Annalin, dcera Hvozdu
| Autor: | Annalin |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
V tichém, melodickém hlase byl znatelný velitelský podtón.
V mohutném, snad staletém dubu s rozložitou korunou to zaskřípalo, a o okamžik později se začala v jeho sem tam zvrásněné, ale jinak celkem hladké kůře rozevírat štěrbina; rostla a rostla až se změnila v poměrně široký otvor. Dívka lehce sklonila hlavu a prošla jím do vzniklé dutiny uvnitř kmene.
"Volal jsi mne, strýčku Istare ??“
„Ano, ano…Pojď dál…“
Vešla do zelenohnědého přítmí a uslyšela, jak se za ní kmen opět uzavírá.
Na kavalci upraveném z širokého kořene napolo seděl, napolo ležel stařec s dlouhým splývavým plnovousem, stejně bílým jako jeho vlasy. Dívka se k němu sklonila, aby ho políbila na čelo. Se zkříženýma nohama usedla na trávu proti němu a netrpělivě si odhodila na záda dlouhý ohnivý cop.
Usmála se.
„Copak jsi potřeboval ??“
„Zítra, o podzimním slunovratu to bude…Kolik ??“
„Pět let, strýčku Istare.“
„Ano, správně…Pět let. Pět let, co jsme Tě našli ve svatyni uprostřed Hvozdu.“
„Ano, já vím, strýčku…“ podotkla dívka lehce zmateně.
„Ne. Ne, nevíš. Počkej,“ mávnutím ruky odbyl její snahu vyjádřit se k tomu, „nech mě domluvit.“
Stařec se zhluboka nadechl; jako by chtěl ze zemitého, vonícího vzduchu nabrat sílu.
„Víš…nebylo to tak docela tak, jak jsem Ti řekl…“
„Ty…Tys mi lhal ??“
„Ne, to ne. Nikdy bych Ti nelhal, děvčátko…Jen jsem Ti…Neřekl všechno.“
„Co všechno, strýčku ??“
Starý druid si povzdechl a lehce se zamračil. Pohodlněji se usadil, a s pohledem upřeným před sebe se díval kamsi do minulosti…
A začal vyprávět.
„Zítra to bude pět let…Pět let, co přišel Alakar, král Elfů z východu Hvozdu…Za ruku vedl děvčátko, necelých deset let staré. Znáš Elfy a víš, že si příliš nevšímají toho, jak kolem běží lidská léta…Když jsem se ho ptal, nevěděl, jak dlouho Tě již měli u sebe, na východě Hvozdu, v tom kraji plném smíchu, písní a vína. Jednoho dne jsi se tam prý prostě…Objevila.
Neptej se mne jak, já nevím, květinko. Ani Alakar nevěděl; nevěděly stromy, nevěděli ptáci, jichž jsem se ptal…Nikdo nevěděl.
Nejdříve se zdálo, že nemluvíš; po nějaké době u Alakarových lidí jsi si však rychle osvojila jejich jazyk; ne jako novou, neznámou řeč…Spíše jako něco, cos jen zapomněla, co bylo zasunuto hluboko v Tvé paměti a čekalo na probuzení. Když Elfi zpívali, zpívala jsi s nimi; znala jsi melodie, přestože Tvá slova byla občas poněkud odlišná; archaické, zpola zapomenuté výrazy starobylé řeči, řeči Vznešených Elfů…“
Dívka odhrnula stranou záplavu rusých kudrn a zlehka přejela prsty po elegantně špičatých obrysech svého ucha.
„Ale já přeci nejsem Elf, strýčku…??“
„Ne, nejsi…Ale jeden z Tvých rodičů rozhodně Elf byl, tím jsem si jist. Nicméně, jak to bylo s tím druhým, to Ti nepovím, květinko… Je tu několik věcí, které mne matou…Pamatuješ, jak jsem se pokoušel naučit Tě zapálit svíčku ??“
„Ano, strýčku…pamatuji si to.“
„To je dobrý příklad…vůbec nemáš nadání na ohnivou magii…To je dost zvláštní. Na druhou stranu nelze říct, že bys byla bez schopnosti čarovat, to rozhodně ne. Je v Tobě…určitá schopnost vcítění do myslí jiných lidí.“
„Neumím číst myšlenky, strýčku…“
„Ne, já vím, že neumíš. Ale máš jedinečnou schopnost takřka bezchybně poznat, jak se kdo cítí; vžít se do jeho pocitů, do jeho rozpoložení. Poznáš, kdy je kdo smutný, šťastný, mrzutý, kdy chce být sám a kdy chce mluvit…A když mluví, zda mluví pravdu. A nemysli, můj březový proutku, že nevím, jak dobře umíš Ty sama lhát…Přestože jsi své schopnosti dosud využívala jen k nevinným žertíkům. Dětské hry, Annalin…“ stařec se pousmál; za rozježeným bílým knírem to však skoro nebylo vidět.
