Prolog

„Theo?“ Kareo se tázavě podíval na svého přítele, pozvednuv obočí, „Už jsi někdy přemýšlel o tom, že téhle práce necháme? Že budeme dělat něco úplně jiného?“

Kareo, který dosud stál u pootevřeného okna, se posadil. „Ano, přemýšlel.“ Odvětil krátce. Kareo neodpověděl, jen se stále na Theonidase díval. Pozoroval ho, snad jakoby mu chtěl něco vyčíst přímo z obličeje. To se mu však nepovedlo, Theonidas zůstal chladným a nedal tak na sobě nic znát. „Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval zase Theo, „Přiznávám že jo, ale pak jsem si řekl – co bys chtěl proboha dělat jiného, Theo? Tvá práce je tvůj život a tvůj život je tvá práce. Vy dva jste k sobě spjati jako stonek a květ. Skončíš, až zemřeš. A ty to víš.“ – na chvíli se odmlčel – „A já to vím, Kareo.“

„Víš, představoval jsem si, jaké by to bylo bez...“ podíval se ven z okna, na obyčejný dům, kde zahlédl něčí stíny, „bez nich.“ Dokončil větu a hodil hlavou k těm stínům v domě. „Nevím, jaké to je mít rodinu – ženu a děti – a malý domek na kraji lesa. Každý den dřít, abys měl co strčit do pusy, radovat se z každého stříbrňáku, který by se ti ohřál na ruce nebo se večer pomilovat s tou nejkrásnější ženou pod sluncem. Nic z toho neznám, ale chtěl bych to znát, Theo, moc bych si přál zažít ty pocity.“

„Kareo,“ Theonidas začínal pomalu chápat, kam jeho kolega míří, proto se ho zeptal přímo a bez ostychu, „Nechceš skončit, že ne?“

Neodpověděl.

„Podívej se, zapomeneme na to, cos mi teď řekl a budeme se soustředit na naši práci. Tam venku v tom domě pobíhá naše oběť, kterou musíme dnes večer vyřídit. Musíme. Jestli opravdu chceš skončit, vyber si jiný čas než dnešek. Zítra si o tom promluvíme, ano? Souhlasíš?“

„Ach ano, dnes na nás čeká naše další nic netušící oběť. Proč to vlastně děláme, Theonidasi? Co z toho sakra máme?“ Kareo vstal a rozčíleně házel rukama. „Každý měsíc jedna oběť. Už deset let. Už sto dvacet měsíců jsme otroky svého pána, svého krále. Cožpak ty nechceš utéci z tohoto kolotoče bezmoci? Dokud plníme jeho rozkazy, jsme beznadějně ztraceni.“

„Ale já nechci utéct,“ Theonidas měl co dělat, aby udržel svou vášeň a horlivost na uzdě, „Já mám svou práci rád. Bez ní bych byl nula. Naprostá nula. Nikdo by o mě ani pohledem nezakopl, kdybych se topil ani to stéblo by mi nepodal. Ne, Kareo, já nikam utíkat nebudu. A jestli nechceš zažít králův hněv, radím ti totéž.“

„Bojíš se,“ řekl již s klidem v srdci a na ústech, „Bojíš se smrti. Bojíš se, že tě král zabije.“

„Každý se bojí smrti,“ odvětil Theonidas, ale uhnul Kareovi pohledem.

„Správně,“ Kareo se opět posadil na postel a poklidně gestikuloval rukama, „Každý se bojí smrti. Ale zbytečně. Proč se jí lidé bojí? Vždyť stejně přijde. Proč se prostě nemohou smířit s tím, že jednou musí zemřít. Život,“ pokýval hlavou, „je jedno velké schodiště. Celý svůj život člověk překonává překážky - schody. Jakmile se dostane na první schod, snaží se dostat na druhý a má strach, že se mu to nepovede. A až se ocitne na druhém, chce se dostat na třetí a zase se bojí. A pak na čtvrtý, pátý, šestý... Každý člověk má své vlastní schodiště a nikdo neví, jak je dlouhé. Ale jednou na ten poslední schod musí dosáhnout. Pak se před ním rozevře širá temnota a bledá mlha. Dál nevede žádná jiná cesta. Žádná. Jen skrze temnotu a mlhu, skrze noc a den, skrze Nic a Něco. Musíš skočit, víš to, a také skočíš. A pak...“

