Mistři anebo moulové?

Bylo chladno, také vítr nepříjemně řezal do tváře. Podzim ustupoval právě nadcházející zimě a na proslulou vesnici Balmoru pomalu začala padat tma. A čímže byla tak proslulá? Říkalo se, že v ní, či jejím okolí sídlí proslulá zlodějská banda Černá díra, která svými kousky udivovala, někdy až děsila okolní obyvatele. Nikdy však nikoho nezabili. Její způsoby byly vždy jen komické a urážlivé, ale i tak nikdo nikdy nezjistil, kdo jsou jejími členy. To se však brzy změnilo a Černá díra přišla o svého vůdce. A tak k ní měl přijít někdo jako náhrada, nějaký jiný boss.

A jak tak houstla ve vsi tma, za rohem hospody ,,Na Rožku“ se nenápadně sešli tři nějací mládenci a dali se ihned do řeči.

,,Zdarec,“ začal ten nejvyšší z nich, kterému říkali Ťunťa Bidlo, ,,jsme tu všichni? Hmm, myslím, že jo. Tak co, už jste zvědaví na našeho nového šéfa?“

,,Jen doufám, že to nebude nějaký suchar,“ povzdechl si Mário, ten nejtlustší z nich. ,, Kéž by byl aspoň jako ten starý.“

,, Na starého Sergaleofrona nikdo neměl, nemá a nikdy mít nebude, ať je to kdokoliv!“ pronesl smutně třetí z nich, tomu říkali Tříska. ,,Radím vám, nedůvěřujme mu ihned. Měl by si nás nějak získat. Zvolme radši starou metodu B, pak uvidíme…“

Když si tak povídali ani nezpozorovali postavu s kápí stojící naproti u domu. Už hezkou chvíli tam byla a pozorovala je. Konečně se odhodlala a vyšla jim vstříc.

,,Zdravím své nadcházející spolupracovníky,“ řekl hlubokým hlasem. ,,Doufám, že nám to spolu půjde a nepolezem si na nervy. Nachystal jsem pro vás takovou menší seznamovací hru. Jde v podstatě o soutěž mezi vámi, komu se povede nejoriginálnější krádež u někdejšího starosty. Myslím, že se mu říká Vepř. Každý na to bude mít jednu celou noc od setmění až po rozbřesk. Nějaké dotazy?“

Všichni tři na něho udiveně hleděli, ale vypadalo to, že chápou. Po dobu toho proslovu měli čas si ho prohlédnout. Nebyl ani tak vysoký, spíše menší, celkem při těle a správně po zlodějsku stručný a tajemný. Tvář mu kryla kápě a navíc měl pod ní ještě nasazenou kuklu. Jako domluvené poznávací znamení měl na tmavém plášti připnutou modrou sponu s iniciálami Aldura Modroklíče, zakladatele černé díry a pravděpodobně nejstaršího zloděje vůbec. Celkem na ně zapůsobil. Ihned, co domluvil, se tajně rozešli do svých domovů a začaly plánovat svou krádež.

A tak, když druhý den začala padat na Balmoru tma, se tlustý Mário, ten měl jít první, zastavil u starostova velkého bohatého domu. Jako jediný dům ve vsi měl poschodí, jinak velkou zahradu a ebenový nábytek, přivezený zdaleka. To mu lidé záviděli, a proto se mu říkalo nenažraný Vepř, kterému nestačí to, co už má.

Dveře domu byly zrovna otevřené, a tak nenápadně vklouzl dovnitř. Stanul v nějaké předsíni plné nanošeného harampádí.

,,Vepřův sluha Benn asi nosí něco z venku sem. Proto byli dveře otevřené. Rychle odsud, než mě tu najde!“ domyslel si.

Po špičkách cupital dál do schodů, až mu cestu přehradily mahagonové dveře. Naštěstí nebyly zamknuté, a i kdyby, tak měl u sebe lupičský šperhák. Dveřmi se dostal asi doprostřed nějaké chodby s mnoha stejnými dveřmi. Najednou strnul. Dole se ozvalo vrznutí a kvapné dupání do schodů.

,,Do kelu!“ zašeptal, bezmyšlenkovitě otevřel nějaké dveře naproti a vběhl dovnitř. Rychle za sebou zavřel a rychlostí myšlenky pojistil dveře svým šperhákem. Pak byla tma.

Stál bez dechu u dveří a poslouchal.