„Pověz mi, strýčku…“
„Ano, drahá ??“
„Pokud je to tak, jak říkáš…Jak tedy víš, že se tak opravdu jmenuji ??“
Druid se znovu pousmál a blýskl po dívce pohledem.
„Dobrá otázka, květinko…Abych byl upřímný, já nevím. Další z otazníků kolem Tebe. To jméno Ti dali Elfové; je to jen zkrácená forma z Olorannalindë…“
„To znamená „Ta, která má dar čarovného zpěvu“,“dívka se usmála.
„Líbí se mi to jméno.“
„Je přiléhavé, květinko…Máš dar dávných Elfích pěvců, kteří dokázali v myslích posluchačů vytvářet obrazy věcí, o nichž zpívali…Jsi zvláštní děvčátko, dubový lístečku.Nicméně,“
-stařec se znovu zhluboka nadechl-
„Annalin není Tvé pravé jméno…Tady, podívej se.“
Starý druid se naklonil dopředu; na dlani se mu lesklo cosi stříbřitého. Upustil ten předmět do útlé dívčiny dlaně a ona kolem něj sevřela své dlouhé, štíhlé prsty.
„Dokážeš přečíst ty znaky ??“
„Ano, strýčku…To mě učil Arnol…Je to prastarý druh Elfích run; prakticky nikde se už nepoužívají…A jazyk…Znám ho; je to Elfí jazyk…Ale…“ dívka se na okamžik zmateně zarazila.
„Znám ten jazyk, strýčku, ale…já…Já nevím odkud. Píše se tam : Gilwen Lommerel –i- Laitainë; Tavarilë, i hîn -en- Auresselë…To znamená…Já…nejsem si jistá. Něco jako…
´Hvězdná dívka, požehnaná dcera soumraku; lesní víla…Rusalka,“ zasmála se dívka, když přišla na to správné slovo, ihned ale znovu zvážněla a dál se věnovala překladu textu, jež byl v drobných runách vyryt na medailonku.
„ I hîn -en- Auresselë…To by mohlo znamenat něco jako ´Jitřenčino dítě´. Nerozumím tomu, strýčku,“ povzdychla si, když vzhlédla od stříbrného šperku.
„Ten medailon jsi měla na krku…Alakar Ti ho po čase schoval u sebe, a když Tě naučil, co mohl o svých lidech, o starých pověstech a dobrém víně, přivedl Tě k nám…A předal mi ho, abych Ti jej vrátil, až se čas naplní.
To, co jsi teď řekla, mi mnohé osvětluje…Jako například některé nejasnosti v Tvém původu. Musíš mít v sobě vílí krev…A možná i nějaké dryády…Děvče…Kde jen jsi k takovému dědictví přišla ?? Už je mi jasné, proč…“
„Proč CO, strýčku ??“ V dívčině hlase byl patrný lehký náznak netrpělivosti.
„Dokážeš mluvit se zvířaty, skoro se všemi živými tvory…Často jsem Tě viděl u Svatyně na paloučku, jak sedíš na trávě, a srnky a veverky si přicházejí pro drobečky z Tvé dlaně…I stromy Tě poslouchají, umíš rozmlouvat i s rostlinami…Iaur by Tě nepustil dovnitř, kdybys ten dar neměla; pokud bych mu to neporučil…“
„Ale strýčku…já celou tu dobu myslela, že Ty…“
„Ne; on sám…Vycítil to neobvyklé, podivné dědictví v Tobě…Nikdy jsem Ti to neřekl; nebyl důvod…jen by to zbytečně zaměstnávalo Tvou roztomilou hlavinku v době, kdy jsi běhala okolo s lukem nebo prakem, šplhala do korun posvátných dubů nebo si hrála s našimi chlapci na schovávanou či na honěnou…A Ty se některými věcmi zabýváš až moc.
