Vlny divoce narážely do útesů. S rachotem se o ně rozbíjely a rozstřikovaly se po okolních skalách. Mořská pěna uvízla ve vymletých prohlubních. Moře bylo neklidné, netrpělivé a vzteklé. Dávalo to najevo každičkým úderem vln do neoblomných hradeb ostrých skal. Přímo nad rozbouřeným mořem se do výše tyčil strmý černý štít porostlý neprostupnou změtí křovin a ohnutých borovic. Právě tato změť dovedně skrývala temný otvor vedoucí do vlhkých útrob solné jeskyně.

Bizarní krápníky všech tvarů a velikostí lemovaly úzkou chodbu vysypanou drobnými kamínky donesených sem z blízké pláže. Zvrásnělé stěny plné mělkých prohlubin pokrývaly zvláštní světélkující houby a jejich nezvyklé světlo se chvějivě odráželo v krystalkách soli.

Chodba pozvolna přešla do obrovského podzemního sálu, který byl z větší části zatopený. Kolem vyvýšeného ostrůvku se vytvořilo solné jezírko, v němž se odrážel obrovský sněhově bílý trůn. Okolo vystaveny různé křivule a baňky, aparatury, lahvičky, flakónky a ampulky. Některé bublaly a z jiných se vznášel kouř a divný štiplavý zápach.

Na solném trůně se choulil starý muž. Vypadal velmi neupraveně, šedé mastné vlasy měl zvláštním způsobem slepené a zároveň jakoby rozcuchané, dlouhý vous ozdobený drobnými rybími kůstkami, zřejmě zbytky posledního jídla. Na vyschlé vrásčité tváři se začínaly objevovat stařecké skvrny a u levého ucha dokonce šedé šupinky plísně. Jeho jednoduchý šat hnědé barvy byl vybledlý, na několika místech ušpiněný a umaštěný. Kolem rozkroku byly zřetelné vlhké skvrny; stařík se už dávno neobtěžoval chozením na záchod. Tenké kostnaté prsty na rukou zakončené dlouhými špinavými nehty občas bezradně zajely do vlasů a vyrušily tlusté vši od jejich hostiny.

Stařec seděl mlčky na trůně a upíral kalné oči na hladinu jezera. Očekával návštěvu. Čekal na svou lásku, na smysl svého života. Pro ni žil, pro ni by udělal všechno na světě. Jen kvůli ní zařídil, aby se k Artušovi dostal meč Excalibur a vychoval z přihlouplého uhrovitého mladíka budoucího krále Sjednotitele. Stvořil Kulatý stůl, pomocí svých kouzel držel nepřátele království daleko za hranicemi. Nechal Lancelota a Elaine zplodit vyvoleného rytíře – Galahada, kterýžto měl najít svatý Grál. Dal Artušovi překrásnou manželku, královnu Ginevru, která svou laskavostí rozdávala naději a lásku všem poddaným. Podařilo se mu uzavřít spojenectví mezi stoupenci nové víry v Krista a starými druidskými kulty.

Ale nedělal to ze svého přesvědčení. Nezajímal ho osud království, budoucnost celého lidstva mu byla lhostejná. Všechno to dělal kvůli Ní. Kvůli tomu, že Ona to tak chtěla. Ona poroučela. Jezerní panna. Vivian.

Temná hladina jezírka se rozzářila jasným světlem. Stařec musel přivřít oči, ale zároveň se jeho plesnivá ústa rozšířila v úsměv. Konečně. Přišla. Přesně jak slíbila.

Z vody vystoupila přenádherná žena. Alabastrově bílá pleť, po staletích stále stejně pružná a hebká, dlouhé platinově bílé vlasy, které ozařovaly místnost jasným světlem. Na sobě měla jednoduché přiléhavé šaty, které něžně lnuly k jejím dokonalým křivkách a způsobovaly starcově představivosti vzrušující muka. Usmívala se a z její tváře se dala číst čirá upřímnost a láska.

„Merline,“ zašeptala a pokynula starci. Ten se jen s prázdným pohledem sesul z křesla a padl na kolena. Pomalu a sípajíc se přesouval k Jezerní panně.

