Prolog: Tato povídka časově předchází jiné, která se jmenuje Cestou hrdiny (měla by být v Č&E k nalezení).

Mlha, celé okolí zakrývala tahle zatracená mlha. Halila vše jako dusivý příkrov. Z mléčné šedi sotva několik sáhů vpředu postupně vystupovaly mohutné stromy, aby se po dalších několika krocích zase nořily zpět. Kůň s jezdcem ostražitě našlapoval po nepříliš používané cestě, nervózně frkaje při každém podezřelém zvuku, který vždy díky mlze přišel odnikud a zároveň odevšud a tak podivně hrůzostrašně tlumený a zkreslený. Jezdec se zahalen v těžkém vlněném plášti klátil v sedle ovládán atmosférou prostředí, jehož bezútěšnost mu připomněla jeho vlastní osud. Téměř nikdo sem nezavítal, všichni se tomuto kraji raději vyhýbali. Přezdívali tomu tady „Údolí věčné mlhy“, neboť ta tu nehybně ležela po většinu času. Šeptalo se o prokletí, o zlém kouzlu... Stromy tu prý mají oči a uši a nastavují své kořeny pocestným, a kdo opustil stezku, zmizel beze stopy, pokud se vůbec vrátili ti, co jednou překročili hranici hvozdu. Možná zrovna kvůli těm zkazkám jel Ragnar právě tudy. Dobrá cesta pro někoho, kdo by nejraději překročil hranici stromů a zmizel navždy. Dobrá cesta pro někoho, kdo snad hledal i zapomnění. Ne, zapomnění ne. O kráse se má zpívat, než aby se na ní zapomínalo. Dá-li se to vůbec. Co však zmůže člověk, který raději než meč ovládá harfu. Ne, že by Ragnar nevěděl, jak správně užít chladné oceli. Ale dcera šlechtice, byť nijak významného, si těžko něco začne s bardem, který se bitevní vřavě raději vyhne. A ne, že by si ho někdy všimla. Ale ty její oči, usměv... nedokázal myslet na nic jiného, viděl ji sotva zavřel oči, jako by stála přímo před ním v celé své kráse. Ne, snad ani jeho vzpomínky nedokázaly zachytit její dokonalost. Uprchl snad ze strachu či z nenaplněné touhy, snad ani nevěděl proč. Byl zmatený, nedokázal rozumně uvažovat, celá jeho mysl se upřela k ní. Znal ji od malička, vyrůstali ve stejné osadě, a snad odjakživa k ní něco cítil. Bylo to čím dál tím horší, ale jak by něco tak krásného mohlo být špatné. Zmatek. Možná byla smrt jediným řešením. Osud rozhodne...

Bledé šero prořízl výkřik. Ragnarovy úvahy jako by se rozsypaly. Okamžitě sevřel jílec meče až mu zbělely klouby, musel se však cele věnovat plašícímu se koni. Pevně přitáhl otěže a prudce se rozhlížel kolem, zatímco se pokoušel zvíře zklidnit. Odkudsi z mlhy vyskočil vrčící stín. Byl to šedivý vlk, jeho zlatavé oči se zlověstně zaleskly. Ragnar instinktivně tasil meč. Avšak vyplašený kůň se nekontrolován leknutím postavil na zadní, zamával předními kopyty do vzduchu a s řičením vyrazil po cestě, nevnímaje chabé zklidňující pokusy svého jezdce, jenž málem spadl ze sedla a visel jednou rukou za hřívu, druhou, stále křečovitě svírající rukojeť meče, obemknutou kolem sedla a jednou nohou zaklesnut ve třmeni, zatímco zbytek jeho těla spíše vlál. Okrouhlý štít bušil Ragnara do zad, avšak ten byl momentálně více zaměstnán udržením se v sedle za každou cenu, než aby vnímal cokoli jiného. Zpola zahalené stromy míhaly kolem.

Po chvilce... po zatraceně dlouhé chvilce, opravil se Ragnar, sebou kůň trhl a vzepjal se podruhé. Jezdec vyletěl ze sedla, jak se mu smekly obě ruce. Zvíře se na zadních odrazilo k mohutnému skoku. Ragnar proletěl vzduchem za koněm, zachycen ve třmeni, ucítil akorát, jak do něčeho prudce narazil, pak třmen praskl a bard se odkutálel stranou. Lapaje po dechu se snažil postavit na nohy. Naštěstí jsem se vysmekl. Co je to však za štěstí, když mi utekl kůň i s harfou... Zarazil se, zíraje na svůj meč, jenž pevně držel celou tu dobu. Čepel byla od krve… Něco zavrčelo.

