Posel
| Autor: | Tuvy |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Ležím tu a dívám se na hvězdičky. Je teplá letní noc, krásně čisté nebe. Ležím na měkké trávě, na míle ode mě jsou jen pláně. Zelené kopečky se táhnou až k obzoru. Tam mám namířeno. Tam za obzorem je město Pilut Gren, jedno z největších měst, které znám. Jsem královský posel. Do Pilut Gren nesu zprávu pro královského generála ve výslužbě Ewiho. Nade mnou jsou tisíce hvězd. Ten pohled mě uklidňuje. Vyrazil jsem z našeho města před třemi dny, tři dny na koni. Vždy mi říkali: „Nejdůležitější je doručit zprávu. Je to důležitější, než tvůj život.“
Lhali, dívám se na hvězdy. Noc je tichá, teplá. Ležím tu na zádech, na trávě. Zpráva je mi teď ukradená. To se mi líbí, je mi ukradená! „Slyšíš! Ta zpráva je mi ukradená!“
Proboha, vždyť už mluvím se svým koněm. Musím se dívat na hvězdy, ležet klidně.
Projel jsem už tisíce mil cest. Vedly lesem, po pláních, horami, po poušti, hnijícími bažinami dokonce jsem projížděl i zemí nekromancera! Čelil jsem pouštním bojovníkům, vlkům, drakovi, různým slizkým stvořením z bažin, ledovému obrovi v horách, partě namol opilých elfů, kterým se líbilo moje sedlo a spoustě dalších magických i nemagických bytostí. Pravda, většinou jsem se snažil zdrhnout, ale i pár soubojů jsem musel vybojovat. Teď se dívám na hvězdy. Co se asi stane, až tu zprávu nedoručím? Vždyť je to jedno. Mě už to je jedno.
Zatraceně!
„Sotva jsem vyjel z města, bylo mi to jasný. Zase sem byl na cestě. Půl roku jsem odpočíval po náročném úkolu a pak přes dva roky zábava na hradě. Tedy, náročný ani tak nebyl. Vlastně byl úplně jednoduchý, jen doručit králův vzkaz, na hrad, kde byla královna na návštěvě. Dva dny po krásné cestě, obydlenou oblastí, bez problémů. Ty nastaly až při cestě zpátky. Zastavil jsem se v hostinci, na večeři a nocleh. Už od začátku jsem se jim moc nelíbil, koukali na mě teda dost divně.
Byl jsem dost nervózní, to si pamatuju, a nevím, co jsem to vlastně jedl, ale pamatuju toho chlápka, co ke mně přisedl. Takovej děda, dost divnej, ani se neptal a začal povídat nějaký příběh. Byl moc pěkný. Objednával jsem mu pití. Když najednou dovyprávěl, vstal a odešel. Já vím, že jsem byl dost mimo. Čekal jsem nějakej závěr, konec, ale závěr byl takovej, neopravdovej. Vstal jsem taky a vyběh za ním ven.“
„Zapomněl jsem zaplatit. Kvůli tomu, že jsem zapomněl zaplatit, jsem tak půl roku musel odpočívat! Ti vesničtí balíci mě zmlátili do bezvědomí! Slyšíš? Ty, posloucháš mě, posloucháš mě vůbec? Koni!“
Zatraceně!
Kůň už mě asi neslyší. Proč mu to vůbec říkám. Už to má za sebou, chudák.
Zatraceně! Zatraceně!
Hvězdy. Už brzy. Jsou krásné.
„Zase na cestě. Takový ten pocit štěstí, lechtání u srdce. V sobě strašně energie, chuť rozjet se naplno, letět. Taková krása být znovu na cestě!“
A jak jsem skončil!
