Bard se na chvíli odmlčel a nechal plačky žalostně kvílet. Svíjely se jako posedlé kolem hrobu, rvaly si vlasy a čely bily o kamenitou zem. Mohlo jich být třicet, možná víc. Rab si je přece zasloužil. Rab – vůdce, Rab – král. Jejich nářek se nesl údolím a chvějivě se odrážel od strmých kamenitých strání, ze kterých se co chvíli zřítí lavina sutě, aby navždy pohřbila krále a jeho poklady. Jen co skončí obřady, údolí zavalí vysoká vrstva těžkých balvanů, aby nikdo nerušil králův poslední odpočinek. Aby nikdo jeho hrob nenašel a nepokusil se ukrást vzácné dary, s kterými bude pochován. Královna se postarala, aby to byly jen ty nejlepší kousky.

Zalétl pohledem ke královně Lanii. Vypadala úchvatně. Oděná ve splývavých bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy na znamení smutku připomínala spíše královnu víl než manželku velkého Raba. Neplakala, ale v očích měla prázdno. Stála jako ledová socha obklopená klečícími pannami jako hejnem labutí. Schoulené dívky s ladnými krky ohnutými povinností… Pláč a slzy… Naučené výkřiky bolesti, agónie – Lanii bylo zle. Kvílení a nářky nebraly konce. Desítka statných chlapců monotónně tloukla do obrovských měděných gongů a ty svými temnými hlubokými zvuky jen umocňovaly tísnivou pohřební atmosféru. Den se chýlil ke konci – krvavý západ slunce halil krajinu i lidi do přízračných rudých barev.

Údery do bubnů i gongů se zrychlily a pak naráz přestaly. Bard měl toto představení nacvičené, celé tři dny skládal oslavnou báseň na Raba, kterou by ověnčil jeho mizerný život. Vlastně nebyl mizerný v tom pravém slova smyslu, Rab byl výtečný vůdce a požíval všeobecné úcty, ale jako člověk to byl bezcharakterní, bezpáteřní plaz.

Paličky znovu zavířily do blan bubnů a přiměly barda k pozornosti. Přesto se stihl podívat ke královně. Osm Rabových synů stojících před rakví pevně sevřelo své meče a v očích se jim objevila nesmiřitelná nenávist a touha po pomstě. Jejich matky naříkaly jako smyslů zbavené, ale Lanie se ani nepohnula. Vždyť ona nedala Rabovi syna. Jen dceru.

Všiml si, jak se královna poprvé zachvěla. Mohlo to být z příšerného napětí, z bubnů, které po libosti buď tep zrychlovaly nebo naopak zpomalovaly, z hysterického pláče, který se nesl žalostným údolím, nebo z ostrého větru, který se co chvíli přihnal z hor, ale jen Conchar věděl, že tomu tak není. Určitě si vzpomněla na Mellor, na svou nádhernou černovlasou dcerušku, kterou Rab dal za ženu Trónovi, starému, slintajícímu vůdci ze vzdálené země jako důkaz spojenectví. Bylo jí pouhých devět let. Lanie ji už nikdy nespatřila. A nikdy nezapomněla a… nikdy neodpustila. Conchar byl mnohokrát svědkem jejího pláče, jejích zoufalých proseb, kdy ona, královna! klečela před Rabem a prosila ho, aby jí dovolil dcerku navštívit. Odkopl ji jako prašivou kočku a odešel do stanu ke svým děvkám.

Conchar se odmlčel a ustoupil kousek stranou, aby mohl projít průvod poddaných nesoucí svému králi bohaté dary. Rod Strenchirů – výbojný, divoký lid ze stepí žijící ve stanech a honící svá tučná stáda od pastviště k pastvišti nelitujíc přitom obětí, které za sebou zanechá – vedl svému králi toho největšího býka, jakého kdy lidé viděli. Zvířeti se srst leskla zdravím, mělo pozlacené rohy i kopyta, i ohlávka a postroje byly z pozlacené kůže. Bubny utichly. Kvůli zvířeti, aby se nesplašilo a při bezhlavém útěku nezabilo truchlící. Rod Pelcinerů – horský lid živící se krádežemi koní a dobytka, vedl svému vůdci nádherného černého hřebce. Kůň se divoce vzpínal, jeho kopyta vzpurně prorážela vzduch, hříva spletená v tisíc copánků a ozdobená stuhami vlála ve větru jako prapor. I tohle zvíře bude obětováno, aby měl Rab v zásvětí jen to nejlepší. Na sto ovcí bude poraženo, na sto krav a na tisíc koz. Nejjemnějšími kožešinami bude vystlán Rabův hrob, nejvzácnější oleje provoní místo jeho posledního odpočinku. Všechny rody se chtěly předvést, všechny rody chtěly ukázat, jak moc si krále vážily. Přitom…

