Rozhodnutí Erika Vanose

Léto se nachýlilo k podzimu a stromy se začaly barvit kýčovitě pestrými listy. Slunce nijak neubralo na síle, jen se melancholicky naklonilo k horám, jakoby se snažilo zaslechnout rachot strojů, kterými trpaslíci hluboko ve skále teží drinit. Hladina Elais klesla a odhalila obyvatelům Hradce a Darenova Ústí slizké kameny a bahnité břehy. V Sorbe nastal čilý ruch, když se hobiti se zpěvem vydali sklízet letošní úrodu.

Celá tahle idyla je však pro Erika Vanose příliš daleko. Zdi jeho malé pevnosti v Lindau jsou silné a tužené silurovými pruty a okna tu nejsou vůbec. Erik Vanos už nějakých sedmdesát let neviděl sluneční světlo. Celou tu dobu spotřebovává jeho sílu malá místnost ukrytá v podzemí pevnosti. Nemůže se vzdálit, protože tok energie by se přerušil. Ať už by se v ten moment stalo cokoliv, Erik Vanos si je jistý, že by to mělo co do činění s peklem.

Dnes opět nespal. Celou noc se převaloval a potil se, přestože je v jeho komnatě chladno. Usilovně přemýšlel, jestli je dobrý nápad udělat to právě dnes. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale nakonec přecijen požádal svého bezejmeného sluhu, aby mu přinesl jeho zápisky.

Když Erikovy staré a prošoupané boty klapaly chladnými chodbami, připadal si tak slabý. A přitom ještě před těmi sedmdesáti lety měl tolik síly! Vždyť dokázal přemoci samotného Rudého Gabriela a podařilo se mu opakovaně seslat Bachdaarskou clonu dlouhou celých pět mil! Teď už si nebyl jistý, jestli by něco takového dokázal znovu.

Jeho sluha ho dohonil těsně před masivními kovovými vraty, vedoucími do vnitřní části pevnosti. Beze slova mu předal tlustý svazek a opět někam zmizel. Erik Vanos si sedl na zem a rozprostřel kolem sebe část zápisků. Je to tak dlouho, co naposledy viděl tyhle stránky. Chvíli je studuje a polohlasně si mumlá, aby vzápětí vstal a rozpřáhl ruce v magickém gestu. Pak přichází slabiky a složitě přerušovaný proud vzdušné magie. Na kovových vratech se objevují znamení a runy, které okamžitě mizí.

Po několika dlouhých minutách se konečně ozve kovové cvaknutí a mág může projít. Je tu další bludiště chodeb, ve kterém se vyzná jen on. Jsou tu pasti, propadla, slepé chodby a falešné dveře. Vzpoměl si, jak se při utváření labyrintu jednou ztratil. Tehdy tu bloudil téměř týden a musel se vyhýbat svým vlastním pastem. Když se dostal ven, byl vyhladovělý, pořezaný v obličeji a rameno měl probodnuté otrávenou šipkou. Kdyby jed nepřipravoval sám a nevěděl, jak jeho účinky zastavit, tak to nepřežil.

Po chvíli se Erik Vamos ocitl v naprosté tmě, ale poslepu pokračoval dál. Spoušť ohnivé pasti je tady přeci citlivá na světlo. Když se mu podařilo přeručkovat nad maskovaným propadlem, uvědomil si, jak strašně ho to vyčerpalo. Paže mu znatelně zeslábly od doby, kdy tudy procházel naposledy. Po necelé hodině cesty labyrintem konečně dorazil k nenápadným dvířkům ve zdi. Vyslovil zaklínadlo a skrčený prošel dovnitř.

Bylo tu téměř nesnesitelné vedro. Věděl, že kdyby se dotknul průhledného válce, který byl zčásti zapuštěn do protější stěny, seškvařil by si ruku. Vykouzlil si slabé světlo a pomalu válec obcházel. Byla to mistrovská práce trpaslíků. Technologie, kterou kromě nich nikdo nechápe. Fantastické slitiny, magická supervodivost nebo naopak absolutní neprostupnost. Když tenhle válec objevil v pozůstalosti jím poraženého Mervala z Lardo (to bylo ještě za doby legálních magických soubojů), byl Erik Vanos nejšťastnějším člověkem na světě.

Neochotně ukončil obdivování tohohle skvostu a rozložil na zem své zápisky. Obřad Probuzení trval přes hodinu a připravil ho o velkou část síly. Už to není, co to bývalo.

„Je to přes padesát let, Eriku. Co tě sem přivádí?“

Mág se nejprve trochu lekl hlasu, který vycházel z válce. Už skoro zapoměl, jak zní. Tak suše a bolestně.

