Hřbitov

Rozhodnutí aneb příběhy z bestiáře Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 16

Kapitola 1: Ranní kompromis

Do hlavy nebo do žeber? Obvyklé ranní dilema.

„Pysku vsávej!“ Kopanec do žeber.

„Dělej nebo rozkopu ten tvůj prasečí ksicht!“ Kopanec do hlavy.

„De se na permoníky!“ Nečekám na toho chudáka s křivou držkou. Jak jenom se něco takovýho mohlo narodit? Vážně, hnusnějšího skřeta sem v životě neviděl. Neměl sem ho rači budit. Ale co, stejně by se za mnou zase táhnul celej den jako smrad. Aspoň mě pomůže pochytat pár těch zakrslíků, ať máme co žrát.

Už sem na odchodu, když v tom můj zátylek pokropí sprška slin: „Hnáto, Hnáto, počkej na mě!“ Škemrá prskající Pysk.

„Nojo, tak hejbni kostrou a nezapomeň si svoje kuchátko!“


Kapitola 2: Pyskovo dilema

Mám jít s Hnátou nebo ne? Všední dilema, který dopadne vždycky stejně. Hnáta je silnej, to ví v naší tlupě každej a když sem s ním, tak si na mě nikdo netroufne. A navíc je i chytrej a dycky něco kloudnýho vymyslí. Třeba jako moje kuchátko. Z vobyčejný rozdvojený větve ho udělal. Navostřil voba konce, takže můžu prej propíchnout dva permoníky naráz. Hnáta má taky takový kuchátko. Akorát ho má pěkně vozdobený a dělá si na něm zářezy za každýho skřítka, kterýho propíchne. Doufám, že jednou budu mít víc zářezů jak von.


Kapitola 3: Pro její krásné oči

Puchřatku modrou nebo slizovku bachratou? Neobvyklé ranní dilema. Kterou z těchto hub má moje Jiskřička raději? Ach moje hlava děravá. Myslím, že slizovku. Jo určitě má o něco raději slizovku. Snad nějakou najdu v té severní jeskyni s jezírkem. Já vím, je tam spoustu jeskynních pavouků a přerostlých krys, ale co bych pro svoji Jiskřičku neudělal. A navíc, už nejsem ten malý, ustrašený Rufix, za kterého mě většina ostatních permoníků považuje. Jdu pro slizovku a basta.


Kapitola 4: Hnátova genialita

„Hele hele, koukej. Támhle u jezírka. Vidíš ho?“ Prská mi do ksichtu Pysk a ukazuje na malou postavičku klečící uprostřed houbového hájku.

„Drž hubu, dyť ho vyplašíš!“ Vrazím mu facku, aby byl zticha. Má fakt v hlavě místo mozku medvědí lejno. Blbějšího skřeta sem v životě neviděl. Von si třeba fakt myslí, že na svým kuchátku mám tolik zářezů, kolik sem zabil permoníků. Vůbec by ho nenapadlo, že si tam ty zářezy dělám potají, abych vypadal jako velkej zabiják. Doufám, že aspoň zvládne nahnat mi toho prcka přímo na hrot.

„Hele já se schovám tady za ten velkej krápník a ty ho naženeš přímo ke mně, jasný?“ Snad to ten tupec pochopil.


Kapitola 5: Rufix ztratil hlavu

Tolik nádherných Slizovek. Tahle má překrásný klobouk s flíčkem ve tvaru srdce. Jistě by se Jiskřičce líbila. Nehodlám ji za žádnou cenu pustit a křečovitě ji svírám v dlani. Podobně jako mě v tuto chvíli svírají chlupaté skřetí hnáty. Skřetův odporný dech mě přivádí do mdlob. Nesmím upustit tu krásnou Slizovku s flíčkem ve tvaru srdce. Když na mě ukápne první žlutá slina z huby toho ohavného tvora, tak mi rázem dojde můj omyl- Vžyť moje drahá má přece jenom raději puchřatku modrou.


Kapitola 6: Hnáta našel hlavu

„Jakto, že nepištěl? Dycky přece piští?“ Sakra zasekla se mi v zubech kost, ale hlavu sem oddělil na dvě kousnutí a to se povede málokdy.

„Hele na, dej si ruku, máš to aji s žampiónem. Haha!“ Urvu skřítkovu pravou ruku, která pořád drží jakousi houbu a podávám ji Pyskovi.

„Ale já chtěl hlavu! Proč máš hlavu dycky ty?“ Remcá nespokojeně ten křivohub.

„Dej mi prosím aspoň jedno voko. Notak Hnáto!“ No to víš, že jo. Nažer se zbytků. Voči sou na permonících to nejlepší. Přetáhnu toho zmetka klackem po prackách, aby si nechal zajít chuť a vychutnávám lahodné oční bělmo.