„Ležím uprostřed zelených plání a koukám na hvězdy!“
„Jel jsem, takhle plný energie. Těšil se z jízdy, krajiny, čerstvého vzduchu; těšil jsem se z volnosti. Byl jsem vyslán na vlastní žádost. Rozumíš tomu? Já, já jsem chtěl zase cítit, že jsem na cestě. Alespoň naposledy, ještě si to vyzkoušet. Už jsem mohl zůstat na hradě.“
„Tady, vidíš? Na prsou to mám vyšité: Za zvláštní zásluhy! Mohl jsem tam sedět, u stejného stolu, jako sám král a jeho lordi! Ale ne, já byl vždycky nejlepší. Chtěl jsem se ještě rozloučit. Vzal jsem jen tak lehoučký úkol. Čtyři dny cesty, civilizovanou oblastí.“
Achh, už to pomalu začíná.
„Vidíš, teď tu ležím a koukám na hvězdy. Dva dny bez problémů, krása. Dneska jsem se přidal ke skupině cikánů. Táhli s těmi svými domečky na kolečkách právě do Pilut Gren. Nechal jsem koně odpočívat a jel s nimi na voze. Vždycky jsem rád cestoval s cikány. Samozřejmě, jen pokud jsem nespěchal. Vždycky měli ty nejnovější informace, příběhy a znali cestu okolo. Navíc byli rádi sdílní, pravda, občas si vzali nějaký ten stříbrňák za službičku dřív, než jsem jim ho dal sám, měli své kouzlo, a pěkné dívky. Hm, takové, hm, sdílné. Ale už jsem asi starý. Špatně jsem odhadl situaci, víš? Ta dívka měla mezi cikány milého, ale to já nepoznal. V mládí bych si toho všiml, ale…“
Hvězdičky; nejsou nějak blíž?
„Šel jsem se podívat na svého koně, byl přivázaný na konci posledního z vozů. Dával jsem mu jíst a najednou ucítil na rameni ruku.“
„Bez šance“ řekl hlas
„Jo.“ Ahch „Když vás otočí rozvášněný cikánský mladík, těžko mu vysvětlovat, že s jeho milou pouze konverzuji? Dýku mi zarazil opravdu hluboko, ale netrefil se. Asi. Nebo, proč ještě žiju?“
„Trefil se těsně vedle, jednou v tom bude mistr.“ zase odpověděl hlas
„To jsem rád. Byl to hezký mladík a ta cikánka ho měla opravdu ráda. Víš co mi ale udělali? Já padl na zem, a oni zastavili celou karavanu. Ten dědula co je vedl, přišel i s tou svojí babkou. Ta byla hezká tak před osmdesáti lety. Koukli na mě; rozhlédli se po okolí. Věděli, že zabili královského posla. A ten starej řekl:„Seberte mu sedlo, je pěkné, spousta zlata na něm.“ Tak mi vzali sedlo, zbraň, všechno, co mělo cenu, dokonce i zprávu. A víš proč? Protože měla zlacenou královskou pečeť! Pak napadlo tu babku, aby sme to udělali, jako že mě někdo přepad a zabil. Tak by po nich nešli královi paladinové. Přinesla černý šíp. Takový co mají skřeti a zastřelili koně. Pak s klidem odjeli a nechali mě tu umřít! Ležím tu na zatraceně krásný měkký trávě, v nádherný noci a po boku mám místo té cikánky mrtvýho koně! Já, ty hvězdičky se hýbou, přijdu mezi ně?“
„Co se s tebou stane, o tom rozhoduješ jen ty. Jde o to, čemu věříš.
Jinak pokud ti to udělá dobře, ty jsi měl umřít už před třemi hodinami. Trochu jsem se zdržel o pár kilometrů dál, u karavany cikánů. Pochutnával si na nich oddíl skřetů a oni pořád pobíhali a s neštěstím křičeli nad svými věcmi. Zjistili ale, že duchové nemohou působit na hmotný svět a nakonec se nechali odeslat do svých nebí.“
„A už můžu umřít, Smrťáčku?“
Smrťák kývl, máchl kosou a já byl najednou lehoučký. Srdce mě doslova táhlo mezi hvězdy.
