Annalin, dcera Hvozdu
| Autor: | Annalin |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
V tichém, melodickém hlase byl znatelný velitelský podtón.
V mohutném, snad staletém dubu s rozložitou korunou to zaskřípalo, a o okamžik později se začala v jeho sem tam zvrásněné, ale jinak celkem hladké kůře rozevírat štěrbina; rostla a rostla až se změnila v poměrně široký otvor. Dívka lehce sklonila hlavu a prošla jím do vzniklé dutiny uvnitř kmene.
"Volal jsi mne, strýčku Istare ??“
„Ano, ano…Pojď dál…“
Vešla do zelenohnědého přítmí a uslyšela, jak se za ní kmen opět uzavírá.
Na kavalci upraveném z širokého kořene napolo seděl, napolo ležel stařec s dlouhým splývavým plnovousem, stejně bílým jako jeho vlasy. Dívka se k němu sklonila, aby ho políbila na čelo. Se zkříženýma nohama usedla na trávu proti němu a netrpělivě si odhodila na záda dlouhý ohnivý cop.
Usmála se.
„Copak jsi potřeboval ??“
„Zítra, o podzimním slunovratu to bude…Kolik ??“
„Pět let, strýčku Istare.“
„Ano, správně…Pět let. Pět let, co jsme Tě našli ve svatyni uprostřed Hvozdu.“
„Ano, já vím, strýčku…“ podotkla dívka lehce zmateně.
„Ne. Ne, nevíš. Počkej,“ mávnutím ruky odbyl její snahu vyjádřit se k tomu, „nech mě domluvit.“
Stařec se zhluboka nadechl; jako by chtěl ze zemitého, vonícího vzduchu nabrat sílu.
„Víš…nebylo to tak docela tak, jak jsem Ti řekl…“
„Ty…Tys mi lhal ??“
„Ne, to ne. Nikdy bych Ti nelhal, děvčátko…Jen jsem Ti…Neřekl všechno.“
„Co všechno, strýčku ??“
Starý druid si povzdechl a lehce se zamračil. Pohodlněji se usadil, a s pohledem upřeným před sebe se díval kamsi do minulosti…
A začal vyprávět.
„Zítra to bude pět let…Pět let, co přišel Alakar, král Elfů z východu Hvozdu…Za ruku vedl děvčátko, necelých deset let staré. Znáš Elfy a víš, že si příliš nevšímají toho, jak kolem běží lidská léta…Když jsem se ho ptal, nevěděl, jak dlouho Tě již měli u sebe, na východě Hvozdu, v tom kraji plném smíchu, písní a vína. Jednoho dne jsi se tam prý prostě…Objevila.
Neptej se mne jak, já nevím, květinko. Ani Alakar nevěděl; nevěděly stromy, nevěděli ptáci, jichž jsem se ptal…Nikdo nevěděl.
Nejdříve se zdálo, že nemluvíš; po nějaké době u Alakarových lidí jsi si však rychle osvojila jejich jazyk; ne jako novou, neznámou řeč…Spíše jako něco, cos jen zapomněla, co bylo zasunuto hluboko v Tvé paměti a čekalo na probuzení. Když Elfi zpívali, zpívala jsi s nimi; znala jsi melodie, přestože Tvá slova byla občas poněkud odlišná; archaické, zpola zapomenuté výrazy starobylé řeči, řeči Vznešených Elfů…“
Dívka odhrnula stranou záplavu rusých kudrn a zlehka přejela prsty po elegantně špičatých obrysech svého ucha.
