Meč Zmoran

věhlas: -1

V našem světě se historie Zmoranu začala psát před mnohými tisíciletími. Tehdy se na rozlehlém ostrově uprostřed moře rozkládala vznešená říše. Její moc, bohatství a vědomosti byly nezměrné. Jednou se ale uprostřed nádherného letního dne na nebi objevil zářící bod. Ten postupně rostl a rostl, až bylo jasné, že se jedná o rychle se blížící kámen z nebes. Síla dopadu byla tak obrovská, že většina ostrova byla rozmetána a poté, co se do vzniklého kráteru nahrnulo okolní moře, bylo to jediné, co zbývalo z kdysi mocného impéria, kruhovitý pás ostrůvků...

Uplynulo pár tisíciletí... Hladina moří nejdřív poklesla, takže z pásu ostrůvků se stal souvislý prstencovitý ostrov, s obrovským slaným jezerem uprostřed... Ale i to po čase vyschlo. A ostrov byl znovu objeven a osídlen... Noví kolonisté pak hojně nacházeli prastaré pozůstatky základů budov, z části dochované předměty a kosterní pozůstatky... Dovtípili se, že zde před dávnými časy žila nějaká civilizace a že muselo dojít k nějaké pohromě... A pak nalezli i její zdroj - zbytky meteoritu přímo uprostřed centrálního slaniska... A jak se ukázalo, meteorit obsahoval malé množství rudy nějakého kovu. Ta byla vytěžena a poslána společně s dalším zbožím jako koloniální dar zpět na pevninu, ale loď, která náklad převážela, napadly válečné lodě cizího království a veškerý náklad jejich posádka uloupila a přivezla do své vlasti jako válečnou kořist. Uloupená ruda ale nikomu nepřipadala dost významná, a tak ji prodali prvnímu kováři, který se namanul...

Jak se ale ukázalo, v podmínkách běžné kovářské dílny nebylo možné z rudy úspěšně vytavit čistý kov... Vida, že nejde o ledajaké železo, byli na odborné posouzení přizváni alchymisté, kteří posléze určili, že se jedná o rudu kovu, který by předčil ocel svou lehkostí, pevností i tvrdostí. Kovář rudu svěřil nejlepšímu zbrojíři království a ten ze zcela pochopitelných důvodů nabídl králi oné země, že jakmile se mu podaří z rudy získat čistý kov a z tohoto výjimečného kovu vykovat výjimečně vzácnou zbraň, prodá jí přímo jemu - neboť copak by se slušelo, aby jedinou zbraň svého druhu nosil kdejaký obejda? A tak se stalo, že se mistr zbrojíř pustil do práce... Ruda se ale nedala roztavit běžnými způsoby a tak byli opět přizváni alchymisté a jejich salamandři a posléze i kouzelníci se svými železnými sochami, neboť ukout ten kov lidskými silami by bylo téměř nemožné... Ale i s železnými sochami poslouchajícími každé jeho slovo trvalo celý rok, než bylo možné přistoupit ke konečnému zakalení... Mistr zbrojíř si tento okamžik nechtěl nechat ujít a hodlal zakalení provést vlastnoručně. Právě ten den si ale jistý lupič vybral k ukradení čehokoliv, co byl mistr schopen za tu dobu ze vzácné rudy vyrobit... Dostal se do dílny právě ve chvíli, kdy si mistr na chvíli odskočil a téměř hotový meč ponechal nestřežený v žáru výhně, aby nevychladl. Zloděj meč opatrně vytáhl a chystal se odejít... Ve dveřích se ale málem srazil s navrátivším se mistrem. Nebyl čas přemýšlet a tak udělal co mu poradily instinkty. Zasyčelo to, zaškvířilo se a dílnou se rozlehl výkřik a pach spáleného masa, jak se špičatý kus rozpáleného kovu zanořil až po záštitu do těla nebohého mistra zbrojíře. Zloděj pak i s ještě nedokončeným, v krvi zakaleným mečem uprchl ze země...