Polkl a pomalu vzhlédl. Před ním se rýsovala podivná postava. Pomalu nahrbeně vystupovala z mlhy. Převyšovala ho na výšku téměř o stopu, a to mezi svým lidem patřil k těm vyšším. Rozeznal detaily obličeje, velký jakoby vlčí čumák s čnícími tesáky ve vrčícím šklebu. Co to u všech bohů je?! Zjevně to nebude moc přátelské k pocestným. Zahlédl pruh krví zbavené srsti na boku toho tvora. Ten se pak ihned vrhl vpřed. Ragnar uskočil vzad a shodil z ramene štít. Opět se těsně vyhnul útoku. Před očima se mu mihly ostré drápy, ale to už vrážel štít do cesty blížící se slintající tlamě. Dřevo zapraskalo nárazem, až Ragnar musel udělat dva kroky dozadu, aby neztratil rovnováhu, avšak jeho meč opsal krátký oblouk a čepel se odrazila se od lebky protivníka. Tvor zuřivě zavyl a dal se na útěk. Ragnar pustil pěstní úchop štítu a snažil se rozhýbat nárazem pochroumané zápěstí. Co to u všech bohů bylo?

"Tys ho zahnal..." zaslechl z mlhy a prudce se ohlédl. Na vratkých nohou tam stál mladík. Snad to způsoboval všudypřítomný mléčný závoj, ale byl v obličeji dost bledý. Skrz cáry jeho prostého oděvu prosakovala krev. Byla nesporně jeho. Pokusil se udělat krok, avšak zhroutil se na zem a zůstal ležet. Stále dýchal, žil a Ragnar ho tu přece takhle nenechá. Ovázal rány jak nejlépe uměl. Nedokázal však říci, zda se uzdraví, či jak jsou zranění vážná.

Nejprve se pokusil raněného táhnout. Po nějaké době však narazil na svého koně. Uzda se mu zapletla do křoví trčícího do cesty tak důkladně, že mu znemožnila úprk. Teď nervózně pohazoval hlavou, pokoušeje se z toho nějak dostat. Ragnar naložil mladíka přes sedlo, a veda svého oře, vydal se pěšky, avšak s mečem taseným pro každý případ, dále po cestě, doufaje, že brzy narazí na nějaké příhodnější místo k odpočinku, jestli tu vůbec mohl nějaké čekat vzhledem k tomu, co tu pobíhalo kolem. Ten podivný tvor vypadal jako vlk chodící po zadních, třeba by mohl oheň zahnat i jeho, jakož zahání ty jemu podobné, čtyřnohé. Stmívalo se. Mléčná šeď pomalu tmavla. Teď se spíše podobala hustému kouři z mokrého dřeva.

Zprvu si myslel, že se mu to zdá, ale čím víc se blížili, tím víc mlha žloutla. Nakonec začal Ragnar rozeznávat obrysy přízemních budov. Stromy se pomalu rozestupovaly, až tak učinili úplně a odhalily za zákrutem cesty osadu. Byla obklopena nepříliš vysokým valem a cesta k ní přecházela v úzký dřevěný most střežený dvěma muži. Záda jim osvětloval strážní oheň planoucí za nimi. Ragnar schoval meč a zamířil přímo tam.

„Stůj! Kdo si a co tu pohledáváš?“ zavolal k němu jeden z ozbrojenců, když ho oslněni světlem konečně zahlédli, a namířil na něj kopí.

„Jsem Ragnar, bard a vypravěč. Nehledám nic než nocleh a něco teplého k snědku,“ odpověděl mu, ukazuje, že nemá v rukou zbraně. Byla to spíše taková naučená fráze, ale skutečně si uvědomil, že má docela hlad.

„Pak sis nevybral dobrou cestu,“ opáčil strážný, ale ustoupil stranou, aby mohl příchozí vstoupit.

„Nenašel by se tu někdo, kdo by se postaral o tohohle chlapce? Našel jsem ho venku," pokračoval bard, zatímco vedl koně přes most.

„U všech bohů! Lokharte, skoč pro otce Dunana.“ Zatímco jeden muž odběhl do tmy, pomohl mu druhý raněného opatrně sundat: „To je dřevařův syn, kde ste ho našel?“

„Nějaké dvě míle odsud, aspoň myslim, v té mlze se to nedá dost dobře určit.“

Strážný se nervózně rozhlédl po cestě: "Dobře, že ste ho přivezl… Kousek dál je krčma. Nemůžete ji minout.“

Našel ji skutečně snadno i ustájení pro koně. A jako bard dostal jídla dostatek, byť skromného, za příslib, že na oplátku podělí se o své příběhy a svůj um, jakmile harfu svou opraví, neb ta, jak shledal, cestou poněkud utrpěla.