Venku před hotelem projel povoz, vezoucí do místní krčmy zásoby piva a ostatních vražedných nápojů. Ženě naproti upadl kapesníček a jakýsi galantní mužíček jí ho pomohl zvednout a neopomenul jí ještě políbit ručku. Patrně místní zbohatlíci, kteří se celý život učí zásady etiky, etikety a slušného chování.

„Jsi blázen, Kareo, víš to?“ Theonidas nevěděl, co si o tom jeho podivném výstupu myslet. V hlavě se mu zrodilo spoustu možností, co se muži, sedícímu naproti něho, vlastně stalo. Na osudných ramenech váhy se nakonec ustálily dvě možnosti – buď se ho Kareo snaží nějak oklamat a omámit nebo je opravdu nějaký filosof smrti. Váhy nakonec do nebes vynesly druhou možnost a ta první prudce vrazila do země – snažíš se mne nějak přechytračit, Kareo, to se ti ale nepovede.

„Smrt je jen opona, Theo, smrt je jen opona, kterou musíš rozhrnout, abys zjistil, co je za ní. A rozevřít jí musí každý z nás, Theo, každý. Někdo dřív a někdo později.“

„Ano a jestli dnes zdrhneš, můžeš se už zítra podívat do zákulisí.“

„To je možné, ale celý den budu žít jako svobodný člověk.“ řekl zcela rozhodně. „Ne jako vrah!“

Theonidas rozčíleně vstal a v jeho očích byl hněv, který se v něm skrýval už několik let. Nerozhněval se od té doby, co pracuje pro krále. „Mluvíš nerozumně, příteli, bratře. Mluvíš zbrkle a nerozvážně. Přátelství s králem se nezahazuje jako (použitý kondom) zlomený nůž.“

Klid, který nyní v pokoji zavládl, byl klidem před bouří. Theonidas totiž nezvládl svůj divoký temperament a dal naplno průchod svým divokým emocím a hromovému hlasu. Kareo jej ale nevnímal. Jeho mysl se přehoupla přes všechny urážky a ostrý křik a usídlila se v daleké zemi Radosti, kde na něj už čekal vysněný domek na kraji lesa, ve kterém ho s otevřenou náručí a též otevřeným srdcem vítala ta nejnádhernější žena světa.

„Rozumíš?!“ klel stále Theonidas. „Dneska to ještě doděláš. Nezvládnu to sám, musíš mi pomoct. Pak si táhni ke všem čertům, ale dnes mi ještě pomůžeš. Je ti to jasné?“

„Mám ti pomáhat vraždit?“ zeptal se zpříma Kareo.

„My nejsme vrazi a ty to víš moc dobře.“

„A co ten úředník Lantal v Giagonale? Nezemřel snad?“

„No ano,“ neochotně přiznal Theo, „Ale to bylo něco jiného. Byl mladší než jsme mysleli, než nám řekli. Nemohli jsme za to. Přece víš, jak to bylo, ne? Ti nahoře si spletli otce se synem a řekli nám, že mu je padesát a přitom mu bylo pouhých dvacet. Jen dvacet let! Jen díky tomu zemřel.“

„My ho zabili, Theo, žádný jiný člověk na něj ani nesáhl, jen my dva.“

„No dobře, ale byla to pouze jediná oběť, která to nepřežila. Všechny ostatní žijí a mnohdy šťastně.“

„Ale někteří ne. Co ten obchodník Vale? Než jsme přišli, dovedl si spočítat výdělek na dva měsíce dopředu. Jen co jsme opustili jeho vesnici, zbylo z něj malé děcko, které ani neví, kolik prstů má na ruce. A co třeba dřevorubec Daněk? Je silný jako medvěd, ale přesto svou sekeru nezvedne, protože to prostě neumí. To se ti zdá v pořádku? Mám ti uvést další příklady? Knihvazač Emil, obchodník Mojmír, kapitán Jindřich, strážný Houser,“

