„Máš návštěvu, sestro Agáto.“

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Matku představenou. Stála mezi dveřmi mé ubohé cely a tvářila se přísně. Její asketické rysy, chladné pronikavé oči a dlouhý ostrý nos ji činily nepřístupnější víc, než ve skutečnosti byla. Vděčila jsem jí za mnohé a ne vždy jsem byla takovou, jakou ze mě chtěla mít. Skrývala mě, přesvědčovala, abych svou duši odevzdala Bohu, ale třebaže by to nikdy neřekla, věděla jsem, že si nepřeje nic jiného, než abych opustila klášter a už nikdy se nevrátila. Možná, že právě dnes se její přání vyplní. Pokud o mně Matka představená s nikým nemluvila, potom nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo netušil, že stále ještě žiji. Až nyní…

„Kdo je to?“ zeptala jsem se klidně, třebaže mi srdce bolestivě tlouklo do žeber.

„Nějaký muž. Říká, že je tvůj bratr Leark.“

Přikývla jsem. Nemám bratra, nikdy jsem neměla, ale co na tom záleží? Pokud mě onen muž našel, je jedno, jak si říká. Pokud si dal tu práci mě vypátrat, nebude mu činit větší potíže mě přinutit opustit nejen tento klášter, ale i tento svět. Jsem ale připravená? Ještě včera bych řekla, že ano. Ale změnilo se něco od včerejška? Vždyť se tu nic neděje, klášter má svůj pevný řád, modlitby, práce, jídlo v refektáři, modlitby, práce, jídlo, modlitby, práce, modlitby, práce… V tom řádu je cosi uklidňujícího, i když byly doby, kdy jsem tu jednotvárnost, tu předvídatelnost nenáviděla. Bouřila jsem se, protestovala, odmítala se přizpůsobit, utíkala a zase se vracela, ale to období trvalo opravdu krátce. Stačilo jen pohlédnout na své tělo…

Sevřela jsem v dlani drobný železný křížek – mou jedinou zbraň, mou jedinou ochranu. Ach, kdysi jsem mívala mnohem méně – svou nenávist, instinkty, obratné ruce, pružné tělo, krásu, obdiv a vděčnost svých takzvaných přátel. To všechno už bylo dávno pryč.

„Jsi v pořádku, mé dítě?“

„Ano,“ usmála jsem se spíše tomu oslovení, než abych se snažila Matku uklidnit. Už dávno jsem nebyla dítě, myslím, že jsem jím ani nikdy nebyla. Má nejranější vzpomínka patřila mé malé buclaté ručce sevřené v drsné dlani nevlastního otce, který mě za pár stříbrňáků prodal muži, který měl o dětech velice zvláštní představy. Záhy jsem je měla okusit na vlastní kůži. Kolik mi bylo? Ach, co já vím, na takové věci člověk není nikdy dost starý. Byla jsem u něj pár měsíců, nastrojená jako panenka v krajkách. A pak jsem musela pryč, mé místo zaujalo uplakané děvčátko, v kterém jsem viděla sebe samotnou.

„Mám tě doprovodit?“

„Ne.“

Znovu jsem se usmála, pět let v klášteře mě naučilo pokoře. Hodiny na kolenou v prochladlé katedrále, žádná bližší přátelství, myšlenky upnuté k Bohu. Než jsem se tady ocitla, nevěděla jsem o něm nic jiného než to, že je zatracenej parchant, na kterého nemá cenu se spoléhat. Kamkoli jsem byla prodána, tam nikdy nebyl. V žádném tom temném sklepení, kde mě ukrýval nejeden tlustý obchodník, v žádné šlechtické posteli, kde si mě půjčovali jako nějakou věc. A už vůbec nebyl v mém srdci, protože v té temnotě plné hnusu by musel zvracet. Nepostrádala jsem ho stejně, jako on nepostrádal mě. Byla jsem mu lhostejná, jinak by mě zastavil, když…

…když jsem poprvé použila ten nůž. Nevím, kdy to bylo, pamatuji si jen ten pocit, snad vytržení, to, jak jsem bodala, jako šílená, oběma rukama, nápřah, švih, měkké proseknutí kůže a pak, když jsem se strefila mezi žebra rovnou do srdce… Ze začátku mi to moc nešlo, dokonce se stalo, že jsem nůž zlomila o nějakou kost, ale postupem času jsem byla dokonalý stroj. Zbili mě, samozřejmě. Několik dní jsem se nemohla ani hnout, ale jen co jsem se s obtížemi postavila, znovu mě prodali. A já se odvděčila další obětí. Ale byla jsem příliš žádané zboží. Ještě nějaký čas mě ukrývali, ještě nějaký čas jsem jim vydělávala docela slušné peníze, ale pak toho se mnou měli dost. Bylo to kruté peklo. I když ani peklo by nemohlo být tak kruté.