Přitom nejen Conchar, Rabův bard, věděl, jak křehké tyto vztahy byly, jak bylo častokrát spojenectví násilně uzavíráno pomocí sňatků nezletilých dětí, jak byla brána rukojmí, kolik krve na rukou jejich mocný vládce měl. Těch vypálených vesnic, znásilněných měst! Tolik lidí odvlečených a tolik lidí prodaných do otroctví! Lanie… drahá královna Lanie zničená až běda jeho násilnickým chováním, ta bílá labuť ubíjená šíleným tyranem! Ale co naplat, byla jeho žena, jediná královna, právoplatná manželka a nyní i… nositelka dědice. K ní se upínaly veškeré naděje, jen ona jediná mohla zabránit krvavým válkám. Stačilo jen porodit syna. Syna, který, až by dospěl, by převzal vládu. Do té doby měla panovat Lanie. Obklopená Rabovými rádci, dající na rady starších. Jen syn, syn ji mohl ochránit před zapomněním. Byl to ale opravdu Rabův syn? Conchar o tom věděl své.

Antreval… Conchar si neslyšně povzdechl. Nepochyboval, že se tam Rab dostane, do toho ráje bohů, kde tečou řeky plné mléka a stromy se ohýbají pod tíhou zralého ovoce, kde je hojnost zvěře a hojnost žen. Neboť Rab nebyl obyčejný smrtelník, byl to král. Král, který byl tak krutý, že bylo více než těžké na něho složit oslavnou báseň. Král, který… který nezahynul v boji, jak byli všichni přesvědčeni, ale král, který byl zavražděn.

Bard se musel moc ovládat, aby se neschoulil do klubka a nerval si vlasy za ten podlý čin… Pak se ale opět zadíval na Lanii, na její štíhlé tělo s lehce vyklenutým bříškem. Syn, ať je to syn, modlil se v duchu, třebaže si byl jist, že jeho prosby bohové nevyslyší. Kdo také kdy vyslechl králova vraha? Který bůh by si přál, aby na trůn nastoupil bardův a ne králův potomek?

Znovu se nenápadně podíval na Lanii. Nevnímala nic než Rabovu mrtvolu obklopenou horami pokladů. Další a další vyslanci jednotlivých kmenů přinášeli hory jídla a soudky s vínem, aby jejich král netrpěl ani po smrti hladem. Pokladnice přetékaly zlatými i stříbrnými šperky, většinou válečné kořisti, neboť Rabův lid byl lid bojovný, kočovný, který putoval z místa na místo a zotročoval místní kmeny. Buď se mu podvolily a své životy vykoupily šperky a doživotní věrností, nebo byla jejich vesnice srovnána ze zemí a doživotní věrnost vynucena silou. Rabovi válečníci uměli jediné – bojovat. Jejich zbraně byly pro svou kvalitu známé po celém světě. Vyznali se v mečích, dokázali ocenit krásu dýk, kopí, seker a palic, ale výrobě šperků odmítali rozumět. Nebylo ani proč – Rab je vždy zavedl na místa, kde byla šperků hojnost. Sami vůdcové osad jim přicházeli v ústrety s plnými truhlicemi a prosili o slitování. A Rab vůdce pověsil a na jejich místa dosadil své lidi. Výsledkem byla obrovská říše, která nyní byla bez krále. Bitva u Sáry, ačkoli vítězná, říši přinesla jen nejistotu a strach. A přitom mohlo být všechno jinak, kdyby… Kdyby…

Conchar na sobě ucítil královnin pohled, ale zakázal si ho opětovat. Ona jediná věděla, jak to bylo doopravdy, ona jediná věděla, jak krále vydal nepříteli. Jak za ním vyjel a pak ho v nestřeženém okamžiku bodl mečem do ledvin. Rab v sedle zaváhal, ochromen bolestí upustil zbraň a cizí horda ho pak stáhla z koně a dokonala zkázonosné dílo.