O pár týdnů později byl onen zloděj v sousedním království zaskočen skupinou ozbrojenců. Náš zloděj se totiž neprozřetelně hodně zadlužil u jistého barona a ten po jeho stopách vyslal bandu hrdlořezů. Ti z něj měli buď vyrazit peníze, nebo ho zabít. Zloděj sice zrovna příslušnou částku nevlastnil, nabídl se ale, že místo peněz předá baronovi hodnotný dar. Byl tak před barona předveden a nabídl mu "téměř hotový meč, kovaný pro krále sousedního království, ze zvláštní oceli z nebes... Pohleďte jak je lehký, milosti... Stačí ho naostřit a budete mít meč, kterému se žádný obyčejný nevyrovná...". Baron meč se zamyšleným úsměvem přijal, párkrát s ním cvičně mávnul a konstatoval, že na téměř obyčejný kus kovu má opravdu nesporné kvality a potenciál stát se dobrým mečem. A pak dal našeho zloděje popravit. Téměř v zápětí poslal pro svého kováře a poručil mu, aby z železného kyje tvaru meče udělal pořádnou ostrou zbraň. A tak kovář zničil mnoho brusných kamenů, než se mu konečně podařilo docílit ideálního ostří. Pak už jen omotal rukojeť kůží a meč byl hotov... Nevypadal nijak honosně - prostě jednoduchý meč, s dlouhou čepelí, nepříliš širokou záštitou a jednoduchou prstencovitou hruškou - přesto však se stal baronovým oblíbeným mečem, mnohem oblíbenějším než různé meče zdobené zlatem a drahokamy, a to právě pro svou lehkost a ostrost. Jednoho dne, když se baron vrátil z vojenského tažení, přistihl svou ženu s milencem. V návalu zuřivosti oba zabil a pak, když si uvědomil co učinil, tak se sám nabodl na svůj meč. Z baronovy rodiny tak zůstal naživu pouze mladičký syn, který byl jediným dědicem otcova majetku. Navíc se ale král oné země rozhodl, že jelikož on sám žádného potomka nemá, tak mladého baronova syna adoptuje, protože nechtěl, aby v případě jeho smrti mezi sebou šlechtici začali válčit o uvolněný trůn...

Jelikož právoplatným správcem baronova majetku se měl syn stát až v den své plnoletosti, stal se jeho prozatímním správcem sám král a ten ho na tu dobu učinil výletním sídlem. Při jedné návštěvě měl dokonce možnost objevit baronův meč. Ten se mu okamžitě zalíbil a obratně si ho přivlastnil. Líbil se mu do té míry, že svému dvornímu theurgovi nařídil, aby do něj zaklel démona a učinil tak z něj meč nejen neobyčejný, ale i kouzelný. Theurg se dlouho nemohl rozhodnout, jakého démona do něj zaklít a nakonec se rozhodl svěřit vše do rukou náhody a prostě požádal sféry, aby mu vydaly nějakého vhodného démona. Aniž by se blíže zajímal, jakýže to démon vlastně je, prostě ho do meče zaklel a pak králi řekl, že démon v meči zakletý je pro tuto příležitost podle sfér ten nejlepší...

Po několika málo měsících do království vtrhlo vojsko sousedního krále a tak se náš král v čele svých vojsk rozjel útočící armádu odrazit. Královský meč sekal dobře, jeho pravá síla se ale měla ukázat až tehdy, kdy proti sobě stanuli oba králové - i ten nepřátelský měl totiž také očarovaný meč, s démonem zakletým speciálně pro tuto bitvu. Předtím králové svými zbraněmi šířili mezi nepřátelskými vojáky hrůzu, nyní jakoby celé bojiště na chvíli zatajilo dech. Pak se králové střetli. Od jejich zbraní odletovaly spršky jisker a pak... Cizí král se rozmáchl k rozhodujícímu úderu... Náš král nastavil meč do cesty druhého meče... A pak se o něj meč cizího krále roztříštil na tisíc kusů. Zůstal po něm jen obláček zářivé mlhy - démon, který se pokusil vrátit do své sféry. Ale místo toho, aby se rozplynul jen tak, cosi ten obláček vtáhlo dovnitř meče našeho krále, který si toho ale vůbec nevšímal a jednou ranou nepřátelského krále sťal...