„Měj se člověče.“
Diskuze
Nuže autore...
Obávám se, že ze stran kritiky bylo řečeno vše, co řečeno být mohlo... já si jen neodpustím trochu sarkasmu a k větě "Ležím tu a dívám se na hvězdičky." doplním komentář, že ode mě se budeš dívat jen na jednu jedinou hvězdu, ctěný Tuvy.
Je to zvláštní povídka, je sice chaotická ale přesto se mi velice líbí a má své kouzlo. Je to zajímavé zpracování.
Víc nemám co říct.
s pozdravem
smycma
Už jsem měl sepsanou takovou krásnou reakci - tak krásně podrobnou. Jenže při odeslání mě to zase odhlásilo a reakce se dočista ztratila...
Prosím, omluvte proto mou nynější strohost. Jsem zmítán touhou odpovědět na vaše poznámky, ale zároveň jsem naštvaný, protože jsem to už udělal kvalitně a teď už to znovu tak dobré nebude.
Darian, Lyrie:
"Alibismus" - Ne, nešlo mi o chyby ve stylu, který mi vytkl krteček (tu plně uznávám), ale právě o to, aby mi někdo zde nevyčítal obraty jako "...babku, aby sme to udělali..." (mimochodem toto tam je schválně i ze sémiologického hlediska, posel měl ony cikány rád - jak ostatně vyplývá i z jeho dalšího povídání)
Plochost postavy: Postava ovšem není plochá - je to posel, nikdy nebyl nic víc. Proto jeho "schizofernní jazyk" zmítající se mezi nespisovnou a přísně spisovnou češtinou. Stejně tak láska k cestování (jízda pro jízdu samu), víte, že má rád ženy, že se rád napije...
Nelogičnost???
Proč mluví s mrtvým koněm a pak jen tak? Je smrtelně zraněn - děj je celý psaný z jeho pohledu. Neřeší s kým hovoří, chce hovořit - tak vede svůj monolog prostě jen tak. Smrť se tam připlete až náhodou (z pohledu a vnímáním posla).
Proč cikáni hovoří o vraždě jako kolektivním problému? No - protože to je kolektivní problém. Vůbec by mě nenapadlo, že by někdo přemýšlel u karavany cikánů v DrDsvětě o něčem "individuálním". Není to proto, že by je někdo kolektivně obviňoval, ale protože za ten čin SAMOZŘEJMĚ převezmou kolektivní vinu sami.
Chvíle jeho smrti: Popis je záměrně strohý - slouží ke znázornění toho, co znázorněno být mělo - naprostou neodvratnost i logičnost jeho smrti. Proč ta forma? Protože poslovi je jedno, jestli ho někdo chápe a Smrť to všechno ví, takže se neptá. Bylo by docela divné, kdyby v daném místě začal popisovat, že vozy stály a že jeho kůň přežvykoval obrok nebo něco...
Navíc je naprosto podružné, zda vozy jely (což řečeno není) (podružné to je i proto, že maringotky jedou stejnak krokem), či zda posel něco držel a tím něčím krmil koně (o ničem takovém ale nepíšu, že?).
Zkuste si to doma - já to ozkoušel na bratrovi. Do pravé ruky ovladač televize (místo dýky), přikrást se za něj, aby nic nečekal (to se mi nezdařilo, věděl, že tam jsem), levou rukou chytit za pravé rameno a prudce trhnout vzat a trochu dolů. Bratr je o něco menší, ale silnější - stejně neměl šanci zareagovat a ovladač měl pěkně v prostředku pupku (dýka by šla dále na srdce). Vůbec by nezáleželo na tom, jestli má v rukou nějakou naběračku. (Ostatně provést to obráceně jako levák by bylo ještě dvakrát lehčí).
Není to tedy spíš o tom, že jste si představili něco, co v povídce není?