Po poslední „akci“, hned poté, co jsem ponořila svou dýku do srdce jednoho… eh, ani nevím, jak se jmenoval, se všechno zhroutilo. Byl tam ten kluk, stál ve dveřích, vyděšený, zmatený, s očima zírajícíma do mých. Chtěla jsem ho zabít, ale nemohla jsem. Byl sotva o rok starší než já. Tak jsem ho jenom udeřila, upadl hlavou na pelest a omdlel. Utekla jsem, ale chytili mě. Ten mrtvý měl přátele, kteří mě dali zavřít do vězení pro ten nejhorší odpad světa. Nechci vzpomínat, co se tam dělo, nechci vzpomínat, kolikrát jsem musela být hodná na dozorce, aby mne konečně nechal „zemřít“. Když mě propašoval v káře s mrtvolami za město, prchla jsem do hor, kde jsem žila sama jen se svou touhou po pomstě. Živila jsem ji v sobě, pěstovala ji jako obludnou rostlinu. A Bůh si seděl na svých nebesích a díval se. Bál se mě? Já jeho dávno ne.

„Týno?“

Trhla jsem s sebou a znovu se usmála. Poslední dobou se nějak ztrácím ve vzpomínkách. Zvláštní, jak přesně se mi vybavují, do jakých podrobností. Matka představená mi řekla Týno. Už dlouho mě tak nikdo neoslovil, celou věčnost. Vždycky jsem byla buď Lucy nebo Kiky nebo Taková hezoučká holčička… Vyrostla jsem z ní dřív, než bych chtěla, zabila jsem ji v sobě dřív, než to stačili udělat ti druzí.

Když jsem se seznámila s Jeanem a jeho tlupou zlodějů, byla jsem na jedné ze svých pomstychtivých výprav. Vybrala jsem si dům bývalého „strýčka“, který jsem znala jako vlastní dlaň. Bývala jsem tam přece jako doma! Pamatovala jsem si, kde je sklep a kde kuchyně pro služebnictvo. Věděla jsem, kde je ložnice, z níž mě brzy vyhnala jeho mladá žena, zároveň jsem věděla, že nad postelí pod vyplétaným gobelínem je ve zdi vybouraný otvor a v něm truhlička se šperky. Někteří lidé jsou – co se týče ukrývání svých pokladů – tak neoriginální! Jeden by řekl, že jsou přesvědčeni, že ostatní nic takového nenapadne.

Jeana napadlo. Potkali jsme se v té ložnici, jejíž zdi kdysi pohltily mé výkřiky a uschovaly je v sobě jako poklad, po kterém jsem nyní šla. Stáli jsme s Jeanem proti sobě, jeho dva přátelé po straně. Sledovali mě s podezřením a noži v dlaních. Jean mi dokonce svůj nůž přitlačil k srdci. Bála jsem se, ale ne smrti. Bála jsem se, že nebudu moct „strýčka“ okrást a způsobit mu tak bolest, jakou kdysi způsobil on mně. Jean se také třásl, viděla jsem na něm, že mě chce zabít, že po tom touží. Nakonec jsme se přece jen dohodli. Já získala smaragdový náhrdelník, o němž se říkalo, že svému majiteli nosí samé štěstí, a oni ten zbytek. Podruhé jsme se potkali nad truhličkou soudce Urqee, který měl rád, když mi mohl zaplést copy a namalovat tváře barvičkami své ženy. Když mi Jean místo spravedlivého vydání truhličky navrhl, abych s nimi zůstala, souhlasila jsem. Neměla jsem nikoho a pomalu mě zmáhalo být na všechno sama. Pořád ve střehu, pořád napnutá a připravená kdykoli utéct, kdyby mě náhodou někdo poznal. Potřebovala jsem ochránce. Zdálo se, že jsem je našla.

Jean byl… prostě dokonalý. Nikdo neměl lepší informace, nikdo neměl tak šikovné, obratné prsty. Dokázal se dostat kamkoli, žádný zámek, na který se zaměřil, si nemohl být jistý, že zůstane nepokořen. Obdivovala jsem ho, to nemohu popřít. Jeho přítel Rob byl prostě… Rob. Mlčenlivý samorost, který řešil obtížné situace tím, že potížistu umlčel. Většinou navždy. Ale vždycky dokázal sehnat skvělý tip společně s mapou sídla, kde se nacházely ty nejlepší šperky. Jeho pravým opakem byl Mark, hubený muž schopný prolézt tím nejmenší oknem v nejvyšší věži, který se zároveň staral o odbyt naší kořisti. Nikdo neznal víc překupníků než on. Nikdo nedokázal na první pohled rozlišit diamant od skla. Společně tvořili sehranou trojici, nechápala jsem, proč přibrali do družiny ještě mne.

