Blesky rvaly noční oblohu a hrom burácel do ticha divočiny. Prales se zmítal vichřicí a vlnobití svou vahou drtilo věčný útes. Nastal správný čas.

Hluboko pod zemí, tak hluboko, že kámen pod nohami hřál, se s řevem hnala tlupa lidoopů. Utíkali bezohledně, za neustávajícího řevu, kterým si dodávali odvahu. Občas jeden z nich v absolutní temnotě zakopnul nebo narazil do stěny, a jeho řev se změnil v bolestné kňučení, které ostatní nechali daleko za sebou. Občas se takový po chvíli zvednul a pomalejším tempem se pokusil následovat ostatní, zanikající v dálce, ale obvykle zůstal ležet, dokud nevykrvácel nebo neumřel žízní a jeho kosti zůstaly ležet hluboko pod zemí na věky.

Tlupa se nakonec dostala do míst, kde se mohla rozptýlit a kde se její řev vracel zpět. Byli na místě, tam, kam se nakonec dostanou všichni a kde také všichni nakonec zůstanou. Slyšeli křik svých dávno mrtvých druhů, a oplatili jim ještě zoufalejším skřekem. Když se pozdravili a uklidnili mrtvé, zastavili se a ztichli. Ticho se rozprostřelo vůkol a nebylo slyšet ani živly zuřící na povrchu.

Pomalu se dali do pohybu, až se ozvalo tiché zašplouchání, jak první z nich zčeřil mrtvolně tichou vodní hladinu. Zvuk vody a tiché vyjeknutí už nebylo ani zapotřebí, protože všichni si už zvyknuli a následovali podzemní jezero po čichu. Páchlo smrtí.

Teď bylo zapotřebí vykonat to, kvůli čemu sem všichni přišli. Ozvalo se několik tupých úderů oceněných jak živými, tak mrtvými, a hladina jezera se rozčeřila vahou několika nových těl, zrudla čerstvou krví.

Ozval se vysoký, táhlý a klokotavý výkřik, oznamující, že protentokrát stačí. Zbývající opové se dali na zprvu váhavý, posléze čím dál tím prudší a rychlejší ústup cestou, odkud přišli. I při zpáteční cestě jich několik zůstalo. Hladina jezera se opět uklidnila a křik mrtvých provázel prchající zbytek tlupy vzhůru, pod temné nebe, které se mezitím uklidnilo a pouze mírný vánek šuměl v korunách stromů.

* * *

Ug-uh, lovec a sběrač, stál na nízkém návrší, kde se nacházela skromná svatyně Mimanel, bohyně přírody a úspěšného lovu. Položil na plochý kámen vydělanou kůži plnou bobulí a plodů, od každého známého druhu něco. Poté zlomil své kopí přes koleno a obě poloviny položil vedle vaku s ovocem. Tak, to bylo poslední božstvo tenhle měsíc. Teď by měla být příroda hojná a úlovek bohatý, stejně jako po návštěvě předchozích svatyní nemělo moc pršet, vesnici se měla vyhýbat nákaza a divoká zvěř, ženy měly být plodné a paže mužů napínajících luk pevné. Snad to vyjde. I když...

Pořád ještě něco zbývalo. Ug-uh nad tím nikdy moc nepřemýšlel, protože z toho dostával bolení hlavy, ale jedna věc mu byla jasná. Tohle nebylo…nebo bylo? Něco to určitě bylo. Ale…tohle…tenhle…ať už to bylo cokoliv…nic to nenabízelo. Jen bralo. Dalo by se říct, že to bylo božstvo obětí. Obětuj, a přijdeš jen o něco, navíc si můžeš vybrat…neobětuj, přijdeš o všechno.

Ug-uh se pomalu sehnul a zamyšleně sebral z oltáře Mimanel polovinu svého kopí, tu s ostřím na konci. Dlouho jen stál a díval se do dálky. Za sebou nechal rodinu, tři manželky a minimálně pět dětí. Nemohl přesně říct, zda se o ně někdo postará, zda si to vesnice bude moct dovolit a zda je prostě nevyžene pryč.

