Mezi
Autor: | DJ Pruvan |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 17 |
Prolog
„Theo?“ Kareo se tázavě podíval na svého přítele, pozvednuv obočí, „Už jsi někdy přemýšlel o tom, že téhle práce necháme? Že budeme dělat něco úplně jiného?“
Kareo, který dosud stál u pootevřeného okna, se posadil. „Ano, přemýšlel.“ Odvětil krátce. Kareo neodpověděl, jen se stále na Theonidase díval. Pozoroval ho, snad jakoby mu chtěl něco vyčíst přímo z obličeje. To se mu však nepovedlo, Theonidas zůstal chladným a nedal tak na sobě nic znát. „Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval zase Theo, „Přiznávám že jo, ale pak jsem si řekl – co bys chtěl proboha dělat jiného, Theo? Tvá práce je tvůj život a tvůj život je tvá práce. Vy dva jste k sobě spjati jako stonek a květ. Skončíš, až zemřeš. A ty to víš.“ – na chvíli se odmlčel – „A já to vím, Kareo.“
„Víš, představoval jsem si, jaké by to bylo bez...“ podíval se ven z okna, na obyčejný dům, kde zahlédl něčí stíny, „bez nich.“ Dokončil větu a hodil hlavou k těm stínům v domě. „Nevím, jaké to je mít rodinu – ženu a děti – a malý domek na kraji lesa. Každý den dřít, abys měl co strčit do pusy, radovat se z každého stříbrňáku, který by se ti ohřál na ruce nebo se večer pomilovat s tou nejkrásnější ženou pod sluncem. Nic z toho neznám, ale chtěl bych to znát, Theo, moc bych si přál zažít ty pocity.“
„Kareo,“ Theonidas začínal pomalu chápat, kam jeho kolega míří, proto se ho zeptal přímo a bez ostychu, „Nechceš skončit, že ne?“
Neodpověděl.
„Podívej se, zapomeneme na to, cos mi teď řekl a budeme se soustředit na naši práci. Tam venku v tom domě pobíhá naše oběť, kterou musíme dnes večer vyřídit. Musíme. Jestli opravdu chceš skončit, vyber si jiný čas než dnešek. Zítra si o tom promluvíme, ano? Souhlasíš?“
„Ach ano, dnes na nás čeká naše další nic netušící oběť. Proč to vlastně děláme, Theonidasi? Co z toho sakra máme?“ Kareo vstal a rozčíleně házel rukama. „Každý měsíc jedna oběť. Už deset let. Už sto dvacet měsíců jsme otroky svého pána, svého krále. Cožpak ty nechceš utéci z tohoto kolotoče bezmoci? Dokud plníme jeho rozkazy, jsme beznadějně ztraceni.“
„Ale já nechci utéct,“ Theonidas měl co dělat, aby udržel svou vášeň a horlivost na uzdě, „Já mám svou práci rád. Bez ní bych byl nula. Naprostá nula. Nikdo by o mě ani pohledem nezakopl, kdybych se topil ani to stéblo by mi nepodal. Ne, Kareo, já nikam utíkat nebudu. A jestli nechceš zažít králův hněv, radím ti totéž.“
„Bojíš se,“ řekl již s klidem v srdci a na ústech, „Bojíš se smrti. Bojíš se, že tě král zabije.“
„Každý se bojí smrti,“ odvětil Theonidas, ale uhnul Kareovi pohledem.
„Správně,“ Kareo se opět posadil na postel a poklidně gestikuloval rukama, „Každý se bojí smrti. Ale zbytečně. Proč se jí lidé bojí? Vždyť stejně přijde. Proč se prostě nemohou smířit s tím, že jednou musí zemřít. Život,“ pokýval hlavou, „je jedno velké schodiště. Celý svůj život člověk překonává překážky - schody. Jakmile se dostane na první schod, snaží se dostat na druhý a má strach, že se mu to nepovede. A až se ocitne na druhém, chce se dostat na třetí a zase se bojí. A pak na čtvrtý, pátý, šestý... Každý člověk má své vlastní schodiště a nikdo neví, jak je dlouhé. Ale jednou na ten poslední schod musí dosáhnout. Pak se před ním rozevře širá temnota a bledá mlha. Dál nevede žádná jiná cesta. Žádná. Jen skrze temnotu a mlhu, skrze noc a den, skrze Nic a Něco. Musíš skočit, víš to, a také skočíš. A pak...“
Venku před hotelem projel povoz, vezoucí do místní krčmy zásoby piva a ostatních vražedných nápojů. Ženě naproti upadl kapesníček a jakýsi galantní mužíček jí ho pomohl zvednout a neopomenul jí ještě políbit ručku. Patrně místní zbohatlíci, kteří se celý život učí zásady etiky, etikety a slušného chování.