Kapitola 7: Pro jeho krásné oči

Zabít Hnátu nebo ne? Nevšední dilema, který však končí vždycky stejně. Permoníkovu ručku sem ohlodal až na kost a teď si prohlížím zelenej žampion. Na klobouku má jakejsi flek. Asi to nebude k žrádlu.

„Hele Hnáto, jedno voko. Dyť sem ti ho pomohl chytit!“ Ignoruje mě. Natáhnu ruku a von ten nevděčnej lump mě přes ni praští. Asi ji mám zlomenou.

Vře ve mně krev. "Já chci svoje voko!" Popadnu svoje kuchátko a vrazím ho Hnátovi přímo do ksichtu. Nevěřícně koukám, jak se na oba naostřené konce nabodly Hnátovy voči. Ten Hnáta je fakt chytrej, dvě muchy jednou ranou. Přesně, jak říkal. Teď příšerně řve a z důlků se mu valí krev.

„Ty pištíš ještě víc, než ti permoníci!“ Trošku přitlačím a kuchátko Hnátovi zajede do lebky. Teď už neřve. Asi sem napíchl ten jeho chytrej mozeček.

Zabít Hnátu nebo ne? Tohle dilema sem už asi vyřešil.Vychutnávám lahodné oční bělmo a na svým kuchátku dělám další zářez.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Veľmi, veľmi zaujímavá a nápaditá poviedka. Zaujímavo členená a príjemne napísaná. Príbeh je zvláštny, ale rozhodne nie je zlý.

Je to kvalitný nadpriemer....hmm, zatiaľ som dal tri, a uvidím, možno neskôr zmením na 4*.

Your Kamerask


 Uživatel úrovně 8

Príbeh tejto poviedky je jednoduchý až lapidárny, miestami postavám v ňom chýba plastickosť a správajú sa nelogicky. Na druhej strane, nápad poviedky a aj niektoré aspekty jeho spracovania sú inovatívne alebo prinajmenšom svieže.

Poviedka je vystavaná ako mozaika, čomu napomáha aj členenie textu na kapitoly. Názvy týchto celkov sú až epigramatické: pracuje sa tu s anticipáciou, obratom a satirou. Z obsahového hľadiska sú názvy postavené buď na kontextovej polysémii, mnohovýznamovosti slov (dilema, genialita), alebo na ironizácii frazeologickej metafory (stratiť hlavu, pre krásne oči). Čiže sa tu plne využíva stará známa konvencia, a to, že názov diela súvisí s obsahom.

Mozaikovitosť, známe prostredie a známe (alebo aspoň predpokladané) druhové vlastnosti charakterov vytvárajú v príbehu, ako je tento, bezpríznakové pozadie, na ktorom prirodzene vyniká dôraz nejakého vytýčeného detailu. Konkrétne v tomto diele sa autor, aj keď nie úplne presvedčivo, pokúša o psychologickú kresbu postáv. Avšak všeobecne vzaté, takáto tematicko-motivická konštelácia, t.j. v akých vzťahoch sú v texte jeho motívy a čiastkové témy, konštelácia na rozhraní daného, konvenčného a nového, prekvapivého dáva ešte viac možností. Tak napríklad. Medzi zlými škretmi by mohol byť jeden dobrý či jeden taký, čo by mal rád slniečko. Možností je neúrekom, a to nielen pri obdobnej tematike.

V dielku sa mi páči jazyk, ktorý ilustruje, že rozprávačom je postava, ktorá asi často do jazykovej poradne netelefonuje.

Poviedka má však i viaceré nedostatky. Napríklad by sa niekomu nemuselo páčiť, že kvôli mozaikovitosti, o ktorej funkcii som už hovoril, v deji absentuje gradácia. Vzhľadom na tému a dĺžku poviedky to ja ale nepovažujem za taký vážny nedostatok.
V texte je tiež dosť veľa chýb. Chyby sú pri veľkých písmenách (napr. druhá časť názvu za „aneb“ by sa mala začínať veľkým písmenom, nie?), chýba dosť veľa čiarok (pri oslovení, pri oddeľovaní citoslovies od zvyšku vety a pod.). Dosť zamrzí, že autor nepozná pravopisné konvencie priamej reči. Uvádzacie vety nemusia obsahovať len slovesá ako hovoriť (tvrdiť, vyhlásiť, zakričať, zavrčať a pod.) či myslieť (nazdávať sa, domnievať sa, predpokladať a pod.). V modernej próze je trend taký, že sa štylistickými a gramatickými prostriedkami zbližujú tzv. pásmo rozprávača a pásmo postáv. Preto možno pokojne priamu reč uvádzať i rečou rozprávača, ktorá rozvíja dej:

„De se na permoníky!“ nečekám na toho chudáka s křivou držkou.

Podľa mňa si dielko zaslúži tri hviezdičky, no rozhodol som sa ho mierne nadhodnotiť. Je to v kontexte rubriky pomerne nápaditá práca a azda by mohla podnietiť zaujímavý vývin.