Aritma: Lidé ve skutečnosti neradi tyhle věci řeší (pokud nejsou v důchodu a nudí se k smrti tak, že se na ni až těší). Až ve chvíli, kdy se posel zeptá, tak ho vlastně napadne, co vlastně bude? Předtím o tom nepřemýšlí.
Anarion: Děkuji, ale do dílny bych svá literární díla nedával a ani to dělat nebudu. Jen výjimečně sepíšu něco, u čeho bych připustil změnu některých formulací atp. a stejnak netvořím mnoho těchto "uměleckých" věcí. Myslím, že právě u těchto děl jde o autenticitu - ne dokonalost.
Ano, uznávám, že to není kdovíjaké dílo. Zkuste si ho ale přečíst tak jak bylo myšleno i sepsáno - z pohledu smrtelně zraněného slabého posla, který si žil a měl rád svůj plytký, plochý život a teď umírá sám někde na louce. Který ví, že ho nikdo nejspíš ani nebude postrádat (postrádat ale budou zprávu) a který ví, že si za to může sám.
Berte ohled na to, že díky ztrátě krve i otravě té zbylé (obsah probodnutého žaludku) mu hlava už tak trochu neslouží a tak třeba nadává jen do vzduchu...
S pozdravem
T.
Inu, Lyrie má pravdu. Nechci její kritku napodobovat, ale na co narazila ona, jsem povětšinou narazil i já. Myslím tím onen chaos ve větách, přímích řecí atd. Obecně na mě povídka působila ale nedodělaným dojmem. Jako by to byla pouze první verze, bez pobytu v MS. Ano, uznávám že autor má už jisté zkušenosti s povídkami a že by snad ani nepotřeboval kolikrát svoje díla strkat do MS, ale
a) Nikdy to neuškodí
b) Toto dílko mi na autorovu tvorbu připadalo trošku slabší a právě proto by jsem pobyt v MS uvítal
c) Toto je přesně ten případ dílka, které mě přímo vybýzelo ho do Ms dávat.
Proč? Protože mi celková koncepce díla a stavba vět v něm, připadaly, jako hrubá kostra povídky, která by chtěla ještě vyšperkovat. Jak sama Lyrie psala, pohrát si a prokreslit hrdinu, použít více citoslovců do vět atd. Celkově si s větami pohrát, protože nechci někoho urazit, ale dílko, které by bylo v MS, by dopadlo určitě lépe. Myslím si že ve většině případěch by pár autorů vidělo ony nesrovnalosti ke konci dílka a autora by na něj upozornily, protože se mi nezdá, že by byly psány schválně, ale jako autorova chyba, či omyl z nepozornosti.
Obecně se na toto dílko dívám s přivřenýma očima a s pocitem, že mu něco chybý. To něco bude asi opravdu pár opravných verzí, po kterých by se doufám, kvalita dílka zvedla, takto to bohužel vidím také za 2
s úctou anarion
Nějak jsem nebyl schopen poznat, kdo právě mluví, a jestli vůbec mluví nebo si to myslí. Nebýt toho, že je na konci smrťák zmíněn, vůbec bych si neuvědomil, že by mohlo jít ještě o jinou osobu. Nějak jsou ty texty smíchaný. Navíc mě moc vadí, že se umírající upíná na hvězdy jak malý dítě. Jestli má už tolik prožito, tak musí mít trochu jiné myšlenky. Něco jako, kam půjde, jestli je to jeho chyba nebo jen náhoda... místy se to vyskytuje ale ty hvězdy na mě působily moc nápadně. Celá práce nějak postrádala tu atmosféru.
Mě už to je jedno - to mně to jedno není. Tady se to nedá svést na záměrnou pravopisnou chybu, tady ne.
Ale něco v té povídce mi zahrálo na dobrou strunu... zezačátku se dílo tváří jako čtyřhvězdičkové, ale postupně klesá níž... až k Lyrii zmíněnému "aby sme to udělali, že mě někdo přepad a zabil."
S hodnocením váhám mezi dvěma a třemi hvězdami. Ještě počkám pár dní a utřídím si dojmy.
