Ticho. Hrobové ticho. Ani lísteček nespadne, ani ptáček nezazpívá, ba ani vánek nezafouká a nezašelestí v lesním porostu. Je ticho. Takové zalknuté, mrtvé ticho a já se bojím pohnout, neboť každý zvuk zní tak tlumeně, jakoby z velké dálky a každý pohyb mě tak bolí! Slyším svoje srdce bít tak nahlas, jako bych měl ucho u kostelního zvonu. Bije tak pomalu…tak pomalu. Divím se, opravdu se divím, že ještě žiji.

Po chvilce se odvážím otevřít oči, ale vzápětí je zase zavřu. Řezavá bolest mi do nich vrývá své drápy a jediné, co je zastaví, jsou stisknutá víčka. Dýchám. Bolí to, ale dýchám. Snažím se rozvzpomenout, co se stalo, ale jediné, co si pamatuji, je vystrašený pohled mého přítele. Plakal bych, ale na to nemám sílu, volal bych, ale hlas mi odumřel v hrdle. Ba ani pohnout se nemohu, tak tedy čekám, ležím na studené mokré zemi a cítím, jak mým tělem proniká chlad. Mé oblečení je vlhké, po těle cítím kapičky rosy, cítím perlení potu, cítím teplo vlastní krve. Už ale nekrvácím. Je to možné? Jak je to možné? Ano, smutním...protože má krev bylo to poslední, co mě zalilo teplem. Teď už jen čekám, mám strach. A všude kolem mě těžkne hrobové ticho.

Najednou po mě něco přeběhne. Cítím na tváři jemné zašimrání, lehké doteky několika nožiček. Pootevřu víčka a kupodivu necítím řezavou bolest, jen silné pálení. Spatřím velkého pavouka, leze mi po nose. Hned se ztratí v jehličí a já jsem zase sám. Trošku zesmutním, že mne opustila jediná společnost. Pokouším se vybavit, co se vlastně stalo, ale vidím jen matné záblesky okolního prostředí a slyším jen tlumené ozvěny nic neříkajících dialogů…

Vzpomínám si na les, byl tak zamlklý a zahalen do rubáše mlhy. Jen špičky stromů vykukovaly z toho mlžného oparu a sedavé ticho, ach to ticho, vnikalo do každého koutu, pronikalo do morku kostí, hryzalo každému do srdce… Vidím matně mého přítele ve zbrani, on a já, byli jsme jak bratři. V každé bitvě jsme tasili a pak bojovali společně jako jedno tělo. Byl vždy tak neohrožený! Teď ho však vidím vystrašeného, jak se u blízkého pahorku nad něčím sklání… Divoce na mě zakřičel: „Dagore! Pojď sem, někoho jsem našel. Elfa. Asi je mrtvej.“

„Nevím, v životě jsem nic takového neviděl. Zavolám radši Agalotha“ odvětil a já jsem mu dal za pravdu, že to bude tím nejlepším řešením, on jistě bude vědět co se tady stalo.

Neurčité záblesky minulosti mne oslepují, mám ledový strach. Mráz mě sevřel do drtivých kleští, v děsivé křeči mi strnuly všechny svaly. Ledové prsty mi sevřely hrdlo a já bych křičel...ach tak bych křičel. Neznámá síla vymrštila mé tělo do oblouku, probudila k životu všechny rány a ty vzplanuly v jednom ohni. Byla mi neskutečná zima a přeci jsem cítil, jako by mi každý kousek těla pálili žhavým železem. Při polknutí jsem ucítil řezavou bolest. Tisíce ostrých jehliček! Chci křičet, ale nejde to. Nutím se, jen hlásku uslyšet v tomhle neskutečném tichu! Ta námaha mne ale vyčerpává a já znovu omdlévám.

Když se podruhé probouzím, zjišťuji, že krev na mém oblečení už zaschla a že moje pohyby jsou těžší. Zkouším pohnout rukou a mám téměř dětinskou radost, když se mi to podaří. Ale ostatní končetiny necítím. Vlastně je ani nevidím, nemohu pohnout hlavou. Vidím jen bohaté koruny stromů, které se ke mně sklání v podivném soucitu. Měly by šumět, pomyslím si, ale přestože se koruny pohybují, les je sevřen v tichu děsivějším než nejukrutnější řev. Zavírám oči, naslouchám, snažím se zachytit sebemenší náznak hluku, ale propadám se do snu, který si nepřeji snít.

Vidím Asgalotha, jak se sklání nad mrtvým tělem, jak pokládá dlaň na jeho chladné čelo. Asgaloth…kolikrát nám pomohl? Jak dlouho je s námi? Kdy se k nám přidal tento chodec si už nevzpomínám…ale jedno vím jistě. Bez něho by jsme už oba byli mrtvý. To jemu dlužíme za své životy…několikrát. Jeho umění magie a mistrné vládnutí meče spolu s vychytralou výřečností nám nejednou zachránilo holý krk. Teď klečí nad mrtvým elfem a ve tváři má zvláštní neklid. Ruce mu září studenou namodralou barvou a Asgaloth zavírá oči… Zkrze jeho ruce začala proudit čirá magie a já jen nechápavě stál a koukal, jak někdo vůbec dokáže ovládat tento strašlivý živel, ale Asgaloth to uměl bravurně. Přemýšlí, vraští obočí, po tváři mu stéká kapička potu. Čekám stejně jako můj druh po mé pravici, oba víme, že nesmíme Asgalotha rušit při jeho kouzlení. Je to pro nás tak nepochopitelné, že oba cítíme strašlivé napětí. Nejistota každou vteřinou narůstá a já stále na něco čekám. Takhle dlouho Asgaloth nikdy nekouzlil. Je zpocený námahou a rudý ve tváři a já se nervózně podívám na svého přítele. Oplatí mi pohled; strach mi brání v pohybu, čekám a dívám se na Asgalotha. S hrůzou, obdivem a s jakousi strašlivou předtuchou. Ve vzduchu zavíří tisíce střípků a začínají se skládat v obraz z mé minulosti, na který si však nepamatuji.