„Jsi blázen, Kareo, víš to?“ Theonidas nevěděl, co si o tom jeho podivném výstupu myslet. V hlavě se mu zrodilo spoustu možností, co se muži, sedícímu naproti něho, vlastně stalo. Na osudných ramenech váhy se nakonec ustálily dvě možnosti – buď se ho Kareo snaží nějak oklamat a omámit nebo je opravdu nějaký filosof smrti. Váhy nakonec do nebes vynesly druhou možnost a ta první prudce vrazila do země – snažíš se mne nějak přechytračit, Kareo, to se ti ale nepovede.
„Smrt je jen opona, Theo, smrt je jen opona, kterou musíš rozhrnout, abys zjistil, co je za ní. A rozevřít jí musí každý z nás, Theo, každý. Někdo dřív a někdo později.“
„Ano a jestli dnes zdrhneš, můžeš se už zítra podívat do zákulisí.“
„To je možné, ale celý den budu žít jako svobodný člověk.“ řekl zcela rozhodně. „Ne jako vrah!“
Theonidas rozčíleně vstal a v jeho očích byl hněv, který se v něm skrýval už několik let. Nerozhněval se od té doby, co pracuje pro krále. „Mluvíš nerozumně, příteli, bratře. Mluvíš zbrkle a nerozvážně. Přátelství s králem se nezahazuje jako (použitý kondom) zlomený nůž.“
Klid, který nyní v pokoji zavládl, byl klidem před bouří. Theonidas totiž nezvládl svůj divoký temperament a dal naplno průchod svým divokým emocím a hromovému hlasu. Kareo jej ale nevnímal. Jeho mysl se přehoupla přes všechny urážky a ostrý křik a usídlila se v daleké zemi Radosti, kde na něj už čekal vysněný domek na kraji lesa, ve kterém ho s otevřenou náručí a též otevřeným srdcem vítala ta nejnádhernější žena světa.
„Rozumíš?!“ klel stále Theonidas. „Dneska to ještě doděláš. Nezvládnu to sám, musíš mi pomoct. Pak si táhni ke všem čertům, ale dnes mi ještě pomůžeš. Je ti to jasné?“
„Mám ti pomáhat vraždit?“ zeptal se zpříma Kareo.
„My nejsme vrazi a ty to víš moc dobře.“
„A co ten úředník Lantal v Giagonale? Nezemřel snad?“
„No ano,“ neochotně přiznal Theo, „Ale to bylo něco jiného. Byl mladší než jsme mysleli, než nám řekli. Nemohli jsme za to. Přece víš, jak to bylo, ne? Ti nahoře si spletli otce se synem a řekli nám, že mu je padesát a přitom mu bylo pouhých dvacet. Jen dvacet let! Jen díky tomu zemřel.“
„My ho zabili, Theo, žádný jiný člověk na něj ani nesáhl, jen my dva.“
„No dobře, ale byla to pouze jediná oběť, která to nepřežila. Všechny ostatní žijí a mnohdy šťastně.“
„Ale někteří ne. Co ten obchodník Vale? Než jsme přišli, dovedl si spočítat výdělek na dva měsíce dopředu. Jen co jsme opustili jeho vesnici, zbylo z něj malé děcko, které ani neví, kolik prstů má na ruce. A co třeba dřevorubec Daněk? Je silný jako medvěd, ale přesto svou sekeru nezvedne, protože to prostě neumí. To se ti zdá v pořádku? Mám ti uvést další příklady? Knihvazač Emil, obchodník Mojmír, kapitán Jindřich, strážný Houser,“
„Dost! Dost! Dost!“ přilepil si ruce k uším, aby již přerušil ten nekonečný výčet obět, které to nepřežili tak, jak by měli. „Už dost, prosím.“