Povídku jsem konzultovala s Darianem, který je toho času u nás na návštěvě, z toho důvodu připojujeme kritiku oba dva.
Tato povídka ve mně v první řadě vyvolala pořádný zmatek. Pokusím se být co nejstručnější a víceméně nechat na čtenářích, zda budou míst stejné pocity jako já.
Začnu anotací, i když to obvykle nedělám. Poslední noc osamoceného hrdiny by ještě ušla, ovšem myslet v gramatických chybách, to tedy rozhodně ne. Autor(ka) měl patrně na mysli, že hrdina přemýšlí v nespisovném, resp. obecném jazyce; pokud by byla povídka tak napsané, troufám si říct, že bych zmatek v anotaci pochopila.
Bohužel, hrdina nepřemýšlí v obecném či nespisovném jazyce, on se potácí z přísně spisovné češtiny do obecné, a to klidně i v jedné větě. Pokud autor chtěl čtenáři přiblížit hrdinu, který mluví tak nějak normálně, nepovedlo se. Navíc nemám dojem, že by hrdina musel hovořit či myslet apriori nespisovně. Proč vlastně? Byl královský posel, stýkal se dozajista se spoustou vznešených, vzdělaných lidí, musel ovládat umění diplomacie a hovořit na jisté úrovni.
Co se týče samotného hrdiny, ta postava nemá žádný charakter, nic, co by alespoň naznačilo, jaký byl. Autor popsal posla, osobu se zaměstnáním, jakých jsou, troufnu si říct, stovky. Příběh, do něhož vložil hrdinovy poslední hodiny je příliš zmatený, než by se dalo vyvodit, o čem vlastně je.
První, co mne docela zaujalo, ale vzápětí hluboce zklamalo, byl rozhovor s koněm. To bych ještě brala, hrdina se potřeboval vypovídat, kůň byl jediná živá bytost široko daleko. Ale hned potom, co si uvědomil, že kůň již nevnímá, měl hrdina hovořit k sobě, neobracet se na nikoho, pouze do svého nitra. Ke konci příběhu jsem se dověděla, že vlastně měl hovořit se Smrtí, což už ale byl dost pozdě a zpětně jsem si nemohla říct: ejhle, vlastně ano, celou dobu to tam bylo. Nebylo. Bohužel.
Za druhé: nelogičnosti, špatně formulované věty, které zapříčiňují zmatenost povídky. Nejvíce je to poznat na příběhu s cikány, kdy je náš hrdina napaden žárlivým mužem a bodnut. Kam bodnut? Jak bodnut? Předpokládám, že když krmil svého koně, který byl uvázaný za posledním vozem (krmil koně za pochodu?) tak patrně měl v ruce nějakou nádobu ,nebo aspoň pytel s obrokem. Tudíž muselo být pro rozvášněného mladíka velice obtížné se trefit vůbec do těla, natož nelogické, že by se hrdina tím, co měl v ruce, nebránil. Následující přímá řeč podle mě měla patřit onomu cikánovi, bohužel to tak nebylo a patřilo postavě třetí, na což autor nijak neupozornil.
Další nelogičnost je o několik řádků níž, kdy vůdce karavany a jeho žena vědí, že zabili královského posla. Oni? Ne, přece ten mladík, leda by tu fungoval princip kolektivní viny. Co mne ale pobavilo, byla věta: Pak napadlo tu babku, aby sme to udělali, jako že mě někdo přepad a zabil. Tedy hrdina spolupracuje s vlastními vrahy na zakrytí zločinu. Velmi povedené.
Na závěr: Ani trochu mi v příběhu nesedí zdrobnělinky jako hvězdičky, ale Smrťáčka tedy neodpustím, neboť se mi okamžitě vybavil Smrťáček z jisté pohádky a jeho : „Glo, glo, glo… glória.“
Nebudu to již prodlužovat, dílko hodnotím za dvě.