No, ale pořád lepší než aby se stalo něco horšího, rozhodl se Ug-uh. Pomalu sestoupil ze svatyně Mimanel, zanechávaje tam jen polovinu svého kopí, a vyhledal klid a přítmí lesa. Tady byla ta jeskyně, ve které nedávno zabili medvěda…zdálo se, že ještě někam pokračuje. Bez toho aby si opatřil zdroj světla šel dál, pomalu a opatrně, jak si jeho oči zvykali na temnotu pod zemí, začal zrychlovat. Utíkal, pádil, řítil se dolů. Nemohl už zastavit, setrvačnost ho táhla za sebou neodolatelnou silou.

Odrazil se od skalní stěny jako hadrová panenka, jeho zavřené oči ze zalily krví z rozbité lebky. Jeho kosti tam zůstaly ležet navždy.

* * *

Koprach, učedník taviče mědi z města Lišt nacházejícího se kus po proudu od Memfisu, potěžkal v ruce dláto a za vytrvalého bušení a oblak prachu se dal do práce. Po korunovaci nového faraóna byl vydán příkaz ke zničení všech jmen nepravého boha ve všech chrámech i hrobkách, a proto tu teď byl on, Koprach, učedník taviče mědi, spolu se spoustou jiných, spolu s celým Egyptem přikládal dláto ke jméno nepravého boha a odstraňoval ho, přesně jak si to nový faraón přál.

Při práci neustále pošilhával za sebe, kde se válely pohřební dary zesnulému, jakémusi Lištskému šlechtici. Byly tam cedrové figurky jeho sluhů a jeho stád, figurky jeho otroků pak byly z černého dřeva. Byly tam stříbrné mísy a poháry, spousta zlata a šperkovnic se vzácnými mastmi a oleji. A byl tam i obraz nepravého boha, takže Koprach nebo někdo jiný nakonec jednoduše bude muset vztáhnout ruku na některé z oněch pokladů, čistě proto, aby je mohl odložit jinam a uvolnil si tak cestu k obrazu nepravého boha, jež je třeba z rozkazu faraóna zničit.

Koprach zanechal práce a šel se podívat na shromážděné poklady. Opatrně bral do rukou jednotlivé figurky, jemně namáčel prsty do mastí a olejů a ucpával si nos před pachem dávno zkaženého jídla a ovoce. Ovšem, byla tu i spousta lahví skvělého vína, jak egyptského, tak syrského a babylonského.

Když urazil hrdlo druhé lahvi, ponořil se trochu do nábožensko-filosofických úvah. Přemýšlel o novém faraónovi a o jeho přání zničit všechny podoby a jména nepravého boha, stejně jako neustále mluvil o novém, mnohem lepším bohu, kterého svým poddaným přinesl. Když tu Koprach seděl v chládku, před sebou hromadu pokladů a v ruce láhev skvělého vína, mohli jít všichni bohové k čertu. A pak si vzpomněl na povídačky, pověsti, nepatrné náznaky…

Koprach, učedník taviče mědi, žil v době, kdy už lidé Egypta na bohy většinou nevěřili. Přesto se jich stále obávali a bylo pro ně jistější provádět všechny zvyky a obřady a oběti přesně tak, jako se to dělávalo kdysi. Pro jistotu. Před takovými dvěma tisíci lety, kdy se ještě stavěly obrovské pyramidy a kdy se bohové zjevovali a chodili po zemi...tehdy byla magie a síla bohů na světě ještě mocná a vyplatilo se držet hubu a krok. To se tedy podle Koprachova názoru vyplatilo v každé době, ovšem dnes už je moc pouze v rukou faraóna, na konci biče a v holích kněží. Doba bohů skončila, nastává doba lidí.

Když ve svých vinných závěrech dospěl Koprach až sem, zděsil se vlastních myšlenek a vyskočil na nohy. Víno mu ovšem nezamotalo jen hlavu, ale také nohy a proto se zřítil mezi stříbrné mísy a poháry, do zbytků zkaženého jídla a přímo před obraz nepravého boha. Zaklel, postavil se a protože ho nic jiného nenapadlo, pozvedl své dláto a zahleděl se nepravému bohu do očí.

