Bojovník
| Autor: | Tuvy |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Bojovník
„Jdu po louce, je celá zasypaná spadaným listím. Nikde není žádný strom a v dáli šumí asi moře. Šedá mračna se pomalu pohybují po obloze a fouká studený štiplavý vítr. Převrací listy. Ve vzduchu jsou jemné kapičky vody, které studí na tváři a rukách. Havrani ostře krákají, když cupují všude okolo mrtvá těla. Z některých lehce spoutá pára. Kráčím krajinou sám, občas vyplaším některého z hodovníků a on pak s křikem popolétne.
Mám pocit, že kráčím v kruhu. Nevím vlastně, kam jdu, jestli hledám nepřátele, nebo přátele. Nikdo tady není, nikdo je nepohřbí.
Pomalu mi dochází síly, blíží se zima. Sedám si na jednoho z mrtvých a mé brnění mě studí. Jeden z havranů přistál vedle mě na noze mrtvého a začal hodovat. Mohl bych ho zabít jedinou ranou meče, ale – proč bojovat?
Chtěl bych najít dveře pryč z toho všeho. Chtěl bych mít klid. Opravdu bych chtěl.
Ale to přece nejde! Přece se nevzdám. Ještě je koho zabít, je co dobíjet. Ještě jsem nenašel bělostnou volavku.“
Bojovník vstal, kapičky vody mu stekly po brnění a z kovu trochu smyly stopy krve. Pohlédl na svůj meč a rukou z něj setřel vodu. Ze země zvedl svou helmu a nasadil si ji. Potom zvedl hlavu a s povzdechem se vydal k obzoru.
Byla noc. Bílý sníh už zakryl zem. Pod několika stromy plápolal malý ohýnek a u něj seděl Bojovník. Hleděl na obrovský zářící měsíční kotouč a meč měl vedle sebe.
Vzpomínal na bělostnou volavku, jak ji potkal. V té době byly bitvy daleko jednodušší, neřešil, koho zrovna poráží, neřešil proč bojovat. Chtěl vítězit. Pak jednoho dne sešel k řece, kde již byl mnohokrát.
Stála tam bělostná volavka a lovila ryby. Úplně ho uchvátila, sedl si na břeh a sledoval ji. Úplně zapomněl na boj a přemýšlel o lovu ryb, klidném vysedávání na břehu a pozorování plynoucí vody.
Často pak chodil dolů k řece a bojoval, jen když musel. Povídal si denně s bělostnou volavkou a ona se ho postupně přestala bát a přišla klidně až k němu a poslouchala jeho vyprávění. On si zase užíval chvíle klidu s ní, kochal se pohledem na její bílé peří a vždy byl unesený technikou jejího lovu. Byl v tom boj, ale o to víc ho to lákalo, že takový druh boje neznal.
Pak postupně začali přicházet další a další lidé k řece a bojovat mezi sebou a s Bojovníkem a volavka odletěla.
Od té doby ji viděl několikrát, vždy k němu bez obav přišla a nechala se pohladit po hlavě. Vždy ale přišel někdo kdo chtěl s Bojovníkem bojovat a volavka zase odlétla.
Povzdechl si.
Tak rád by se stal také volavkou, našel by ji a zůstal, v klidu lovil ryby. Tak jako to bylo u řeky.
První paprsky studeného jarního slunce konečně prokličkovaly až k obličeji spícího muže. Jeho tvář nevypadala nijak staře, ale už nesla několik vrásek a pár jizev. Měl nakrátko ostříhané vlasy a vousy narostlé za pár dnů. Jeho tvář byla ve spánku pokojná. Muž ležel přikrytý jednoduchou hnědou dekou a hlavu měl uloženou na velkém polštáři z mechu. Z pod přikrývky vykukovala špička kovového meče. U nejbližšího stromu ležely složené jeho věci; postroj na koně, sedlo, brašny a v mastném plátně zabalené pláty brnění. Helma posazená navrchu na hrušce sedla vypadala, jako by dohlížela na klid spícího. U stromu byl přivázaný kůň, deku přehozenou přes hřbet a s hlavou svěšenou tiše oddychoval. Oba spali.
