Anička
| Autor: | Pavetta |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Dne třetího, měsíce devátého, roku Ohnivého draka
Dnes potratilo šest žen, otec Merten to má za zlé znamení a nutí nás k většímu a pokornějšímu pokání. Modlíme se za celé město třikrát denně. Zpovídáme se jedenkrát tolik. Už mi z toho začíná být nevolno, zpřísnil se půst. Procházíme městem a světíme zapadlé uličky plné vrávorajících postav opilců a kašlajících nemocných. Jsou nachlazení z nastávajícího podzimu, nemají ani dobré boty. Dětský klan se stáhnul z ulic, již nežebrá. Nevíme, kde jsou, asi se schovávají. Před čím, to nedokáže nikdo z nás říci přesně. Bratr Bern se domnívá, že je to tím chladem, který zavítal do ulic, že si vyrábějí boty z toho, co vyžebraly či našly v kanálech. Máme pro ně připravené přikrývky, až se zase objeví, nabídneme jim místo v hospicu.
Dne desátého, měsíce devátého, roku Ohnivého draka
Na severní hradbě se objevily podivné obrazece z krve. Hodně krve, avšak nikdo nepociťuje ztrátu. Ani zvířat ani lidí. Otec Merten onemocněl, blouzní a tápe v horečkách, požírají ho běsi, místo něj nastoupil bratr Gwer. Začínáme se obávat, že krev patří dětem z klanu, protože se stále ještě neobjevily. Po městě chodíme ve trojicích a hledáme je. Bratr Ren nalezl mapy kanálů, takže prohledáme i stoky. Někde být musí, pokud jsou mrtvé, tak jejich těla. Strážci jsou neustále bdělí, z města by se nikomu nepodařilo mrtvoly vyvést. Hrabě znásobil hlídky na hradbách.
Den sedmnáctý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka
Otec Merten za strašlivých bolestí zemřel. Jeho tělo bylo v takové křeči, že pohled na něj vydržel jen bratr Morst, který jej nechal narychlo pohřbít a hrob raději vysvětil. Děti se našly, tedy jejich část. Jsou naživu, ale jako by spaly. Nejsou úplně při vědomí, straní se nás. Dali jsme jim celé křídlo v hospicu, zabarikádovaly se tam a nechtějí nikoho pouštět. Krev na hradbách je dávno smyta a symboly se už znovu neukázaly. Z toho měl otec Gwer trochu strach. Otec Gwer se zdržuje především v knihovně a pročítá mýty a zkazky o zlu a démonech. Někteří z bratří z hospicu se začínají chovat zvláštně, bojí se přibližovat k lidem. Na těle se jim objevují drobné ranky. Bratra Berna poslal pro nějaké vymítače do velmi odlehlého města, bojí se, že nepřijdou včas, ale jsou to ti nejlepší, prý.
Den dvacátý čtvrtý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka
Začínají se tu dít věci, o kterých se mi nezdálo ani v těch nejhorších snech. Potratily všechny ženy. S brekem utíkaly do hospicu. Krvácely. Byly zděšené a my, my také. Bratr Bern se ještě nevrátil, otec Gwer zešedivěl a začal si mumlat sám pro sebe. Nevíme, co dělají děti v pravém křídle. Nevycházejí ven, ale
Kapky krve dopadly na rozepsaný list kroniky neznámého mnicha. Olízla si nehet, kterým jej podřízla. Devítiletá holčička slastně přivřela víčka, nasládlá pachuť krve jí dělala až nemístně dobře. Měla zakázáno zabíjet ve špitále. Číst neuměla, ale něco jí říkalo, že bude lepší, když ten počmáraný spis vezme sebou k Sivenovi. Sbalila tedy pergameny a dala si je do podpaždí. Ladnými krůčky vyrazila z cely a úslužně za sebou zavřela dveře.
Cupitala přímo do hospicu, naslouchala, zda neuslyší kroky či slova, ale nic takového se nestalo, takže v pořádku dorazila, kam chtěla. Třikrát zaklepala a jednou do dveří kopla: “Tady Aničkáááá,“ zasyčela skrze ostré zuby, takže si poranila jazyk. Už zase.