Alakar se zmínil, že krátce po tom, co jsi začala mluvit, pořád jsi ho vodila na jednu paseku nedaleko východních hranic hvozdu, chtěla jsi navštívit „malé lidi“…Skřítky. Musela jsi žít u nich, ale dál…Dál nevím…Dál je jen tma, a já nevím, co bylo předtím…Kromě toho, že k elfům jsi přišla od skřítků; ti tam však již nebyli, když jste ta místa častokrát navštívili s Alakarem…Možná od nich ses naučila si tolik libovat ve hříčkách a hádankách a škádlivém, ale zrádném slovíčkaření…
Máš bystrou mysl, květinko, a umíš jí využít. Znáš Elfí řeč, Všední řeč, řeč Lidí, a my Tě naučili moudrosti lesa…Nemám Ti co víc dát…přišel čas se rozloučit. Hvozd není pro někoho, jako jsi Ty…Je Druidů, a tak to musí zůstat; přestože budeš vždy vítána pod korunami posvátných dubů…“
„Strýčku, já…nechápu…“ Dívčin hlas se zlomil do zděšeného šepotu, když pochopila, kam starý druid míří.
„Nic kromě Hvozdu neznám…kam chceš, abych šla ?!“
„I na to jsem myslel, březový proutečku…Oslavíme spolu zítra Slunovrat…Je to den, kdy jsi k nám přišla; považujme ho tedy za den Tvých patnáctých narozenin. Potom se vydáš na cestu…Pojedeš do města, květinko,“ usmál se starý muž.
„Do města ?? Vážně ?? Opravdu do města, strýčku ?? Domy, náměstí, podloubí…A všude spousta lidí ??“
Nadšeně vyskočila, aby starce políbila na čelo, ale pak začala vzrušeně přecházet od jedné ´stěny´ k druhé.
„Uklidni se, květinko…Neřekl jsem Ti ještě vše…“
„Promiň mi, strýčku…“ děvče se lehce zardělo a s dobře patrným sebezapřením se znovu usadilo naproti starci.
„Chtěl bych, abys navštěvovala Universitu v Citadele; musíš se ještě mnohé naučit…Mnohé však už také znáš…Zařídil jsem Ti místo v posledním ročníku Fakulty Symbolů; to snad uspokojí Tvou neustálou touhu po hádankách a šifrách…“
Dívčiny zelené oči se zaleskly; sklopila víčka, stín a dlouhých, hustých řas vykouzlil na jejích tvářích dva tmavé půlměsíčky.
„Už dlouho jsem přemýšlela…“
„Já vím, děvčátko, já vím…“
Vyskočila, aby starce objala.
„Je to jen rok, květinko…O příštím Slunovratu Tě budeme čekat.“
-----------------------------------------
S nedočkavým, dychtivým výrazem odbočila z prašné cesty a rozběhla se loukou. Ještě jeden kopec, a v údolí nekonečné moře stromů…
Nadhodila si na zádech tlumok s několika knihami, a vykročila ještě rychleji…Běžela…
-----------------------------------------
„Nee…Ne !!“
Neměla už slzy; nezbyly žádné, které by ještě mohla vyplakat…Alespoň si to myslela - než klesla na kolena před vysokým zčernalým pahýlem.
„Ooh…Iaur…Meldanya, mellorn, Gwador-nîn...Atan-nîn...!! Aranornë nîn melethrin...“
Horečnatá slova lásky jí zlomeným šepotem splývala ze rtů, zatímco objímala zuhelnatělé zbytky toho, co zůstalo z nejstaršího stromu Hvozdu.
„Prastarý…Milovaný !! Bratříčku…Otče…“
Tvář pevně přitisklou k sežehlé kůře, nechtěla se dívat okolo, na černé spáleniště, známky boje, krátery u kořenů, v nichž se slunce zrcadlilo od kalužin krve či vybělených kostí…Zpod sevřených víček se jí skutálela slza; našla si cestičku po tváři, na níž zanechala zasychající slanou stopu; za ní druhá, třetí…Skoulely se na bradu, z níž pak skanuly na šedý prach u kořenů…
…Tam, kam dopadla první, po chvíli vyrašil zelený lístek; za ním druhý, třetí; slabý proutek, jež sílil a rostl, živen slzami, až se jeden z jasně zelených listů dotkl dívčiny tváře.