Netrvalo dlouho a sluneční paprsky Bojovníka probudily. Ještě než otevřel oči, pevně sevřel meč a jeho špička se lehce pohnula. Druhý si toho ale nevšiml, ani kůň nedal najevo, že by se něco změnilo. Bojovník přemýšlel. Věděl, že Druhý je vedle něj, že jen čeká, až se on vzbudí a pak se ho pokusí zabít. Nevěděl, kdo je Druhým. Nechtěl nic riskovat, takže dál dělal, že spí a nepodíval se na něj. Slyšel ho lehce dýchat a věděl, že má meč, protože s ním občas z nudy rýpnul do mechu. Dokonce po chvíli poslouchání získal i celkem přesnou představu, kde a jak daleko Druhý je. Mohl bodnout, mohl zaútočit. Mohl, ale váhal.
Byl si jistý, že plán by mu vyšel bez problémů, ale váhal. Nevěděl, proč bojovat, k čemu by to vlastně mělo vést. Když zabije tohoto, bude tu zítra jiný, možná dva jiní a když zabije i ty, opět to ničemu nepomůže. Vždy, když někoho porazí, najde se někdo jiný. Vždycky.
Přemýšlel o smyslu veškerého svého boje. Vždycky bojoval, vždy vyhrával a vždy ho to bavilo. Nic jiného neuměl, byl Bojovník. Ale teď toužil po klidu, toužil po tom, aby ho už nikdo neobtěžoval bojem, aby mohl pozorovat proud vody a lovit ryby.
Pustil meč a prudce se posadil. Mladého bojovníka očividně překvapil. Chvíle, kterou na sebe oba mlčky hleděli se zdála jako věčnost. Pak si konečně Druhý uvědomil, že přesně na toto čekal a bodl. Meč zajel Bojovníkovi přímo do obnažené hrudi. Lehce studil, ale krev, kterou se rána zaplnila ho ihned ohřála. Bojovník se lehce zachvěl a pohlédl do tváře Druhého. Mladý bojovník, který byl na druhém konci meče, vypadal skoro vyděšeně. Měl dlouhé vlnité vlasy a knírek s bradkou.
„Daleko to nedotáhne,“ pomyslel si Bojovník. „Ani teď si nevěří, a to už se mu to povedlo.“
A opravdu, výraz v očích mladého bojovníka byl úplně prázdný. Jako by stále nevěřil, že je to jeho meč v Bojovníkově hrudi.
Pak Druhý vytáhl meč z rány a prudce vstal. Nadechl se a ještě jednou se podíval na Bojovníka. Seděl pořád na zemi a z rány mu lehce vytékala krev. Druhý se otočil a beze slova odkráčel.
Bojovník si pomalu zase lehl a jen lehce dýchal. Byl spokojený a snažil se udržet klid.
„Jediný způsob, jak vyhrát boj je odmítnout bojovat. Kde jsem to jen slyšel?“ pomyslel si Bojovník. Koukal se do listí stromů a sledoval pomalu vycházející slunce.
Jeho vědomí pomalu popraskalo na střípky, které jeden po druhém odpadávaly do nicoty. Jako dílky skládačky mu mizely s ubíhajícím dnem. Kůň poznal, že ho nikdo neodváže a tak překousal provaz, kterým byl přivázaný, a odešel. S přicházejícím večerem slunečních paprsků ubývalo spolu se střípky Bojovníkova vědomí.
Už mu zbýval jen obraz bělostné volavky složený z posledních několika střípků, které si ještě udržel. Stejně tak zmizela i většina slunečních paprsků.
Pomalu ale jistě ztrácel Bojovník i ony poslední střípky vědomí a slunce se už úplně schovalo za hradbu kmenů, když se na mýtině ozval tichý tlukot křídel. Bílý pták se plynule snesl k tělu Bojovníka. Se smutným výrazem v očích do něj šťouchl černým zobákem. Volavka si lehla k Bojovníkovi a hlavu si složila na jeho hruď. Její peří na palouku v lese bělostně zářilo.