Conchar si nedokázal vzpomenout na okamžik, kdy svolil k tomu stát se královrahem. Bylo to tehdy, když viděl Lanii plakat? Nebo tenkrát, když se vraceli z únavné návštěvy jakéhosi kmene, a ona si ho pak pozvala do stanu, aby jí zazpíval? Tehdy poručila služebným, aby odešly. Lehla si na lůžko plné kožešin a nechala na svou tvář dopadat laskavé světlo svící. Vypadala jako vzdálená hvězda a jemu se dostalo té milosti se jí dotýkat. Skoro shořel. Byla tak… horoucí, tak oddaná, zoufalá královna potřebující útěchu. Conchar věděl, jak špatně s ní král zachází, jak běhá za každou sukní jako obyčejný kmán, jak se neštítí ponížit ji i před ctihodným poselstvem. A ona to všechno trpně snášela. Chtěl jí být nablízku, chtěl ji utěšit. Proto zpíval, vyprávěl příběhy a miloval. Rab poznal, že je bard okouzlený nějakou ženou, ale v životě by ho nenapadlo, že tou vyvolenou je jeho vlastní manželka! Zabedněnec.

Obřad se již chýlil ke konci, ve vzduchu se držela syrová vůně čerstvě poražených zvířat, všude planuly ohně a osvětlovaly místo králova odpočinku. Záměrně bylo vybráno toto údolí pro svou nedostupnou polohu a pro fakt, že mohlo být zasypáno kamením. Sám Rab na toto místo mnohokrát vzpomínal. Nejčastěji když byl namol opilý a přemýšlel o smrti. Snad odtud pocházel, snad mu toto údolí připomínalo něco z jeho dětství. Conchar to nevěděl jistě, ke klanu se přidal, až když mu Rabovi vojáci vypálili vesnici a jeho donutili k přísaze. Rab si ho oblíbil, rád poslouchal jeho příběhy a ještě raději byl, když bard zpíval o něm

Královna pokynula vůdcům jednotlivých rodů a ti podle dávné tradice vybrali po nejkrásnější dívce a nejhezčím chlapci. Byli oblečeni v nákladných šatech, jako na svatbu. Poklekli před Lanií a sklopili hlavy. Vůdcové už na nic nečekali, svolali své lidi a houfně opustili údolí. Vrátili se do nedalekého tábora, kde na ně čekala velkolepá hostina. V údolí zůstala jen královna se svými družkami, vojáci nutní k ochraně, páry vybraných mladých lidí a královo nejvěrnější a nejoblíbenější služebnictvo. Bubny opět prudce zaduněly a pak naráz utichly. Conchar tušil, co se nyní bude dít. Tušil, neboť ještě na žádném královském pohřbu nebyl, ale to, co o nich slyšel, ho naplňovalo hrůzou.

„Conchare?“

Prudce vzhlédl, když ho královna oslovila, a maličko se na ni usmál. Jen maličko, aby si toho nikdo nevšiml.

„Má paní?“

„Nikam nechoď.“

„Jak si přeješ.“

Rabova mrtvola vystavená na dřevěném podstavci připomínala voskovou svíci. V okruhu mnoha sáhů se vršily hromady darů potřísněných krví obětovaných zvířat a povadlých hlaviček květů. Obklopen ohni připomínal tento obraz spíše výjev z Moronu – místa, kam odcházejí vrazi a násilníci a kam jednou bude muset odejít i on – bard. Z hor se přihnal silný vítr a donutil plameny, aby se schoulily v ohništích jako neduživé stařeny. Vzápětí však opět vyšlehly a osvítily skupinu mladých lidí klečících před hrobem. Modlili se… a pak padali pod Rabův podstavec zasaženi nečekaně rychlým šípem. Pak přišlo na řadu služebnictvo… A pak Conchara uchopily silné paže jakéhosi vojáka.

„Co… co to děláš?“ vyjekl zděšeně. „U všech bohů, pusť mě!“

Nejenže ho nepustil, ale povalil ho na zem a jeho zmítající tělo pevně svázal připravenými provazy. A pak ho dovlekl před královnu. Stála nad ním jako bohyně, bledá, nádherná, s malým bříškem, v němž rostl jeho syn.

„Má paní, má paní…“ šeptal rty ztuhlými hrůzou.

Jen se tak usmála. Možná smutně, možná nešťastně, vzdálená jako ta hvězda, nedotknutelná, božská. V jejích očích se však blýskal led a Conchar pochopil.

„To nemůžeš! Vždyť já… já tě miluji.“

„Samozřejmě. Jsem tvá královna. Král tě měl také rád.“

„Lanie!“ vykřikl a pak její jméno zoufale vzýval až do chvíle, kdy jeho srdce proklál smrtící šíp.

Královna se obrátila k odchodu a údolí pohřbila lavina obrovských balvanů.