Vzhlédla; před ní stál štíhlý, v průměru asi dva couly široký kmínek; sahal jí pod ramena a dále nerostl; když se ho však nevěřícně dotkla, jako by vůbec neměl kořeny, zůstal jí volně v dlani. Jak na něj dopadla poslední její slzy a pomalu sklouzávala dolů, ohýbal se do oblouku, a zároveň—
Nevěděla, jak to popsat; jako by…sklovatěl. Lístky ztuhly tak, jak jimi v poslední chvíli zahýbal vítr, a její slza se zastavila na špičce, kde ztuhla ve skleněnou perlu.
Netušila, jak dlouho se beze slova dívala a snažila se pochopit, co se stalo, než si uvědomila že to, co svírá v dlaních, už není živý stromek…Ale luk bez tětivy
Slunce osušilo nové slzy, které se jí vydraly z očí…bylo jí jasné, že pokud se ve starém kmeni skrývala ještě nějaká síla, šance přežít…Přišel o ni tím, že dal život tomuto poslednímu výhonku.
Klesla na šedý prach a zády se opřela o ohořelý kmen; nechala jasné, jásavé paprsky pronikat tělo, roztřesené zimnicí, a snažila se vzpomenout si na dobu, kdy necítila žádnou bolest, na poslední okamžik, než došla až na vrcholek kopce před Hvozdem…
Po chvíli ji cosi napadlo.
Okamžik se přehrabovala v tlumoku, až vytáhla maličké klubko stříbřitých nití. Oči se jí znovu zalily slzami, když…
-----------------------------------------
Všechny objala; Pána Hvozdu naposled, nejdéle a nejvroucněji.
„Na shledanou, strýčku…Piš mi !!“
„Budu, zelený lístečku, budu…“
Sevřel ještě její dlaně do svých a sklonil se k ní, jako by ji chtěl naposled políbit na tvář; cítila však, že jí mezi prsty vklouzlo cosi malého a měkkého.
„To je Měsíční nit,“ zašeptal jí do ucha.
„Je pevnější než Elfí vlasy a jemnější než hedvábí; nic ji nepřetrhne, žádný nůž nepřeřeže…Není jí moc; dobře uvaž, jak ji použiješ…Bude se Ti hodit.“
-----------------------------------------
„Oh strýčku…tys věděl,“ usmála se přes slzy, když nit pomalu, po vláknech rozmotávala. Napnula ji do luku jako tětivu a vstala. Oběma rukama zdvihla luk nad hlavu a hlasem, v němž se bolest mísila s odhodláním, a jež byl jistě slyšet po celé rozloze toho, co zbylo z Hvozdu, zvolala :
„Při svých rodičích, které neznám, a při vás, které jsem jako rodiče milovala, přísahám, že nedojdu pokoje, než i ten poslední kdož na tomhle má vinu nepadne mou rukou !!“
Tolik k historii mé postavy, a nyní stručné shrnutí ;-)
Historie : Poté co ukončila studium na Centrální universitě (obor matematika – kryptologie; a lingvistika – archaické jazyky Království) s výborným prospěchem, zjistila, že místo Hvozdu je spáleniště; jen s lukem a svými znalostmi se tedy vydala nazdařbůh, kam ji nohy zanesly…protloukala se jak se dalo; většinou zpěvem po putykách nebo občasnými kapesními krádežemi…
Rasa : 90% Půlelfka, zbytek neznámý, s velkou pravděpodobností byla mezi předky Dryáda nebo lesní víla
Povolání : Inu pravděpodobně to bude nějaká komplikovaná směsice mezi zlodějem/lupičem a druidem/chodcem, přičemž ale u zlodějství a lupičství jde o naučené schopnosti, kdežto druidsko-chodecké vlastnosti (pokud pomineme jejich zlepšování za dobu pobytu ve Hvozdu) jsou jí spíše přirozené, respektive vrozené; má okouzlující hlas kterého umí využít stejně dobře jako kterýkoli bard.
Speciální schopnosti : Schopnost hovořit se zvířaty/rostlinami; schopnost empatie; rozvinutá znalost rostlinopisu
Zbraně : Luk, jemuž později dala jméno Cuorn – „Luk ze stromu“, toulec s šípy, fleret a krátká ostrá dýka za pasem; v tlumoku nosí malý prak. S velkými zbraněmi, ani třeba jednoručními meči neumí zacházet; stejně tak s kuší; neumí používat ani štít, proto žádný nenosí. Zbroj nenosí; jen vysoké kožené boty do půli lýtek a kožený korzet; přes sebe mívá po paty dlouhý plášť.