,,Prádlo jsem už dovezl má paní,“ pronesl nějaký hlas, asi Bennův, ,,jen by mě zajímalo, kde je váš manžel, náš ehm milí pan starosta Graksus, nevíte?“

,,Ne to vážně netuším,“ odvětila nějaká žena. ,,Poslední dobou je nějaký divný. Bývá pořád pryč. Já si jdu lehnout, zatím pusť Bobíka, ať hlídá a jdi spát taky. Dobrou noc.“

,,Bobíka!“ polkl Mário. ,,To vypadá, že dnes nic neukradnu. Ach jo!“

Seděl tam a nevěděl si rady. Najednou mu něco zavonělo. Začichal, máchl rukou po vůni a chňapl štanglu uheráku. A protože byl hladový, tak ji doslova ,,sežral“ na posezení. Pak začal tápat kolem a zjistil, že je asi v nějaké spižírně. Bylo tam jídla a pití snad na celý rok. Telecí, vepřové, skopové, různé salámy, jitrnice, tlačenky, také sýry, pečivo, ovoce a zelenina, dále pak z pití pivo, víno a slivovice.

,,Dobrou chuť, Mário!“ zvolal vítězně nedbaje hlasitosti a pustil se do toho…

Ráno ho našli ležet pod jabloní ve starostově zahradě. Zlitý jak prase. Nyní spal ( po dobré večeři). Na zádech měl batoh plný ukořistěných dobrůtek. Dostali ho ven a posměšně ho plácali po zádech a ptali se ho, co že to vlastně ukradl. Ten neměl sil odpovědět, a tak ho nechali být. Odpoledne jim to všechno vylíčil a oni se domluvili, jak dál.

Druhý na řadě byl dlouhán Ťunťa Bidlo, který se na to celé odpoledne připravoval. Byl poučen od Mária o Bobíkovi, a tak si s sebou vzal svou černou kočku Mindu. Když tedy padla tma, vnikl zadním vchodem přes zahradu do domu. Všichni už spali, až na psa. Ale na toho byl připraven. Otevřel zadní dveře svým lupičským šperhákem a vešel do nějaké přízemní chodby. Naproti mu však běžel rozzuřený Bobík. Připravený Ťunťa mu postavil do cesty jeho milou kočku. Pes vyběhl za kočkou do zahrady a tam ji honil. Ťunťa zatím vešel do chodby a hledal, co by vzal. Nehledal však ani deset minut, když tu po něm rafl nečekaně navrátivší se Bobík.

,,Ajeje!“ zakňučel, ale vzápětí dostal vztek. ,,Ty hovado blbé! Co jsi mi provedl s mojí číčou! Však já ti ukážu.“

Vytáhl z kapsy kus klobásy a lákal s ní psa. Pomalu couval až na zahradu a nouze ho donutila vyjít až na cestu před dům. Byl v úzkých. Utéct nemohl, pes byl i na něho moc velký. Nezbývalo mu nic jiného, než dát tu klobásu psovi. Hodil mu ji tedy, avšak ten ji slupl, jak malinu a vyžadoval další.

,,Táhni psisko!“ zařval zoufale, ,,já už nic nemám!“ To však nebyla úplně pravda. V batohu měl ještě spoustu klobás, ale o tom neměl ani páru. Vzal si totiž omylem Máriův batoh, který byl plný toho včerejšího lupu.

A tak ho našli jeho přátelé ležet otrhaného u plotu, vedle roztrhaný prázdný batoh. Sotva mluvil.

,,Vy že jste ti legendární zloději?“ zabručel šéf. ,,Jeden se nažere a ožere, druhého okrade pes a třetí se posere strachy, ne? Vy jste ale moulové.“

,,Víš ty co?!“ odsekl mu Ťunťa. ,,Tak jdi taky něco ukradnout, ať se ti vysmějem. Víte, já se pokoušel odstranit toho psa. Pochopte, byl moc velký.“

,,Aha,“ uchitl se Tříska, ,,a místo toho on odstranil málem tebe, chápu.“ Ozval se výbuch smíchu.

,,Však teď si na řadě ty. Teď se budem smát my, holenku!

A tak, když padla zase tma, se vydal Tříska do starostova domu. Šel zadním vchodem klidně, ale potichu dál, neboť už všichni spali a psa už taky nebylo. Přišel pomalu do oné předsíně, kde stanul prve Mário. Vycupital po schodech až na tu chodbu s mnoha dveřmi. Rozhodl se však vydat na její levý konec. Vešel do dveří a ocitl se v ložnici.