Dláto zasvištělo vzduchem a roztříštilo lebku Kopracha, učedníka taviče mědi ve městě Lišt. Padl na znak mezi posmrtné dary neznámého šlechtice a kolem jeho hlavy se mísila krev se vzácným olejem a skvělým vínem.

* * *

Quintus Caecilius Metellus seděl ve vojenském stanu spolu se svým legátem, Gaiem Mariem. Jejich stan se nacházel v Numidii, kus od řeky Muthulu, kus od bojiště, kde Marius se svými posilami jen tak tak dobyl Římu jedno z mála vítězství pod africkým sluncem.

„U všech černých ďáblů, přišel jsi za minutu dvanáct, Marie. Díky tobě se může Řím radovat z vítězství…alespoň dnes…situace na terra negra se nevyvíjí příliš dobře. Vůbec se nevyvíjí dobře, abych pravdu pověděl.“

Marius mlčel. Věděl dobře, že za dnešní vítězství vděčí Quintus jedině jemu, věděl však stejně dobře, že jako velitel veškerých římských vojů na Africkém území slízne všechnu smetanu právě on, Metellus. A Marius, jako jeho vojenský legát, se proti tomu nebude ozývat, musí totiž využít jeho politického vlivu stejně, jako on využívá jeho vojenského. Quintus pokračoval.

„Vlastně kdyby nebylo tohoto a několika málo dalších podobných vítězství, můžeme tuto invazi prohlásit za fiasko. Jugurtha si s námi hraje jako kočka s myší, vzpomínáš si na ten zmatek, co způsobil v Římě? Lucia Bestiu jednoduše podmáznul i s jeho legátem, a když ho senát předvolal do Říma, podmáznul i je a vyhnul se slyšení. Navíc se proslýchá, že tam nechal zavraždit svého bratrance Massivu, který po něm měl dědit numidský trůn. Zametl za sebou a je zpátky v Africe, kde nám působí jednu potíž za druhou. Vytlačil nás z numidského území a teď? Nerozdrtil nás pouze díky tvému včasnému zásahu. Řeknu ti, Marie, celý to jde do hajzlu. Fortuna se k nám obrátila zády.“

Marius mlčky přisvědčil. Byla to pravda, o tom není pochyb. Ovšem toto vítězství bylo důležité, byl to obrovský masakr.

„Máš pravdu, Quinte, ale podívej se na to z té lepší stránky. Tahle porážka byla podle všeho pro Jugurthu drtivá, čekáme ještě na přesnější zprávy z pole. Myslím, že něco takového už podruhé nepřipustí, stáhne se a s množstvím už do pole nevytáhne, ví, že bychom ho rozdrtili.“

Quintus Metellus se napil vína a zkoumavě pohlédl na svého prvního legáta, nejlepšího důstojníka, chráněnce, pravou ruku. A nepřítele z dětství.

„Dobrá, Marie. Co tedy podle tebe bude dělat? Přejde na defenzivu?“ Marius zkřížil prsty na rukou. „Ne, řekl bych, že přejde na partyzánskou válku – bude nás obtěžovat jako komár, bude poletovat kolem a zasazovat drobné, ale nepříjemné údery. V poli se nám už nepostaví, to teď můžu říct skoro s jistotou. Jugurtha je chytrý a mazaný válečník.“

Vojenský stan se na chvilku ponořil do zamyšleného mlčení. Pak se ozval znovu Quintus. „Budeš kandidovat na konzula?“ Marius, zabraný do vojenských úvah, podobnou otázku nečekal a proto opět chvíli mlčel, než na ni dal odpověď. „Ještě nevím, teď určitě ne. Teď tu máme válku, kterou musíme nějakým způsobem vést. Na politiku můžu myslet později.“ Metellovu reakci přerušil vstup člena vojenského štábu.