„Ale já přeci nejsem Elf, strýčku…??“
„Ne, nejsi…Ale jeden z Tvých rodičů rozhodně Elf byl, tím jsem si jist. Nicméně, jak to bylo s tím druhým, to Ti nepovím, květinko… Je tu několik věcí, které mne matou…Pamatuješ, jak jsem se pokoušel naučit Tě zapálit svíčku ??“
„Ano, strýčku…pamatuji si to.“
„To je dobrý příklad…vůbec nemáš nadání na ohnivou magii…To je dost zvláštní. Na druhou stranu nelze říct, že bys byla bez schopnosti čarovat, to rozhodně ne. Je v Tobě…určitá schopnost vcítění do myslí jiných lidí.“
„Neumím číst myšlenky, strýčku…“
„Ne, já vím, že neumíš. Ale máš jedinečnou schopnost takřka bezchybně poznat, jak se kdo cítí; vžít se do jeho pocitů, do jeho rozpoložení. Poznáš, kdy je kdo smutný, šťastný, mrzutý, kdy chce být sám a kdy chce mluvit…A když mluví, zda mluví pravdu. A nemysli, můj březový proutku, že nevím, jak dobře umíš Ty sama lhát…Přestože jsi své schopnosti dosud využívala jen k nevinným žertíkům. Dětské hry, Annalin…“ stařec se pousmál; za rozježeným bílým knírem to však skoro nebylo vidět.
„Pověz mi, strýčku…“
„Ano, drahá ??“
„Pokud je to tak, jak říkáš…Jak tedy víš, že se tak opravdu jmenuji ??“
Druid se znovu pousmál a blýskl po dívce pohledem.
„Dobrá otázka, květinko…Abych byl upřímný, já nevím. Další z otazníků kolem Tebe. To jméno Ti dali Elfové; je to jen zkrácená forma z Olorannalindë…“
„To znamená „Ta, která má dar čarovného zpěvu“,“dívka se usmála.
„Líbí se mi to jméno.“
„Je přiléhavé, květinko…Máš dar dávných Elfích pěvců, kteří dokázali v myslích posluchačů vytvářet obrazy věcí, o nichž zpívali…Jsi zvláštní děvčátko, dubový lístečku.Nicméně,“
-stařec se znovu zhluboka nadechl-
„Annalin není Tvé pravé jméno…Tady, podívej se.“
Starý druid se naklonil dopředu; na dlani se mu lesklo cosi stříbřitého. Upustil ten předmět do útlé dívčiny dlaně a ona kolem něj sevřela své dlouhé, štíhlé prsty.
„Dokážeš přečíst ty znaky ??“
„Ano, strýčku…To mě učil Arnol…Je to prastarý druh Elfích run; prakticky nikde se už nepoužívají…A jazyk…Znám ho; je to Elfí jazyk…Ale…“ dívka se na okamžik zmateně zarazila.
„Znám ten jazyk, strýčku, ale…já…Já nevím odkud. Píše se tam : Gilwen Lommerel –i- Laitainë; Tavarilë, i hîn -en- Auresselë…To znamená…Já…nejsem si jistá. Něco jako…
´Hvězdná dívka, požehnaná dcera soumraku; lesní víla…Rusalka,“ zasmála se dívka, když přišla na to správné slovo, ihned ale znovu zvážněla a dál se věnovala překladu textu, jež byl v drobných runách vyryt na medailonku.
„ I hîn -en- Auresselë…To by mohlo znamenat něco jako ´Jitřenčino dítě´. Nerozumím tomu, strýčku,“ povzdychla si, když vzhlédla od stříbrného šperku.
„Ten medailon jsi měla na krku…Alakar Ti ho po čase schoval u sebe, a když Tě naučil, co mohl o svých lidech, o starých pověstech a dobrém víně, přivedl Tě k nám…A předal mi ho, abych Ti jej vrátil, až se čas naplní.
To, co jsi teď řekla, mi mnohé osvětluje…Jako například některé nejasnosti v Tvém původu. Musíš mít v sobě vílí krev…A možná i nějaké dryády…Děvče…Kde jen jsi k takovému dědictví přišla ?? Už je mi jasné, proč…“
„Proč CO, strýčku ??“ V dívčině hlase byl patrný lehký náznak netrpělivosti.