Otevřel jí podsaditý klučina, který byl jen o něco málo starší než ona a líbezně se na ni usmál. Moc se mu líbila a on nevěděl, jak jí to dát najevo. Určitě se zeptá Sivena, ten bude vědět, a poradí mu jak na ni. Ještě dlouho se za ní díval, ačkoliv už dávno zahnula za roh a on už neslyšel její kroky. Jen si povzdychnul a začal pomalu zajišťovat dveře.
Před Sivenovým pokojem klečela na všech čtyřech Mimi. Už dávno nebyla dívenkou s azurovýma očima. Nohy i ruce se jí prodloužily a na obličeji se objevilo veliké tetování. Jazyk měla dlouhý a zuby, zuby drobné, avšak jejich stisk drtil kosti. Anička na ni hleděla s bázní a úctou, nemohla si dovolit žádný chybný pohyb, protože Mimi už nevnímala jako třináctileté děvče. Vše si vyložila po svém. Prohlížela si ji krhavým pohledem a natáčela hlavu na stranu. Zkoumala ji od hadry omotaných nožek až po dlouhé černé vlásky. Nedůvěřivě nasála vzduch a pak s velkou námahou hlesla: „Choou thuu chcoueš?“
Nebylo pochyb, že z ní cítila krev, ale to si holčička neuvědomovala. Ostatně jako spoustu dalších věcí.
„Jdu za Sivenem Mimi, mám knížků,“ nadšeně se zazubila a ukázala archy pergamenu, „pro něj, je to určo důležitý,“ pokývala hlavičkou, ale žádný jiný pohyb si nedovolila, dokud Mimi neustoupila. Hned nato bleskově vpadla k hochovi.
Seděl tam, symbol nedosažitelné krásy: „ahoj, Sivene,“ stydlivě se pousmála a zůstala stát u dveří. Jen laxně nadzdvihnul obočí a vyčkával. Jeho pomněnkové oči byly tak poutavé, snad proto chvíli trvalo, než maličké došlo, že čeká, až vyklopí, proč tu je, „našla jsem tohle a nebylo to v knihovně,“ pochlubila se a váhavými krůčky došla až k němu.
Vzal si archy: „děkuji, Aničko, můžeš jít,“ jeho hlas byl hluboký, neklukovský. Věděl, že děvčátko potěší, že zná jeho jméno. Byla to jen strategie, aby si ho naklonil na svou stranu. Každá dívenka je ráda hýčkána slovy. Nezáleží na věku ani na jejím rozpoložení. Sice nevěděl, odkud to ví a proč, ale nestaral se o to, nepátral po svých nově nabytých znalostech.
Začetl se s podivným úsměvem ve tváři a Anička se mezitím vypařila jak pára nad hrncem.
„Dobrodruhové, hmm, vymítači démonů..“ ušklíbl se a se vyhlédl z okna.
***
Vešel jsem do města, vonělo to tu zoufalstvím a bezmocí. Na kostele se nám sochy démonů smály do očí. Cítil jsem se prázdně. Ptal jsem se sám sebe, kam nás to ten mnich zavedl. Vše si tu hrálo na nudnou fádnost, avšak mě ten klid a bezútěšnost okamžiku mě znepokojovaly víc, než bych byl ochoten přiznat. Tušil jsem, že v noci to tu bude vypadat jinak.
Bylo nás sedm, už ten velký počet znamenal, že nepůjde jen tak o něco. Příchod zla byl totiž předpovídán už dávno. V tisíci verzích i v tisíci možných časech. Jednou to bylo hned, jednou zítra… lidská fantasie je jen zabijákem normálního úsudku. Nestavím se vysloveně proti, jen je neustále těžší a namáhavější hledat pravdu v dialogu dvou osob. Ta si zastřená bloumá mezi řádky mnohdy neviděna. Už dávno si zvykla, že není odhalena, že je až příliš průsvitná na to, aby byla zaznamenána.
Následovali jsme bratra Berna do kláštera, kde jsme se dozvěděli o podivném symbolu na zdi a o potratech. Nakonec si nás vzal stranou jeden z mnichů: „Ještě tu je záhadná smrt bratra Justuse,“ pronesl bázlivě.