„Vivian,“ řekl chraplavě a nespouštěl oči z její nebeské krásy. „Vivian,“ zopakoval a z koutku úst mu pomalu začala stékat slina.

„Čaroději,“ oslovila Merlina Vivian, „máš pro mě to, oč jsem tě požádala?“ Jemně pohladila starce po nemytých vlasech. Merlin jako smyslu zbavený uchopil hladící ruku a začal ji zběsila líbat.

„Ano, ano, ano, má paní!“ vyrážel ze sebe, zatímco se mazlil s její rukou jako malé dítě s panenkou.

„Ukaž mi to tedy, prosím,“ požádala ho laskavým tónem Jezerní panna.

Čaroděj začal prohledávat záhyby svého roucha a nakonec z kapsy vytáhl malou lahvičku.

„Tady, tady, tady, má paní!“ zatrylkoval radostně. Vivian se sklonila a uchopila ampuli do jemných prstů.

„Výborně, čaroději,“ usmála se a její láskyplný výraz se nečekaně změnil v téměř fanatický. „Dali jsme lidem báji. Příběh tedy musí žít dál. A správný příběh! Nikdo se nesmí dovědět, že Ginevra je čubka a podlehla záletnému Lancelotovi, nikdo se nesmí dovědět, že Artuš je hloupý paroháč a zbabělec. Musí navždy zůstat utajeno, že Kay prznil kuchařova syna i mladého faráře, nikdy nesmí vyjít najevo, že rytíři Kulatého stolu byli násilníci a prasata. A už vůbec ne, že Galahad nebyl panic, natož, že výprava za Grálem nebyla neúspěšná.Svět nikdy nesmí odhalit, že Excalibur je jen obyčejný kus železa, ani to, že Yvin lva v životě nespatřil.“

Naléhavě se podívala na kouzelníka, který před ní klečel a blaženě naslouchal každému jejímu slovu. Jenomže ten vypadal, že ani neví, o čem Jezerní panna mluví. Opovržlivě našpulila ret.

„A už nikdo nesmí vědět,“ pronesla s obrovskou dávkou znechucení, „že Merlin, onen slovutný čaroděj, byl nadržený plesnivý dědek.“

Ani to Merlina nevytrhlo ze snění. Díval se na svou lásku, na smysl svého života.

„Kdy spolu odejdeme, jak jsi mi slíbila, má paní?“ otázal se bezelstně. Zvedl ruku, aby mohl pohladit její tvář, ale Vivian se znechuceně odtáhla.

„Nasahej na mě, ty hnijící pytli blech!“ zasyčela a ta tam byla její laskavost a dobrota.

„Miluji tě, Vivian,“ zachraptěl Merlin a objal její nohy.

„Zmiz, špíno!“ Jezerní panna ho prudce udeřila do obličeje. Kouzelník upadl na zem a vyrazil si o vyčnívající kus kamene několik zažloutlých zubů. Upřel na Vivian nechápavý pohled a oči se mu zalily slzami.

„Tvá role v příběhu skončila,“ řekla Vivian a pohodila hlavou. „Nyní můžeš umřít.“

Dlouho plakal, naříkal, vztekle mlátil svými vetchými pěstmi do studeného trůnu. Nebylo mu to nijak platné. Odešla. Jeho láska, jeho smysl života byl náhle pryč.

Byl příliš zaměstnán svými vzlyky, než aby si všiml ženy, která, aniž by smočila nohu ve vodě, přešla po hladině jezera až k němu.

Tato žena byla také krásná. Rovné havraní vlasy jí spadaly k útlémupasu, ošlehané snědé tváři vévodily hluboké hnědé oči zvýrazněné tmavými stíny. Řasy měla dlouhé a svůdně natočené, z černě namalovaných úst provokativně vykukoval rudý jazýček, který dával tušit mnohé rozkoše. V černých vlasech měla vetknutou malou korunku, zlatý plíšek s červeným klenotem. Každý prst jí zdobil prsten, ať už jednoduché kroužky nebo složitá šperkařská práce s masivním kamenem. Na zápěstí jí chřestily zlaté náramky a kolem krku měla obtočený jemný náhrdelník v podobě obráceného větvícího se stromu. Černé saténové šaty umně prošité nachovou nití měla na ramenech sepnuté zlatou listovou sponou.