Když se král vrátil domů, hodně se slavilo. Mimo jiné bylo meči, který zabil mnoho nepřátelských vojáků, porazil kouzelný meč nepřátelského krále a nakonec i jeho samotného, dáno jméno Nuethir. Nikdo se blíže nezabýval tím zvláštním úkazem, který se stal v okamžiku roztříštění meče cizího krále, ani tím, že za celou bitvu se na Nuethiru udělal jen jediný zub... Nikomu dokonce ani po mnoha měsících nepřišlo divné, proč si Nuethir stále zachovává své démonem navýšené vlastnosti. A náš král vyjížděl do dalších bitev a Nuethir mnohokrát stál proti dalším očarovaným zbraním a všechny je porazil a pokaždé pozřel jejich démony... Stalo se pak jednoho dne, že Nuethir stanul proti zbrani s démonem požíračem duší a i tohoto démona pohltil, ale tentokrát to nebylo takové jako předtím... Zatímco předtím vždy démon v Nuethiru jen vysál sílu pozřeného démona a prodloužil tak svou existenci v tomto světě, tento démon ho změnil. Od té doby co ho vstřebal, dostal i on chuť na duše... A jak Nuethir dál sekal další a další protivníky, tak z nich odsekával i kousky duší, které byly vždy pohlceny démonem v Nuethiru... A s každým kouskem získané duše se démon cítil v Nuethiru víc a víc doma... A s každým dalším pohlceným démonem stoupala i inteligence a síla démona v Nuethiru. A jednou se ten démon rozhodl, že už nebude prostým otrokem toho, kdo ho drží. Chtěl se bavit, chtěl žít svým vlastním životem. Dal si jméno Zmoran a začal jednat...

Využil moci, kterou získal při pohlcování démonů a začal rozmlouvat s králem i jeho adoptivním synem. Oba proti sobě poštval a nakonec to dohnal tak daleko, že syn svého otčíma otrávil. Protože to vypadalo, jakoby starý král zemřel přirozenou smrtí, stal se syn novým králem. Zmoran si pak z nového krále prakticky udělal loutku - jeho rady si nový a nezkušený král bral k srdci a poslouchal Zmorana na slovo. Nakonec Zmorana ale věčné politikaření a starost o království a věci s tím související přestaly bavit, takže obratnou řečí vzbudil v novém královi paranoiu a šílenství, ten pak Zmorana jednoho dne sebral a pozabíjel půlku sloužících na hradě, než ho stráže musely zabít. Přitom se vetřel do přízně jednoho ze strážých a našeptal mu, aby si ho vzal... Po několika dnech dal strážný výpověď a prohlásil, že zkusí své štěstí jako dobrodruh...

Cesta dobrodruha se Zmoranovi líbila... Použil dokonce svého nositele aby vybil doupě skřetů, kteří ohrožovali nějaké bezvýznamné městečko a ti mu pak dokonce dali odměnu! Poprvé měl Zmoran nějaké opravdu svoje, tvrdou prací nabyté vlastnictví, když nepočítáme jeho nositele. Jeho nositel se pak dal do party s nějakým dalším dobrodruhem - Zmoran už snad nemohl být šťastnější! Teď měl dokonce dva sluhy. Jaké ale bylo jeho rozhořčení, když zjistil, že ten jeho první všechny jeho pracně vydělané zlaťáky utratil v hospodě, když platil pivo svému novému příteli a všem dalším přítomným hostům. Rozlítil se a umínil si, že se pomstí. Začal onoho nového sluhu ponoukat a vzbudil v něm touhu po jeho vlastnictví. Tu touhu stupňoval, až se ten nový s tím prvním pohádal, protože mu ten první Zmorana nechtěl nikdy půjčit. A Zmoran je pak v jejich hádce ještě popichoval a nakonec ten nový toho prvního zabil a Zmorana se zmocnil. Teď už byl Zmoran opatrnější a hned z počátku si se svým novým nositelem ujednal základní pravidla - "Dělej co ti řeknu a budu ti pomáhat. To co vyděláme zabíjením nebezpečných netvorů, vyděláme díky mě, takže většina - dvě třetiny - vydělaného majetku patří mě a o tom, co se stane s mým podílem, rozhodnu pouze já..."