„Dokážeš mluvit se zvířaty, skoro se všemi živými tvory…Často jsem Tě viděl u Svatyně na paloučku, jak sedíš na trávě, a srnky a veverky si přicházejí pro drobečky z Tvé dlaně…I stromy Tě poslouchají, umíš rozmlouvat i s rostlinami…Iaur by Tě nepustil dovnitř, kdybys ten dar neměla; pokud bych mu to neporučil…“
„Ale strýčku…já celou tu dobu myslela, že Ty…“
„Ne; on sám…Vycítil to neobvyklé, podivné dědictví v Tobě…Nikdy jsem Ti to neřekl; nebyl důvod…jen by to zbytečně zaměstnávalo Tvou roztomilou hlavinku v době, kdy jsi běhala okolo s lukem nebo prakem, šplhala do korun posvátných dubů nebo si hrála s našimi chlapci na schovávanou či na honěnou…A Ty se některými věcmi zabýváš až moc.
Alakar se zmínil, že krátce po tom, co jsi začala mluvit, pořád jsi ho vodila na jednu paseku nedaleko východních hranic hvozdu, chtěla jsi navštívit „malé lidi“…Skřítky. Musela jsi žít u nich, ale dál…Dál nevím…Dál je jen tma, a já nevím, co bylo předtím…Kromě toho, že k elfům jsi přišla od skřítků; ti tam však již nebyli, když jste ta místa častokrát navštívili s Alakarem…Možná od nich ses naučila si tolik libovat ve hříčkách a hádankách a škádlivém, ale zrádném slovíčkaření…
Máš bystrou mysl, květinko, a umíš jí využít. Znáš Elfí řeč, Všední řeč, řeč Lidí, a my Tě naučili moudrosti lesa…Nemám Ti co víc dát…přišel čas se rozloučit. Hvozd není pro někoho, jako jsi Ty…Je Druidů, a tak to musí zůstat; přestože budeš vždy vítána pod korunami posvátných dubů…“
„Strýčku, já…nechápu…“ Dívčin hlas se zlomil do zděšeného šepotu, když pochopila, kam starý druid míří.
„Nic kromě Hvozdu neznám…kam chceš, abych šla ?!“
„I na to jsem myslel, březový proutečku…Oslavíme spolu zítra Slunovrat…Je to den, kdy jsi k nám přišla; považujme ho tedy za den Tvých patnáctých narozenin. Potom se vydáš na cestu…Pojedeš do města, květinko,“ usmál se starý muž.
„Do města ?? Vážně ?? Opravdu do města, strýčku ?? Domy, náměstí, podloubí…A všude spousta lidí ??“
Nadšeně vyskočila, aby starce políbila na čelo, ale pak začala vzrušeně přecházet od jedné ´stěny´ k druhé.
„Uklidni se, květinko…Neřekl jsem Ti ještě vše…“
„Promiň mi, strýčku…“ děvče se lehce zardělo a s dobře patrným sebezapřením se znovu usadilo naproti starci.
„Chtěl bych, abys navštěvovala Universitu v Citadele; musíš se ještě mnohé naučit…Mnohé však už také znáš…Zařídil jsem Ti místo v posledním ročníku Fakulty Symbolů; to snad uspokojí Tvou neustálou touhu po hádankách a šifrách…“
Dívčiny zelené oči se zaleskly; sklopila víčka, stín a dlouhých, hustých řas vykouzlil na jejích tvářích dva tmavé půlměsíčky.
„Už dlouho jsem přemýšlela…“
„Já vím, děvčátko, já vím…“
Vyskočila, aby starce objala.
„Je to jen rok, květinko…O příštím Slunovratu Tě budeme čekat.“
-----------------------------------------
S nedočkavým, dychtivým výrazem odbočila z prašné cesty a rozběhla se loukou. Ještě jeden kopec, a v údolí nekonečné moře stromů…
Nadhodila si na zádech tlumok s několika knihami, a vykročila ještě rychleji…Běžela…
-----------------------------------------
„Nee…Ne !!“
Neměla už slzy; nezbyly žádné, které by ještě mohla vyplakat…Alespoň si to myslela - než klesla na kolena před vysokým zčernalým pahýlem.
