Smrt a Krev
| Autor: | anarion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Miluji krev, to byla moje první slova. Pořád si pamatuji, jak mi to matka každý večer připomínala a já byla štěstím bez sebe, že jsem řekla zrovna toto. Povídala mi kdo jsme, proč jsme přišli a že naše první slova rozhodují o našich osudech. A měla pravdu, miluji krev… krev a smrt. To jsem já.
Ležím na zemi, hlavu mám v jejím klíně, má krásné dlouhé hladké nohy, alespoň toto vidím z přivřených zakrvácených víček. Umírám, leč v klíně krásné dívky. V duchu se uchechtnu nad ironií osudu umírat v takovéto poloze, bez šatů, myšlenek, vzpomínek. Ano, svlékla mě a teď mi hladí vlasy a zpívá si nějakou smutnou písničku v cizím jazyce, zní to podobně jako elfština, ale je melodičtější. Já tu ležím a jsem v objetí krásné dívky, která mi zabila všechny mé přátele a já ji miluji… toto jediné si pamatuji, tuto jedinou myšlenku my vštípila. Když násilím odpoutám pohled od jejích nohou, vidím jejich mrtvá těla. Ihned zavřu oči a opět usnu v jejím klíně. Ach ano, je mi krásně.
Každý z nás, když se narodí, vyřkne první větu. Je to instinkt, reflex, pud. Tyto věty jsou stejné, po celé generace a každá má svůj význam. Známe asi dvacet vět. Jedná se o jednoduchá hesla, která rozhodují o našem osudu, životě, schopnostech…, ale pouze pět vět má takovou váhu, aby bylo dítě vzato mezi vyvolené a tam jsem i já.
Opět se probouzím v jejím klíně, nemohu se pohnout a jediné co vidím jsou její bílá stehna. Cítím pošimrání jejich vlasů na své tváři, jsou tak hebké. Olízne mi ucho a mě zaplaví blaženost a vzrušení. Trošku se zachvěji, když mě do něj malinko kousne, ale potom mi do něj něco pošeptá, něco, čemu nerozumím, ovšem ihned mi do hlavy vystřelí pronikavá bolest. Nenávidím magii. Celé tělo mám v jednom ohni, začnu sebou škubat a házet, tělo vypnu jako luk a na setinku jí pohlédnu do tváře… Vzápětí ihned omdlévám.
Maminka mě učila všechny věty, které můžeme vyřknout a pak mi vysvětlila, co každá věta znamená. Já jsem pilně poslouchala a vše si zapamatovala, ovšem když jsem se zeptala na těch pět vět, kterých si náš národ tak cení, prozradila mi z nich jenom tři a důrazně mi zakázala se na ty dvě zbývající vyptávat, ale já byla až moc zvědavá a neposlechla. Tajně jsem se ptala vyvolených co znamenají, ovšem vždy mě prozradili a já pak byla bita, moc. Když jsem byla přistižena, jak se ptám na tu zakázanou věc potřetí, mučili mě. Řezali do mě noži, pálili mě pochodněmi a pak vše magií vyléčili tak, aby na mém těle nezůstala jediná skvrna po mučení. Od té doby se na ty věty neptám a začínám se učit umění prastaré magie, post vyhrazen pouze pro vyvolené. Měli jsme ještě tajné školy, ale tam mohla jenom elita, která vyřkla právě ony věty, které nesmím znát, neměla jsem je ráda, byli nafoukaní.
Když se probudím, ihned si vzpomenu, co se stalo, ale nemohu si vybavit její tvář. Pak mi dojde, že nemohu otevřít oči, nic nevidím. Pokusím se víčka otevřít znovu, ale to snad… jsem slepý! Všude cítím teplou krev, na rukou, nohou, břiše, ale nejvíce cítím, jak mám krví naplněny oční důlky. Chce se mi zvracet, ale nemám co, chce se mi křičet, ale hlas mi odumřel v hrdle. A proč vlastně křičet? Nikdo by mě neuslyšel, nikdo by mě nezachránil. Otevřu ústa, mám je plné krve, jakmile jí ale vyplivnu, ihned se znovu naplní. Začínám se strachem klepat, ale to už slyším jemné kroky jak ke mně přichází a potom známé pošimrání jejích vlasů na mé tváři…
Vždy jsem milovala krev a když jsem měla největší žízeň, kousala jsem si zápěstí a pak jej magií zhojila, maminka mě za to vždy bila, ale mě bylo dobře. Když jsem úspěšně vystudovala školu magie, musela jsem z vesnice, chápala jsem, že je to tradice, ale byla jsem smutná a ještě tak mladá. Bylo mi teprve pár stovek let a moc jsem si zvykla na maminku. Běžela jsem za ní, ale už to nebyla ona. Odkopla mě jako psa, chytila za vlasy a sama vyvedla z vesnice. Pršelo a já měla bláto všude, ve vlasech, ústech, očích… Nechápala jsem to, jak se mohla tak změnit, vždyť jsem byla její dcera! Od té doby jí nenávidím. Byl to nejhorší den mého života a já měla v sobě tolik zlosti, vzteku, zoufalství, že jsem je musela nějak vybít. Zabíjela jsem a pila krev a pokaždé, když jsem hltavě pila onu rudou teplou tekutinu, chtěla jsem ještě více. Čím víc jsem pila, tím víc jsem prahla po další krvi až jsem jednou našla řešení. Lidská krev mě vždy uspokojila a posilnila mnohem víc než zvířecí, na kterou jsem byla zvyklá…
Začala mě hladit a líbat. Měla hebké sametové rty a velmi ostré zoubky, hltavě pila mojí krev z úst a kousala mi spodní ret až do masa, každým jejím dalším hltem jsem ztrácel vědomí a snad i život, avšak jediné, co si dokážu vybavit, je myšlenka, že ji miluji.