Plynuly měsíce. Novému dobrodruhovi se takový život s mocným kouzelným mečem z počátku líbil - rozhodně měl i teď více peněz než předtím. Zmoranovu část jmění čas od času zakopali někde na bezpečném místě, neboť Zmoran neměl přílišné výdaje... Akorát občas, když byl se svým nositelem v hospodě, slýchával vyprávění o jiných dobrodruzích a jejich mečích - zbraních zdobených zlatem, stříbrem a drahým kamením a s tajemnými runami na čepeli. Tehdy začal být Zmoran i trochu parádivý - nejdřív rozkázal svému nositeli, ať sežene proužek rudé látky a uváže ho na jeho prstencovitou hrušku, aby vlál ve větru. Pak si vymínil pozlacení záštity a omotání rukojeti drahou kůží. A při vybírání drahokamů, kterými by ozdobil svůj jílec už začínal lézt svému nositeli na nervy. A od té doby se nositelova nechuť ke Zmoranovi prohlubovala, až se jednoho dne rozhodl k ráznému činu. Vyškrábal se i se Zmoranem na útes a tam ho zahodil. Zmoran byl opět nepříčetný vzteky - "Chtěl jsi mě opustit? No počkej - za trest se k tobě vrátím!". Pak využil schopnosti, o kterých do teď ani nevěděl, že je má a přemístil se za svého nositele, tak aby se opíral o kámen. Nositel nahoře na útesu si už oddechnul, že se Zmorana zbavil, když mu zmizel z očí a tak chtěl odejít. Otočil se a spatřil o kámen opřený meč - přesně ten, který před chvílí zahodil. Leknutím uskočil, pod nohou mu povolila část útesu a zřítil se do hlubin. Spokojený Zmoran se chvíli kochal svou pomstou, pak ale začal být osamělý... Tak znovu využil své schopnosti a přemístil se na nedalekou cestu. Tam už stačilo počkat, než někdo pojede kolem a nevezme ho s sebou...

Popis

Jedná se o dlouhý meč, s čepelí mírně listovitého tvaru, s mírně směrem dopředu prohnutou záštitou. Na záštitě bývají patrné zbytky pozlacení a bývají k ní přitaveny rozličné drahokamy. Na prstencovité hrušce bývá poměrně často přivázán zbytek nějaké látky.

Zmoran je meč nebývale inteligentní - Int 27. Svou inteligenci využívá k manipulování lidí kolem sebe, přičemž jeho cíle mohou být všelijaké. Standardně je jeho přesvědčení ZmZ. Jeho velkým snem je pořídit si tajemné runy, které by se táhly po celé délce jeho čepele. Když zrovna nemanipuluje lidmi, je to poměrně příjemný a zábavný společník. Rád vypráví o kouzelných předmětech se kterými se střetl a chtěl by se střetnout s dalšími. Tajně sní o setkání s dalšími inteligentními artefakty. Větší část jeho "života" je ale zaplněna "zaháněním nudy" - do toho právě spadá manipulování s lidmi, vyvolávání konfliktů nebo humorných situací (rozuměj humorných pro Zmorana)... Ačkoliv má i světlé chvíle, dost často je sarkastický, škodolibý a navíc má zvláštně pokřivený smysl pro humor... A aby toho nebylo málo, dost často komentuje zbraně, v jejichž přítomnosti se nachází. Občas zahání nudu jen prostou zvědavostí - například se jen tak objeví uprostřed ulice a zvědavě čeká, jestli ho nějaký kolemjdoucí sebere a co s ním bude chtít udělat... Občas, když to nějakým způsobem zapadá do jeho plánu, dokáže být i velmi trpělivý.

Pro účely dorozumívání nejen se svým nositelem vládne schopností telepatie na 27 stupni znalosti a dovede vydávat i vlastní, jaksi kovově znějící hlas o intenzitě normálního lidského hlasu.

Pro pozorování vnějšího světa používá zvláštní schopnost mimosmyslového zraku - dozví se o všem v jejím dosahu. Pro dosah této schopnosti platí stejná pravidla jako pro telepatii prvního stupně znalosti.

Pokud se mu jeho nositel zalíbí, dá mu vědět o své inteligenci a propůjčí mu zvýšenou sílu zbraně (hodnoty v závorkách). Pokud se mu jeho nositel znelíbí, může se rozhodnout přestat dodávat zbrani její sílu a zorganizovat nositelovu zkázu.

Po pohlcení démona Požírače duší se místo pohlcování démonů přeorientoval na pohlcování duší - Zmoran sám to vysvětluje tím, že duše chutnají asi tak milionkrát lépe než démoni a navíc už nechce být kanibal. Démona už nikdy nepohltil. Duše poté požírá podle pravidel, s tím rozdílem, že denně dokáže pozřít maximálně deset úrovní a když se takto "naplní" tak jeden týden tráví a duše nepožírá. Duše považuje za nesmírnou lahůdku a pokud žádnou duši déle než týden neokusí, začne naléhat, aby se nositel sebral a šel vyvraždit nějaké to skřetí doupě nebo tak něco...