„Ooh…Iaur…Meldanya, mellorn, Gwador-nîn...Atan-nîn...!! Aranornë nîn melethrin...“
Horečnatá slova lásky jí zlomeným šepotem splývala ze rtů, zatímco objímala zuhelnatělé zbytky toho, co zůstalo z nejstaršího stromu Hvozdu.
„Prastarý…Milovaný !! Bratříčku…Otče…“
Tvář pevně přitisklou k sežehlé kůře, nechtěla se dívat okolo, na černé spáleniště, známky boje, krátery u kořenů, v nichž se slunce zrcadlilo od kalužin krve či vybělených kostí…Zpod sevřených víček se jí skutálela slza; našla si cestičku po tváři, na níž zanechala zasychající slanou stopu; za ní druhá, třetí…Skoulely se na bradu, z níž pak skanuly na šedý prach u kořenů…
…Tam, kam dopadla první, po chvíli vyrašil zelený lístek; za ním druhý, třetí; slabý proutek, jež sílil a rostl, živen slzami, až se jeden z jasně zelených listů dotkl dívčiny tváře.
Vzhlédla; před ní stál štíhlý, v průměru asi dva couly široký kmínek; sahal jí pod ramena a dále nerostl; když se ho však nevěřícně dotkla, jako by vůbec neměl kořeny, zůstal jí volně v dlani. Jak na něj dopadla poslední její slzy a pomalu sklouzávala dolů, ohýbal se do oblouku, a zároveň—
Nevěděla, jak to popsat; jako by…sklovatěl. Lístky ztuhly tak, jak jimi v poslední chvíli zahýbal vítr, a její slza se zastavila na špičce, kde ztuhla ve skleněnou perlu.
Netušila, jak dlouho se beze slova dívala a snažila se pochopit, co se stalo, než si uvědomila že to, co svírá v dlaních, už není živý stromek…Ale luk bez tětivy
Slunce osušilo nové slzy, které se jí vydraly z očí…bylo jí jasné, že pokud se ve starém kmeni skrývala ještě nějaká síla, šance přežít…Přišel o ni tím, že dal život tomuto poslednímu výhonku.
Klesla na šedý prach a zády se opřela o ohořelý kmen; nechala jasné, jásavé paprsky pronikat tělo, roztřesené zimnicí, a snažila se vzpomenout si na dobu, kdy necítila žádnou bolest, na poslední okamžik, než došla až na vrcholek kopce před Hvozdem…
Po chvíli ji cosi napadlo.
Okamžik se přehrabovala v tlumoku, až vytáhla maličké klubko stříbřitých nití. Oči se jí znovu zalily slzami, když…
-----------------------------------------
Všechny objala; Pána Hvozdu naposled, nejdéle a nejvroucněji.
„Na shledanou, strýčku…Piš mi !!“
„Budu, zelený lístečku, budu…“
Sevřel ještě její dlaně do svých a sklonil se k ní, jako by ji chtěl naposled políbit na tvář; cítila však, že jí mezi prsty vklouzlo cosi malého a měkkého.
„To je Měsíční nit,“ zašeptal jí do ucha.