Jakmile spatřila schouleného plačícího starce, olízla si rty. Snílek byl seznámen s realitou. Jak dojemné. Pozvedla křehkou ruku a její prsty se sotva nepatrně pohnuly. Solný trůn pukl vedví. Merlin polekaně zvedl hlavu.

„Jak mi to jde, kouzelníku?“ ušklíbla se návštěvnice a zhluboka se nadechla, aby vyrovnala tlak, který jí v těle vznikl po magickém úderu.

„Morgano? Co tu děláš? Jak ses sem dostala?“ podivil se Merlin a namáhavě vstal. „Prosím tě, odejdi.“

Pobaveně se usmála, zavrtěla hlavou a se smyslně pootevřenými rtíky se k němu přiblížila.

„Tak co, kouzelníku? Ukázala ti Vivian, za co skutečně stojíš?“ S viditelným odporem se k němu sklonila a chytila ho za ruce. Pokusil se vytrhnout, ale její stisk byl příliš silný.

„Neměj strach,“ zašeptala a nechala starce přivonět k její šíji. „Vím, jak to bolí. Odmítnutí. Musí tě to trápit, kouzelníku. Potřebuješ utěšit, že?“ Přitiskla čarodějovu dlaň na svá ňadra, zatímco druhou nasměrovala do rozkroku.

„Vezmi si mě, kouzelníku,“ zašeptala a začala přerývaně vzdychat. „Co jiného ti zbývá, než se mi oddat? A poddat.“ Usmála se s pocitem absolutní převahy.

„Ne!“ vykřikl zděšeně Merlin a uskočil.

Morgana se zasmála.

„Ty kozle starý! Blázne! Osle! Hnijící symbole moudrosti! Nedávám ti na výběr, rozumíš? Beru si tě. Jako svou trofej!“ Rázně vykročila jeho směrem a musela se pobaveně usmívat jeho zmatenému ústupu a zbabělému schovávání za kamennými výčnělky a trosky bělostného trůnu.

„Nech mě být! Nech mě být! Prosím!“ žadonil a zběsile pobíhal po malém ostrůvku. Zakopl a padl Morganě k nohám. Bolestivě hekl, když ho její křehká nožka nakopla do žaludku.

„Vstaň,“ zavelela. Stařičký kmet se roztřeseně zvedl. Roztrhla jeho hábit a odhodila ho do temné vody.

„Viděl jsi se někdy?“ otázala se ho jízlivě. „Viděl jsi, jak jsi ubohý a nicotný?“ Plivla na něj a ušklíbla se, když čaroděj jen sklopil zrak. „A tímhle,“ ukázala na Merlinův úd, „tímhle že jsi chtěl protrhnout blánu Jezerní panny? Vždyť je to k smíchu!“

Merlin, mocný čaroděj a moudrý rádce krále Artuše, stál před krutou vílou nahý a zlomený. Už se nedokázal vzepřít, už nedokázal vůbec nic. Ztratil svou lásku, smysl svého života. Už ho nikdy nepovede, už mu nikdy nedá radu nebo rozkaz. Byla pryč. Cítil, jak se v něm zvedá vlna nenávisti. Nenáviděl Morganu, která jím bezmezně opovrhovala, nenáviděl ji a bál se. Byla totiž mnohem mocnější, než kdy on mohl být. Byla svobodná. Nemilosrdná, ale volná.

Pochopil. Vyčerpaně klesl mezi trosky svého kdysi mocného trůnu a rozplakal se. Morgana se jen pousmála a lhostejně ho překročila.

„Sbohem, kouzelníku,“ rozloučila se s úšklebkem. „Nechť je tvá smrt důstojnější než tvůj život.“

Vlny udeřily tak mocně, že strhly celý val útesů, a během několika chvil zatopily i jeskyni.

A tak tam zemřel. Zraněný láskou a uvězněný nenávistí.