Již nevím přesně jak to tehdy bylo, páč to znám jen z vyprávění. Pokusím se to však rekonstruovat co nejvěrohodněji.

Jeden ze členů skupiny se jednou oddělill od zbytku a v docela zajímavé přírodě narazil na nejakého pána, tan se s ním dal do řeči a po nějaké době se ho jen tak mimochodem zeptal, jestli by prodal to nejcenější co má. Po otázce za kolik a co? Se mile usmál. No přeci to co je tvé nejcenější a za tolik peněz že to ani neuneseš, řekněme půl milionu zlatých.

Nevěda co právě učinil vyřkl to poslední: To beru.

Po chvíli se neznámý odešel k odchodu. Za ním zůstal jen slintající chudák a obrovská kupa zlata. Půl milionu zlatých mincí se prostě neztratí. Když ho pak družinka našla a smutně si rozebrala hromadu a věci chudáka, odešli. Někdo ho snad z milosti zabil.