„Je pevnější než Elfí vlasy a jemnější než hedvábí; nic ji nepřetrhne, žádný nůž nepřeřeže…Není jí moc; dobře uvaž, jak ji použiješ…Bude se Ti hodit.“
-----------------------------------------
„Oh strýčku…tys věděl,“ usmála se přes slzy, když nit pomalu, po vláknech rozmotávala. Napnula ji do luku jako tětivu a vstala. Oběma rukama zdvihla luk nad hlavu a hlasem, v němž se bolest mísila s odhodláním, a jež byl jistě slyšet po celé rozloze toho, co zbylo z Hvozdu, zvolala :
„Při svých rodičích, které neznám, a při vás, které jsem jako rodiče milovala, přísahám, že nedojdu pokoje, než i ten poslední kdož na tomhle má vinu nepadne mou rukou !!“
Tolik k historii mé postavy, a nyní stručné shrnutí ;-)
Historie : Poté co ukončila studium na Centrální universitě (obor matematika – kryptologie; a lingvistika – archaické jazyky Království) s výborným prospěchem, zjistila, že místo Hvozdu je spáleniště; jen s lukem a svými znalostmi se tedy vydala nazdařbůh, kam ji nohy zanesly…protloukala se jak se dalo; většinou zpěvem po putykách nebo občasnými kapesními krádežemi…
Rasa : 90% Půlelfka, zbytek neznámý, s velkou pravděpodobností byla mezi předky Dryáda nebo lesní víla
Povolání : Inu pravděpodobně to bude nějaká komplikovaná směsice mezi zlodějem/lupičem a druidem/chodcem, přičemž ale u zlodějství a lupičství jde o naučené schopnosti, kdežto druidsko-chodecké vlastnosti (pokud pomineme jejich zlepšování za dobu pobytu ve Hvozdu) jsou jí spíše přirozené, respektive vrozené; má okouzlující hlas kterého umí využít stejně dobře jako kterýkoli bard.
Speciální schopnosti : Schopnost hovořit se zvířaty/rostlinami; schopnost empatie; rozvinutá znalost rostlinopisu
Zbraně : Luk, jemuž později dala jméno Cuorn – „Luk ze stromu“, toulec s šípy, fleret a krátká ostrá dýka za pasem; v tlumoku nosí malý prak. S velkými zbraněmi, ani třeba jednoručními meči neumí zacházet; stejně tak s kuší; neumí používat ani štít, proto žádný nenosí. Zbroj nenosí; jen vysoké kožené boty do půli lýtek a kožený korzet; přes sebe mívá po paty dlouhý plášť.
Dobré vlastnosti : Ostatní se v její společnosti dobře cítí; je uvolněná, veselá, otevřená, upřímná (občas drzá ;-P), dokáže naslouchat a pomáhat s problémy; Je velmi inteligentní a bystrá; pohotová v myšlení i řeči, i když ne vše, na co myslí, prezentuje.
Špatné vlastnosti : Je prudká, netrpělivá, prchlivá, a většinou velmi nedůvěřivá, leckdy až zbytečně paranoidní vůči ostatním; je velmi uzavřená a nedává najevo své pocity, ovšem často se stane že je neudrží pod okličkou a „vyletí“. Je tvrdohlavá a umíněná; pokud je přesvědčena, že jedná správně, jen málo argumentů by ji dovedlo odvrátit od jejího úmyslu.
Kouzla : Pravděpodobně bude mít jen minimální kapacitu magů, kouzly se nezabývá; kromě těch nejelementárnějších je nikdy nestudovala a nevěnovala se jim, protože její schopnost efektivně čarovat je rozmělněna v jejím pololidském dědictví. Má ale přirozené nadání pro kouzla typu „hypnóza“ a „léčitelství“
Boj : Nejlépe je na tom se střelbou z luku; svůj prak umí také používat obstojně. Boji kordem se snaží vyhnout; pokud k němu dojde, sází spíše na obratnost, rychlost a odhadnutí protivníka než na sílu; umí velice dobře ovládat svou dlouhou úzkou dýku, jak zblízka, tak na dálku. Její pobyt v ne zrovna nejslušnějších částech města ji naučil, jak rychle a tiše zabít a rychle a tiše zmizet, ale dokud má možnost výběru, vždy volí druhou možnost.
