Srdce safírových očí
| Autor: | Mgr. Holger |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 20 |
věnována princezně Anně Orlovové
Dva modré safíry se třpytí v bílé pláni,
Vzpomínky do zlata snad zasadit bych měl,
Vzpomínky na vášeň, na něžné proplétání,
Rtů, vlasů, pohledů a roztoužených těl.
V mém loži vtisknuto je snad Tvé tělo celé,
V polštáři ještě dnes Tvou vůni nalézám
I výkřik zdušený ve chvíli rozechvělé,
Kdy chorál rozezněl Tvůj skvostný lásky chrám.
Pak mlha zastřela Tvé oči safírové,
Na chvíli ztišili své písně satyrové,
Jimž múza škádlivá umlčela ret.
Vzpomínky zestárnou – těžko se však změní –
Každou noc uléhám v toužebném rozechvění,
Jež v noci jediné změnilo náš svět.
Pozn.: Princezna Anna Orlovova, jediná dcera knížete Ivana Orlova, vládce Kijevského knížectví v barbarských končinách na severu. V jejím těle se snoubí ztepilost s křehkou krásou, bílá pleť a světlé vlasy dávají vyniknout výrazným safírovým očím. Její postava je považována za vzor dokonalosti, a tak není divu, že se tato kráska stala častým námětem bardských milostných veršů.
Markýz Sfinx se s princeznou setkal na plese pořádaném na carnivorském dvoře, pořádaném při příležitosti 18. narozenin princezny Promyky, dědičky carnivorského trůnu. Anna sem přicestovala se svými bratry Igorem a Nikitou, kteří byli již delší dobu markýzovými přáteli. Organizátorka plesu, vévodkyně Anna ze sousední Dactyly, měla důmyslný plán, jak markýze odpoutat od plnění diplomatických povinností, a tak zařídila, aby s princeznou trávili převážnou část pobytu společně. Netušila však, že princezna měla svůj vlastní plán, který s markýzem také počítal…
Sfinxovi se tak dostalo privilegia zasvětit princeznu do tajů milování, v což zpočátku ani nedoufal. Tato první noc pak dala vzklíčit krásnému a opojnému citu, který překlenul i obrovskou vzdálenost, dělící oba zamilované, a který trvá dodnes.
Diskuze
Nevím co dodat, protože tohle je vážně vynikající poezie.
Magistr: byl to můj soukromý typ, že je to tvoje...a jak se zdá vyplnilo se to..ještrě jednou úklona...
Oj... hoglerovina - zaveďme novej termín... Krásnej sonet... moc.
Skláním se, hluboce až k zemi....
je to dokonalá báseň, snad až an ty satyri, ale jinak dokonalé...takto by se měla psát poezie, dokonalá vybroušená jako diamant...