„A mohl byste nás zavést do jeho cely?“ zeptal jsem se a on přikývnul. Ostatní zůstali dole s tím, že na prohledání místnosti stačí jeden. Mnich se nad tím trochu zarazil, ale neřekl nic. Ukázal mi ji a já prostě vešel. Byla tu tma a voněla tu krev, nikdo tu nevyvětral. Tušil jsem, že tu asi nebude něco v pořádku. Krev a následná smrt není nikdy spojována s přírodním úkazem, nejedná-li se o nemoc. Polilo mě horko, cítil jsem se hloupě, že jsem se nechal tak nachytat, ale past nepřicházela. Nic. Zběžně jsem prohlédl celu, také nic. Rozhodl jsem se jít zpět do hospicu, vyšel jsem na chodbu a přemýšlel kudy. Připomínalo mi to tu trochu labyrint.
To, co jsem potom uviděl mi vyrazilo dech. Šest vymítačů, statných chlapů, tu umíralo v kalužích vlastní krve. Co se tu k sakru stalo?! Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď nepřicházela. Uviděl jsem i nějaké mrtvé nestvůrky, asi děti… dal jsem se na útěk, tyhle prostory byly moc veliké, abych se ubránil.
***
Anička opět vyrazila do polomrtvého kláštera na lup nějakých těch cetek, drobných cenností, ze kterých si dělala svůj tajný, nejtajnější poklad. Věděla, kde je čí cela, a přesto byla ponořená do svých úvah, kteráže je nejlepší a nejbohatší. Kde najde co a kde zas ono. A zda se vydá do druhého či třetího patra. První bylo nad míru nudné a krom toho ho už měla prošmejděné.
Zpívala si, Siven ji ujistil, že vše už je v pořádku.
Pak se jí oči zalily slzami. Horkými a opravdovými. Tělo se jí prohnulo pod náporem té věci. Bolelo to, ten ničema jí hleděl do očí, zatímco meč nestoudně trhal blůzku i srdce. Kousla se do jazyka. Tentokrát naposled.
***
Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik mají démoni podob. Proč si berou děti a znetvořují je. Útočí tak na naše city? Zabít dítě je jiné, než zabít dospělého. Zdá se bezbranné a to i v momentě, kdy má v ústech tolik ostrých zubů. Její pohled byl lidsky nevinný, lidsky zmatený a lidsky umíral. Chtěl jsem být smutný, ale nešlo to. Má mysl si paličatě opakovala zab nebo budeš zabit, nešlo to jinak. S veškerou něžností jsem mrtvou dívku vzal do náručí. Probudit se z věčného snu nemohla, už jen díky runám na zbrani. Musel jsem ji odnést někam, kde by nebyla vidět.
Zabíjet je po jednom je pošetilost, poslední vzpoura před vlastní smrtí. Co přinese zítřek, kdo ví. Vešel jsem do cely. Páchla krví. Čerstvou krví.
Za zády se mi ozvalo jen: „Aňhičkha..“
Korekturu provedla Lyrie. Ad přímé řeči. Buď se tam dělá tečka, ale mě učili na škole, že se má tam dělat čárka, nedávno jsem se setkala s dalším názorem, který podpořil ten můj. Tedy to, že velká písmena a tečky kontext mění.
Diskuze
Taky budu pět chválu. Dílko podporuje hlavně skvělá temná amosféra. Je vlezlá, je šedá... jemně se vine ulicemi a jako snížek postupně zasněžuje čtenáře pocitem, že se octil ve špatnou dobu, na špatném místě. Hrozně mi to připomínalo Silent Hill. Nemyslím teď žádné trapné scénky, pouze obrázek města,který je šedý, tichý, pustý, zasnežený popelem. Z města na mě dýhalo stejně jako z filmu, ticho. Ticho tak mocné ve spolupráci s hororem... viz. Film Vesnice.
