Po několika slunných dnech babího léta padl podzim na krajinu jako šedý cár. Mlha pohltila les i město, déšť vytrvale cuchal jemnými pramínky zlatavé listoví. Měnil vlasy poutníků ve zplihlá temná háďata, jen Gert se chlubí temně zlatými prstýnky, vroubí jeho hezkou kudůckou tvář.

Ani les to nevlídné ráno nepůsobí odpočatě. Dnes opět zaútočila bestie, narušila pokojný spánek bučinám i bezovému houští, roztrousila za sebou stopy v podobě kuliček vraního oka. Vraní oko, symbol zla. Kořenářka se podivovala nad jeho hojností, přičítala jeho výskyt šeré přítomnosti démonů.

Mezi osadami Samot v ranním chladu prodírá se malá skupinka lidí, téměř mlčky probírají les kousek po kousku, však už jej znají jako vlastní pole: v předchozích dnech jej nesčetněkrát prohledali, mlhou, deštěm, nečasem raného podzimu, záplavou černých jedovatých kuliček Ale pelech bestie nebyl k nalezení, ba ani tábor skřetů, jimž za vinu dávají rozsápaný dobytek osadníci. Nene, dnes jsme kravku viděli, tak strašnou smrt nezpůsobila chladná šavle skřetího zběha, tu řádily tesáky šelmy… Velmi hladové šelmy.

Mokří, bez pořádné snídaně, jen Yleda hřeje doušek medoviny šetřené pro chvíle nouze nejvyšší, putují dvě ženy a dva muži, z nichž jednoho považují za dítě, lesem vraních ok. Vraních očí, očí zla.. Nevesele chlapci sledují Aridu a Mornelen, neveselé studivě šedivé ráno, zmokle zvlhlé, lepivé. Stopy směřují do hlavní vsi. Alespoň teplá světnice v roubence lovce Pracha je blízko.

Stopa se ztrácí…nebo? Mění se ze skřetí na lidskou?

„O vlkodlacích bych mohl ledaccos vyprávět,“ podotkne Yled, statečně snáší váhu cizokrajné kroužkoplátové zbroje, která mu tiskne provlhlé šaty těsně k tělu. „Ale skřetodlak? O něm jsem ještě neslyšel…“

„Kam to vede?“ zajímá se zbytečně Gert. „Vlkodlaci se mění v noci, že?“

„Ehm…jo, v noci. A ne každou noc.“

„Takže máme do večera dost času s tím něco udělat. Teď bych zašel za kořenářkou. Můžem se jí zeptat jestli ona neslyšela něco o takových proměnách, a taky bych chtěl…no…“ zatváří se rozpačitě.

„Co?“ je zvědavá Arida, sama již ví, ke kterému domečku dětská stopa míří. Ví, kdo je bestie, proto ji Gertova zvědavost a snaha vyzískat z nepohodlného výletu mimo Polesno i něco jiného než prochlazení, přijde zábavná.

„No, tys říkala, že vraní oko je jedovatý,ne?“

Děvče přikývne, zatímco její přítelkyně Mornelen i se štěnětem se stále zaobírá záhadou „skřetodlaka“.

„Napadlo mě, jestli by babka neuměla udělat nějaký jed na šipky…“ Co jiného, bleskne hlavou Aridě, jen se usmívá a s Yledem v závěsu odchází k Sukulovic domku. Musíme si s panem Sukulou vážně popovídat, a nejlépe odvést nalezence do města, co nejdřív, dokud zabíjí jenom zvířata. Vzpomene si na Bratra inkvizitora, lehce se zachvěje, při vzpomínce na jeho oči. Jako vraní oka. Ale nezkoumal tehdy, co je děvče stepí zač, Mornelen ji zatím naučila náležitosti, jaké je třeba respektovat v krajích kde vládne Hospodin.

Oči. Černé, neproniknutelné, naplněné výsměchem a nenávistí, čirou pobavenou zlobou. Tyto oči se upírají na Aridu z okna.

