Byla to jenom obyčejná vesnická hospoda. Střed světa pro chlapy z vesnice, tedy alespoň večer, když skončila práce. Sedělo jich tam snad dvacet, na takhle malou vesnici opravdu dost. Na druhou stranu, vesnice sama byla na svou výhodnou polohu až příliš malá. Na půdě u řeky plné ryb by se uživil dvojnásobek lidí a ještě by zbylo.

Kdybych měla soudit jenom podle hospody, vesnice byla odsouzená k vyhynutí. Jediná žena v okolí, kromě mé sestry a mojí maličkosti, byla krčmářova žena, která se otáčela v kuchyni. Připadala jsem si jako místní atrakce pro tenhle večer a věděla jsem, že Tess se cítí podobně. Pohledy mužů od sousedních stolů byly více než jednoznačné. Ale neseděl tady jediný, který by stál za hřích. Ten chlápek, co mi kdysi tvrdil, že práce na poli tělu svědčí, zjevně nikdy neprojel touhle vesnicí.

Jejich bližší důvěrnosti naštěstí přibrzdil pohled na meč na sestřiných zádech. Čtyři stopy dlouhý kus kovu vždycky působil jako spolehlivé síto na nápadníky – zkoušeli to jenom ti opravdu nejodhodlanější, nebo ti, na které jsme se tvářily povzbudivě.

Konečně se k nám přišoural krčmář. „Co si budou dámy přát? Mám pivo, pálenku, pro fajnovější zákazníky pár lahví vína z Kyrganu a Eventharu. Ty se platí předem.“

„Dvě piva,“ zavrčela Tess. „Co je k jídlu?“

„Slepice na česneku, česneková polévka nebo srnčí kýta.“

„Polívku a kýtu. Na žádný upíry se nechystáme, abysme žraly celý večer česnek.“

Krčmář se na mě podíval s otázkou v očích. Jenom jsem pokývla na souhlas, zvykla jsem si už dávno, že z nás dvou je hovornější má sestra. Najednou jsem si uvědomila podivné ticho, které se kolem nás rozprostřelo.

„Co se stalo, Tess? Nevíš, proč všichni mlčí jako zařezaní?“ řekla jsem nahlas do mrtvého ticha hospody.

„V tomhle kraji se vo upírech nežertuje, vzácná paní, tak,“ řekl přiškrceným hlasem muž za mými zády. O jeho venkovský přízvuk by se dalo opřít. „Záhorův mlýn je jenom dvě míle po proudu.“

„Záhorův mlýn je povídačka, kterou rodiče děsí zlobivé děti,“ mávla rukou sestra. „Hodně zlobivé,“ dodala.

„Mýlíte se paní, žádná poudačka. Já tam byl. Starý Záhora byl můj přítel, tak. Když zemřeli, byl sem to já, kdo je našel a pohřbil.“

Zpozorněla jsem. Od myšlení jsem byla v rodině já. Pokud byl Záhorův mlýn opravdovou stavbou, třeba v něm byl také skutečný poklad. Bylo to potřeba zjistit, ale nenápadně…

„Přisedni si k nám, příteli. Hospodský, ještě korbel piva!“ Obrátila jsem se zpátky k sedlákovi a hezky se na něho usmála. Byl docela pohledný, nemusela jsem se do úsměvu moc nutit. „Mám ráda tyhle místní historky. Když nám zpestříš večer pěkným vyprávěním, budeš jíst a pít na nás a možná i nějakou minci vyděláš.“

Chlapík se nedal dvakrát pobízet. Pokud zažil masakr v Záhorově mlýně, muselo mu být k padesátce, ale na svůj věk vypadal pozoruhodně zachovale – přes třicet pět bych mu nikdy nehádala. Tmavé vlasy, které pomalu začínaly ustupovat dozadu, nádherné modré oči, pravidelný obličej, kterému pár vrásek jenom přidalo na zajímavosti. Mačkal čepici v dlaních, nervózně se potil, ale nezapomněl se usmát na Tess a chlubně se rozhlédnout po místnosti, když jeho úsměv opětovala. Opravila jsem si mínění o zdejší vesnici – tenhle chlapík za hřích rozhodně stál. Jenže když máte sestru, která si od obou rodičů vzala ty nejlepší rysy a na vás zbylo to ostatní, obvykle k tomu hříchu nedostanete příležitost.

„Jak ti říkají, příteli?“oslovila jsem ho a jako už tolikrát jsem si přála, aby sestřinu zlatou hřívu prolezly vši a ona chodila holohlavá. Abych měla její smyslná ústa, ne svůj příliš silný dolní ret. Pak by si mě třeba všiml…

„Sem Faragut,“ představil se. „Naše rodina rybaří na řece už od stvoření Sloupů světa, tak. Proto jsem se znal s mlynářem…“

Přestal mluvit, protože přišla krčmářka a postavila před nás korbele s pivem a mísy s jídlem. Faragut zakrojil do pečeně a pořádně se napil, jako by se bál, že můj slib nebude mít dlouhého trvání.