„Možná, že nezabíjíme jejich tělo, ale ničíme jejich duši, Theonidasi. Chápeš vůbec, co jim způsobujeme? Máme za úkol proniknout jim do mysli a vyplenit jejich vzpomínky na všechno, co se zdá panu králi na škodu. Ale procházet se v něčí hlavě nebývá zrovna jednoduché, že Theo? Občas se stane, že prostě sáhneme po jiném kořenu a vymažeme mu něco zcela jiného. Třeba schopnost ovládat pravou ruku, že pane dřevorubče Daňku? A jednou se muselo stát, že nám řekli, vymažte mu posledních dvacet pět let života. Ví toho příliš mnoho. A ejhle – pánové nahoře se spletli a my mu tak vymazali z hlavy celý život. Tělo žilo, ale mozek ne, neměl z čeho. A tak zemřelo i tělo. Viď, Lantale?“
„Mlč už!“ křikl Theonidas. „My nejsme vrazi!“
„Bojíš se zemřít a bojíš se přiznat, že jsme vrazi. Celých těch deset let jsi zápolil s tou myšlenkou a zaháněl jsi ji, že je to tak? Nechtěl sis to přiznat. Ale bál si s tím skončit. Ano, bál jsi se, neboť jakmile bys opustil svou tolik milovanou a zároveň nenáviděnou práci, spatřil bys to, co již tolik let odháníš a před čím se skrýváš – pravdu.“
„Ne,“ Theo se držel za hlavu a stále se snažil s tím pocitem viny bojovat. „Já už nemůžu dál... Já... Já nechtěl, nechtěl jsem nikomu ublížit.“
„Musíme skončit, Theo, skončit a odejít. Daleko, kde na nás bude i králova dlouhá ruka krátká. Je to naše jediná šance, jak skoncovat s naším utrpením. Tady ten člověk,“ ukázal ven, kde se již všechny stíny prodlužovaly, „bude dnes ten nejšťastnější muž na zemi, i když o tom nebude ani vědět. Necháme ho jít. Ponecháme mu jeho myšlenky a vzpomínky a nebudeme se mu rýpat v hlavě. Pojď, odejdeme.“
„Nemůžu,“ Theo se rozplakal. Myšlenka, které se tak dlouho bránil, ho dostihla. Již se není kde skrývat. Všechny úkryty jsou již prozrazeny. Jsem vrah. Tyto dvě slova mu nyní otravovala mysl ve všech zaprášených koutech. „Jsem vrah.“ Vyřkl nahlas a zhroutil se.
Kareo se na něj s lítostí v srdci díval. Vždyť ten muž, co tady před ním ležel, byl otrokem královi moci a vůle. Sám dokázal vplout do cizí mysli a celou jí rozpřeházet, ale do vlastní nikdy nevstoupil. Až teď. A spatřil ten velký nepořádek, který tam za ta léta bez úklidu vznikl. A stalo se to jediné, co se stát mohlo – zbláznil se.
Ležel na zemi a plakal, svíjel se v bolestech, které mu natropila jeho zrádná mysl. Avšak Kareo chtěl svému příteli pomoci. Nemohl ho nechat zde zemi a odejít za svobodou. A tak udělal jedinou věc, kterou udělat mohl.
***
Po lesní pěšině kráčely unaveným a utrápeným krokem dva cizinci. Hledali ves, ve které by mohli zakotvit svůj nový život. Jeden z nich se opíral o pevnou hůl a ten druhý jej ještě občas podpíral.
„Teď ti splácím to,“ řekl ten zdravý, „jak jsi mě před pěti, šesti lety nesl domů na zádech, když jsem si zlomil nohu,“
Druhý muž se zastavil. „Na to si nevzpomínám...“
Diskuze
Ach ano! Ten použitý kondom. Tahle závorka je v textu právě tak hodnotná jako... no... třeba použitý kondom.
