nemůžu. Jsem pro ně nečistý. Navíc si nepřeju zažít to ponížení, že jsem se nechal lapit člověkem. Ale hlavně se mi to nezdá. Tobě je přece jasné, že jakmile mě propustíš, zabiju tě.“

„Ne nezbytně. Před dvěma roky jsem přišel na možné řešení, které by nám oběma pomohlo. Ty bys dostal svobodu a já bych přežil a omládnul.“

Mlha ve válci změnila barvu na šedou a divoce se zazmítala.

„Na to nemáš odvahu, Eriku. Nejsi na to dost šílený.“

„A co když ano?“

„Nemáš nejmenší záruku, že tě nechám něco takového přežít.“

„Ne, to nemám.“

„Ty snad svěříš svůj život do rukou démona, který tě nenávidí? Možná jsem se mýlil. Možná jsi dostatečně šílený.“

„Jenže já ti věřím. Když provedeme ten obřad, dostaneš svobodu a zároveň úkryt, kde tě nikdo a nic z Dabranu nenajde. To by pro tebe mohla být dostatečná motivace mě nezabít.“

„I když tě nezabiju já, Eriku, je velká pravděpodobnost, že ten obřad nepřežiješ.“

„To riziko jsem ochoten podstoupit.“

Mlha ve válci se rozplynula a zůstaly po ní jen malé obláčky, které se také postupně rozplývaly.

„Tak do toho, Eriku. Slibuju, že tě nechám žít.“

„Sliby si nech.“

Mág si strhnul plášť z ramen a rozkročil se do základního postoje.

„Až budeme oba sdílet tohle tělo, nebude na nich už záležet.“


Obřad začal.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

MAATOHA - ad obřad - jistě - Desaan by chtěl příliš. Ten prvek nejistoty k otevřeným koncům patří, vyvolává ve čtenáři obavy o osud postavy, se kterou se mohli sblížit a tím zanechává trvalejší vzpomínku na dílko.


 Uživatel úrovně 0

Tak Vám tedy děkuji za reakci a především samozřejmě panu Magistrovi za schválení.

A vrhněme se na ty moje nešvary:

Magistr mi vytknul střídání časů v 5. a 6. odstavci a já musím přiznat, že má pravdu. Tahle pasáž je, co se časů týče, dle mého názoru ne zcela vydařená. Při psaní jsem se totiž dostal do nepříjemné situace, kdy jsem tohle konkrétní místo předělával asi pětkrát, než jsem to vzdal. Tady si sypu popel s máslem na hlavu - tohle se mi zkrátka nepovedlo doladit.

Co se týče zájmen, opět má Herr Magister pravdu: chvílemi je jich přespříliš.

Stejně tak se náš drahý redaktor trefil s "přecijen", "vzpoměl" a přímou řečí. Přestože jsem vždy byl jedním z diktátových jedničkářů, některé věci mi nejspíš do krve nepřejdou. Hamba mi.

A k tomu názvu: ať dělám, co dělám, nemůžu přijít na to, jaký měl problém Leonardo da Quirm.

Shelagh tentokrát nic nevytýká, což považuji za dočasný stav, ale každopádně jsem rád, že Tě povídka zaujala. Díky.

Drahý Desaane (doufám, že nijak nekomolím), odpovědi na některé tvé otázky můžeš najít v mém starším příspěvku "Vlčí Spár (pracovní název) díl první". Elais je největší řeka na kontinentu a Rudý Gabriel je jedním z velkých mágů starých časů (když ještě byly magické souboje legální).
Mrzí mne, že tě zklamu s popisem obřadu, ale tohle jsem chtěl nechat zcela na fantazii čtenáře.

A milé Mořře (teď už asi komolím - pardon) můžu říct, že pokračování není vyloučeno, mám už v hlavě a trochu i na papíře koncept a myslím, že bychom se mohli dozvědět víc o Dabranu - světě na druhé straně a o démonech a starých batinorských božstvech. Uvidíme.

Ještě jednou Vám všem děkuji a doufám, že se Vám Rozhodnutí Erika Vanose přes všechny výtky líbilo.


 Uživatel úrovně 0

Zajímavá povídka, ale mě osobně by potěšilo pokračování. Zajímalo by mě, jak by se vyvíjel Erikův život, když by své tělo sdílel s démonem.


 Uživatel úrovně 0

Toto dílo je docela příjemné na čtení, ale nějaké věci je třeba vytknout. Kdo je to ten Rudý Gabriel, Elias je řeka nebo jezero? Některé věci bych malinko upřesnil. Ne že by to bylo nějak podstatní v tomto příběhu, ale bylo by to lepší. Je tam několik pravopisných chyb, ale není to zas tak strašné...

Obřad začal... Aspoň ho trochu popsat nebo napsat, zda dopadl dobře pro mága nebo špatně...

S pozdravem Desaan


 Uživatel úrovně 5

Mě osobně se název povídky líbí. Přesně a úderně ji vystihuje a už v čekárně mě zaujal. Byla jsem zvědavá, co to bude za zásadní rozhodnutí a kdože je ten Erik Vanos. Čekala jsem viginského bojovníka a ejhle, je tu překvapení se stárnoucím mágem.


 Uživatel úrovně 8

Dílko příjemné ke čtení, se spádem a vyvrcholením dobré povídky. Přestože pointa je předvídatelná, je dostatečně výrazná, aby její předčasné prokouknutí nezkalilo požitek z četby.

Vyskytují se však různé chyby v textu, které snižují celkovou úroveň dílka:

Za určitou stylistickou nedotaženost považuji střídání časů v rámci právě probíhajícího děje v 5. a 6. odstavci je pro jeho vyjádření použito přítomného času, v dalších odstavcích pak minulého.

Zbytečně je používáno ukazovacích zájmen (tenhle válec, tohohle skvostu), text se obejde bez nich.

Přecijen se nepíše dohromady. Jakoby v druhé větě má být psáno ve dvouslovné formě. Pomni, že slova „vzpoměl“ a „zapoměl“ se píší s „-mn-“. Jedna chybějící čárka je docela slušný výkon, což je dáno zejména odbouráním zbytečně složitých souvětí.

Chybky v psaní přímé řeči : píše se přímá řeč, interpunkční znaménko, uvozovky nahoře a uvozovací věta s malým písmenem.

Celkově považuji toto dílko za nadprůměrné, přesto se díky stylistickému nešvaru (který je zřejmě známkou autorova rukopisu) a zmíněným chybám přikloním k horšímu hodnocení.

Zdrví H.

P.S.: K názvu - přemýšlím, zda zde není podobný problém jaký měl Leonardo da Quirm.