Stmívalo se. Kráčel jsem závany sněhu a bledý měsíc mi svítil na cestu. Ozařoval padající sněhové vločky, které se snášely k zemi tak pomalu, až se zdálo, že levitují na místě. V měsíčním svitu odrážely tisíce bledých jiskřiček, skoro jakoby člověk procházel neviditelnými záclonami blyštivých diamantů. Bylo to tak krásné. Krásné a přece nebezpečné. V tomto bezvětří a mrazu člověka ztěží uchránila levnější houně. Pousmál jsem se nad tou okolností a pohlédl na své prosté oblečení, které sestávalo z černé košile a kalhot, zašlých, leč pevných kožených bot, poutnického pláště a velkého vaku, který také pamatoval svá léta. Povolené švy a ohmataná kůže tomu byly jasným důkazem. Avšak s mrazem jsem si dokázal poradit. Za ty roky jsem poznal všechny tváře divočiny. Byly krásné i děsivé, romantické i hrůzostrašné, ale pokaždé byly ve své podstatě nádherné. Našel jsem v nich krásu, ale dnes? Dnes je všechno jinak. S úsměvem jsem pohladil svou loutnu, pečlivě zabalenou v tlusté houni, a pohlédl jsem na nedaleký pahorek. Na tom holém pahorku, lehce zasněženém bílým sametem, jsem uviděl mrtvý kmen stromu. Němého strážce této pustiny, mlčenlivého svědka okolní samoty. Tak jako on, i já jsem mlčel, tak jako on, i já jsem mrtvý... uvnitř. Po chvilce už stojím na tom pahorku, kmen mi dělá tichou společnost. Najednou uvidím v dálce drobné světélko. Bylo jasné a čiré... klidné. Podruhé se usměji a pro sebe si jen tak pošeptám: „No konečně“.

„Zpívej, Calente, prosím“. Byl to nejkrásnější hlas, co jsem kdy slyšel. Začal jsem se červenat a jazyk mi uvízl někde vzadu v puse. Nastala chvilka tíživého ticha, která trvala snad věčnost. Pak jsem ale pohladil struny své loutny a nechal, ať zpívá srdce. Tu píseň jsem pojmenoval po ní: „Lavleth“.

Když jsem vkročil do hospody, která se příhodně jmenovala: „Na Konci světa“, oslepilo mě jasné světlo. Všude bylo ticho a zatuchlý vzduch. To ticho na mě ulehlo ihned, jakoby jsem byl nezvaný host... podle výrazů okolních tváří tomu asi tak opravdu bylo. Pomalu jsem zavřel dveře, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou, a krčmou se prodral skřípot roky nepromazávaných a zrezlých pantů. Když jsem se otočil, prohlédl jsem si konečně krčmu pořádně. Naproti mně stál nízký smrkový pult a za ním hostinský. Podezíravým pohledem na mě koukal. Měl zploštělý nos, malá očka, která mě pohrdavě sledovala, dvě brady a byl spíše širší než vyšší. Každopádně jeho mohutný pivní pupek o tom také sám vypovídal. Mohl by mi asi být tak po ramena. V ruce držel ošuntělý korbel. Obrátil jsem svůj zrak na zbytek lokálu. V rohu seděly dvě slečny, mladé, mohlo by jím být tak sedmnáct, osmnáct let. Byly oblečeny prostě, vesnicky...celkem pohledné. Po očku mě sledovaly a když mi na ně sklouzl pohled, obě se uculily a sklopily zrak. Uprostřed lokálu seděla skupinka tří vesničanů. Ten první byl vysoký a hubený. Druhý byl typický pivní povaleč s pupkem přes půlku stolu a náramně se podobal hostinskému. Tak jako ostatní, i tito na mě podezíravě hleděli. Ne však ten třetí. Byl menší postavy a hleděl na mě se zájmem. Zvědavě si mě prohlížel. V jeho očích jsem cítil povýšení a nadřazenost. Změřil jsem si ho pohledem a zahleděl jsem se mu zpříma do očí... upřeně. Po chvilce sklopil zrak a zahleděl se do svého korbelu. Nejspíše si tu moc nepotrpí na cizince... pomyslel jsem si. Sedl jsem si k volnému stolu blízko dveří, rozbalil loutnu z houní a lněného plátna a nechal ji, ať si povolí struny. Poté jsem si poručil korbel medoviny. Co jsme si tam tak chvilku popíjel, ten muž který na mě před chvílí tak nadřazeně koukal, začal tím svým přísedícím něco šeptat. Schoulili se do hloučku a něco plánovali... u jednoho z nich jsem zpozoroval nůž, se kterým si hrál. Ostatní dva si mnuli klouby na rukou... zpozorněl jsem.

Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla tak krásná. Jemná tvář, tenké obočí, hluboké, zelené oči, ve kterých jsem se ztrácel jako v širém hvozdě, dlouhé, sametově černé vlasy a smyslné rty. Ani jsem nemusel pohledem sjíždět níže, ihned jsem se zamiloval. A ona poslouchala napjatě, vysloveně hltala každý akord mé loutny, každé slovo mé básně a dlouho mi hleděla do očí. Cítil jsem, jak celým mým tělem projela vlna horka. Stmívalo se. Chtěl jsem skončit, měl jsem vyschlo v krku, ale něco mě v ten okamžik zadrželo. Zaklonil jsem trochu hlavu a začal novou píseň...

Jak si na to vzpomínám, byl to kouzelný večer. Až moc kouzelný na můj vkus. V takových situacích cítím, že nemám svůj život pevně pod kontrolou. Prokluzuje mi mezi prsty. Ale co. Ta noc... O to horší bylo ráno. Nevzpomínám si, co se vlastně všechno dělo. Jen ty havraní vlasy... a ten úsměv... Raději zatřepu hlavou. Nemá smysl snít, když leží vedle mne. I ohlédnu se a zjistím, že jsem se mýlil. Vedle mě bylo prázdné místo, zůstal po ní jenom bílý narcis.

Loutna konečně pookřála a já začal ladit. Ty dvě slečny vzadu na mě stále po očku koukaly a drobně se chichotaly, první trojice u baru si mezi sebou stále něco šeptala... a hostinský dělal, že mě nevidí. Prostě jako obvykle... Jeden z těch mužů, co si velice nenápadně schoval ten nůž do rukávu vstal... napjal jsem se. Když jsem ale ladil poslední strunu, hostinský šel přiložit a krčmou se na chvíli rozhořel intenzivnější plamen, následovanými sprškou jisker. Světlo prostoupilo celou krčmou a ozářilo osamocenou postavu v rohu, které jsem si předtím vůbec nevšiml.

Byl oblečen v tmavě zeleném plášti a pod ním měl černou tuniku. Hnědé, kožené, vysoké boty a kožené kalhoty mu dávaly mnohem bohatšího vzezření ve srovnání s ostatními v hospodě. Bafal dýmku, která mu pokaždé, když potáhl, ozářila kousek tváře a odhalila táhlou jizvu, od krku až k oku. Chvilku na mě hleděl a já cítil, že disponuje podobnou vlastností jako já... ale jeho pohled jsem vydržel... chvilku. Byl ostrý, sečný, pronikavý, musel jsem po chvilce sklopit zrak. Když jsem ho pak zvednul, seděl vedle mě a zpříma na mě koukal. Měl matné hnědé oči, skoro černé. Krátké havraní vlasy a ostré rysy obličeje. "Zdravím, Calente, jmenuji se Dagonath", promluvil tiše... jeho hlas byl hluboký a rozvážný. Po očku jsem sklouzl pohledem za něj... všichni tři chlapy najednou seděli u stolu a dělali, jakoby jsem v hospodě nikdy nebyl. Podíval jsem se na Dagonatha.

Když si lehnu do trávy, nasaji omamnou vůni lučního kvítí a nechám letní sluníčko, aby prohřálo každý kousíček mého těla, ihned si vzpomenu na ni. Když se snažím zpětně si vybavit ten sen, vzpomínám si pouze na střípky událostí. Pouze na lechtivé úseky:

Její rty... tak hebké, tak smyslné. Už jen jejich dotyk v člověku rozpálí neuhasitelnou vášeň a poblázní hlavu. Jejich dotek byl tak jemný a přece silně emotivní. Její mrštný jazýček byl nepolapitelný a přece vášnivě horký. Její polibek... ach ten polibek... taková slast nelze popsat, musí se prožít.

Šeptala mi do ouška: "Miluji tě". Dvě prostá slovíčka, člověk by si až řekl, že je zná ve všech podobách a intonacích. Ve všech významech a použitích, ale z jejích úst... dostávaly nový rozměr. Zněly tak krásně, tak zpěvně, úplně omamovaly. Ach ano, víly mají mocný hlas a já jen zavřel oči a opět se chtivě přisál na její hebké rty. Pořád jsem neměl dost, líbal jsem ji... dlouho, dlouho... ona mě objala kolem krku, usmála se a...

"Zdravím, pane Dagonathe", oplatil jsem mu pozdrav. "Nejspíše se představovat nemusím, jak vidím, vy mě znáte. Ovšem já vás ne. Obvykle se setkávám s opačnými situacemi, což mě nyní dosti znepokojuje", pravil jsem rozvážně.

Dagonath se jen samolibě usmál a pravil: "To vás zcela chápu, Calente, ovšem moje, ehm... profese vyžaduje právě fakt znát a nebýt znám. Asi víte, co tím myslím".

"Jistě", pravil jsem pomalu. Dagonath se opět usmál a pokračoval ve svém monologu... měl jsem každou chvílí větší pocit, že si tady se mnou někdo ošklivě hraje.