„Čest a sílu!“

„Čest.“

„A sílu.“

„Tak jak jsme na tom?“ Zeptal se Marius. Voják se zahleděl do svých poznámek. „No, veliteli, dali jsme jim pořádně na prdel. Nechali tu na patnáct set mrtvých a skoro tři stovky zajatců. Našich padlo asi čtyři sta, veliteli, plus tři sta padesát zraněných, tak stovka vážně, zbytek se zotaví v nejbližším městě.“

„Říkal jsem ti to, Quinte. Masakr. Po tomhle už Jugurtha nevystrčí nos.“ Metellus přikývnul a stojící voják si odkašlal. „Veliteli? Co máme udělat s těmi zajatci? Popravit, propustit, poslat do Říma?“

Quintus už se nadechoval, když Marius zvedl ruku. Přemýšlel. Vítězství to bylo veliké a důležité. A za veliké a důležité věci je třeba platit.

„Myslím, že tu nikde není Martova svatyně, že?“ Voják zavrtěl hlavou. „Dobrá. Dejte ji vybudovat, co nejrychleji. Dejte ji vybudovat někde pod zemí. Vybudujte ji jako Martovu, ale nesvěťte ji jeho jménem a neposílejte tam jeho kněží. Zbytek zařídím sám. Vězně zatím držte na živu. Tři stovky jsi říkal?“

Řím vládnul.

* * *

Vál divoký vítr a příboj opakovaně narážel do ledových břehů Grónska. Leif Ericson, nejstarší syn Erika Rudého, stál na útesu a upřeným pohledem sledoval shromažďující se bouřkové mraky. Jeho dlouhé rudé vlasy spletené do copů vlály ve větru a kroužky jeho zbroje tiše cinkaly. Ledový vítr se pokoušel proniknout mnoha vrstvami tvrzených látek i tuhou severskou kůží, pokrytou četným tetováním.

Leif pozoroval zamračený obzor a přemýšlel. Před sedmnácti lety zavál podobný vítr islandského obchodníka Bjarniho Herjofssona cestou z Grónska na Island až ke břehům neznámého kontinentu. Bjarni byl řadový kupčík a neměl kuráž, nevylodil se, otočil loď a uháněl zpátky. Leifa ovšem bohové ukuli z jiného materiálu a byl rozhodnut objevit a zabrat nový kontinent pro sebe. Když už je řeč o bozích…taková riskantní a nebezpečná cesta se neobejde bez jejich podpory.

Vytrhnul se ze zamyšlení a spatřil, že vedle něj stojí nějaký mladík, nejspíše syn jednoho z jeho pobočníků. Pozvedl husté obočí a mlčel. Mladík si odkašlal.

„Lorde Ericsone? Přináším vám zprávu z přístavů. Stavba jde pomalu, máme málo dřeva a musíme jej dovážet zdaleka. Potrvá ještě nejspíš další měsíc, než budeme moci vyplout.“

Leif se zamračil a opět pohlédl na moře. „Dobrá.“ Odpověděl nakonec. „Vyřiď předákovi, že má dva týdny. Za každý den navíc budou padat hlavy, mám pocit, že se nás někdo snaží předběhnout. No…to máš vlastně úplně jedno. Prostě mu to vyřiď. Zmiz.“ Mladík se však ještě neměl k odchodu.

„Lorde…mám dát vědět vašemu otci?“ Leif se zamračil ještě víc a chvíli mlčel. Poté ledabyle odvětil: „Ne, to je v pořádku. Vyřídím mu to sám. Díky za zprávu.“ S těmito slovy tasil svůj meč a jediným plynulým pohybem rozříznul mladíkovi hruď a hrdlo šikmo odspoda dolů. Zahodil meč a chytil tělo, ještě než dopadlo na zem. Chvíli jej držel, skrze prsty cítil, jak z mladého těla vyprchává život a pak jej shodil z útesu dolů do běsnícího moře.

Chvíli zaraženě stál, pak potřásl hlavou a sebral ze země svůj meč. Otřel ho a schoval do pochvy. Pomyslel si, že se zachoval jako hlupák. Ale nelitoval toho. Bohové jako Odin, Loki nebo Thor budou zajisté vyžadovat zápalnou oběť, předem připravenou a nachystanou, za svědectví celého kmene. Ale bylo jistější mít záda krytá ze všech stran.