Našla jsem si dokonce i domov, byl to takový zajímavý hvozd. Byl hrozně tichý a to my vyhovovalo. Lidé neumí chodit tiše, ani ti co se nazývají chodci a chlubí se bůhví čím, ale jejich krev je nejlahodnější, má takovou zajímavou esenci. Přepadávám kolemjdoucí pocestné a bydlím na stromě. Také nesnáším oblečení, chodím nahá, protože šaty mě omezují v pohybu, vydávají přílišný hluk a vadí mi na kůži. Ano, našla jsem zalíbení v krvi. Žiji pro krev, žiji pro smrt, vyhledávám obojí a obojí nacházím v jediném činu, zabít a vysát. Hrozně ráda cítím proud teplé krve jak mi smáčí rty a následně zaplaví celé mé tělo, je mi potom tak krásně. Jak to říkávala matka? Krev byla vždy mincí našeho království. A měla pravdu. Nedávno jsem narazila na malou skupinku lidí, která putovala tímto hvozdem, měli rychlou smrt ale ten poslední… měl tak lahodnou krev a já si s ním dlouho hrála. Nechala jsem ho zapomenout a trošku se s ním pobavila… než zemřel, to mě vždycky hrozně baví, protože miluji krev… krev a smrt.
Diskuze
found
mno, říkám že moc na chápání nejsem :-D
oprava diskuse:
Tedy dílko jsem již pochopil:-)závěrem jen říci, že je velmi pěkné a kvalitní, a já ho také hodnotím jako kvalitní
sice je tam párek gramatických chyb, ale chybama se člověk učí :-)
S uctou Sheil.
Vzhledem k mé prázdninovo-dovolenkovo-pracovní vytíženosti toto dílko schvaloval, tagoval a ohodnotil Darian, kterému tímto velice děkuji za spolupráci.
Shodli jsme se na hodnocení. Dílko jsem pouze schválila přes RS. Další dotazy k tomu, proč chybí můj komentář, v poště.
Děkuji
Lyrie
Sheil: jestli to nebude vadit, odkážu tě na jinou povídku. Jmenuje se "ticho," toto je její pokračování. Takže myslím, že ihned změníš názor na to, že to je těžké na pochopení :) ...
btw. nikdy si neviděl, že by někde byla láska u někoho, koho dotyčná odvrhla? Tohle je přece něco úplně jiného, ale v pricipu to samé. Vem si, že ležíš a umíráš a najednou k tobě přijde někdo, kdo má moc nad tvým životem a ty víš, že tě zabije. Možná ti chybí trošku poznatky z Ticha, ale ty to jistě rád napravíš.
příspěvek ještě upravuji...
anarion: těším se na další pokračování, ( přidáno k příspěvku z 15:40:27 23.07.2007 )
Brrr, az me zamrazilo, dneska asi neusnu, ale k dilku:
Zda se mi velmi zdarile, nechtejte po me hodnotit pravopis, ten mi nikdy nesel, mraziva atmosfera, nenapada me co bych vytknul je to velmi dobre dilo 4*.
Zdravím,
je to zajímavý příběh, ale ikdyž zečátku není vidět, o jakých o čem vypráví...
je docela těžké na pochopení, a to se mi na tom líbí.
někde se tam sice najde njaké ta pravopisná chybka, nebo chybějcí čárka, ale to jen málo kde...
také jsem moc nepochopil to(možná že to nechápu proto, že nechápu tyto povídky ale...), že muž mileju ženu, která ho zabila...
hmm, dál již nic říkat nebudu, neboť bych se opakoval
na závěr tedy:
dílko je pěkné až na párk chyb a možná je to jedno a to samé, každopádně hodnotím 4*
Takže, kde začít? no moc toho není,
Když trošku přihlédnu k Darianovi, tak to, že se povídka objevila tak brzy, vlastně ani nezasahuje do její kvality.
Na díle se mi velice líbí jedna věc. U tajemné se konečně začíná něco poodhalovat. Není toho moc, avšak už není tolik neznámá jako dříve, ale přesto si ponechává odstup. Co se týče druhého příběhu, který vypráví dotyčný, který umírá. Tam prakticky neni poodhaleno nic nového, čímž mě to to trošku zklamalo. Už v prvním díle se ukázalo, že je krásná myslím, a proto vlastně bylo zřejmé, že by se mohl zamilovat. Jediné co tady vidím navíc je ta skutečnost na konci, která říká, že dotyčného opravdu zabije/zabila. Samozřejmě se může jednat i o jinou družinku, ale dosti silně o tom pochybuji.