„Je to už pětadvacet let, ale pamatuju si to, jako by to bylo dneska,“ pokračoval. „Ráno sem tam přišel, nes‘ sem jim ryby na polívku – mlynářova Květa uměla uvařit tu nejlepší polívku na světě, víme? Zavolal jsem na ně, sou-li doma. Nikdo nevodpověděl, ale to bylo normální. Jejich kluci furt běhali po všech čertech. Záhora a jeho žena byli i po těch letech zaláskovaní jako při líbánkách, nemohli se vod sebe vodtrhnout, jestli paničky vědí, co myslím…“ odkašlal si a zrudnul. „Často začal mlít až vodpoledne, nechával sedláky čekat, aby si mohl… užít.“ Vyměnily jsme si se sestrou pohled. Potom, co jsme si v jednom městě na měsíc pronajaly služby muže, který si říkal Roberto Zuřivý býk, už nás nemohlo nic překvapit.

„Takže, vešel sem dovnitř, abych jim ty cejny a plotice hodil do světnice. A tam za vchodovými dveřmi ležely jejich dvojčata.“

Polknul.

„Jindra byl ouplně bílej, něco mu vysálo všechnu krev. A Erik…“

„No povídej,“ vyzvala ho Tess a mohutně si přihnula. „Nám chuť nezkazíš a jak vidím, taky ti chutná.“

„Kdybych s ním nechodil na ryby a nekoupali sme se společně v řece, nepoznal bych ho. Roztrhalo ho to na cucky, vůbec bys v nich člověka nepoznala. Hlavu jsem nenašel vůbec. Poznal jsem ho jenom podle jizvy na koleni. Zůstala mu po jedné rvačce s bratrem.“

„Květa byla v kuchyni, naražená na stěnu – byly tam nějaké kolíky na nádobí a ona na nich visela jako špatná napodobenina motýla. Taky měla rány v krku a byla bledá. Záhora byl v mlýnici, bílý, jako kdybyste ho posypaly moukou.“

Znovu se pořádně napil a natáhl ke krčmáři ruku s prázdným korbelem.

„Tady v Brodku nejsme dnešní,“ prohlásil. „Víme, co se patří. Pohřbil sem je těmahle svejma rukama. Všem sem dal česnek do huby, srdce jim probodl kůlem, na krk pověsil Yanniho hvězdu. Kromě Erika, samozřejmě – toho jsem jenom sesbíral a pohřbil. Z těch kousků by stejně nic nepovstalo, říkal sem si. Šerednej vomyl, baže.“

Zbytek příběhu jsem znala, ale nechala jsem ho vyprávět. Jeho hlas se hezky poslouchal, kromě toho nevypadal, že by přeháněl. Bylo lepší poslechnout si očitého svědka, než vycházet z příběhu od táborového ohně, který po cestě vylepšil celý zástup bardů a slepých věštkyní.

„Objevil se při dalším úplňku. Nějaký lidi ho viděli, jak se toulá v lese a u řeky. Pak našli Štiku. Taky rybář. Můj kamarád.“

Podíval se mi do očí a přečetl si v nich údiv. Věnoval mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

„Asi se divíte, že mě to nechává tak v klidu. No co, nejste první pocestní, kterým to vyprávím. Baže, lidi sou zvědaví a já se rád najím zadarmo. Ale zpátky k příběhu, tohle vás určitě nezajímá, tak.

Přestali sme tamtudy chodit, lidi se začali na noc zamykat. Z hospody chodíme pohromadě a pomáhá to. Možná, že je taky ňák připoutanej k tý svojí chalupě. Víte, Štiku našli jenom pár kroků od ní. Říkalo se, že tam byl hledat mlynářův poklad. Záhora žil střídmě, jeho táta a děda taky a mlejn vydělával slušně. Říkalo se, že ve mlejně leží truhlice s několika stovákama, baže.“

Zamyšleně si nás změřil.

„Pár lidí, kterejm sem tenhle příběh vyprávěl, šli ten poklad hledat, tak. Ale neradím, neradím. Nikdo z nich se už nevrátil. A zítra v noci je úplněk, Erik bude na stráži.“

Podívala jsem se na Tess, dorozuměly jsme se jedním pohledem. Se svým mečem byla neporazitelná – zrovna před týdnem s ním naporcovala trolla, který nás nechtěl pustit přes svůj most. Strašícího desetiletého kluka jsem se po jejím boku nebála. A pak, měla jsem flakónky s vodou, svěcenou patriarchou Yanniho chrámu v Kyrganu. Každé strašidlo by udělalo lépe, kdyby se začalo bát.