„Sestro Agáto. Mám toho muže poslat pryč?“

Probrala jsem se ze vzpomínek a pohlédla na matku. Tvářila se netrpělivě, jako by už mého váhání měla vážně dost. Pak její tvář zvlídněla, protože si včas uvědomila, že na mé pomoci závisí přežití kláštera. Měla jsem dost z dob, kdy jsem se mstila jako šílená svým zákazníkům, a ještě něco navíc z dob, kdy jsem byla součástí dobře vymyšleného hrůzného plánu, který měl jediný cíl – zničit mne. Všechno jsem měla pečlivě ukryté na několika různých místech, přesně jsem věděla, kam jsem co zakopala. V tomhle jsem byla opatrná, v jiných věcech už nikoli. Až tady mi došlo, jak snadno jsem se dala nachytat, jak hloupá ve skutečnosti jsem. Za trochu toho pocitu bezpečí, za fakt, že jsem mohla s někým být, aniž bych za to musela tvrdě zaplatit, jsem udělala největší hloupost svého života. Uvěřila jsem, že mohu být šťastná. Já! K smíchu!

„Není třeba, Matko představená, promluvím s ním.“

Ztěžka jsem se zvedla, několikrát přelomená noha mi špatně srostla. Památka na Jeana, památka na den, kdy jsme se dostali do domu dávno zesnulého soudního zapisovatele, který – jaká náhoda! – zemřel mojí dětskou rukou. Co tu chceme, ptala jsem se tehdy Jeana. Je v tom domě něco důležitého? Vždyť je to opuštěný dům, zpustlý, je vidět, že v něm už dlouho nikdo nebydlí. Mlčel, bylo to zvláštní, vždycky jsme akci plánovali dopředu, o téhle se však ani slovem nezmínil. Rob i Mark se tvářili zasmušile, měla jsem za to, že ani jim se tenhle starý dům nepozdává. Co v něm mohlo být za poklady? Ale věřila jsem Jeanovi, kolikrát nás zavedl do míst, kde bychom neočekávali ani dřevěnou lžíci a ono ejhle, pod podlahou se skrýval džbán plný stříbrňáků! Je tedy možné, že i tady?

Co tu chceme? ptal se. Znělo to jízlivě, zle, začínala jsem mít divný pocit, že všechno je nějak špatně. Tenhle dům, studená ložnice, do níž mne vyvlekl po úzkém schodišti, ta postel, v níž jsem ubodala…

Vyšla jsem ze své cely a ocitla se v měkké záři odpoledního slunce. Vpadalo mezi arkádové sloupy křížové chodby a jeho paprsky na chladné dlažbě kreslily zvláštní obrazy. Nespěchala jsem, šourala jsem se těmi stíny, jako by to mělo být naposled. Cítila jsem, že je. Nechtělo se mi zemřít, ještě ne, den byl tak krásný, klášterem zněl vznešený chorál… In aeternitate Dei vigere, in veritate Dei lucere, in bonitate Dei gaudare... Nastavila jsem slunci tvář, cítila jsem, jak mě svými paprsky konejšivě hladí. Bylo to tak příjemné.

Poznala jsem ho okamžitě. Sice trochu zestárl, ale pořád to byl on. Ani těch pět let, co jsem ho neviděla, na něm nezanechalo výraznějších stop, to jen na mně. A nebyla to jenom zpřelámaná noha a žebra, ani nakrátko ostříhané vlasy skrývající se pod plachetkou, ani ten černý hábit, který mě odděloval od života předtím. Najednou jsem se cítila slabší, unavenější, sehnutější. Viděla jsem to i v jeho očích, pohrdal mnou. Jen s námahou jsem zvedla bradu a pohlédla mu do očí.

„Jeane…“

…Co tu chceme, ptala jsem se. Vybavil se mi ten den, kdy jsem zírala na tu zpráchnivělou postel, jejíž slamník byl poznamenán hnědými stopami dávno zaschlé krve… Pamatovala jsem si, jak jsem vrazila nůž do toho strašného chlapa, který mě krom jiného surově bil tenkou rákoskou. Když usnul, udělala jsem to. Dokonce i teď jsem v prstech cítila děsivé chvění, když jsem si připomněla, jak těžko se mi do něj vrážel nůž. A ten kluk se na to díval. Zmateně jsem se ohlédla po Jeanovi. Byl bledý, bezkrevné rty tisknul k sobě. Zachvěla jsem se.

Ty?