Popis :
Výška: 169 coulů (cm)
Váha: 57 kg
Vlasy: Zrzavé, ohnivě zlaté a kudrnaté; přirozeně se jí točí do lokýnek; dlouhé po pás, nejčastěji je nosí pevně spletené do copu
Oči: Proměnlivé, záleží na světle. V přítmí lesa mohou být temně zelené, na slunci je v nich možné zahlédnout maličké azurové skvrnky, které jim dodávají nádech tyrkysového odstínu
Rty: Plné, spíše menší, vykrojené do tvaru „O“
Tvář: Oválný obličej s měkkými, ale výraznými rysy
Postava: Plná; typicky ženská, přesto však nepostrádá určitou Elfí ladnost pohybů; je velmi pružná, ohebná, má výbornou rovnováhu; skvěle šplhá a je schopná se protáhnout malými či krkolomnými otvory; má ale strach z hluboké vody
Vzhled :
Nosí krémovou hedvábnou halenku bez ramen, se zvonovými rukávy do půli předloktí; korzet z měkké tmavozelené kůže, který končí pod ňadry; vepředu je šněrovačka, která je stažena širokou oranžovou stuhou. Podle toho, kudy chodí má buď dlouhou volnou sukni, jež se od boků rozšiřuje v množství záhybů a poskytuje dostatek prostoru jak pro chůzi, tak pro případný boj a kopance, nebo těsné kalhoty z tmavozelené kůže; kožené boty do poloviny lýtek, přes ramena zpravidla plášť; na jaře v nevelkém chladnu lehký, hnědozelený, snadno stočitelný do malé ruličky, v zimě pak těžší, dvojitý plášť; oba jsou opatřeny kápí, jež se dá spustit tak, aby nebylo vidět do tváře.
Diskuze
(Skoro) přesně takhle si představuji dobrou historii postavy - povídkově napsaná historie a pak shrnutá charakteristika, vybavení a schopnosti. Jaká krása pro PJe, když místo suše vyplněného dotazníku dostane čtivě napsaný příběh...
Nebudu remcat nad stylem hry, i když u Annalininy slavnostní přísahy jsem vyprskl smíchy - to však není dílem, ale mnou.
Malý hlod na závěr: ve zbraních má napsáno "krátká ostrá dýka", ale v boji umí dobře ovládat svou "dlouhou úzkou dýku". Jak to tedy s těmi dýkami je?
BTW: Vrh s dlouhou úzkou dýkou bych považoval minimálně za poněkud problematický...
Zajímalo by mě, cos myslela tím: "Je upřímná a otevřená", když vzápětí napíšeš, že je "uzavřená a nedává najevo své pocity?"
Možná jsem něco nepochopila, ale prostě mi to nesedí...
Nemám moc ráda takové to pánoprstenovské pojetí elfů, ale tobě se to tak nějak celkově vydařilo, že se mi to zkrátka líbilo :-)
Jinak poklona za elfštinu - myslím, že není vůbec jednoduché takhle používat cizí jazyky, i když sis je třeba vymyslela.
me se to libilo. cele, jak to je podane.
mgr. holger a alcator napsali to hlavni a asi i podstatne. na me zbyli pouze dojmy.
prijde mi trochu divne, ze se z jemne divky, ktera ma rada rostliny, stromy a obecne zivot, stane nelitostny zabijak. ale asi ji naucil zivot.
na popisu obecne se mi libi, ze je bez cisel (krom vysky a vahy). problem vidim v 10 % nezname rasy. spise 1/8 neznama nebo 1/16 atd.
celkove mi prijde, ze annalin se muze velice dobre uzivit jako kurtizana. ...vlasy barvy medi, plna postava, pruzna, ohebna, plne rty vykrojene do tvaru "O" (od ceho to asi bude), snerovacka stazena oranzovou stuhou...
snad se autorka neurazi, ale takto na me bude annalin pusobit na prvni pohled. smyslna samice. problem je v tom, ze to vyciti a ja u ni budu zapsan jako nevychovany hulvat (slusne receno).
Když Elfi zpívali, zpívala jsi s nimi; znala jsi melodie, přestože Tvá slova byla občas poněkud odlišná; archaické, zpola zapomenuté výrazy starobylé řeči, řeči Vznešených Elfů…“ -- správně je "když elfové zpívali". "efli" je jako "židi" (správně je židé)
Díval jsem se trochu na ty přívlastky a myslím, že u nich čárky používáš správně. Je to hodně o citu - autor musí posoudit, jaká je mezi těmi slovy vazba:
Příklad:
V řece proudila svěží průzračná voda.