Pak i poslední střípek zmizel do tmy.
Bojovník otevřel oči. Byl v listnatém lese, hustá studená mlha kolem něj odkrývala siluetu jeho koně opodál. Bylo naprosté ticho. Ptáci nezpívali, žádní tu nebyli. Listí nešumělo ve větru, protože bylo bezvětří. Celá krajina byla jaksi nereálná, snová.
Posadil se. Byl slabý, unavený jako nikdy. Sotva se udržel v sedě a rozhlížel se po okolí. Otřásl se, přestože mu zima nebyla. Uvědomil si, že vlastně vůbec teplotu necítí.
Chvíli zhluboka dýchal a sbíral síly, potom se za pomoci nejbližšího stromu začal zvedat na nohy. Kůň udělal dva kroky k němu. Jakoby se vynořil z mlhy a Bojovník uviděl jeho oči. Byly smutné jako vždycky, ale tentokrát zahlédl někde hluboko jakousi myšlenku, jakoby mládí, které Kůň dávno ztratil.
Bojovník cítil, jak se mu pomalu vrací síly, přesto trvalo dlouho, než se dokázal vyšplhat Koni do sedla. Chvíli tak zadýchaný seděl a přemýšlel, kde vlastně je. Ať už byl kdekoli, nechtěl tam být, nelíbilo se mu tam. Věděl, kde chce být; chvíli ještě přemýšlel a pak se rozjel.
Byl zase na cestě!
Jak se vzdaloval od místa, kde se probudil, uvědomoval si to víc a víc. Ten pocit ho naplňoval štěstím. Zase na cestě!
Jestli v životě dělal něco radši než boj, bylo to cestování. Pocit z cestování nedokázal popsat. Byl sice rozporuplný, ale krásný. Vždy sice něco opouštěl, něco nechával za sebou, ale vždy také směřoval do nových končin. Do neobjevených krajů, tak zajímavých, tak překvapivých. Tak lákavých.
Vyjel z mlhy a les prozářily paprsky dopoledního slunce. Pobídl Koně a ten bez zaváhání zrychlil. Samotný pohyb na cestě mu dělal radost.
„Když jsi v pohybu, nemohou tě chytit,“ pověděl mu kdysi jeden starý mistr.
Tady ho ale nikdo nechytal. Zpomalil koně a užíval si jízdy. Věděl, že je poslední. Nejel objevovat nové končiny, dobíjet nové kraje.
Tentokrát se vracel. Vracel se tam, kde mu v životě bylo nejlépe. Tam, kde chtěl zůstat už napořád.
Krajina přešla z lesa v prosluněné louky a Bojovník dál spokojeně jel. Už necítil slabost ani únavu. Zato cítil svěží vzduch a vůni čerstvé trávy pod kopyty Koně. Zastavil ho a seskočil na prosluněnou louku. Když se otočil, viděl v dálce les v mlze, ze kterého odjel. Něco ho drželo, táhlo zpátky k lesu.
Pochopil.
Les nechal za sebou, ale mnoho z něj si ještě vezl s sebou. Rozhlédl se po planinách táhnoucích se do dáli. Začal si sundávat své brnění. Plát po plátu odkládal kov do svěží trávy a stával se tak lehčí a lehčí. Přesto cítil, že stále zůstává Bojovníkem.
Pak se vydal dál. Opět nasedl na koně a rozjel se s radostí nad nově nabytou lehkostí. Jel snad několik hodin, než dojel k potůčku, přesto se vůbec necítil vyčerpaný. Zastavil a rozhlédl se, kousek od místa, kde stál, vytvářel potůček malý vodopád. Bojovník seskočil, aby nechal Koně odpočinout. Sám se chtěl občerstvit ve vodě. Lehce se opláchl a roztáhl se na trávě na břehu. Kůň se napil a hleděl na něj, vypadal lehce průhledně. Bojovník jako by slyšel: „Musíme jet dál, čeká nás ještě dlouhá cesta.“
Když se ale zvedl a chtěl opět nasednout na svého koně, cítil se zase těžší. Kůň na něj navíc koukal, jako by něco nebylo v pořádku. Bojovník se rozhlédl, bylo odpoledne, ale už nebylo tak jasno. Vzduch už také nevoněl tak svěže. Na obloze bylo několik obláčků.