S pozdravem
Lyrie
Morbídna poviedka, usilujúca sa na čitateľa pôsobiť svojím gestom, váhou svojej psychológie, situačnou fatálnosťou.
Bohužiaľ, moje pocity boli iné – zmätenie, vlastný chaos poviedky, miestami až paškvil. Spôsob, akým je dielko napísané je plánovaný. Autor sa snažil reflektovať mimogramatické, dokonca až mimojazykové aspekty výpovede priamo na forme jazyka. Tieto okazionalistické postupy sa prejavujú predovšetkým v troch rovinách:
1. vlastné modelovanie gramatiky, niekde až sémantiky kvôli gestu (frazeológia, analytické postupy, kde chýba – vedome či nie - „medzičlen“ – proste niečo dôležité nie je poznamenané; také pri ktorých je členov do sylogizmu priveľa);
2. snaha o implementáciu citu do gramatického objektu (citové interjekcie, expresívne výrazy, stavba vety);
3. scénické riešenia (situačný humor, atmosférické pózy – Smrťák, mŕtvy kôň ako partner do rozhovoru, preexponované až topické gestá).
Problém tohto dielka je to, že príznakovanie na rozličných úrovniach nefunguje koherentne a na mnohých miestach zlyháva pri kontrole celistvosti – logike a kontexte. Večný súboj formy a „nadformálna“ končí sa tu chaosom, rôzne – len nie harmonicky, kooperatívne.
Príklad nadovšetko v tejto situácii: Karavána sa pohybovala, hrdina dokázal pritom kŕmiť svojho tátoša (!), pritom mu niekto položil ešte na rameno ruku, otočil sa (nie je ani spomenuté, či držal naberačku s krmivom, či ju vôbec mal!), bol bodnutý(!). A ešte tam vstupuje ďalšia postava (Smrťák, ako sa dozvieme oveľa neskôr), rozhovorom s ktorou meníme aj čas – z minulosti na prítomnosť. Všetko toto je rozpísané v troch riadkoch v troch vetách, neakceptujúc takmer žiadnu sémantiku kontextu, neakceptujúc logiku. Je to len kumulované – pre atmosféru (viď. aj moja kritika k poviedke Smrt a Krev).
Postava je... posol. Plochý posol – rola v deji bez vlastného charakteru. Bábková hra – postava z pohľadu oka kamery, pohybovaná fabulou, ich-žijúce, nie prežívajúce, ich-afektujúce, nie však vnútorne objasňujúce dôvod svojho afektu. Psychológia je „vytiahnutá“ zo svojho miesta vnútri subjektu. Subjektivizovaný je celý ostatok dielka, a to v tomto konkrétnom prevedení nepovažujem za dobré.
O forme som už sčasti rozprával, snáď sa ešte patrí dodať, že s programom v anotácii vonkoncom nesúhlasím, považujem ho viac za alibistický a nesprávny než novátorský. Škrípem zubami nad slovami „zámerne“, „chyby“, no na druhej strane si uvedomujem, že tento problém je na širšiu polemiku, nie celkom vhodnú k dielku v rubrike, preto, hoci som ho spomenul, k hodnoteniu nerátam.
Na záver by som ešte, keď sme tu už spomínali výpoveď a vetu, citoval jedného významného slovenského jazykovedca Jozefa Mistríka: „Veta dáva k dispozícii len štruktúru, model a či plán, ako stavať konkrétne dorozumievacie texty.“ Áno, s profesorom Mistríkom by asi pán autor takisto súhlasil, no ja len dodám poznámku: Veta sa nedá celkom stavať bez plánu a celkom bez kontextu. Možno je to trochu staromódne, ale poviem to: Logika je ešte stále veľmi cenným prostriedkom na určovanie relevantnosti literárnych štruktúr.
Celkovo dielko hodnotím ako podpriemer.
PS: Formátovanie som robil ja podľa predlohy v RS; inak som doň nezasahoval.
Darian