Stránka stylystická a gramatická jde tady okolo mne. Nikdy mi to moc neříkalo.
Když zase přihlédnu na celkový pocit z díla, tak se mi ohromně líbí, což chápu, že možná jsem sám, ale doufám, že ne, protože dílo mi přijde kvalitní. Jediné, co mi na tom dojdu něco kazí je to, že prakticky celá povídka je pořád o tom samém. Probuzení, láska atd.
Když přihlédnu k mé otázce u ticha, stále jsem nedostal odpověď na otázku, kterou jsem tam položil. Co se dělo v jeden zmíňovaný okamžik. Bylo mi řečeno, že si mám počkat na pokračování. Ovšem v tomto pokračování jsem se dozvěděl jen to, že umírající muž miluje svou vražedkyni, která zase miluje krev a smrt ...
tak to je vše
Found
Avizované pokračovanie poviedky Ticho sa objavilo po na môj vkus príliš krátkej dobe.
Začnem – trošku netradične – formálnou stránkou, pretože si myslím, že práve kvôli nedostatkom z tejto oblasti sa celý domček z karát rúca.
Už pri Tichu sa spomínali lapsusy vo frázach a popisnosti. Musím povedať, že tie sú veľmi badateľné aj tu.
V prvom rade ide o popisnosť, ktorou sa autor často snažil vyvolať aj dojem a ktorá nás naozaj na niektorých miestach zastaví a donúti premýšľať. Napríklad ja som doteraz celkom nepochopil úlohu oných dvadsiatich prvých viet ani to, prečo sa na ne už naša hrdinka nemohla pýtať, prečo ju mučili. Pritom však vidím, prečo je použitý tak hrubý motív – dojem. Autor sa snaží poukázať na kruté prostredie. Podobne je to i inde – popisy sú samy o sebe až zbytočné, no opäť ide o impresiu. Niekde zas by veta-dve popisov možno pomohli v nejasnosti.
Pri frazeológii poviem len toľko: Úzus ustálených slovných spojení má v jazyku svoju nespornú funkciu (ekonomizácia), nie vždy je preto vhodné sa ho snažiť prekonávať a ak už áno, tak to chce naozaj nielen nápad. Toto napríklad pekne vidno na príklade vety „Je to instinkt, reflex, pud.“ Je len rozvitá, ale akosi príliš intuitívne. Samozrejme, nečaká sa od čitateľa, že si ju rozoberie – toto vrstvenie slov z (len) na prvý pohľad rovnakej významovej vrstvy má kumulačný charakter. No ak sa nad nimi zamyslíme, zreteľne prídeme na to, že to celé akosi nesedí: A1 (rod) –>deducia (druh) –> (indukcia) A2 (rod). (A – (skoro) rovnaký význam; synonymia.)
Stavba viet. Jednak niekde chýbajú čiarky, čo sú chyby, no badateľnejšia je ich prílišná komplikovanosť. Niektoré vety nesú viac odkazov, ktoré sú často veľmi odlišnej dôležitosti, teda dochádza k „vpíjaniu“ úderu, zanikaniu dôrazu a rozpätí myšlienky.
Rovnako sa dosť často opakujú niektoré frázy a slová. Je to možno na zdôraznenie, no je potrebné si uvedomovať, že čitateľ rovnako ako autor myslí – je lepšie poukazovať na odlišnosť než na podobnosť.
No a samotný dej. Ten je plynulý, ako linka, tak ťahaný na pomyselnom špagátiku, až to občas sklame. No na druhej strane je to spôsobené povahou úvodnej expozície, ktorá je fatálna a nejde sa z nej pohnúť veľmi nečakaným spôsobom. Zvlášť ešte ak si k tomu pridáme koncepciu, tak by to nemalo prekvapovať.
V dielku niekto umrie, čo nie je prekvapenie. Smutné však je, že tomu niekomu sa nevenuje dostatočný priestor, preto pre mňa osobne zostal až do konca bábkou – hladkou, bez náznaku vrások príbehu. Je to totiž príbeh o upírke, v ktorom má náš umierajúci len postavenie ďalšej koristi (aj napriek tomu, že sa mu v istom zmysle dostalo iného postavenia). Popri príbehu hedonistickej upírky sa autorovi nepodarilo do poviedky zaangažovať aj smrť inak, ako len prítomnosťou mŕtvoly na scéne. Toto vidno napríklad aj v grafike textu.
Možno tu padne na moju stranu výčitka: Ale veď je tu ešte predchádzajúce dielko, ktorého kontext naozaj toto dotvára. Ja si však myslím, že je alibistické nahliadať pri posudzovaní textu niekam inam než doňho. Áno, Ticho je, no zároveň je to už iná poviedka.
Celkovo toto dielko hodnotím ako podpriemerné.