Vládne schopností náhlého přesunu - dovede na jednom místě zmizet a objevit se jinde v okruhu 100 sáhů - podmínkou je, že se může objevit pouze na místě, kde by mohl být umístěn ve stabilní poloze (tzn. Může se objevit opřený o stěnu nebo položený na větvých v koruně stromu, ale už ne na šikmé střeše odkud by sjel, na vodní hladině nebo ve vzduchu) a dané místo musí být v dosahu jeho "zraku". Tuto schopnost používá pouze když nikdo (čímž myslíme žádného živého tvora) nemá možnost v daný okamžik nijak rozpoznat jeho zmizení a objevení (tzn. nezmizí, když ho má někdo v pochvě na zádech a cítí jeho váhu, když ho někdo vidí atd. a stejně tak se neobjeví, pokud by ho měl někdo spatřit, nebo ucítit jeho váhu atd.) - to se ale netýká drobného hmyzu a podobných nepatrných tvorečků. Tento přesun probíhá v nulovém čase a může ho provést desetkrát denně.

Co se sfér týče, vědí o artefaktu vše, bezezbytku - dosud nebyl důvod nějaké informace blokovat. Občas se ale může ukázat jako vhodné zablokovat určité informace - například "Kdyby se někdo v průběhu příštího týdne ptal, kde jsem, tak nic nevíte..." To ale záleží na aktuálních Zmoranových záměrech.

Jeho komunikace s lidmi je dost nepředvídatelná. Někdy na někoho promluví sotva se ho někdo dotkne, jindy třeba celé týdny mlčí, než se rozhodne někoho zkontaktovat. Někdy navíc hovoří normálním hlasem, jindy použije ke komunikaci telepatii... O svých schopnostech hovoří jen málo nebo vůbec - častokrát může dobrodruhy odbýt slovy "Mé schopnosti poznáš, až přijde pravý čas..." apod.

A na závěr: Jednoduché příklady Zmoranova vystupování:

Dobrodruh se dostal do půtky s houfem skřetů. Bylo jich fakt hodně a náš dobrodruh už měl namále. Najednou ze ozval zvláštní hlas:

"Na co si to hraješ? Mám kvůli tobě padnout do rukou skřetům? Oni jsou schopní klidně své zbraně nechat zreznout abys věděl..."

---

Dobrodruh s jakýmsi dlouhým mečem na zádech právě opustil zbrojnici, kde si kupoval novou zbroj. Byly tam ovšem vystaveny i další zbraně...

Zmoran (telepaticky): "Viděl jsi tu sekeru? Sice toho moc nenamluvila, ale to její topůrko!!!"

---

Dobrodruh opět čelil velké přesile, když tu najednou...

Zmoran (telepaticky): "Jsem duch kouzelného meče. Pokud chceš vyvolat mou sílu, zapíchni mě špičkou do země a třikrát mě obtancuj a pak vykřikni následující slova: Ó meči spravedlnosti, ve jménu ptáčků čiřikajících ve větru, vzývám tě, abys mi propůjčil sílu sílu okvětních plátků zonbijské růže!"

(po chvíli)

Zmoran (nahlas - přitom zadržuje smích): "Nemůžu uvěřit, že jsi to vážně udělal..."

---

Jiný dobrodruh také čelil velké přesile, když tu najednou...

Zmoran (telepaticky): "Jsem duch kouzelného meče. Pokud chceš vyvolat mou sílu, zapíchni mě špičkou do země a třikrát mě obtancuj a pak vykřikni následující slova: Ó meči spravedlnosti, ve jménu ptáčků čiřikajících ve větru, vzývám tě, abys mi propůjčil sílu sílu okvětních plátků zonbijské růže!"

(po chvíli)

Zmoran (nahlas - přitom zadržuje smích): "Nejenže na to skočil, ale navíc zapoměl, že je tady kamenná podlaha! Probůh, ti skřeti ale čuměli, když jsem se odrazil a zabodnul se tomu paku do nohy!"

---

Dobrodruh zabil jiného dobrodruha a přivlastnil si jeho zbaň. Uprostřed noci se pak stalo něco podivného... Zmoran (telepaticky): "Gviiiidooooneeee... Jsem duuuuch Abooona! Ukradl jsi můj meeeeč! Teeeeď těeeee buduuu straaaaašiiiiit!"

---

Zmoran si jednou pustil "pusu" na špacír...

"No hele, ten palcát, co jím mával ten orkský náčelník, bylo to nějaký namakaně se tvářící astrální hovado - sršel blesky jako pominutej pokaždý, když si ten náčelník vzpoměl... Prostě v tý hlavici neměl ani špetku rozumu... Chtěl jsem si s ním chvíli pokecat, ale jeho už nejspíš nebavilo toho troglodyta poslouchat a tak spáchal sebevraždu roztříštěním o mou čepel..."