Takže v něčem souhlasím Hollym teda Holgerem a v něčem s Tristanem. Je pravda, že je to takový toporný a připomínánmí minulosti je dosti pochybné. Všude se mluví jnak, ale v místě závorky se pro mě povídka stala jen žvástem. "(použitý kondom)" tam prostě nepatří. Celkově 3*
Je pravda, že většina dialogů postrádá nějakou "životnost", ale nechápu proč by mělo někomu vadit, když se použije přirovnání stonek a květ. Na různých místech se mluví různě. Za příklad známé ostravské ".....,pi*o!" Nebo jen tak třeba věty "čus, jak cip!" Kdyby jste to použili v minulosti, těžko by to někdo pochopil. Teď ještě, když je to nějaký podivný svět. Třeba tam tak mluví nějaká sorta lidí.
Skvělý nápad, avšak pokulhávající zpracování. Jako první mě do očí praštila neskutečná prkennost dialogů. Styl jakým spolu postavy hovoří není ani adekvátní, ani jednotný. Zkrátka a dobře nevěřím, že by takhle mohl kdokoliv mluvit. Obraty typu "stonek a květ" okomentoval již Herr Magister a já s ním musím souhlasit.
Bohužel zmíněné nedoostatky natolik ruší, že se mi ani nepodařilo zychytit nějakou náladu, kterou bych chtěl (měl?) v příběhu cítit. Ještě mě napadá: nevěřím těm dvěma, že jsou mágové. Přijdou mi spíše jako skuteční zabijáci, protože duševní rozpor uvnitř mága bych si představoval poněkud sofistikovanější (velký potenciál této myšlenky se ti, bohužel, využít nepodařilo).
Alcatorovi nejvíce chybělo vysvětlení královy "mozkoobrany", ale já říkám: co je komu do toho? Tady je podstatný dialog v komorním prostředí s minimálními odkazy na svět "mimo místnost" a rozpitvávání podružných detailů by narušilo kompaktnost celku.
Jinak s výtkami obou borců souhlasím a dodávám: Vezmi to znovu od začátku, napiš svižné dialogy, vykopej nelogičnosti, vzdej se příliš vzletných obratů, asi tak stokrát si to po sobě přečti, vykopej zbytečné a může to být skvělá věc.
Ano, Alcator připomenul, na co jsem zapomněl - také mi to nejde do hlavy...
Jo, a ještě poznámka - Proč je na začátku "Prolog" ???
Topornosti některých obratů jsem si všiml. To, co mi v povídce chybělo nejvíc, je vysvětlení, jak se králi podařilo najmout dva "Erasery" a jak se dokázal ochránit proti tomu, aby vymazali mysl jemu?
Zhroucení Thea je popsáno příliš zbrkle - Stačil ti na to jediný, dvouřádkový odstaveček (Nemůžu - Jsem vrah). Tuto scénu to chtělo rozvést víc.
Dohra se nepovedla -- Jestliže Kareo Theovi smazal část vzpomínek (vše, co provedli špatného), proč mu hned při první větě dává podnět k bádání o zranění, na které si nevzpomíná??? Vždyť to je jak prokecnutí Davea Listera v "Díky za tu vzpomínku" -- Dá Rimmerovi vzpomínky na svou bejvalou a pak se rozplývá nad tím, jak byla úžasná v posteli... (Jinak řečeno: jestliže Kareo vymazal z Theovy mysli posledních X let, neměl se před ním zmiňovat o události, k níž došlo před Y < X lety)
Poměrně zdařilá krátká povídka o dvou „zabijácích“. Přínosem je, že postavy, které v ní vystupují nejsou černobílé a že se pozastavují nad vlastními činy, které se pokouší nahlédnout z různých úhlů pohledu. Na tom je budován dialog dvou postav, které zde vystupují. Tento způsob pointování příběhu je vhodný a pro čtenáře poutavý, protože postupným odkrýváním skutečností vtáhne do děje, přičemž příliš brzy neodhalí pointu.
Co však lze tomuto dílku vytknout je určitá „nevěrohodnost“ postav a jejich jednání, která vyplývá z několika ne zrovna šťastně vybraných obratů a některých patetických projevů. Dokonce jsem v jednu chvíli váhal, zda Kareo není robot – když polopaticky vysvětluje co si pomyslel a vzápětí znovu zopakuje své vývody. („Přiznávám že jo, ale pak jsem si řekl – co bys chtěl proboha dělat jiného, Theo? Tvá práce je tvůj život a tvůj život je tvá práce. Vy dva jste k sobě spjati jako stonek a květ. Skončíš, až zemřeš. A ty to víš.“ – na chvíli se odmlčel – „A já to vím, Kareo.“) Ke konečnému utvrzení v domněnce, že je Kareo skutečně robot jsem došel po další výměně názorů a to v dalším polopatickém objasňování („…Život,“ pokýval hlavou, „je jedno velké schodiště. Celý svůj život člověk překonává překážky - schody…“).