„Krásný příběh, Faragute.“ Tess se na rybáře usmála a vtiskla mu do dlaně zlaťák. Když stahovala ruku, proměnila ten pohyb v letmé pohlazení. Vždycky jsme měly stejný vkus, k mojí velké smůle. „Je pozdě. Já jdu spát. Co ty, Shayo?“

„Jdu taky,“ přikývla jsem. „Dobrou noc, Faragute. Ráda jsem tě poznala.“

Mlýn stál asi dvacet kroků od řeky. Vedl k němu úzký náhon, ale česla byla dávno zanesena větvemi a různým harampádím, které přinesla voda. Zdi trhaly klikaté praskliny tak hluboké, že jsme je viděly už od lesíku, ve kterém jsme stály, a ten byl dobrých padesát sáhů daleko. Dvacet pět let chátrání si vybralo svou daň.

Tess vytáhla meč, oběma rukama sevřela rukojeť a připravila se k seknutí. Otevřela jsem dveře a ustoupila stranou, v ruce jsem držela lahvičku svěcené vody. Ať bylo uvnitř cokoliv, před námi se to schovalo.

Vstoupily jsme dovnitř. Stěny a zem pokrývaly cákance zaschlé krve, Faragut si nevymýšlel. Tess vykopla dveře do světnice a vrhla se dovnitř. Ozval se její výkřik a zvuk zápasu. Vyrazila jsem za ní. Erik, nebo to, co se z něho stalo, se vznášel u stěny, kde podle Faragutova vyprávění zemřela jeho matka.

Tess švihla mečem po bledé přízračné postavě a bleskově ustoupila. Erik zasyčel, v bílé mlze se objevila rána po meči, ale rychle se zacelila. Okamžitě jsem otevřela lahvičku s vodou a hodila ji po něm. Ozval se nářek a kvílení, mlha trochu zřídla, ale Erikova postava byla stále zřetelná a zlověstně se ke mně blížila.

Ucítila jsem chlad, ale podařilo se mi bleskově uhnout stranou. Hrábla jsem do záňadří pro další lahvičku a vystříkla jsem její obsah přímo do přízračného obličeje. Ucítila jsem zápach spáleného masa a strašidlo se s ohlušujícím zakvílením rozpustilo.

Chvíli jsem jenom tak stála a sbírala síly ohlédnout se na svou sestru. Když jsem to udělala, Tess byla pryč. Našla jsem ji na půdě, kde ve svitu lucerny prohrabávala haraburdí.

„Kde to mohli schovat?“ nadávala. „Kam bys ve mlýně schovala truhlu se zlaťáky? Ve sklepě ani v ložnici nic není!“

Cítila jsem se stísněně. Měla jsem poslední lahvičku a v domě se mohly skrývat přízraky těch, kteří přišli před námi. Cítila jsem jejich přítomnost, úplně se mi ježily chlupy na krku.

„Ten dům se mi nelíbí. Radši půjdeme pryč, Tess.“

Čekala jsem odpověď, ale ta nepřišla. Místo toho se za mnou ozval divný zvuk. Otočila jsem se, ale nic neviděla. Pak Tess upadla, zhroutila se jako hadrová loutka, v zádech se jí chvěla drobná šipka. Srdce se mi sevřelo zoufalstvím. Klekla jsem si k ní, abych ji prohlédla. Žila, ale dýchala mělce,celé tělo jí nepřirozeně strnulo. Ať už byla ta šipka namočená v čemkoliv, nemínila jsem schytat podobnou. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a uskočila jsem stranou. Na místo, kde jsem stála před chvilkou, dopadla široká, olůvky zatížená síť.

Tasila jsem dýku a postavila jsem se postavě v šedém plášti, která se zjevila z ničeho nic. Bylo na ní něco děsivě povědomého, ale nedostala jsem čas k přemýšlení. Ozval se tichý šepot, šedá postava ke mně natáhla ruku a najednou jsem letěla vzduchem. Narazila jsem na zeď silou, která mi vzala dech.

Blížilo se to ke mně! Pak si to pomalu odrhnulo kápi. Faragut se na mě krásně usmál. Byl to široký úsměv, mnohem srdečnější, než ty, co mi věnoval během večera v hospodě. Odhalil dva dlouhé horní špičáky.

„Mám rád lidi,“ řekl docela přátelsky, když se ke mně skláněl. V jeho hlase nebyla ani nejmenší stopa po venkovském přízvuku.

„Vaše krev hezky voní a ještě lépe chutná. A ještě pár skvělých vlastností máte.“

Cítila jsem, jak se mi jeho špičáky zabořily do krku. Zhluboka se napil a zvedl hlavu. Jeho chladné oči se setkaly s mými.

„Jste hamižní. A zvědaví.“

Věnováno Lyrii, královně upírů