Ráno čekalo Ragnara nemalé překvapení. Probudil se na lavici v koutě, kde usnul, a pustil se do oprav svého hudebního nástroje, staré harfy. Zřejmě do ní musel kopnout, jak padal z koně. Dostal dokonce snídani. Po chvíli však do jinak prázdného sálu vešlo několik místních, z nichž poznal muže řečeného Lokhart, jenž měl včera večer hlídku. Ten k němu vedl další dva. První, starý muž měl na sobě dlouhé šedé roucho, zřejmě otec Dunan, poněvadž Ragnar pochyboval, že by tu měli více duchovních. Druhý, byl oděn o něco lépe než prostě a přes levé rameno mu visel červený plášť sepnutý masivní bronzovou sponou. Mohlo mu být něco přes čtyřicet, soudě dle prošedivělého vousu a vlasů, však tělo držel zpříma. A právě tento muž promluvil jako první: „Jsem Rodreig, pán tohoto dvorce a vítám tě tu pane Ragnare. Od mladého Rulfa, máš naše díky za jeho život, jsme se dozvěděli o tvém udatném skutku, jak jsi koně navedl na tu bestii a jak ses mu dokázal v boji postavit a obrátit ho napůl oslepeného na útěk...“ Ragnar netušil co říci. Vždyť jsem se s tím polovlkem srazil, když jsem padal z koně... Oslepeného? Vždyť ani nevím, kam jsem ho zasáhl...

Rodreig však pokračoval: „... a proto si dovolujeme, pane, tebe prosit, abys nám pomohl s touto bestií, jež ohrožuje náš dvorec. Nemáme mnoho, ale dáme ti, co si za to řekneš.“

Jediné, na co se Ragnar zmohl bylo kývnutí, a tak ještě téhož dne vyrazil s několika muži do šedivých lesů s úkolem skoncovat s tvorem, o kterém pranic nevěděl. Nejraději by zase odjel, ale vida zoufalství v očích místních lidí, nedokázal odmítnout. Tak nakonec skončím rozsápán nějakým vlkodlakem... vlkodlakem? Ano, tak nějak to bylo v té legendě. Napůl člověk, napůl vlk. Jak to jenom bylo dál. Marně namáhal hlavu, nemohl si vzpomenout. Tahle legenda nepatřila k oblíbeným a často ji nevyprávěl, už dlouho ne, protože končila špatně... Pro jistotu obhlédl svůj doprovod. Byl tu opět Lokhart, mladík, jemuž sotva rašil knír - nutno podotknout, že Ragnar sám nebyl o mnoho starší - kovářův pomocník v kožené zástěře vyzbrojen sekerou a další dva vesničané. Krom Lokharta neměli ani štíty, natož jiné ochranné odění, ale jeden měl dokonce luk. Všude se válely chuchvalce mlhy. S viditelností to bylo o něco lepší než předchozího dne. Nevědouce, kde hledat, vydali se nejprve na místo, kde včera našel toho chlapce. Jakže se to jmenoval? Rulf, myslím... Když na to místo dorazili, ukázal se ten s lukem jako dobrý stopař, neboť je dokázal vést mléčným oparem sledujíc zároveň stopu toho tvora, která je nakonec, brzy po poledni, zavedla na dohled jeskyni. Celou cestu se Ragnar snažil vybavit si podrobnosti oné legendy, ale dále se nedostal. Teď už nebyl čas na další úvahy. Vesničané do něj vkládají svou jedinou naději. A proto, vystoupiv z porostu, vydal se přímo k ústí jeskyně. Nevypadalo to, že by ho chtěl někdo následovat.

Nemusel ani přemýšlet, co duchaplného zavolat do tmy, aby vlkodlaka vylákal ven. Jakmile se přiblížil, vyrazili proti němu tři vlci. Prvního z nich stačil seknout dřív než po něm skočil, avšak další dva ho povalili na zem. Štítem si kryl tvář, přesto se jeden dostal až k Ragnarově rameni a zakousl se do něho. Bard bolestí upustil meč. Snažil se odvalit, ale nešlo to. Něco svistlo vzduchem a vlk se se zakňučením převalil na bok s šípem v boku, z něhož koukaly sotva dvě dlaně dříku a opeření. Ragnar na víc nečekal a sáhl k pasu pro nůž a bodal jím do posledního vlka, dokud se nepřestal hýbat.