Možná jsem se trošku opřel o kinematografii, pokusím se vrátit opět do starých kolejí. Bezvadně se četlo rozdělení povídky na tři části. Na zápisky, na Aničku a na vymítače. Pomáhalo to udžet v divákovy napětí a měnit téma dřív, než začne nudit. Povedné.
Jak už ale sama Lyrie napsala, chybělo mi více propracovat toho vymýtače. Vynořil se z hlubin stránky se záhadnou minulostí a jetě záhadnější družinkou, leč hrozně rychle to skončilo. Utlo se to, jakoby jim v povídce nebylo věnováno dos času. Takto mi to přišlo i u Aničky, kde jsem si pozdě domyslel kde je a co dělá. To už byla mrtvá.
Skvěle se četl konec... ten epitaf nakonec, otevřený závěr, malá ochočená zrůdička nakonec... nepodstatný detail povídky se potom stane zásadním. U ní je patrná tajemnost v první řadě, Kdo to je a co t umí? Stejnou otázku jsem si kladl i u těch dětí. Leč musím pochválit jako Nathaka, byl to dobrý nápad umístit je do děje... zvláštní a ojedinělé. Dobrý nápad :o) a i povedený.
Suma sumárum, máme tady výbornou povídku s malým vroubečkem, leč pro mě to je jasné kvalitní dílo.
s úctou anarion
Jupí, po dlouhé době povídka, co stojí za delší okec. Protože Lyr se zaměřila gramatiku, mohu se s chutí vrhnout na příběh a dojem.
Který je silný. Připadá mi to jako téměř profesionální popis dobrého hororu, který má dobrý námět a dal by se klidně zapracovat a rozšířit. Navíc mám takový dojem, že pokud si to přečte někdo, kdo hledá v literárních rubrikách díla, která mohou inspirovat hru, pak zde zaplesá.
Nejkvalitnější součást povídky je dle mého názoru atmosféra, což se projevuje tím, že jsem prostředí autorce sežral a že jsem tomu uvěřil. Zapůsobila na mě, stejně jako působí horory, stejně jako umí zapůsobit Ravenholm či Doom3 :-)
Je od tebe moudré, Pavettko, že jsi použila jako ústřední motiv děti (a použila jsi ho dobře). Pomáhá to udržet pozornost, pomáhá to atmosféře. Souběžně s tím jdou myšlenky onoho dobrodruha, když dítěte lituje.
Možná jsem se v závěru trochu ztratil, každopádně se mi to líbilo natolik, že hodnotím plným počtem.
Anička je dobrá povídka, opravdu. Napínavá, psaná živým, čtivým způsobem, která nás téměř od prvních řádků vtáhne do sebe. Tajemné město a v něm tajemný klášter - čtenář úplně vidí potemnělé křížové chodby, po nichž ťapkají bosé dětské nožky. Zkrvavené hradby jen umocňují tíživou atmosféru, napětí a skryté zlo nás doslova pohlcují. Útržky z kroniky vypadají přesvědčivě, autenticky, jsou to zápisy o dění ve městě. Použití dítěte - démona jako hlavního hrdiny je celkem povedené, dívenka má i jakýs takýs náznak charakteru. Co ale chybí, je přiblížení „vymítače“, zabijáka démonů. Je zde patrná i deux machina – viz mnich, co hrdinu zavede do cely, následně zmizí, hrdina je sám… příliš připravené pro závěrečnou scénu. Je to doslova klišé, proto již zde jde odhadnout pointa, takže závěr nepřekvapí. Za příběh bych snad dala pět hvězd, ale…
Ale ta gramatika! Třebaže jsem autorce provedla korekturu, některé věci ignorovala (což je samozřejmě její právo). Otázkou je, zda bylo dobré trvat na svém. Chybějící čárky, špatně psaná přímá řeč, neobratná slovní spojení, např.: Vešel jsem do města, vonělo to tu zoufalstvím a bezmocí. – vonělo? Kdepak, páchlo to tu zoufalstvím… nebo: bylo tu cítit zoufalství. Ve vzduchu se drželo zoufalství… Děti se našly, tedy jejich část. (část dětí? Jako ruce, nohy, atd.? Šlo to napsat jinak: děti se našly, tedy část z nich) a jiné a jiné přehmaty včetně zcela zbytečných překlepů. Ve větě: První bylo nad míru nudné a krom toho ho už měla prošmejděné. se nadmíru píše dohromady, je to příslovce ve smyslu příliš. Za gramatiku, stylistiku a typografii strhávám dvě hvězdy, neboť autorka byla upozorněna.