Dobré vlastnosti : Ostatní se v její společnosti dobře cítí; je uvolněná, veselá, otevřená, upřímná (občas drzá ;-P), dokáže naslouchat a pomáhat s problémy; Je velmi inteligentní a bystrá; pohotová v myšlení i řeči, i když ne vše, na co myslí, prezentuje.
Špatné vlastnosti : Je prudká, netrpělivá, prchlivá, a většinou velmi nedůvěřivá, leckdy až zbytečně paranoidní vůči ostatním; je velmi uzavřená a nedává najevo své pocity, ovšem často se stane že je neudrží pod okličkou a „vyletí“. Je tvrdohlavá a umíněná; pokud je přesvědčena, že jedná správně, jen málo argumentů by ji dovedlo odvrátit od jejího úmyslu.
Kouzla : Pravděpodobně bude mít jen minimální kapacitu magů, kouzly se nezabývá; kromě těch nejelementárnějších je nikdy nestudovala a nevěnovala se jim, protože její schopnost efektivně čarovat je rozmělněna v jejím pololidském dědictví. Má ale přirozené nadání pro kouzla typu „hypnóza“ a „léčitelství“
Boj : Nejlépe je na tom se střelbou z luku; svůj prak umí také používat obstojně. Boji kordem se snaží vyhnout; pokud k němu dojde, sází spíše na obratnost, rychlost a odhadnutí protivníka než na sílu; umí velice dobře ovládat svou dlouhou úzkou dýku, jak zblízka, tak na dálku. Její pobyt v ne zrovna nejslušnějších částech města ji naučil, jak rychle a tiše zabít a rychle a tiše zmizet, ale dokud má možnost výběru, vždy volí druhou možnost.
Popis :
Výška: 169 coulů (cm)
Váha: 57 kg
Vlasy: Zrzavé, ohnivě zlaté a kudrnaté; přirozeně se jí točí do lokýnek; dlouhé po pás, nejčastěji je nosí pevně spletené do copu
Oči: Proměnlivé, záleží na světle. V přítmí lesa mohou být temně zelené, na slunci je v nich možné zahlédnout maličké azurové skvrnky, které jim dodávají nádech tyrkysového odstínu
Rty: Plné, spíše menší, vykrojené do tvaru „O“
Tvář: Oválný obličej s měkkými, ale výraznými rysy
Postava: Plná; typicky ženská, přesto však nepostrádá určitou Elfí ladnost pohybů; je velmi pružná, ohebná, má výbornou rovnováhu; skvěle šplhá a je schopná se protáhnout malými či krkolomnými otvory; má ale strach z hluboké vody
Vzhled :
Nosí krémovou hedvábnou halenku bez ramen, se zvonovými rukávy do půli předloktí; korzet z měkké tmavozelené kůže, který končí pod ňadry; vepředu je šněrovačka, která je stažena širokou oranžovou stuhou. Podle toho, kudy chodí má buď dlouhou volnou sukni, jež se od boků rozšiřuje v množství záhybů a poskytuje dostatek prostoru jak pro chůzi, tak pro případný boj a kopance, nebo těsné kalhoty z tmavozelené kůže; kožené boty do poloviny lýtek, přes ramena zpravidla plášť; na jaře v nevelkém chladnu lehký, hnědozelený, snadno stočitelný do malé ruličky, v zimě pak těžší, dvojitý plášť; oba jsou opatřeny kápí, jež se dá spustit tak, aby nebylo vidět do tváře.
Diskuze
Syrus : A ubohé veverky přišly o domov... :-)
Master_of_Drakes : Díky za názor i hodnocení ;-)
Apea : Hmm, o tom jsem nějak zvlášť nepřemýšlela, když jsem to psala...Vlastně ani nevím :-)
Dlouho jsem se rozhodoval mezi 4* a 5*. Článek je bezpochyby zajímavý, dobře zpracovaný, ucelený... dokonce, i když je to variace na oblíbené téma návratu do zbořeného domova, nepůsobí to otřele. Poněkud tomu ovšem chybí gradace. Patetický slib pomsty sice není špatným závěrem, ale... Na 5* by to chtělo ještě něco víc.