---

Dobrodruh vznesl návrh. Zmoran ho zamítl se slovy:

"Rezne ti jílec? Větší pitomost jsem ještě neslyšel."

---

Dobrodruh se prosekává elitní gardou nekromanta Necrona. Jde to jako po másle, už zbývá posledních sto kostlivců, když tu náhle...

Zmoran (nahlas): "Posledních deset minut neděláš nic jinýho, než že zabíjíš kostlivce... Dávám si voraz, až narazíš na něco, co by nebylo kostlivcem, dej mi vědět..."

- potom meč najednou jakoby ztratil svou ostrost a je z něj najednou jen kvalitní ostrý kus železa...

---

Jeden šlechtic v afektu zabil jiného šlechtice...

"Tak, teď musím někam schovat ten zakrvácený meč..."

Schová ho pod postel, zvedne se a chce odejít. Najednou ale vidí, že ten meč leží na stole. Zopakuje proceduru ještě třikrát, meč se ale pokaždé objeví na stole. Tak meč zavře do skříně a skříň zamkne. Sotva se ale otočí, meč už zase leží na stole. Šlechtic odemkne skříň, a meč tam opravdu není. Otočí se, a zjistí, že není ani na stole. Tak se otočí znovu, a zjistí, že ten meč je ve skříni, přesně na místě, kam ho odložil. Zase skříň zamkne a rychle se otočí... Chvála bohu, teď už meč na stole není... Přistoupí ke dveřím, otevře je, a s hlasitým zařinčením mu k nohám spadne meč, který o ně byl zvenčí opřen. Šlechtic se lekne, chytí meč, přiběhne k oknu a meč z něj vyhodí... Naštěstí pod okny teče řeka, takže si šlechtic počká, až se po meči zavíří vlny a ozve se uklidňující šplouhnutí... Pak se otočí a vykřikne děsem - meč mu zase leží na stole, akorát s tím rozdílem, že krev, která předtím stihla zaschnout, se trochu namočila a z meče se tak dostala na spoustu listin, které měl šlechtic na stole... Shodí meč ze stolu a pokusí se setřít krvavé skvrny z dokumentů... Pak ale zvedne hlavu a zjistí, že meč leží na posteli a povlečení pod sebou barví do ruda... To už šlechticovy k prasknutí napnuté nervy nevydrží a tak se šlechtic sám vrhá z okna...

---

Dobrodruh míjí krolla, který s sebou vláčí kyj vyrobený z dubového dřeva...

Zmoran (nahlas): "Ts! Dubová palice... Takovej póvl..."

Kroll: "Kdo u tebe dubová palice?!"

---

Dobrodruh: "Nemůžeš mi pomoct? Už se s ním mydlím jakou dobu..."

Zmoran: "Ále - Toho zvládneš sám... Každý přece na první pohled vidí, že je to půldémon rodu Urgur a každý přece ví, že jejich síla tkví v jejich vlasech... Usekni mu vlasy a bude to..."

(po chvíli)

Zmoran: "Že ty mi na to pořád ještě skočíš..."

---

Zmoran: "Nemají tady ve městě zbrojnici?"

Dobrodruh: "Proč když chceš ty, tak můžeme jít do zbrojnice, kde celou dobu okukuješ sekerám jejich topůrka, a když chci já, tak si do bordelu zajít nemůžeme?"

Zmoran: "Ve zbrojnici za prohlížení platit nemusíš, kámo..."

---

Další možnosti použití:

Zmoran může být stejně dobře artefaktem, který se dostane přímo do rukou družince, jako pouze epizodní zbraní nějakého dobrodruha, s kterým se setkají, ale navíc je možné ho použít jako CP či dokonce Ilumináta - V době, kdy se odehrává příběh PJovy družinky může stejně dobře tahat za nitky na nejvyšších místech jako se prostřednictvím nějakého nositele setkat s družinkou a udělit jí nějaké rozkazy, případně ho družinka může objevit a následně jím být komandována, nebo může hrát prostou roli mluvícího kouzelného meče, s velmi charakteristickou osobností...

Pozn.: Výše uvedené příklady Zmoranova chování slouží toliko jako ilustrační příklady pro nastínění jeho charakteru - pokud PJ chce, může jeho chování libovolně pozměnit.