„Nic jiného neumíš?!“ zvolal směrem k jeskyni, sotva se mu podařilo se postavit a sebrat ze země meč.

Nemusel čekat dlouho. Takřka v zápětí se z šerého vchodu vyřítil i vlkodlak v celé své velikosti. Opravdu mu chybělo jedno oko, ale jizva, která se přes něho táhla, vypadala starší než od včerejšího večera. Šlo to rychle, možná až moc. Protivník se na Ragnara vrhl plnou silou, sotva mu stačil stavět štít do cesty. Dřevo i kování sténalo pod každým úderem, a co teprve paže, která štít držela. Bard zatínal zuby a ze všech sil se snažil udržet se soupeřem krok. Ze začátku se snažil rány i oplácet a mával kolem sebe mečem, ale čepel zdaleka neměla takovou účinnost, jakou by podle síly zásahu odhadoval. Jako by meč sám odskakoval a nezanechával za sebou nic než mělké škrábance. Krvácející rameno se připomínalo při každém seku. Navíc ho jeho protivník brzy přesvědčil, že je rychlejší a silnější než on, a Ragnar začal propadat beznaději. Tohle bude jeho konec. Vzpomněl si na svou lásku. Krásná jako vždy... Polevil v obraně, čehož vlkodlak ihned využil. Náraz Ragnara povalil... V jeho mysli se však rýsovala jen jeho milovaná. Šeptal její jméno... Nedbal toho, že se jeho protivník nebodl při svém útoku na jeho meč a teď tam stál nad ním a pomalu si ho vytahoval z břicha... Její tvář, dokonalá v každém detailu... Jedinou tvář, kterou však před sebou najednou uviděl, byla ta soupeřova vlčí. Díval se upřeně na něj. Ne do tváře, na sponu od pláště, na stříbrnou sponu. V tu chvíli Ragnarovi svitlo a najednou mu v mysli vyvstala slova z legendy, která si nemohl vybavit, možná je i začal odříkávat na hlas to netušil, stále byl napůl mimo, snad ztrátou krve a vyčerpáním. Upustil polámaný štít. Běh času jakoby se zpomalil. Popadl sponu, strhl ji z pláště a za stálého recitování dávno zapomenuté legendy ji vší silou nacpal ochromenému vlkodlakovi do pootevřené slintající tlamy. V mžiku byl na nohou a svíral protivníkovi krk, lépe řečeno mu na něm doslova visel. Všechno bylo takové rozmazané, musel se praštit do hlavy, když spadl na zem. Najednou se mu pohled rozostřil úplně a Ragnar ztratil vědomí...

O tři dny později seděl Ragnar na svém koni a sledoval údolí utopené v mlze pod sebou, které právě opustil. Mlha se už nezdála tak hrozivá, možná ani nebyla tak hustá a neprostupná. Přemýšlel o událostech, jež se mu tu přihodily. Stal se pro místní obyvatele hrdinou, zvláště po tom, co ho polomrtvého dopravili zpět do vesnice a vyprávěli o jeho souboji s bestií, jak ji nejprve načal svým mečem a po nerovném boji ji ochromil mocným zaklínadlem, načež ji vlastnoručně uškrtil, že sebou bestie ještě dlouhou chvíli házela ve smrtelných křečích… Jenom při tom použili mnohem více slov a překřikovali se jeden přes druhého. Za odměnu dostal od Rodreiga váček s několika mincemi, nový plášť, neboť ten svůj si zničil a místní kovář mu opravil štít a obdržel i spoustu zásob jídla na cestu, za což byl vesničanům více než vděčný. Avšak nebyl si tak jist velikostí toho co vykonal, a tak i přes naléhání brzy vesnici opustil. Nechali ho jít, aby mohl i jiným pomoci tak jako pomohl jako jim. A on tu teď sedí schlíple na svém koni s ovázanou hlavou, ztuhlým ramenem a hledí zpět... Proč se mi smrt směje a vyhýbá se mi, nemám sílu nést své břímě. Ne, není to břímě, ale přec to tíží. Proč, krásko? Ne, ty za nic nemůžeš... Ne... Když mým osudem je žít, pojedu dál, pojedu smrti vstříc se tvým jménem v srdci. Rozhodl se. Pro tebe, má lásko, vykonám vše... Pobodl koně a vydal se na svou pouť. Teprve pozná moc slov, ač částečně již okusil, a moc hudby. Je přece bard. Vydal se na svou pouť pro lásku. Vydal se vstříc novému dobrodružství.