K tomuto zmiňovanému problému náleží některá neobratná spojení, zejména v uvozovacích větách, která ne vždy vykreslují psychické pohnutky obou protagonistů tím nejvýstižnějším popisem… Příklady:
„Pozoroval ho, snad jakoby mu chtěl něco vyčíst přímo z obličeje. To se mu však nepovedlo, Theonidas zůstal chladným a nedal tak na sobě nic znát.“ (v dialogu potažmo konfliktu mezi dvěma osobami se zatím nic neodehrálo, takže není důvodu, aby Theo nějak projevoval emoce a činilo mu potíže zůstat chladným – resp. hodně bych se divil, kdyby hned v úvodu někdo vzteky vyskočil.)
„Vy dva jste k sobě spjati jako stonek a květ.“ – dost prkenná věta (spjati s čím)
„Každý den dřít, abys měl co strčit do pusy…“ – no tohle už vyznívá přímo lascivně.
…zeptal se ho přímo a bez ostychu… - spíše bez obalu – nebo se snad styděl (?) položit otázku: „Nechceš skončit, že ne?“
Kareo vstal a rozčíleně házel rukama – (spíše rozhodil)
Theonidas měl co dělat, aby udržel svou vášeň a horlivost na uzdě – (vášeň? to bych sem moc netahal)
V hlavě se mu zrodilo spoustu možností… - další nešikovné vyjádření hnutí mysli.
„…, kdybych se topil, ani to stéblo by mi nepodal.“ – řekl by to normální člověk?
řekl již s klidem v srdci a na ústech… - no nestačil by pouze klid na srdci? Na ústech? to je poměrně inovativní vyjádření.
(použitý kondom) – v tom návalu patosu je tato vsuvka nevhodná.
Klid, který nyní v pokoji zavládl, byl klidem před bouří. – on to nebyl klid před bouří, předcházel mu výbuch Theova temperamentu, jak autor vzápětí dodává v následující větě.
…přilepil si ruce k uším… - asi bych se držel osvědčeného přitiskl...
K ději samotnému mám malou připomínku:
Připadá mi nepravděpodobné, že by takto uvažovali dva mágové (třebaže to poněkud zapadá do mé představy o kouzelnících – pošucích). Také mi nesedí, že by se takto schopný člověk zhroutil při zjištění, ke kterému musel dospět jistě i sám poté, co vyřídili zakázku jménem Lantal.
Povídka je to zdařilá, umně gradovaná, bohužel ji kazí některé gramatické chyby. Jednou z nich je tradiční nesprávné psaní přímé řeči. Pokud je v přímé řeči uvozovací věta, která rozděluje přímou řeč a ta pak pokračuje, pokračuje se ve větě s malým písmenem. Příklad: >„Správně,“ Kareo se opět posadil na postel a poklidně gestikuloval rukama, „každý se bojí smrti. Ale zbytečně.“
A bohužel se textu nevyhnuly ani chyby ve shodě podmětu s přísudkem („…výčet obětí, které to nepřežili, jak by měli..“ „Po lesní pěšině kráčely dva cizinci.“)
„rozpřeházet mysl“ – hm to bych nechtěl zažít.
„…byl otrokem královi moci a vůle…“
Tyto dvě slova – správně „tato“.
Podtrženo a sečteno – považuji toto dílko za zdařilé, zejména díky kvalitně budovanému příběhu. Bohužel se nevyhnul gramatickým chybám a občas topornému vyjadřování. Jeho hodnocení se nachází někde na stupnici mezi 3* a 4*. Vzhledem k tomu, že mne děj upoutal a přinesl mi v jednu chvíli zajímavé rozuzlení (ve chvíli, kdy jsem zjistil, že to nejsou zabijáci, ale „mazáci“), odhlédnu od chyb, které jsem zde naznačil a budu hodnotit 4*.