Bojovník netušil, co je špatně. Stál, koukal se střídavě na Koně, oblohu a okolí. Po chvíli se posadil na břeh a hleděl do vody. Seděl na břehu a přemýšlel, proč podle Koně nemůže jet dál. Nic ho nenapadalo. Vzal meč a rýpal s ním do vody.
Najednou viděl na hladině svůj obraz a došlo mu to. Těžko se poté loučil s mečem, ale nezabralo mu to víc jak pár úderů srdce. Opatrně ho se zbývající nostalgií položil na dno potůčku pod vodopád. Potom zase nasedl a rozjel se dál.
K večeru dojel ke svému cíli. Ke snovému údolí s řekou. Tak klidnému, jak si pamatoval. Rozhlédl se a mezi řídkými stromy uviděl bílé světlo. Rozjel se k němu.
Má to spíše filosofický než epický smysl, tak to prosím tak i berte.
S pozdravem
T.
Diskuze
Skorpion - Díky :-)
Tohle bylo něco trochu jiného. Šlo o to, že se prostě tímto způsobem lépe vyjadřovalo. Gramatiku bych si klidně opravit nechal (tedy tu jednu čárku:-), ale v sově by se určitě našly i výtky ke stylistice a to by prostě už nebylo ono.
T.
Tuvy: Mám pár povídek, kdy jsem se jen tak potřeboval vypsat, vím tam o gramtických chybách, které mi docela dost vadí, ale neopravim je. Prostě jsem to v tu chvíli tak napsal, tak to tak nechám. Chápu Tě.
Dílo se mi opravdu líbí, je krásné, se silným navozením atmosféry. Cítím v tom silnou myšlenku, né každý asi vycítí to samé jako já a to je jen dobře. Nemám žádných výčitek, takže 5*. Tohle je podle mého gusta, jen tak dál!
A já jsem dílem nadchnut. Těch několik gramatických chyb mi nevadí a důležitější je pro mně obsah. Navíc mi všichni říkají, že jsem až moc velký filozof a možná proto se mi to tolik líbí.
Sethem Tartir - děkuji.
Ano, "Bojovník" dílnu nenavštívil - bylo by to "zbytečné" - ne ve smyslu, že by nešel vylepšit (to určitě vím i já), ale ve smyslu, že bych na něm stejnak nechtěl nic měnit. To souvisí s tím, za jakých okolností vznikl (a ano, prozradím, že vznikl jako 4 díla v rozmezí 4 dnů) a zásahy do něm by mi byly proti srsti, i kdyby znamenaly vylepšení. Nevím, jestli tento postoj lze pochopit (tedy zda tuto zkušenost lze sdělit).
S pozdravem
T.
Téměř dokonalé.
Jen pár pidižvíků, kteří se toulali okolo mého hodnocení a ukradli mi připravenou pátou hvězdu, kterou jsem chtěl ještě zavěsit na autorův strom...
- v první části se mi nelíbí použití uvozovek ve smyslu oddělení ich-formy. To mohlo být řešeno trochu jinak, např. další čarou, nebo zdůrazněním toho, že Bojovník mluví (myslí).
- opakování slov. Skutečně, tohle mě při čtení dost rušilo. Ať už to bylo ono "Bojovník", či jiné výrazy.
- stylistické chybky, které šly opravit v dílně.
- A vůbec to, že Bojovník tuto blahodárnou instituci evidentně v životě nenavštívil.
"Rozplizlý" konec mi nijak nevadil, ba naopak. Tohle je o smrti, je to o tom, jak něco končí, ne o tom, že se něco děje. Měl jsem z toho celého příjemný pocit.