"Víte", začal opatrně: "sleduji vás už delší dobu, vím kam míříte a co hledáte. A také vím, že jste u konce své cesty. Ne, nemusíte se namáhat, opravdu vám nemohu říci, kdo jsem a co dělám. Musíte pochopit, že existují rozličné profese a poslání". Přitom slově se usmál a já zpozoroval že ta skupinka vzadu, včetně hostinského z něj mají posvátnou úctu. Dagonath na mě upřeně hleděl.

"Hmmm", přemýšlel jsem. "Dejme tomu, že o mně víte mnohé. To je sice pěkné, ale pochybuji že jste ke mě přišel jenom kvůli tomu, aby jste se se mnou podělil o tu skvělou novinu".

"Jistěže", přitakal Dagonath, " mám své rozkazy, naštěstí pro vás, vám osobně dosti pomůžou. Jednoduše vás zítra doprovodím na místo, které hledáte, to je vše".

Moc se mi to nelíbilo. Mohl jsem odmítnout, v té situaci by to bylo asi nejlepší, co jsem mohl udělat. Ne, měl jsem to udělat! Teď už mi zbývá jenom přemýšlet, proč jsem na jeho nabídku přikývl, proč jsem mu dovolil zamířit ke konci mé pouti se mnou a proč jsem nechal osud plynout tak, jak plynul. Nebo to nešlo změnit?

Byl to jen sen, rozplynul se jako kapička vody na vyprahlé půdě... nic po něm nezbylo... jenom pocit. Vstal jsem a protáhl se. "Kdy ji znovu uzřím?" vrtlo mi hlavou a podíval jsem se na slunce. Zrovna zapadalo a já si uvědomil, jak dlouho jsem ležel v trávě. Celé okolí bylo zalité červánky, listy stromů rudly pod sluneční září a vypadaly, jakoby hořely vnitřním plamenem. Bylo to krásné, hluboké, poetické... vzal jsem loutnu, která ležela vedle mě a najednou mě samy od sebe začaly napadat rýmy. V té překrásné krajině se schovávaly za každým keřem, proplouvaly každým nádechem a objevovaly se za každým stéblem. Bohužel mě čekala jiná cesta. Cesta dlouhá, cesta bez poezie, cesta služby. S nechutí jsem si oprášil kabát a vyšel vstříc osudu, který mě konečně dohonil, avšak sám jsem si dal slib, že se sem jednou vrátím... alespoň naposledy.

Vedl jsem toho muže, který se nazývá Dagonath, přímou cestou. Vedl jsem ho krajinou mně dobře známou a on ani jednou nepromluvil. Přecházel jsem to bez větší pozornosti a měl před sebou jen svůj cíl. Její strom. Strom Lavleth, strom, ve které žije její duše. Věděl jsem, že jí po těch létech opět spatřím, věděl jsem, že ona neumírá, dokud neumře její strom a že on žije staletí. Byl jsem napjatý očekáváním. Míjel jsem známé bystřiny, známé lučiny a majestátné kopce. Vracel jsem se domů...

Když jsem byl skoro u cíle, napadlo mě, že jsem jí ani jednou nepolíbil, ani jednou jsem jí neřekl, že jí miluji... proč? Proč mě tato myšlenka dohoní teprve na kraji pouti, když celá ta léta zůstávala zašitá někde hluboko ve mně a netrýznila můj už tak velký žal? Snažil jsem se ji setřást, ale nešlo to.... pak ke mně přistoupil Dagonath, položil mi ruku na rameno a poprosil, ať pokračujeme. Najednou jsem si uvědomil, že stojím na místě. Pomalu jsem vykročil opět kupředu a uvědomil si ještě jednu věc... ta myšlenka mě pozvolna opouštěla. Jsem u cíle. Cestou jsem si zpětně přemílal otázku kdo je Dagonath a proč se mnou kráčí. Neptal jsem se ho, asi proto, že mi připomínal sama sebe v mladších letech. Člověka prostoduchého, nerozvážného, leč člověka na pouti a s posláním. Já už dávno žádný cíl neměl... kromě jediného.

Když jsem dorazil na to místo, myslel jsem, že sním. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ne, byl to sen, musí to být sen! Obrátil jsem se na Dagonatha v domnění, že mě probudí, zbaví mě těch muk, na kterých mi spočinul pohled. Ale on jen stál a jemně se usmíval. Když jsem se otočil podruhé, viděl jsem to samé, ta bolest se nedala popsat, ty roky.... celé ty roky. Proč? Ta jediná otázka mi vrtala hlavou.... zabořil jsem hlavu do hlíny a pomalu umíral.... žalem. Dagonatha jsem slyšel už jenom z veliké dálky: „Každý máme svoje poslání... říkal jsem vám to. Existují rozličné profese.“ Nechal mě tam na palouku, věděl že umřu. Věděl, že se nedokážu potřetí podívat. Na její strom, na její mrtvý strom.