Feťák seděl ve staré opuštěné budově, která kdysi sloužila jako koridor potrubí. Až na ten prach, ticho a podivný pocit v zádech to vypadalo, jako by se tady stále pracovalo. Trubky nikdo neodšrouboval, mechanické zařízení nikdo neodnesl. A feťák pozvedl v ruce stříkačku, mezi zuby pevně tiskl gumovou hadičku, jeho žíly již naběhly. Dávka byla připravena, jen začít.

Špinavá jehla lehce pronikla skrz opotřebované žíly, stěny pokožky se pevně semkly kolem kousku kovu, a feťák vzpomínal. Vzpomínal, jak spával v bleděmodrém pokojíčku, plyšového medvídka pevně přitisknutého k hrudi. Vzpomínal, jak se jednou večer probudil a podíval se skrz okno. Na dokonale čisté obloze svítil měsíc a kolem něj spousta hvězdiček, tvořící jeho zářný doprovod. Vzpomněl si, že uslyšel něčí kroky. Rychle zase vklouzl pod peřinu a rychle zavřel oči. Nechtěl nikoho rozzlobit. Slyšel, jak se po pokoji někdo pohybuje. Snažil se uklidnit svůj dech, ale nebylo mu to dopřáno. Na tváři ucítil něčí dotek. Byl jemný a teplý… musel být maminčin. Pak ho náhle ovanul ledový vítr a on poznal strach, který ho uvnitř dusil ještě řadu let. Dal by cokoli za to, jen kdyby tehdy otevřel oči…

Když se podíval na nebe nyní skrze špinavé okno mezi narezlým potrubím, neviděl tu naději, kterou byl uvyklý zřít před časem. Všichni bohové opustili tento svět a jeho tady nechali samotného. Skrytý měsíc mu sebral i tu poslední kapičku síly

Špinavý palec pomalu dosedl na píst stříkačky. Přes nehet mu přeběhl podivný brouk. Nemusel nikam spěchat, nikdo ho nehonil. Feťák zavřel oči a vzpomínal. Vzpomínal, jak stál nad hrobem. Zrovna spouštěli rakev. Pevně v sobě držel pláč. Musel být silný, když to otec nedokázal. Její povrch byl z černého leštěného dřeva, na které dopadaly malé kapičky vody… ne tehdy nepršelo. Byly to jeho slzy, které déle nedokázal zadržet. Chtěl se té truhly dotknout, ale ruce se mu třásly, jako nyní, a tak je rychle schoval do kapes.

Píst stříkačky se pomalu dal do pohybu. Šlo to ztuha., neboť ji již dlouho nečistil. Feťáka zaplavil dobře známý pocit euforie. Do očí mu vyhrkly slzy, jak si ještě mozek dokázal uvědomit, co to znamená… další prohru. Ve volné chvíli feťák vzpomínal.

Už byl starší. Dětský pokojíček plný věcí, které vzbuzovaly jen násilí a bolest. Bleděmodré, nyní již oprýskané stěny byly pokryty plakáty lidí, co neunesli vlastní velikost a zhroutili se do malých trosek žijících v okamžicích. To byli jeho idolové.

Cizí látka pomalu pronikala celým jeho tělem a když dřela, jako střepy o jeho nitro, on ztrácel pocit viny nad nepodařeným životem. Ztrácel spojení s konečky prstů a tak mu stříkačka vypadla z ochablé ruky. Na ruce ucítil štiplavou bolest a horký pramínek krve… nebyl až tak horký. A krev už taky nebyla sytě rudá. Při té trošce bolesti, co pronikla do otupeného mozku vzpomínal. Vzpomněl si, jak seděl na útesu nad mořem a sledoval měsíc… ne sledoval dvojice pod sebou. Zamilované, kteří si užívali JEHO života mu na očích. A on tam jen tak seděl. V očích slzy, zostuzen sám před sebou, že nebyl jako oni, že oni nebyli jako on...

Slzy tehdy otřel do bundy, jako teď do kabátu, přímo pod výšivku, která kdysi možná měla nějaký smysl. Pod nášivku, na které byl nápis VOLBA. Ano. Právě tehdy si ji strhl a hodil těm dolů, těm co ho zabili… ne oni za to nemůžou…, ale proč odpovědnost musel nést on? Tehdy se rozutekl vstříc temnotám, které s otevřenou náručí přijímají další bratry a sestry.

Feťák si pažemi objal kolena. Byla mu zima jako tenkrát… byla podobná noc. Stejně zlá… zlá žena, co ho neměla ráda. Vzpomněl si jak klečel u té dívky. Už od prvního pohledu se mu líbila, od prvního pohledu ho přitahovala. Doufal, že ona cítí to samé. Necítila.

Opět začal plakat, když mu barva vybledlého potrubí připomněla její roztrženou sukni. Plakal jako tehdy, když si uvědomil, co vlastně provedl. Ona také plakala, ale asi trošku jinak. Chtěl ji utěšit, vysvětlit ji, že ji má rád, ale jakmile se jí dotkl, rozklepala se a pláč zesílil. Najednou se mu z něho ze samého lidského nitra udělalo zle… byl zrůda! Byl tím největším sajrajtem… byl… byl zrůda. Tenkrát zase utekl do temnot, které ho opět přijaly. A on už nebyl sám… zdeformované stíny mu byly rodinou, ztracené existence se staly jeho přáteli.

Feťák se postavil a sbalil svoje nádobičko. Slunce bylo ještě daleko, ale on se zde necítil dobře. Musel odejít, vrátit se zpátky do temnot. Na chvíli… opět zapomněl…