V řece proudila svěží, průzračná voda. (toto je "lyričtější", nejde o technický popis H2 0, nýbrž o zdůraznění skutečnosti, že se jednalo průzračnou vodu.)
Obstojná historie postavy, nicméně budu mít několik výtek:
1. Ke zmnoženým otazníkům, vykřičníkům a trojitým tečkám se již vyjadřovali u článku Silwen from hell (nebo - jak to jen bylo). Díky neustálému používání trojteček se pak vv větách objevuje nadbytečné množství velkých písmen.
2. Tím jsme se dostali k druhému bodu – velkým písmenům. Připadá mi poněkud nesmyslné psát Elf, Člověk (potažmo Skřet) s velkým písmenem, ale budiž. Dobrá – ještě jsem ochoten připustit Vznešenou Elfštinu, ale Elfí pěvci jsou už trochu moc.
3. Dalším problémem velkých písmen je psaní velkých T ve slovech Ti, Tě, Tebe. Velké písmeno píšeme v psaném projevu osobě, kterou máme v úctě, v přímé se nepoužívá.
4. Ten luk! Z celé té historky s lukem na mne dýchá úporná snaha hráče, zdůvodnit PJ své nadstandardní vybavení, proto je příběh zcela sobecky uzpůsoben – vyrůstá kmínek vhodný k výrobě luku. Nabízí se otázka, proč Hvozd nechal vyrůst právě luk – chtěl se snad pomstít? O co hlubší myšlenku by skýtal příběh o polodruidce, která slzami přivedla zpět k životu mrtvý strom, který zplodil proutek, jehož pomocí jednou bude moci tato „druidka“ znovu obnovit velkolepý Hvozd. Z děje, tak jak byl představen, totiž vyplývá, že se hráč (pravda – nebyla to vina postavy) vzdálil druidským ideálům (a jako takový by si od PJ zasloužil určité pokárání ve formě např. odepření druidských schopností – pouto s Hvozdem bylo zničeno).
Pokud to vymyslel PJ, tak se omlouvám – pak to vypovídá o tom, že PJ se s těmito ideály neztotožňuje.
5. K postavě jako takové – záleží dost na stylu hry, ale tento konglomerát všeho možného, všeho schopného mně osobně nepřipadá přitažlivý. Popis rasy jako 90 % elf je noční můrou genetiků a podsouvá velmi ironický výklad. Annalin: „Mami, proč mám špičaté uši?“ Matka: „Prosím tě, po tom mejdanu můžeš být ráda… (raději to nedokončím – jsou tu bosí)“ Zvláště, když se v pozdějším popisu dozvídáme, že tam figurovala ještě nějaká dryáda a lidé…
6. Fleret a kord nejsou totéž. Fleret se k boji nehodí. Tedy spíše používá kord.
7. Nejsem si zcela jist použitím čárek u přívlastků – např. v druhé větě. Poměrně často jsou použity, přesto mám jistý iracionální pocit, že ne vždy jsou použity správně. Pokud by někdo toto posoudil a vysvětlil, budu jedině rád.
8. Některé obraty jsou neobratné – jako příkladu uvedu : „…a s dobře patrným sebezapřením…“ (úplně postačující je „a se sebezapřením“)
9. Smiláci do textu příspěvku nepatří – jediná sekce, kde jsem ochoten je překousnout, je Hlod, kde je ten pazgřivec i v názvu, ale i tam bych raději překousl autora, než smiláka.
10. Střihový styl vyprávění v závěru není špatný, pouze zpětný střih na předávání titěvy (jak by řekli jihočeši) působí poněkud násilně (možná by bylo vhodnější ho nějak uvést).
Přes tyto výhrady lze prohlásit, že se jedná o nadprůměrné dílo podané s citem a zkušenostmi.
Zdrví Holger