Nevyložený sen je jako neřečtený dopis. Proto jsem se vždy snažil otvírat a číst tyto dopisy adresované mi ve spánku.
Úryvek ze spisu mnicha řádu bohyně Wallakin

Anilin spěchala dlouho dlážděnou ulicí. Byla tma. Co chvíli se ohlédla za sebe a vždy rukou nahmatala váček, který měla pověšený na krku. Lidé ji nemohli vidět, protože ona sama nebyla tak docela člověk. Alespoň ne teď, protože plnila úkol. Ale Oni ji cítili. A právě od nich měla těžké zranění na hrudníku, protrženou kůži a tkáně, jak se jí snažili vyrvat duši. Rána se ani po půl hodině nechtěla zacelit. A Anilin s sebou neměla nikoho, kdo by ji vyléčil.

Vlastně nechápala, co se dnes v noci děje. Matky říkaly, že neponese nic cenného, jen obyčejný věštecký sen pro nějakého obyčejného člověka. To už dělala tolikrát, takže se vypravila jen nalehko. Ani léčitele si s sebou nevzala. Kdo mohl tušit, že na ní zaútočí hned tři Lovci ? Ale co bylo na tom snu tak zajímavého ? Byla v pokušení váček rozbalit a nechat sen zdát sobě. I to už udělala tolikrát a neměla z toho nikdy žádné větší problémy. Ale tušila, že dnes by to mohlo být jiné. Spokojila se tedy s tím, že váček znovu pevně sevřela, ohlédla se, jestli ji nesledují a vydala se k domu, kde měl být snící. 

Jak procházela kolem domů, obchůdků a nejrůznějších zákoutí, v mysli se jí začaly objevovat obrazy, o kterých si myslela, že už tam dávno nejsou. Byly to vzpomínky na její dětství. S každou vůní, kterou ucítila, zvukem, který se ozval z některého domu, byly vzpomínky ostřejší. Měla pocit, že se po dlouhých letech vrací domů. V duši se jí probudil plamínek zvědavosti. Na koho z jejích dřívějších sousedů si asi Stvořitel vzpomněl ? Přestala být opatrná. 
Myšlenky Matek jí zavedly před velký neosvětlený dům. Její dům. Rychle přemýšlela, co to má všechno znamenat. Bydlel tam snad nový majitel ? Ne, to nebylo možné, Matky jí slíbily, že zařídí, aby se tam po dobu její služby nikdo nenastěhoval. Chtěla mít místo, kam by se mohla po letech vrátit. Změněná, ale do starého prostředí, které, jak doufala, jí zase udělá obyčejnou ženou, jakou byla dříve. 

Zastavila se před domem. Chtěla se na nového majitele připravit. Stačilo jen vdechnout mu sen a odejít a pak se zeptat Matek, proč jí to udělali. Anilin najednou dostala strach, předzvěst zlého tušení. 

Zvedl se vítr a v dáli se ozvalo havraní zakrákání. Anilin na nic nečekala. Byli to Oni. Naučenou rychlostí začala splétat ochranné zaříkání. Zavřela oči. Vybavila si velký gobelín se spoustou obrazců a symbolů v pokoji Matek. Vybrala si jeden ze znaků a rukama začala ve vzduchu před sebou kreslit jeho kontury. Po čele jí sjel pramínek potu. Světle modré čáry pulzovaly ve vzduchu. A pak se ozval první náraz, jak se Lovci pokusili proniknout štítem. Anilin rychle spojila dvě čáry a otevřela oči. Před ní stáli tři muži. Obyčejný člověk by je nerozeznal od nějakých staromódních aristokratů, ale Anilin moc dobře věděla, jakou strašlivou moc skrývají. Dotykem dokáží z člověka vysát duši. 

Jeden z Lovců se znovu pokusil proniknout symbolem, který Anilin nakreslila do vzduchu. Ozvala se dutá rána a několik čar se rozpojilo. Anilin neměla čas štít opravit. Kreslila do vzduchu nový symbol. Byl o poznání složitější a zářil jasně oranžovou barvou. 

Nestihla dokreslit ani vnější kruh, když třetí rána prolomila ochranný štít. Anilin stěží potlačila zděšený výkřik. Sama proti třem. Jednou rukou si držela ránu, kterou jí způsobili Lovci dříve, druhou uchopila oranžový symbol. Lovci na okamžik zaváhali. Anilin toho využila a rozmáchla se symbolem jako mečem. Ze znaku vyšlehlo několik svazků zářivě oranžového světla a přesně okopírovaly Anilinin pohyb. Jeden zasáhl Lovce. Poznala to podle havraního pírka, které se ve stejném okamžiku sneslo k jejím nohám. Rychle ho přišlápla, aby se nemohlo vrátit zpět k Lovci. Provazce světla se rozplynuly a Anilinin symbol trochu pohasl. 