„Dost! Dost! Dost!“ přilepil si ruce k uším, aby již přerušil ten nekonečný výčet obět, které to nepřežili tak, jak by měli. „Už dost, prosím.“

„Možná, že nezabíjíme jejich tělo, ale ničíme jejich duši, Theonidasi. Chápeš vůbec, co jim způsobujeme? Máme za úkol proniknout jim do mysli a vyplenit jejich vzpomínky na všechno, co se zdá panu králi na škodu. Ale procházet se v něčí hlavě nebývá zrovna jednoduché, že Theo? Občas se stane, že prostě sáhneme po jiném kořenu a vymažeme mu něco zcela jiného. Třeba schopnost ovládat pravou ruku, že pane dřevorubče Daňku? A jednou se muselo stát, že nám řekli, vymažte mu posledních dvacet pět let života. Ví toho příliš mnoho. A ejhle – pánové nahoře se spletli a my mu tak vymazali z hlavy celý život. Tělo žilo, ale mozek ne, neměl z čeho. A tak zemřelo i tělo. Viď, Lantale?“

„Mlč už!“ křikl Theonidas. „My nejsme vrazi!“

„Bojíš se zemřít a bojíš se přiznat, že jsme vrazi. Celých těch deset let jsi zápolil s tou myšlenkou a zaháněl jsi ji, že je to tak? Nechtěl sis to přiznat. Ale bál si s tím skončit. Ano, bál jsi se, neboť jakmile bys opustil svou tolik milovanou a zároveň nenáviděnou práci, spatřil bys to, co již tolik let odháníš a před čím se skrýváš – pravdu.“

„Ne,“ Theo se držel za hlavu a stále se snažil s tím pocitem viny bojovat. „Já už nemůžu dál... Já... Já nechtěl, nechtěl jsem nikomu ublížit.“

„Musíme skončit, Theo, skončit a odejít. Daleko, kde na nás bude i králova dlouhá ruka krátká. Je to naše jediná šance, jak skoncovat s naším utrpením. Tady ten člověk,“ ukázal ven, kde se již všechny stíny prodlužovaly, „bude dnes ten nejšťastnější muž na zemi, i když o tom nebude ani vědět. Necháme ho jít. Ponecháme mu jeho myšlenky a vzpomínky a nebudeme se mu rýpat v hlavě. Pojď, odejdeme.“

„Nemůžu,“ Theo se rozplakal. Myšlenka, které se tak dlouho bránil, ho dostihla. Již se není kde skrývat. Všechny úkryty jsou již prozrazeny. Jsem vrah. Tyto dvě slova mu nyní otravovala mysl ve všech zaprášených koutech. „Jsem vrah.“ Vyřkl nahlas a zhroutil se.

Kareo se na něj s lítostí v srdci díval. Vždyť ten muž, co tady před ním ležel, byl otrokem královi moci a vůle. Sám dokázal vplout do cizí mysli a celou jí rozpřeházet, ale do vlastní nikdy nevstoupil. Až teď. A spatřil ten velký nepořádek, který tam za ta léta bez úklidu vznikl. A stalo se to jediné, co se stát mohlo – zbláznil se.

Ležel na zemi a plakal, svíjel se v bolestech, které mu natropila jeho zrádná mysl. Avšak Kareo chtěl svému příteli pomoci. Nemohl ho nechat zde zemi a odejít za svobodou. A tak udělal jedinou věc, kterou udělat mohl.

***

Po lesní pěšině kráčely unaveným a utrápeným krokem dva cizinci. Hledali ves, ve které by mohli zakotvit svůj nový život. Jeden z nich se opíral o pevnou hůl a ten druhý jej ještě občas podpíral.

„Teď ti splácím to,“ řekl ten zdravý, „jak jsi mě před pěti, šesti lety nesl domů na zádech, když jsem si zlomil nohu,“

Druhý muž se zastavil. „Na to si nevzpomínám...“