* * *

Lord Geoffrey de Grey si zakrýval rukou v plátové rukavici oči před ostrým Izraelským sluncem. Velel zálohám v první vlně ztékající hradby Jeruzaléma. Sledoval, jak se jeho spolubojovníci pachtí kupředu, ti šťastnější krytí dobývacími věžemi tyčícími se až k nebi, ti méně šťastní vystavení pohanské palbě z ochozů a střílen.

Po chvíli si uvědomil, že jej sleduje jeho zásobovací důstojník. Byl jedním z těch, na podkladě jejichž hlášení se konal tento ukvapený čelní útok – nebylo dost zásob na dlouhé obléhání.

Sire?“ Ozval se důstojník. Přestože se mu nedostalo odpovědi, osmělil se. „Sire, vím, že mi do toho nic není, ale slyšel jsem hlášení informátorů. Ve městě je spousta pohanů…a židů…ale jsou tam i dobří křesťané. Spousta dobrých křesťanů, kteří přišli navštívit Boží hrob přes všechno riziko, které zde podstupují. Křesťanů, jako jsme my.“

Lord de Grey spustil ruku, kterou si clonil, a založil si ji v bok.

„Ano? No, předpokládám, že máš pravdu. A co já s tím?“ Důstojník proviantu znervózněl.

„Já jen…“ rozhlédl se po kolem tábořícím vojsku a ztišil hlas. „Znám lorda de Marle, pane, a vy jej znáte taky. A víte mnohem lépe než já, jak to ve válce chodí. Víte…“ pot, který mu vyrazil na čele, neměl nic společného s podnebím na Blízkém východě. „…toto je přece svatá výprava, tažení posvěcené samotným Svatým otcem. Ale…Bůh po nás přece nemůže chtít, abychom vraždili naše bratry ve víře…nebo…ženy a děti…i když muslimů…nebo ano?“ Zeptal se, s potlačovaným zoufalstvím v hlase.

Geoffrey de Grey dlouho mlčel. Poté odpověděl: „Naším úkolem a naší svatou povinností je vyrvat Boží hrob z rukou pohanů. Toto je podle práva naše, v tuto chvíli však pohanské město. Proto jsou všichni jeho obyvatelé pohané a bezvěrci. Všichni, bez výjimky. Nejsou v něm žádné děti, žádné ženy, žádní bratři v Kristu. Jen pohané.“ Opět se odmlčel, než svou řeč zakončil. „Pokud ti takové vysvětlení nestačí, příteli, vyhledej kněze, který ti snad poskytne lepší. Ale je to jediné, kterého se já držím zuby a nehty, rozumíš?“

„Ano…sire.“

„A ještě jedna věc.“

„Ano, sire?“

„Thomas de Marle je skvělý rytíř a dobrý křesťan, rozumíme si?“

„Ano, sire.“

15. července 1099 se ulice Jeruzaléma zalily krví, když křesťanské voje v čele s rytířem Thomasem de Marle zmasakrovali veškeré muslimské, židovské i východně křesťanské obyvatelstvo města, a krev jeho žen a dětí se mísila se slzami dojetí a radosti nad znovudobytím Božího hrobu. Thomas de Marle nebyl žádný „chudý rytíř“ typu Gautiera Sans Avoir nebo Huguese de Payens (spoluzakladatele a velmistra řádu templářů), kteří v čele tlup populares pustošili, odírali a rabovali každý kraj, kterým procházeli, a do Svaté země se ani nedostali. Ne, Thomas de Marle byl skutečný křižák, opravdový rytíř, oddaný zásadám církevní reformy a hotov sloužit novému ideálu celým tělem a duší.

Opat Suger, jeden z posledních francouzských opatů-státníků, historik a první patron gotické architektury jej označil za „zuřivého vlka“. První křížové výpravy se účastnil se svým otcem, kterého nenáviděl, se kterým neustále bojoval a kterému nakonec vyrval jeho šlechtický titul. Byl to násilník, psanec, znesvěcoval kostely, byl exkomunikován a zemřel v klidu a míru na lůžku poté, co věnoval spoustu peněz jednomu klášteru, třicet let po masakru v Jeruzalémě.

Zdá se, že jeho slzy u hrobu Páně byly upřímné.

* * *

Roku 1942 se začal zvedat dým nad polským městem Oświęcim, německy Auschwitz. Bůh mlčel.