To už stál jeden Lovec přímo u Anilin. Tak blízko, že rozeznala každou pomněnkově modrou žilku, která protkala jeho bělmo. Byl připraven ukrást jí duši. Anilin rychle mezi sebe a Lovce postavila symbol, jakoby doufala že ji může zachránit. Lovec se pohrdlivě usmál a odsunul symbol stranou. Pak Anilin chytil za kadeře jejích vlasů. Nemusel nic říkat, triumf se mu zračil v modromodrých očích. 

Zaklonil Anilin hlavu a druhou rukou jí chytil za kazajku. Tak by to alespoň přišlo těm, co Lovce neznají. Anilin věděla, že šátrá hluboko pod kůží a snaží se chytit její duši. A i kdyby to nevěděla, cítila by to. Byla to taková bolest, že musela bojovat i o to, aby neztratila vědomí. Od jejího těla se začalo odlepovat jiné tělo. Bylo světle modré, jakoby tvořené světlem, a vylézalo z Anilin. Duše. Anilin propadla panice. Stačí jen chvilinka a bude mrtvá. Ale její podvědomí té představě zabránilo. Nevědomky se rozmáchla symbolem a oranžové proudy světla zasáhly Lovce do zad. K zemi se začalo snášet černé peří. Lovec zděšeně ustoupil. Nemohl pochopit, co se stalo. Že zemřel. Duše Anilin se vrátila zpět do jejího těla. 

Zbylé dva Lovce smrt jejich druha jakoby posilnila. Vrhli se na Anilin takovou rychlostí a silou, že se ani nestihla vzpamatovat z předchozího útoku. Jeden jí shodil na zem, druhý jí vzal z ruky ornament. Už se neměla jak bránit, ani nemohla utéct. Z krku jí strhli váček se snem a rozbalili ho. Ven vylétla spousta malých stříbrných hvězd. Chvíli kroužily vzduchem a pak, když neslyšely žádnou formuli, ke komu jít, začaly se zdát před zraky všech. 

Snícím měl být nejspíš starší muž, který nikdy moc necestoval a měl rád svůj klid. Anilin to lehce poznala podle toho, jak byl sen uspořádán. Muž stál na náměstí a za ruku držel malou holčičku. Uprostřed davu tančili lidé v modrých krojích. Svými pohyby napodobovali tekoucí řeku a proplétali se mezi davem, jako když si řeka razí cestu přírodou. Svátek na počest boha Leandrose a jeho služebníků, který se bude konat za dva dni. 

Celý obraz byl jen záblesk, který hned vystřídal jiný obraz. Ten samý muž běhal po ulicích města a někoho hledal, nejspíš tu malou holčičku. Našel ji v jedné z těch temných uliček, které město proslavily tím, jak málo lidí jimi prošlo, aniž by je okradli nebo dokonce zabili. Děvčátko nebylo výjimkou. Leželo na hromadě s odpadky, kolem se třpytila šarlatová krev. 

Sen se začal rozplývat. Anilin si až příliš pozdě uvědomila, že se soustředila pouze na sen a ne na Lovce. Ti si její chybu uvědomili také a jeden začal krást Anilin duši. An se nedokázala bránit. Byla už moc vysílená z kouzel, která seslala, a navíc v šoku, že nedokázala doručit tak důležitý sen. Od jejího těla se začalo oddělovat modravé světlo. Anilin to vše pozorovala jakoby z dálky. To, jak ji duše opustila úplně, už neviděla, protože předtím ztratila vědomí z té nesnesitelné bolesti. Zemřela, Lovci spokojeně odešli. 

Harik se prodíral davem, aby on i jeho dcerka viděli na průvod, který šel městem. Byl to velký den. Na oslavu vod se město připravovalo už několik dní a Maia, jeho sluníčko, jeho malá dceruška nebásnila o ničem jiném. 

Harikovi se podařilo dostat skoro až k místu, kudy měl průvod procházet. Chtěl vzít Maiiu na ramena, aby lépe viděla přes hlavy ostatních, ale ona tam nikde nebyla … 

Věřte svým snům.