Sukula, jak se dalo čekat, nechce nic slyšet o tom, že by němý nalezenec byl zplozenec zlých sil noci. Ani jasné stopy pod oknem jej nepřesvědčí, vlastní Sukulovy děti nalezence kryjí. A chlapec upírá černé oči jako dvě trnky, bodliny, na rozpačitou družinu vědom si svého dočasného vítězství. Gert chce svůj jed.

„Někdo tu musí zůstat hlídat, nevíme, jestli je to skřetodlak, nevíme co je to… tak kdyby náhodou…“

to je naposledy, co slyšíme jasný a příjemný Mornelenin hlas. Arida však vnímá jen ty potměšilé oči, které vědí, že ona ví.

Muži přikyvují, větrná bere svůj oštěp, opouští zlý pohled, opouští učeňku Královských hraničářů, jen kývne na rozloučenou.

„Tak pojď, Maley, projdeme se po humnech,“ zamumlá vysoká bledá mladá žena ke strakatému štěněti. Maley dovádí, přestalo kapkat, z krůpějí noční vody se staly hračky rozverného psíka.

I děti vyšly do sychravého dopoledne, která z oblíbených her to bude dneska? Buk sice nemluví, ale je chytrý, zná tolik nových her!

Nene, dneska si nebudou hrát na dvorku ani na humnech…

„Tak jed?“ stařena má zastřený hlas, zastřený vůní nesčetných bylin. V podhůří Šerohor roste kdejaká vzácná květinka, arnika léčí neplodnost, výluh ze světlíku vrátí zrak. „Poptejte se alchymisty, ale surový jed z plodů oka? Ne, to vám neudělám…“

Arida se rozhlíží, chalupa jí připomíná jurtu šamana, ale vůně nejsou známé… Yled rozmrzelý jako vždy, pomyšlení na vlko či jiné dlaky by si raději odpustil, Gert odhodlaný dosáhnout svého. Než se skupinka dozví cokoli užitečného, ves zburcujeu jekot.

„Děti!“ vyhrkne Gert, víc ho jed nezajímá. V běhu zpět k lesu, k poslednímu Sukulových stavení snímá ze zad kuši, nabíjí. Tasit meč, připravit oštěp, to je záležitost chvilky, větrná i Yled jsou rychlí… jako vítr. Málo rychlí. Tak zoufale pomalí…

„Jé, pejsek! Pojďme si hrát s pejskem!“

Vyčouhlý sedmiletý kluk s neobvykle chytrýma a pronikavýma očima rázně zavrtí hlavou. Dnes žádní pejsci, žádné hloupé dětské hry, dnes je čas na dobrodružství. Jdeme si hrát do lesa. Nemluví, ale děti rozumí.

„Né, já chci pejska!“ protestuje maličký hošík, sestřička se zastává Buka. V lese bude zábava, však tatínek vždycky zakazuje samotným chodit dál než k prvním stromům.

„Dones!“ vržený klacek přeletí dávno posekanou louku. Maley o dřevo nejeví příliš zájem, bude to ještě měsíce cvičení, než se z něj stane skutečný průvodce hraničářky. Nebohý Tyjak, hrdinně padl při obraně paní vlčí mordou! Tak to v životě chodí. Maley se má dost co učit. „No tak, dones!“

Nejmladší z dětí stále jeví o štěně zájem, ale zájmy dětí jsou vrtkavé.

„Pojď, tatínek říkal, ať se s nimi nebavíme, jsou prý divní.“ A rázem je vymyšlená hra na dobrodruhy a dobrodruzi přeci chodí do lesa.

„Tak jdeme za nimi…“ povzdechne si Mornelen, ještě jednou zkusí hodit klacek, pomalu se loudá za dětmi.

Vchází mezi první stromy, nahá bučina, podrost tvoří pouze bez, kostřava, vraní oko. Ale první jsou smrky, k zemi dlouhé pichlavé větve. Výkřik. Dětský výkřik.

„Poběž!“ mávne na psa, tohle gesto i štěně pochopí, bude lov!

Zahlédne barevné šatečky, nějaký stín…jekot.