Každý nový střípek minulosti zapadá na své místo, ale nepřináší mi úlevu, jen zvláštní bolest. Natolik zvláštní, že se až divím, že ji mohu snést. A kolem mne je takové ticho! Ne, tohle není normální les. Neslyším žádné šustění listí, zvuky lesních zvířat, ani lehký vánek, co by mi pohladil tvář. Pokusím se pohnout hlavou a ona mě konečně poslechne, pootočím jí doleva a vidím, že ležím na mechovém porostu, je téměř černý zaschlou krví. Krev je ale všude, na listech, na stromech, na obloze. Že bych opravdu umíral? Ne! Teď ne! Potřebuji si vzpomenout, co se stalo, potřebuji, aby se obraz složil, zavřu tedy oči a pokouším se usnout a najednou už necítím bolest, opravdu žádnou bolest. Jako bych opustil své tělo, jako bych mu přestal vládnout! Jediné co mě poslouchá, je má hlava. Cítím, jak se čas krátí. Vzpomínej, rozkazuji si. Vzpomínej!

Asgaloth klečel nad mrtvým elfem a byl od hlavy až k patě propocený, ve tváři měl soustředěnou a vážnou grimasu, já jen vyčkával. Upínal jsem na něj celou svou pozornost a silně se soustředil v bláhové naději, že mu tím pomůžu. Přítel vedle mne se ani nepohnul, pravděpodobně byl také ohromený tím, co vidí. Najednou se Asgalothova tvář změnila, otevřel oči a podíval se na nás… Nastala chvilka, kdy se zastavil čas, hleděli jsme mu do tváře a jeho oči byly plné hrůzy a děsu. Tvář se mu změnila a už to nebyl on. Odtrhl ruku od elfa a sesunul se na zem. Oči měl otevřené a plálo z nich šílenství, křečovitě se svíjel na zemi, jako by ho mučili, leč nevydal ze sebe ani hlásku. Já oněměl hrůzou a přítel vedle mne také. S děsem jsme se dívali , jak se Asgaloth svíjí na zemi. V zoufalství na nás hleděl, toužil něco říct, ale nezmohl se na jediné slovo. Potom odpadl. Najednou ležel na zemi a z očí mu tekla krev, celé proudy. zamračil jsem se a najednou si uvědomil, co nám to chtěl naznačit. Vůbec nekoukal na nás, ale za nás!Vidím vystrašený pohled mrtvého Asgalotha, jak se mi dívá za rameno, a já se otočím. Stála tam ona, kolem jejích hedvábných rukou svítila bílá aura a já znehybněl. Můj přítel ve zbrani se sesul během zlomku vteřiny a pak dlouho křičel na zemi. Opravdu si nevzpomínám, zda stačil tasit meč, slyším jen jeho bezmocný křik. Najednou jsem proti ní stál sám. Kolem nás vychládaly tři mrtvoly..

Zalilo mne horko a pot, vybavil jsem si další scénku a najednou se rozpomínám. Zůstal jsem tam stát a čekal, až všichni mí přátelé zemřou rukou té ženy. Čekal a nezmohl se na nic, s děsem a hrůzou jsem viděl jak můj přítel umírá bolestnou smrtí. Trvala dlouho, tak dlouho. Zavřu oči a cítím, jak mi slzy stékají po tváři. Uvědomím si, co se stalo, ale to už je pozdě, najednou slyším onen hlas. Je tak krásný a líbezný, jako jarní šelest v lučním kvítí, jako jemný dotek jarního vánku na nahém těle, ten hlas na mne promlouvá a já vím že, za tím krásným zevnějškem čeká smrt, leč toužebně poslouchám její slova. Její slova byla prostá a leč záhadná.

„Kráčím sama temnými hvozdy,“ řekla, ale to už bylo pozdě. Tázal jsem se kdo je a co se stalo...poklekla ke mně a uchopila mojí hlavu do svých rukou… Její ruce, tak čisté, bílé, hedvábné, ten dotyk byl nezapomenutelný, jako by se mě dotkly křídla samotného anděla, a já jen zavřel oči a poslouchal…

„Hlupáčku můj…čekáš tady na smrt a vůbec si nepamatuješ co se stalo, usilovně jsi se snažil vzpomenout, ale chybí ti poslední článek, vím to. Bylo by to krásné dopřát ti klidnou smrt, s vědomím co se tady odehrálo, ale já se tak ráda koukám na to, jak umíráš. A až to budeš mít nadosah, až zbyde jen krůček k tomu, aby sis vzpomněl, v ten okamžik se o tebe postarám..."

Je ticho…

Poděkování: Patří zejména Lyrii. Děkuji jí za to, s jakou obětavostí a zápalem se pustila do nekonečného závodu oprav a korektury mého díla. Ano, byl to nelehký úkol, ale dílko samotné dokázala vyšperkovat tak, jak já bych nikdy nedokázal. Tímto jí děkuji.

Poznámka autora: V brzké době hodlám napsat další Hřbitovní povídečky navazující na tuto novelu Ticho, snad mi to vydrží…

anarion