Sedím u ohně, zírám do plamenů a přemýšlím. Občas můj pohled zabloudí ke spící Adélce … přemýšlím, jak došlo k tomu, že dělám chůvu téhle žábě …

Narodil jsem se před 25 lety v malé vesničce poblíž Lendu, hlavního města Akkadského vévodství. Matka, Andrea, zemřela při porodu. Vychovával mě tedy otec – jestli se tomu dá říkat výchova. Neustálé bití, týrání, od útlého věku těžká práce a ano, i zneužívání. Můj otec byl prostě dobytek. A tak i zemřel – to když mi v jedenácti došla trpělivost a zabil jsem ho. Vidle jsem mu zapíchl přímo do bachoru. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě – to když jsem mu uťal hlavu a nabodl ji na kůl uprostřed dvorku.

Utekl jsem – bylo mi jasné, že zůstat tady nemohu. Samozřejmě mě chytili – ale ne vojáci, ale lidé, kteří mě dopravili do hlavního města a předvedli před upraveného elfa, z kterého přes jeho uhlazené způsoby a mírnost v hlase šel strach. Měl v očích něco zvláštního a temného – něco, co se mi líbilo. Později jsem pochopil – byl to sicco. Řekl mi prostě:

„Můžeš si vybrat – buď pracovní tábor a tím pádem jistá smrt, nebo práce pro mě.“

Nebylo co řešit - pracovní tábor nebyla lákavá nabídka. Netušil jsem, že to nebyla ta horší volba …

Čekaly mě roky učení – jak efektivně zabíjet, jak nenechat zabít sebe, jak se vyptávat a zjišťovat, jak neprozradit nic o sobě a samozřejmě čtení, psaní a počítání – to bylo nejhorší! Kolik hloupých knih jsem musel přečíst! Prý musím mít všeobecný přehled!

V osmnácti jsem byl s výukou u konce – dokázal jsem zabít člověka jakoukoliv zbraní, pomalu jakýmkoli předmětem a i holýma rukama. Mimo to jsem dokázal konverzovat o počasí, divadelních hrách a skládat poklony dámám. Čekal jsem, že konečně začnu pracovat, ale pletl jsem se – šoupli mě do arény. Ano, chápu, musel jsem si zvyknout na smrt – no, ale brzo jsem zjistil, že jsem si asi zvykl už v jedenácti … Zabíjení mě prostě bavilo… Akorát mě chvílemi napadalo, na co jsou mi teď ty přečtené knihy …

A pak, po dvou letech, jsem konečně začal „pracovat“. Ano, i lovec lidí je práce a má své výhody – třeba zabíjení. A taky člověku umožňuje si užít šest věcí, které uznává – dobré jídlo, dobré pití, pěkné ženy, kvalitní sex, kvalitní zbraně a čistý průsek (nebo zlomený vaz).

Po pěti letech spokojeného života ale přišel zlom. Sicco mi řekl, že má pro mě práci – najít a hlídat vévodovu dceru Anastázii, která si bez povolení papínka vyrazila na vandr do světa. Čert mi nakukal, abych mu na to kývl! Ale v tom okamžiku mi to přišlo jako lehce vydělané prachy.

Najít tu kopretinku nebyl žádný problém. Utekla s jedním vojákem, který vévodovi posílal pravidelně (bez jejího vědomí) zprávy. A zprávy najednou přestaly chodit. Nebylo těžké sledovat jejich stopu z místa, odkud přišla poslední zpráva, nebyl problém zjistit, že voják podlehl jakési nemoci …

… našel jsem Anastázii (nebo Adélku, jak si teď říkala) v jedné putyce. Bylo vidět, že je na dně … bez peněz, podle mě prodala, co mohla … seděla v rohu, před sebou jakousi vodu a hladově a nešťastně koukala ke stolům, kde si mohli dovolit nějaký ten dlabanec. Snadná kořist, řekl jsem si …

Ještě pár dní jsem ji nechal smažit se ve vlastní šťávě. Pak jsem si najal dva pobudy, ať jí trochu „poškádlí“. Vymyslel jsem si povídačku o tom, že mi něco dluží … no, bylo to jedno, stejně jsem nepočítal s tím, že to přežijí. A pak jsem jí jen sledoval. Když se do ní pustili, zasáhl jsem a oba zabil. Pravda, byla z toho trochu v šoku. Vzal jsem jí do lepší hospody, koupil večeři, dobré víno.

Jen si dej, holka, říkal jsem si, když se cpala. Stejně to platí tvůj tatínek, ha, ha!

Ten obdiv a vděk v jejích očích … No, a tak jsme spolu už tři měsíce …

… Znovu můj pohled padne na spící dívku. Usmívá se … i já se usměji … Sakra, sakra. Sakra! Čert mi to byl dlužný! Ty její pohledy, když myslí, že se nedívám! Ty její úsměvy a letmé dotyky! Je zamilovaná až po uši! A myslí si, že to nevím! Je zamilovaná … do mě … A já?! Co já s tím mám dělat? Nemůžu se zachovat jako vždycky, nemůžu si s ní užít a zmizet … Musím s ní zůstat …

… Je tak naivní, bezbranná … absolutně nepřipravená na život v tomto všivém světě … je tak krásná, když spí a usmívá se … …

Sakra! Do háje s tím!!! To si za svého hrdinu musela vybrat zrovna mě? No, to toho pravého! Já bych ji nejraději … !

Znovu se na Adélku zadívám a usměji se … a je v tom něha a dojetí … … záleží jí na mně … nikdy nikomu na mně nezáleželo …

Jestli se na ni někdo křivě podívá … jestli jí jen vlásek zkřiví, bude litovat, že se narodil!!!