Zároveň znovu apeluji na autory: pokud chcete použít tři tečky, používejte tři tečky, ne dvě nebo čtyři, neboť to není gramaticky v pořádku.
Suma sumárum, rozhodovala jsem mezi 3 - 4, vzhledem k příběhu zavírám oči a dávám, kolik dávám.
Lyrie
Na závěr si neodpustím si několik slov k psaní přímé řeči:
Přímá řeč reprodukuje to, co někdo řekl (co si myslel), přímo, doslova. Uvozovací věta uvádí, kdo řeč pronesl, jakým způsobem, za jakých okolností apod. Jde tu tedy o dvojí pásmo řeči, o jazykové projevy dvou mluvčích: mluvčího, který referuje, vypravuje, a mluvčího, jehož řeč se přímo pronáší, reprodukuje.
Varianta 1 - přímá řeč je samostatná věta
Obecné schéma (OS): "Přímá řeč."
Příklad: Anna se vzdorovitě zahleděla z okna. "Nikdy to neudělám!" Vztekle praštila dlaní do skla, až to zadrnčelo.
Čeho si všimnout:
- celá přímá řeč včetně interpukčního znaménka (zde vykřičník) je v uvozovkách.
- protože je tu přímá řeč samostatná věta, začíná velkým písmenem
- na pravopis ostatních vět okolo nemá přímá řeč žádný vliv
***
Varianta 2 - věta uvozovací, přímá řeč následuje
OS: Věta uvozovací: "Přímá řeč."
Příklad: Richard se pousmál: "Mluvit o tom je zbytečné." Zaklapl desky a vstal od stolu.
Čeho si všimnout:
- věta uvozovací začíná jako běžná věta, ale končí dvojtečkou
- pak následuje mezera (tu prosím nevynechávat. Je to stejné, jako když píšete mezeru za tečkou či čárkou.)
- pak přijdou uvozovky. Správně by měly být ty první dole, druhé nahoře.
- následuje samotná přímá řeč (nezapomenout na velké písmeno na začátku). Končí interpunkčním znaménkem (zde tečkou), po ní zase uvozovky, tentokrát v každém případě nahoře.
- další věta se už zase píše úplně normálně
***
Varianta 3 - přímá řeč, po ní věta uvozovací
OS: "Přímá řeč," věta uvozovací.
Příklad A: "Nenávidím tě," zašeptala Anna a dál zírala z okna.
Příklad B: "Nenávidím tě!" vykřikla Anna a prudce se obrátila čelem k Richardovi.
Čeho si všimnout:
- první jde přímá řeč, takže zase uvozovky a velké písmeno.
- na konci přímé řeči pozor - pokud by končila sama o sobě tečkou, jako v příkladu A, napište místo ní čárku. Pokud končí jiným znaménkem (vykřičník, otazník, tři tečky), napište ho normálně, tak jako v příkladu B.
- věta uvozovací začíná malým písmenem. Končí jako běžná věta.
***
Varianta 4 - přímá řeč, věta uvozovací, přímá řeč
OS: "Přímá řeč," věta uvozovací, "přímá řeč."
Příklad: "Jak jsem řekla," pronesla Anna tiše, "neudělám to."
Čeho si všimnout:
- začátek je úplně stejný jako varianta 3. Uvozovky, přímá řeč s velkým písmenem, na konci čárka nebo jiné znaménko (ale nikdy ne tečka). Pak přijde věta uvozovací s malým písmenem na začátku.
- na konec věty uvozovací napíšete čárku
- následují uvozovky, přímá řeč s malým písmenem (protože to vlastně není začátek nové věty, ale pokračování staré), na konci interpunkční znaménko (jakékoliv se vám tam hodí) a opět uvozovky.
Rady převzaty z: http://barbellushi.sblog.cz/pravopis/