Jen tak dál.
Skorpion - tu čárku beru, kraje jsou dobíjeny s měkkým naschvál :-) Opravdu ano... kraje nejsou pouze krajinou.
Stylistika - ok, beru -> toto dílo nebylo děláno primárně pro tuto rubriku tohoto serveru a hodnocení mě v tom případě netrápí. Líbilo - nelíbilo - to je na vás a jak jsme zmínil, na náladě, ve které to čtete.
Díky a s pozdravem
T.
Gramatika (jinak jsem si ničeho nevšiml, takže ty dvě chyby hodnocení nezmění):
"že ho nikdo neodváže a tak překousal provaz" - poměr důsledkový (a ještě k tou končí vedlejší věta), chybí čárka
"dobíjet nové kraje." -- nedokážu si představit, jak se dá dobít kus krajiny. Dobít můžeš někoho třeba rukama při souboji na život a na smrt, ale nové kraje můžeš pouze dobýt (dobudeš je od slova být).
Stylistika:
- když dáš někomu jméno "bílá volavka" či "Bojovník" a blíže nespecifikuješ, kdo to vlastně je, tak se těžko nahrazuje synonymy, což je tvůj případ. Proto mi vadilo neustálé opakování slov "bojovník"...
- pořád jsou někde "sluneční paprsky" - atmosféra se hodí, ale chce si to dávat pozor na volbu slov
- musím souhlasit s irookem, že konec děje bohužel negraduje, ale je rozplizlý. Tvé zdůvodnění zní dobře, leč forma se mi bohůmžel nelíbí
Dílo mne tedy ničím neoslovilo, ale zase to nebylo nejhorší... 3*, myslím, sedí, i když jedna z těch hvězd je lehce odřená.
Zdravím
Přeji všem příjemné počtení.
Ke zmíněným výtkám - text postupně ke konci přestává být jasný a zřetelný naschvál - tak jak se rozplývá a zamlžuje vědomí "vypravěče". Efekt stoupající snovosti a "přechodu" mi zatím lidé, kteří měli možnost si to přečíst, potvrdili.
Ono jde asi také dost o to, v jaké náladě si text čtete, že...?
S pozdravem
T.
Škoda, že příspěvek je zařazen do sekce ostatní. Kdyby se takto loučil hráč se svou postavou, mělo by to jistě celé o dost osobitější nádech.
Ale i tak je dílo vcelku zajímavé. K samotnému obsahu se raději nějak konkrétně vyjadřovat nebudu, je celkem zřejmé, co nám autor předkládá.
Pravdou však je, že se s takovou filozofií nemohu příliš ztotožnit - bojovníci se z velké většiny nedostávali do stavu naprosté apatie - buď umřeli ještě předtím a nebo bojovat přestali a odešli do ústraní (veteráni, vysloužilí vojáci). Takhle mi to (formou, nikoli obsahem) připomíná východní (japonskou kulturu), kde jakýkoliv účel měl svůj "nadúčel".
Rozhodně bych tuto cestu ale nechtěl zavrhnout.
K čemu se můžu (musím) vyjádřit (a udělám to), je stylistika a forma napsaného. Mám několik postřehů:
- kvalita textu má s narůstajícími stránkami sestupnou tendenci, což je velká škoda.
- v dalším psaní je potřeba si dát pozor na slovosled a stavbu vět, protože se pak docela ostře mění význam věty (ne požadovaným způsobem)
- překlepy (odstraní se vícenásobným přečtením)
- pozor na nevhodná slova (toto, apod.)
- můj osobní dojem z posledního odstavce (kdy je Bojovník na své poslední pouti) je jedním slovem zmatek. Neškodilo by některé věci popsat jednodušeji, jasněji a konkrétněji. Takhle působí závěr rozplizlým způsobem.
Suma sumec, v rámci serveru hodnotím dílo jako solidně průměrné. Neurazí, nenadchne.
i.