Nicolas
Autor: | Janika |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 24 |
Sedím u ohně, zírám do plamenů a přemýšlím. Občas můj pohled zabloudí ke spící Adélce … přemýšlím, jak došlo k tomu, že dělám chůvu téhle žábě …
Narodil jsem se před 25 lety v malé vesničce poblíž Lendu, hlavního města Akkadského vévodství. Matka, Andrea, zemřela při porodu. Vychovával mě tedy otec – jestli se tomu dá říkat výchova. Neustálé bití, týrání, od útlého věku těžká práce a ano, i zneužívání. Můj otec byl prostě dobytek. A tak i zemřel – to když mi v jedenácti došla trpělivost a zabil jsem ho. Vidle jsem mu zapíchl přímo do bachoru. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě – to když jsem mu uťal hlavu a nabodl ji na kůl uprostřed dvorku.
Utekl jsem – bylo mi jasné, že zůstat tady nemohu. Samozřejmě mě chytili – ale ne vojáci, ale lidé, kteří mě dopravili do hlavního města a předvedli před upraveného elfa, z kterého přes jeho uhlazené způsoby a mírnost v hlase šel strach. Měl v očích něco zvláštního a temného – něco, co se mi líbilo. Později jsem pochopil – byl to sicco. Řekl mi prostě:
„Můžeš si vybrat – buď pracovní tábor a tím pádem jistá smrt, nebo práce pro mě.“
Nebylo co řešit - pracovní tábor nebyla lákavá nabídka. Netušil jsem, že to nebyla ta horší volba …
Čekaly mě roky učení – jak efektivně zabíjet, jak nenechat zabít sebe, jak se vyptávat a zjišťovat, jak neprozradit nic o sobě a samozřejmě čtení, psaní a počítání – to bylo nejhorší! Kolik hloupých knih jsem musel přečíst! Prý musím mít všeobecný přehled!
V osmnácti jsem byl s výukou u konce – dokázal jsem zabít člověka jakoukoliv zbraní, pomalu jakýmkoli předmětem a i holýma rukama. Mimo to jsem dokázal konverzovat o počasí, divadelních hrách a skládat poklony dámám. Čekal jsem, že konečně začnu pracovat, ale pletl jsem se – šoupli mě do arény. Ano, chápu, musel jsem si zvyknout na smrt – no, ale brzo jsem zjistil, že jsem si asi zvykl už v jedenácti … Zabíjení mě prostě bavilo… Akorát mě chvílemi napadalo, na co jsou mi teď ty přečtené knihy …
A pak, po dvou letech, jsem konečně začal „pracovat“. Ano, i lovec lidí je práce a má své výhody – třeba zabíjení. A taky člověku umožňuje si užít šest věcí, které uznává – dobré jídlo, dobré pití, pěkné ženy, kvalitní sex, kvalitní zbraně a čistý průsek (nebo zlomený vaz).
Po pěti letech spokojeného života ale přišel zlom. Sicco mi řekl, že má pro mě práci – najít a hlídat vévodovu dceru Anastázii, která si bez povolení papínka vyrazila na vandr do světa. Čert mi nakukal, abych mu na to kývl! Ale v tom okamžiku mi to přišlo jako lehce vydělané prachy.
Najít tu kopretinku nebyl žádný problém. Utekla s jedním vojákem, který vévodovi posílal pravidelně (bez jejího vědomí) zprávy. A zprávy najednou přestaly chodit. Nebylo těžké sledovat jejich stopu z místa, odkud přišla poslední zpráva, nebyl problém zjistit, že voják podlehl jakési nemoci …
… našel jsem Anastázii (nebo Adélku, jak si teď říkala) v jedné putyce. Bylo vidět, že je na dně … bez peněz, podle mě prodala, co mohla … seděla v rohu, před sebou jakousi vodu a hladově a nešťastně koukala ke stolům, kde si mohli dovolit nějaký ten dlabanec. Snadná kořist, řekl jsem si …
Ještě pár dní jsem ji nechal smažit se ve vlastní šťávě. Pak jsem si najal dva pobudy, ať jí trochu „poškádlí“. Vymyslel jsem si povídačku o tom, že mi něco dluží … no, bylo to jedno, stejně jsem nepočítal s tím, že to přežijí. A pak jsem jí jen sledoval. Když se do ní pustili, zasáhl jsem a oba zabil. Pravda, byla z toho trochu v šoku. Vzal jsem jí do lepší hospody, koupil večeři, dobré víno.
Jen si dej, holka, říkal jsem si, když se cpala. Stejně to platí tvůj tatínek, ha, ha!
Ten obdiv a vděk v jejích očích … No, a tak jsme spolu už tři měsíce …
… Znovu můj pohled padne na spící dívku. Usmívá se … i já se usměji … Sakra, sakra. Sakra! Čert mi to byl dlužný! Ty její pohledy, když myslí, že se nedívám! Ty její úsměvy a letmé dotyky! Je zamilovaná až po uši! A myslí si, že to nevím! Je zamilovaná … do mě … A já?! Co já s tím mám dělat? Nemůžu se zachovat jako vždycky, nemůžu si s ní užít a zmizet … Musím s ní zůstat …
… Je tak naivní, bezbranná … absolutně nepřipravená na život v tomto všivém světě … je tak krásná, když spí a usmívá se … …
Sakra! Do háje s tím!!! To si za svého hrdinu musela vybrat zrovna mě? No, to toho pravého! Já bych ji nejraději … !
Znovu se na Adélku zadívám a usměji se … a je v tom něha a dojetí … … záleží jí na mně … nikdy nikomu na mně nezáleželo …
Jestli se na ni někdo křivě podívá … jestli jí jen vlásek zkřiví, bude litovat, že se narodil!!!
Diskuze
Děkuji všem za hodnocení.
Musím tady ale vysvětlit jednu věc. Ano, historii Nicolase jsem sepsala já, ale podle pokynů hráče - mého manžela.
Takže to, jaký Nicolas je, je jeho zásluha - literární stvárnění zase má ... :)))
Budu mu tlumočit vaše reakce, určitě bude mít radost, že se Nicolas líbí. :)))
ravenger: no občas taky dám nějaký ten "full house" :)) Líbí se mi tu hlavně myšlenkové pochody dospívajícího Nicolase, stručně, výstižně a přesto ne jednoduše, zkrátka je vidět, že to psal člověk, který má tak trochu zkušenosti se životem. A řečeno úplně jednoduše - nadchlo mně to :))
Pěkné, zase jednou vyhrála láska.
Je to opravdu dobré
deshi:nevidano, ty i chvalis?8-))
Janika:nelibi se mi jen tak kdeco, ale holt, talent se nezapre. Klobouk dolu, jen stojim a tupě zírám,-)))
Janinka: teď už plně chápu, proč je pro Tebe Drd posedlostí :)))))
Smekám, dobře udělaná historie.
S úctou deshi
Bez debat si to zaslouží za 5 (alespoň dle mě).
Mohu potvrdit, že obě postavy jsou nejenom dobře vytvořené, ale i dobře hrané.
Moc dobře zpracovaná, řekla bych, že ještě lépe než Anastázie Akkadská. Dávám za pět, zdá se mi to opravdu kvalitní