Doufám, že se Annalin neurazí. To by mě mrzelo. Ale:
Holger: ad původ a špičaté uši:
klidně jsi to mohl dokončit ("...buď ráda, že neštěkáš"). Vysvětlovalo by to tu schopnost mluvit se zvířaty...
cour: ad rty:
celý ten příběh mi vnuknul představu pedofilního druidského strejdy, který vždycky unese do lesa malou holčičku a v den patnáctých narozenin ji zavede zpátky, protože je už moc stará. Minimálně ta roztomilá oslovení jako "Ty můj proutečku vrbový" nebo "lístečku zelený" jsou ve vztahu k druidské erotice velmi inspirativní. V příběhu by to tedy mohlo vyjasnit tvar těch rtů... Takhle mi to jenom poslouží jako roztomilé CPčko, se kterým si moji hráči jistě užijí hromadu legrace.
Ale teď vážne:
Annalin: dost mě zarazil obrat "zjistila, že místo Hvozdu je spáleniště". Navozuje to dojem, že to zjistila až po roce přímo na místě.
Hmm, já si hvozd představuju jako nekonečný zelený oceán, který disponuje nemalou vnitřní silou. Také ho obývá celá řada bytostí (od elfů, přes dryády až ke kreatůrám, které je lepší ani nedomýšlet). Počítám, že zlikvidování něčeho takového by vyžadovalo nasazení poměrně mohutných vojenských sil a neslo by to s sebou nemírné oběti na životech (nemluvě o tom, že by prudce poklesly ceny dřeva a objevila by se všechna ta děvčátka, která zneužívají pedofilní druidové). Myslím, že o něčem takovém by asi na univerzitě věděli. Ty to líčíš, jako kdyby někde dvě sta kiláků daleko pokáceli na návsi starou lípu...
Velice hezky napsané. Ale co Ti vadí na přídavném jméně "elfský"? Proč používáš tvar "elfí"? Třeba je v tom nějaký záměr, Lischai zase píše "orčí", poučte zvědavou osobu
cour : nebo Tebe, za nejapné poznámky...
irook : je rozdíl v tom, když ví, že ji ostatní považují za krásnou, a když si sama myslí, že je krásná...V prvním případě bych řekla, že zneužívání nehrozí, u druhého je skoro jisté.
Shelagh : Neřídilo...Pro Dračí doupě požívám tuhle postavu jako elfku/zlodějku, tohle byl jen takovej nácvik tvorby postavy (jakýkoli postavy) pro Kroniky Thorondorské...je to dost spletitej příběh :-))
Povedená historie to byla. Výtky už shrnuli hodnotilé přede mnou, já zdůrazním klad - není prostý popis či vyprávění, ke kterému kategorie Historie postavy svádí, ale celkem čtivá povídka.
Jinak by mě zajímalo, do jaké míry se řídilo stvoření postavy pravidly Dračího doupěte?
Annalin: Tak to jsi tedy dobrá. Nejdřív jsem quenyu taky zkoušela, ale pak jsem s tím sekla a už si vůbec nic nepamatuji.
annalin:
Zajímavě pojatý popis postavy. Líbí se mi, jak je to podané - vůbec ne suché a věcné, ale naopak "šťavnaté" se spoustou krásných drobných detailů. Je tam ovšem pár případů, kdy ses chytila do vlastní pasti právě na detailech - již zmiňovaná dýka, otevřenost/uzavřenost, směs rasy určena na procenta,...
Zmnožených interpunkčních znamének je také škoda.
A jeden můj postřeh na závěr - každá krásná žena si jednou uvědomí svou krásu a je pak jen otázkou času, než toho začne zneužívat...
annalin: on se brzy najde nekdo, kdo te klepne pres prsty, a pak i pres neco jineho :-))
mgr. Holger : Přesně tak, je v tom sobecká snaha zdůvodnit nadstandartní vybavení...Nicméně ažtak nedstandartní není, při hře jsme si s PeeJayem domluvili takovouversi hodu na péravděpodobnost, zda se mi domluva s rostlinami či zvířaty podaří apod.
cour : Ale to je přesně účel ;-)...ona ví, že tak vypadá, a vá, jak působí...A využívá toho.
Gilette : Ta elfština je autentická, je to konkrétně Quenya...ta má v sobě hodně z latiny, má systém a řád a ito je fajn...Možnáse tam sem tam objevila nějaká malá gramatická chybička, ale jinak by to mělo být správně.
Glain : Vida, s tou dýkou jsi mne dostal...Dobrý postřeh..tvá vnímavost na mne udělala dojem, pane...