„Doufám, že jsem tě nevyrušil z nějakého snu.“, řekl.

„Nemám sny.“, odvětil hlas, který chtěl zjevně dát mágovi najevo, že jeho vtip se nepovedl.

„Vím. Neměj mi to za zlé.“

„Tvůj hlas zní ustaraně, Eriku. A staře. Co se děje?“

„Jsem jenom člověk, nepamatuješ? Lidé stárnou. Mívají starosti.“

„Ale ty, Eriku? To mi nějak nesedí. Jeden z největších mágů současnosti a stárne? Co tvoje kouzla a lektvary? Už nepomáhají?“

Erik Vanos sklopil hlavu a podrbal se ve vousech.

„Kouzla nejsou všemocná, to dobře víš. A většina lektvarů má nějaké vedlejší účinky.“

Z válce se ozval zvuk, který měl zřejmě být smíchem.

„Chápu, že kouzelník s migrénou a průjmem nepůsobí na veřejnosti právě nejlépe. Takže jsem správně uhodl důvod tvojí návštěvy? Trápí tě tvé stáří a přišel jsi pro radu?“

Mág se možná chystal něco říct, ale hlas ve válci pokračoval.

„Jenže já pro tebe žádnou radu nemám, Eriku. Jak jsi správně řekl, lidé stárnou. A nakonec všichni zemřou. Všichni.“

„Nepřišel jsem si pro radu.“

Válec náhle zaplnila rudá mlha, která se uvnitř převalovala a utvářela bizarní obrazce.

„Nepřišel jsi pro radu? A co tedy po mně chceš? Abych tě politoval? Soucítil s tebou? Utěšil tě?“

Hlas ve válci zmohutněl a zesílil.

„Nezapomínej, Eriku, žes to byl ty, kdo mě tady uvěznil. Byls´ to ty, kdo mě odsoudil k věčnosti v tomhle vězení!“

Nastalo ticho. Mág se zahleděl do rudé mlhy a pokýval hlavou.

„Vím to. A žádný soucit po tobě nechci, chápu, že mě nenávidíš.“

„Nenávidím? Lidstvo ještě nevymyslelo výraz, který by vystihoval moje pocity k tobě, Eriku. Já tě uznávám jako mága, protože ses jako jeden z mála odvážil vydat se do Dabranu, světa na druhé straně. Dokonce se ti podařilo vrátit se zpět živý. A tvůj nejlepší kousek? Obelstil a spoutal jsi démona! Bravo! Za to ti patří můj obdiv. Ale fakt, že ten démon jsem musel být zrovna já z tebe dělá v mých očích obyčejnou svini. Takže dost nesmyslných řečí a rovnou mi řekni, proč ses rozhodl mě po padesáti letech probudit.“

„Mám pro tebe nabídku.“

Ticho.

„Copak, Eriku? Chceš mě snad propustit?“

„Ano, chci. Ale pochopitelně ne zadarmo.“

„Nevím, jestli se ti tenhle obchod podaří. Když mě propustíš, nemám stejně, kam bych šel. Do Dabranu se vrátit nemůžu. Jsem pro ně nečistý. Navíc si nepřeju zažít to ponížení, že jsem se nechal lapit člověkem. Ale hlavně se mi to nezdá. Tobě je přece jasné, že jakmile mě propustíš, zabiju tě.“

„Ne nezbytně. Před dvěma roky jsem přišel na možné řešení, které by nám oběma pomohlo. Ty bys dostal svobodu a já bych přežil a omládnul.“

Mlha ve válci změnila barvu na šedou a divoce se zazmítala.

„Na to nemáš odvahu, Eriku. Nejsi na to dost šílený.“

„A co když ano?“

„Nemáš nejmenší záruku, že tě nechám něco takového přežít.“

„Ne, to nemám.“

„Ty snad svěříš svůj život do rukou démona, který tě nenávidí? Možná jsem se mýlil. Možná jsi dostatečně šílený.“

„Jenže já ti věřím. Když provedeme ten obřad, dostaneš svobodu a zároveň úkryt, kde tě nikdo a nic z Dabranu nenajde. To by pro tebe mohla být dostatečná motivace mě nezabít.“

„I když tě nezabiju já, Eriku, je velká pravděpodobnost, že ten obřad nepřežiješ.“

„To riziko jsem ochoten podstoupit.“

Mlha ve válci se rozplynula a zůstaly po ní jen malé obláčky, které se také postupně rozplývaly.

„Tak do toho, Eriku. Slibuju, že tě nechám žít.“

„Sliby si nech.“

Mág si strhnul plášť z ramen a rozkročil se do základního postoje.

„Až budeme oba sdílet tohle tělo, nebude na nich už záležet.“

Obřad začal.