Hraničářka tasí meč, běží, spěchá. Nenapadlo ji, jak je bestie rychlá, kam až děti odtáhla.

Bestie vzhlédla. Štěně se stahuje za nohy paní, vrčí. Pichlavé černé oči, prohnané, bezcitné. Ale jinak? Přihrbená postava, snad by i skřetu odpovídala: silná, šlachovitá, neuvěřitelně rychlá, mrštná. Skok a hop! Pařáty se mihnou vzduchem, ohyzdné zbytky tkáně potřísní šedavou kůži. Tvář má protáhlou, vpadlé tváře, chmýří šedivých vlasů, jinak holá bez chlupů. Tlama zbrocená čerstvou krví nevinných.

Bestie vzhlédla.

Mornelen strne. Pohledy se střetly; štěně se třepe strachem, ale hraničářka odhodlaně svírá meč, rychle stahuje z úchytu štít. Pozdě. Bestie je rychlá. Šedá šmouha proletí vzduchem, kožená zbroj je párána na cucky ostrými spáry, rudými krví, se zbrojí se trhá i maso. Maley s kníkotem ustupuje. Kdyby paní poručila, snad by nestvůře zaťal zuby do houževnatého těla.

„Utíkej! Pryč!“ poslední slova, která se změní v neartikulovaný výkřik bolesti. Děvče promáchne mečem, ale ani příštímu útoku bestie se nevyhne, i štít bude ozdoben otiskem drápů. Zvířecí morda v téměř lidské tváři, snad se pokouší o úšklebek. Vraní oči se nesmějí, prahnou po krvi. Spáry sápou, tesáky konečně prohryznou hrdlo.

Na kraji lesa je povyk. Přiletí šipka, z dálky však byla střela nepřesná.

Vraní oči se lesknou záští. Nedá si vzít kořist, ne teď! Ale toto již nebude rovný boj. Snad lépe utéct. Nebo…? Ten v kovovém šatu běží, rychlým pohledem hodnotí bojiště. Možná mu lehce vyschne v hrdle, ale dlouhý meč zasviští. Bestie se mu vrhá vstříc. Síla jejího drobného těla válečníka překvapí. Náraz neustojí, v mžiku se dvojice obluda a člověk válí po zemi. Do toho přilétá s pokřikem dalekých plání větrná, její oštěp je rychlý, ale zraňuje málo, zvláště nestvůru nenávisti. I pro trojici je boj tuhý, několikrát spáry nebezpečně seknou válečníkovi mimo ochranu zbroje, než skutečně se tvor rozhodne pro ústup. Meč je rychlejší. Rozštípl mu lebku vejpůl.

Arida usedá do tratoliště. Z Mornelen nezůstalo než pár cárů, i tvář je spáry potrhaná k nepoznání: tvor započal s hostinou. Opatrně za záclonou slzí vytahuje nůž. Uřízne pramen ořechově hnědých vlasů, ještě Mornelen nestačily dorůst ani pod uši. Déšť opět chladí krajinu, vlahý jako Aridiny slzy. Nezajímá se o děti, nezajímá se o srocený dav osadníků, mezi nimiž dva jistě jako venkované nevypadají: právě přišla o přítelkyni, která ji učila rozumět lesům, lidem, jazyku. Později, někde na kraji lesa, který měla ráda, později vlasy vypustí, osvobodí duši po zvyku stepního lidu, aby nestrašila v místě, kde byla zabita nečistým tvorem.

Yled se také o nic nezajímá, znechuceně přejede očima mrtvolu stvůry, vyloví láhev medoviny. Neměl Mornelen rád, neustále jej přiváděla do rozpaků, dělala z něj blázna, ale tento osud jí nepřál.

Gert sbírá po lese ostatky dětí. Mnohokrát zabil, mnohokrát viděl smrt, ale smrt nevinných jej dokáže rozčarovat. Mornelen byla hraničářka, riskovala, že dříve či později svůj život položí v boji, ale děti si ještě svou cestu nezvolily…

Trapný okamžik společného neštěstí, současně je každý sám… Sukulovi, družina, dvojice cizinců.

„Sestřičko!“