Místo odpovědi mě udeřil. Bylo to tak nečekané, že jsem se zapotácela a přepadla přes ten odporný kus nábytku, který byl tolikrát svědkem mého utrpení, a bolestivě se uhodila do hlavy. Po spánku mi stékal pramínek teplé krve a vpíjel se mi do vlasů. Jean mě za ně zvedl a pak vyvlekl na schodiště. To kvůli tobě, říkal tak klidně, jako by to vykládal dítěti, to kvůli tobě je ze mě to, co jsem. Zabilas mi tátu, víš to? Nechalas mě, abych přežil, jak umím. Přišel jsem o domov, musel jsem se naučit krást… A za to tě nyní zabiju. A shodil mě z těch kamenných schodů, jako bych byla nějaká nepotřebná věc.

Probrala jsem se až tady v klášteře. Později jsem se dověděla, že mě Matka představená našla za městem v kaluži krve. Nevěděla, jak jsem se tam ocitla, myslela, že mě někdo přepadl. Já to ale věděla. Museli být přesvědčeni, že jsem mrtvá, proto se mě rychle zbavili. Mark mě vyhodil jako mršinu tam, kam obvykle své oběti házel. Zvláštní bylo, že mi nedal ránu z milosti, častokrát jsem byla svědkem, že tuto poslední službu málokomu odepřel. Opravdu si myslel, že jsem mrtvá? Nebo mi dal jakousi podivnou šanci? A proč? Aby mne Jean znovu našel?

„Našel jsi mě,“ řekla jsem proto tiše a v duchu si blahopřála, že se mi nechvěje hlas.

„Nebylo to lehké,“ připustil a pak jediným pohledem přelétl klášterní dvůr. Byl prázdný; všechny jeptišky byly buď u nemocných nebo v oratoři, odkud stále zněly vznešené chorály.

„Jak..?“

Místo odpovědi sáhl do kapsy a chvilku pobaveně sledoval můj bledý obličej. Pak ke mně natáhl ruku, v níž se třpytil smaragdový náhrdelník. Část lupu, která mně připadla v den, kdy jsme se potkali, a kterou jsem měla kromě jiných uschovanou ve skrýši, o níž jsem věděla jen já. Náhrdelník přinášející svému majiteli štěstí. Ten samý, který jsem před časem dala Matce představené, jen tak, z vděčnosti. A ona ho prodala, aby klášter mohl žít. Takže takhle jsem na sebe upozornila. Pro Jeana nebylo vůbec těžké vypátrat, kdo ten náhrdelník prodával, měl spoustu kontaktů… A zcela správně si vyvodil, že kde byl náhrdelník, tak tam poblíž budu i já.

„Půjdeme se projít?“ navrhl mi klidným, snad až vstřícným, konejšivým hlasem.

Pohlédla jsem na nebe plné bílých mraků, skrz něž prosvítalo slunce, a pak do prázdného dvora, kterým zněl lahodný zpěv jeptišek. … demones fugo, nebulo spargo… Zvedl se slabý vítr a přinesl s sebou opojnou vůni pivoněk a růží. Tak teple se mi otřel o tvář, tak teple, až se mi sevřelo srdce.

„Musím?“

„No tak, Týno…“

Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Den byl opravdu příliš krásný.

„Sestro Agáto! Týno!

Matka představená vyšla před klášterní bránu a zmateně se rozhlédla kolem. Už to byly skoro tři hodiny, kdy sestra opustila svou celu, a ještě se nevrátila. Byl čas na večerní modlitby, byl čas uložit sirotky ke spánku, byl čas vyplet záhony podél křížové cesty. Kde jen může být? Přece by je jen tak neopustila? Po tom všem, co se jí přihodilo a co pro ni klášter udělal.

Vydala se tedy po široké prašné cestě, která se stáčela do lesa, a co chvíli si na hlavě upravila plachetku. Takové horko, pomyslela si, a rozhlížela se kolem dokola.

„Týno! Týno!“

Ležela v trávě, jako by jen odpočívala. Nádherné oči měla upřené do nebe, na rtech měkký, nevinný úsměv, jaký u ní nikdy neviděla. Černý hábit a plachetka byly pečlivě složené hned vedle její hlavy, jako by vrah měl problémy zabít svatou ženu. A ona byla svatá, i když měla tak nešťastný život. Bez její pomoci by klášter dávno přestal existovat, byl by prodán jako spousta jiných. A nyní je mrtvá. Ne jako v den, kdy ji našla, když se vracela z města a naložila ji na svůj vůz plný nakoupených potravin. To byla jen na pokraji smrti. Nyní však její křehké hrdlo hyzdila hluboká rána.

Matka poklekla vedle jejího těla a pak Týnu něžně pohladila po sepjatých prstech. Svírala v nich podivně známý smaragdový náhrdelník.

In aeternitate Dei vigere, in veritate Dei lucere, in bonitate Dei gaudare… = Ve věčnosti Boží prospívat, v pravdě Boží se skvít, v dobrotě Boží se radovat…

Demones fugo, nebulo spargo = Démony zaháním, mraky rozptyluji