,,Nikde nikdo,“ ulevil si. ,,Jde to zatím jak po másle. Nuž, dáme se do díla.“

Otevřel skříň a začal prohrabovat její obsah, když tu náhle se za ním z chodby ozval ženský hlas. Bleskově skočil do skříně, ta byla prostorná, a tak se do ní v pohodě vlezl. Ta žena zatím vešla do ložnice a hrabala se asi ve stolku, odhadl. Ve skříni nahmatal starostovy šaty a jal se jich obléci. Napadlo ho, že by se tak dostal všude, kde by chtěl. V napodobování hlasů měl již jistou praxi. Chvíli naslouchal. A když se mu zdálo, že v ložnici nikdo není, otevřel skříň a vstoupil do místnosti. Náhoda tomu byla! Starostova tlustá žena ležela zrovna v posteli a dívala se na něj.

Byla celkem tma a ona byla notně ospalá. Tak na něj broukla: ,,Ty jsi už doma broučku? Pojď si lehnout ke mně, bude nám teplo…“

,,Fuj!“ vykřikl ustrašeně Tříska. ,,Teda vlastně jistě miláčku.“ Lehl si tedy opatrně vedle ní a zakryl se duchnou. Opatrně vyčkával. Bylo mu celkem divné, že ho starostova žena nepoznala, když s ním už žije tak dlouho. Děti však s ním žádné neměla.

,,Nezhubl jsi nějak?“ tázala se po chvíli. ,,Vždycky vedle mne ležela koule.“

,,Já už nejsem koule.“ pípl a uvědomil si, jak to oblečení na něm visí. ,,Držím dietu.“

,,To nevadí, tím líp. Hlavně, že máš koule někde jinde. Pojď! Jsem ještě panna!“Křikla, odhodila duchnu a skočila na polekaného Třísku. Bylo to, jako když vám slon stoupne na nohu. Dělali to skoro celou noc. Tohle byla ta největší muka, jaká Tříska kdy zažil.

Ráno pak celý zmožený utekl ve starostových šatech pryč. Potkal se s ostatníma na rohu hospody ,,Na Rožku“, kde tehdy čekali na příchod šéfa. Jakmile ho uviděli, začali se hned vzrušeně ptát co a jak.

,,Co to máš na sobě?“ divil se šéf. ,,Nejsou to náhodou starostovi šaty?“

Tříska jen přikývl a povyprávěl jim celý příběh. Jak domluvil, tak na šéfa začali všichni řvát: ,,On vyhrál! To je nejoriginálnější krádež! Ukrást ženě panenství! On musí prostě vyhrát!“

,,Já si myslím, že ne,“ řekl potichu a celkem pohněvaně šéf. ,,Vyhrál jsem to já!“

,,Ale vždyť jsi nic nekradl,“ podivili se ostatní.

,,Nekradl,“ sykl šéf. ,,Ale ukradnu!“ Odhodil kápi a odhalil svou tvář. Všichni zděšeně strnuli, neboť tvář patřila starostovi!

,,Mám vás vy lumpové,“ sípal vítězně. ,,Konečně jsem vás chytil! To je překvapení, že? Teď vás ukradnu a nechám vás popravit za ty krádeže na mě! A ty půjdeš první uličníku! Za to, že jsi spal s mojí ženou. Myslíte si, že jsem tak blbý? Já a má ženy jsme to na vás jen hráli! Já jsem vyhrál!“

Z kouta vyběhla ukrytá stráž a všechny je pochytala. Hned zítra se měla konat poprava. Starosta se velmi těšil až budou viset. O to větší bylo jeho překvapení, když je velitel stráží pustil a starostovi řekl: ,,Promiňte, ale vždyť vám vlastně nic neukradli, nic vám nechybí. Jídlo mohl odnést pes a pak se zaběhnout. Ohledně pití je to taky sporné. Vy vlastně proti nim nemáte žádné důkazy. Podle zákona je nejvyšší možný trest povinná práce, třeba u vás na zahradě. S tímhle se budete muset spokojit. Víc pro vás nemohu udělat. Je mi líto, nashledanou.“

Tato slova budila starostu ještě mnoho let ze snů, neboť Černá díra byla znovu na svobodě…

,,Stará dobrá metoda B, nikdy neber nic věcného!“ říkával si potom Tříska. A to se stalo příslovím jejich bandy.