Když jsem byla malá, maminka mi často hubovala. Vždycky mi z toho bylo do breku, ale nemohla jsem nic dělat. Odmlouvání by znamenalo další křik. Nemám ráda křik, nikdy jsem ho ráda neměla…

Chci vám říct jeden příběh, dřív, než umřu. A já umřu už brzo, cítím to. Známe to všichni – ten pocit, když jsme si něčím opravdu jistí. Ale nechci umřít tady, v klidu a míru, chci umřít v boji, s mečem v ruce a s vítězným pokřikem na rtech…zvláštní tenhle křik mi nikdy nevadil.
Ten příběh je o mé matce. Chci, abyste ho znali, abyste pochopili. Nikdy nic nemyslela zle, jen prostě nedomyslela důsledek.

Meriel se narodila o Slunovratu. V jejich náboženství a kultuře to bylo něco úžasného, byla dcerou bohů. Dostala přízvisko Dítě Slunovratu. Ačkoli vesnice, kde žila, bohatstvím neoplývala, Meriel byla zahrnována všemožným přepychem a úctou. Vždyť byla Dítě slunovratu. Mělo to ovšem i své stinné stránky. Neustále byla obklopena lidmi, kteří se jí dotýkali, aby se jim dostalo požehnání. Nebylo to nic příjemného, a když plakala, křičela a volala mámu, všichni si to vykládali jako znamení bohů, mysleli si, že je prostředníkem, že skrze ni k nim budou bohové promlouvat. Byla sotva ročním dítětem, když ji vzali matce a odnesli do svatyně, kde měla po zbytek života zůstat a mluvit s bohy.
Dítě Slunovratu
Nevím, jak se to tehdy stalo doopravdy, ale povídá se, že bohové uslyšeli křik malého dítěte a vyzvedli ho k sobě. Každopádně byla malá Meriel druhý den pryč. To mi vyprávěla babička. Vyprávěla mi o tom strachu a ztrátě, který prožívala, věděla, že svoji dcerku už nikdy neuvidí.
Co se dělo příštích dvanáct let, jsem se nikdy nedozvěděla. Matka o tom nechtěla mluvit. Vím jen, že přežívala v chatrči v lese. S kým? To nevím, je mi ale jasné, že malý kojenec by nemohl přežít sám.
To, co mi dál vyprávěla bylo vždy dosti zmatené. Víte, matka, co si pamatuji, se chovala divně. Připadala mi roztěkaná, jako by se pořád něčeho bála, neustále se ohlížela. Chm, Dítě Slunovratu, co to s vámi udělá.
Povídala mi o svých příhodách, ale vždycky mi připadalo, že něco zatajuje, že je tu něco, co mi neříká, a nikdy neřekne. Někdy mě to děsilo. Byla mladá, hrozně mladá, říkávala mi elfí princezno. Naučila mě spoustu věcí, ale potom mě opustila. Bez varování, bez rozloučení. Jen jsem se ráno probudila, a nebyla tam. Hledala jsem ji, dlouho, nakonec jsem ji našla…mrtvou.
Co se dělo mezitím, vím z vyprávění.

Odešla, jednoho dne se prostě sbalila a opustila svoji desetiletou dcerku. Nechala ji napospas osudu. Poté putovala po zemi a hledala, až našla…svou smrt. Nikdo by si nepřál zemřít takhle, ona taky ne.
Když bloudila v pustinách, pomátla se. Z hladu, žízně, smutku, nevím, ztratila rozum. Dítě Slunovratu. Zapomněla své jméno a začala si říkat jménem své dcery…Tinwen.
Polomrtvá v pustině narazila na skupinku dobrodruhů. Pokusila se jim ukrást jídlo, měla strašný hlad. Nesvedla to, byli krutí. Snažila se jim vše vysvětlit, aby pochopili, ale oni nechtěli. Hobiti, lidé…ani elfové. Bojovali. Byla slabá, věděla, že nemá šanci uspět, chtěla utéct, spoléhala na pomoc bohů – Vždyť jsem Dítě Slunovratu – Nepomohli, nemohli – hádali se. Nestihla utéct. Blesk ji zasáhl přímo doprostřed čela. Zemřela, zemřela tehdy, když den je nejdelší, o slunovratu.

Našla jsem ji, její mrtvé tělo. Mé jediné přání bylo naposledy s ní promluvit. A tehdy, když jsem u ní klečela a plakala, uslyšela jsem hlas. Nadpozemsky krásný, byla to ona.

„Neplač princezno, počkám na tebe“

Přísahala jsem pomstu. Těm, co to udělali.
Ve snech někdy vídávám matku v bílých šatech, ve kterých vypadá jako bohyně. Čeká na mě, netrpělivě vyhlíží.

„Neboj maminko, já přijdu, už brzo“

Cítím to, nebude čekat dlouho, jen doufám, že zemřu se ctí, ne jako zloděj.
Jsem Dcera Slunovratu!

„Mám tě ráda mami, i přes to všechno, co jsi mi udělala. Když jsi mě opustila, když jsi mi hubovala, když jsi mi lhala. Nemyslím, že tě chápu, ale doufám, že až se znovu sejdeme, pochopím.“