Poslední úkol
| Autor: | Fenqel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
„Už naposledy. Dneškem to všechno skončí.“
Postarší muž sevřel uzdu koně a dále vyčkával. Byla bezmračná noc, úplněk zaléval okolní krajinu tekutým stříbrem, střechy domů se leskly jako temná zrcadla. Byl by to krásný pohled, ale pro obdiv dnes nebyl ten správný čas. A Howard si to uvědomoval. Pevně svíral opratě a neklidně čekal na své společníky.
„Co se děje? Měli by tady už dávno být,“ mumlal si neustále dokola.
Po chvilce se v dáli ozval dusot koní. Howard si oddechl. Tak přece jen se to obešlo bez komplikací. Otočil koně, nechal se dojet svými společníky a pak se na ně tázavě podíval. Jejich spokojený úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Pobídli koně a za chvíli už tryskem letěli k lesu. Howard jen s obtížemi držel svou zvědavost na uzdě. Přece jenom – pokud by se to nepovedlo… Na to ani nechtěl pomyslet.
Vjeli do temného lesa a hned za prvními stromy zastavili. Howard seskočil ze zpoceného zvířete a nedbale ho poplácal po hrudi.
„Žádné problémy? Udělali jste vše podle plánu?“
„Ano, pane. Myslím, že je po všem. Když jsme to brali, byl v domě naprostý klid. Dneska jsme měli štěstí, pane, dveře ani nebyly zamčeny. Jen jsme tam potichu vklouzli a sebrali to. Tady to máte, pane,“ odpověděl jeden z mladíků a podal Howardovi malou truhličku.
Samotného ho zajímalo, proč to pán tak chtěl, vždyť to měla být jen nějaká smlouva nebo doklad, ale po chvíli nad tím mávl rukou. Zaplaceno dostane, tak co by se staral? Vždyť věděl, že do toho nemá strkat nos. Po několika letech plných menších i větších krádeží se naučil být opatrný. Naučil se, že ptát se nevyplácí.
„A co odměna, pane?“ Do rozhovoru se zapojil i druhý mladík. „Chci to mít z krku, protože tak jako dnes jsem se ještě nebál. Fakt doufám, že to bylo naposledy, protože…“ větu nedokončil, protože do něj Vinc varovně strčil.
Howard ale jen pokýval hlavou a podal mu váček. Mladík bez váhání nasedl na koně a odpelášil pryč.
„Co s ním je, Vinci? Nikdy jsem ho takhle neviděl.“
„Nevím, pane,“ Vinc bezradně pokrčil rameny. „Mě to taky překvapilo. Ale když nad tím tak přemejšlím, tak se dneska choval dost divně. Představte si, že zamířil rovnou k zadnímu vchodu, jako by to tam znal… A pak rovnou do druhýho patra. Tam, kde to bylo schovaný. Tehdá jsem si to neuvědomoval, ale když nad tím tak přemejšlím… Pane, vy jste nám přece neříkal, kde je to schovaný, že ne? Tak jak to, že to věděl?“
„To už je teď jedno,“ odvětil Howard nepřítomně. Pak ale na Vince znovu upřel pohled: „Co teď hodláš dělat, hochu? Budeš se někde živit jako drobný zlodějíček? Nebo se přidáš k nějaké bandě, co?“
Vinc tenhle jeho tón nesnášel. Měl pocit, jako by se mu pán vysmíval. Jako by ho považoval za něco míň, ale snažil se ten pocit potlačit. Nikdy by se pánovi neodvážil vzdorovat, nezapomínal, že mu vděčí za všechno, co dnes umí. Bylo to tak dávno, co ho vytáhl z ulice a naučil ho to, čím se teď živí, přesto na to nemohl zapomenout. Sám nechápal, proč to pán Howard udělal. Byl bohatý, peníze nikdy krást nepotřeboval. Ale nechával si krást bezcenné papíry a svazky, které byly aspoň podle Vincova názoru zcela nepotřebné. Jako tuhle malou truhličku. Vinc se na ni podíval a na chvilku se ponořil do vzpomínek…
Když byl ještě docela malý, rodiče ho jednoho dne zanechali na ulici. Jen tak… Prostě ho zavedli do míst, kudy by se bála proběhnout i kočka, a… odešli. Nepamatoval si, kolik mu bylo, pamatoval si na zimu, na hlad, na zlobu ostatních podobně opuštěných dětí, které mu nevybíravě dávaly najevo, že k nim nepatří. Jen díky drobným krádežím na trhu se mu podařilo dožít se šestnácti let. Nebyly to lehké roky, nicméně z něj aspoň vytloukly dětskou důvěřivost. Až jednoho jarního dne nastal v jeho životě nečekaný zlom.
Potloukal se zrovna po tržišti a přemýšlel, zda si má ukrást klobásku nebo kousek uzeného, když kolem něj projel muž ve středních letech. Okamžitě si všiml jeho bohatého ošacení a hlavně jeho velkého váčku. To byla výzva, která se neodmítá a Vinc si toho byl dobře vědom. Zanechal klobásky klobáskami a nenápadně se přitočil k neznámému muži. Zabavení váčku byla věc rutiny. Nenápadně ho utrhl a lhostejně odcházel pryč. Tohle ho může zajistit na celé léto, zapřemýšlel se v duchu. Možná i déle.
„Tak zlata se zachtělo zlodějíčkovi…“
Vinc sebou trhnul ani ne proto, že by se lekl, ale proto, že byl nevybíravě chycen za rameno. Nikdy by neřekl, že ten chlap bude tak rychlý.
„Tak pojď sem a vrať mi to,“ řekl skoro posměšně. Něco v jeho pohledu Vince opravdu donutilo natáhnout ruku a váček vrátit. Muž k jeho překvapení nejenže nezavolal stráž, ale dokonce ho ani neudeřil.
„Někoho takového bych mohl potřebovat,“ řekl nečekaně vlídně. „Na malou prácičku. Zaplatím ti a zaplatím dobře.“
„Pro by jsem měl něco takovýho dělat?“
„Protože když to neuděláš, nahlásím tě stráži,“ pokrčil rameny. „Taková noc ve vězení… Myslím, že spoluvězni by z tebe byli nadšení.“
„Stejně nemám co ztratit. O co jde?“ zavrčel Vinc a nenávistně pohlédl na muže, který měl tu moc ho zničit. Za krádež byla odjakživa šibenice. Nehledě na ty spoluvězně. A tak tedy Vinc skončit nechtěl.
Když ho pak pozorně poslouchal, jak vysvětluje plán na ukradení vzácného obrazu z domu známého zámožného měšťana, pocítil obrovskou vlnu vzrušení. Stane se nájemným zlodějem! To bude víc než se potloukat na ulici a krást klobásy z řeznického háku! Vydělá si celkem slušné peníze, bude cestovat po světě... Nad případnými riziky mávl rukou.
Ten večer mu přálo štěstí. Díky své opatrnosti a mrštnosti se dokázal tichounce vplížit do bohatého domu a nikoho přitom nevzbudit. Najít plátno, které mělo být v galerii v druhém patře, a co nejrychleji vypadnout – tak to se mu povedlo výborně. Když pak s plátnem přišel na domluvené místo, čekalo ho překvapení. Vedle cizince postával neznámý kluk a nervózně se ošíval. Za nimi frkali tři koně.
„ Je zajímavé, že stejné chutě na můj měšec měl i tady ten mladík,“ řekl cizinec, jen co převzal od Vince plátno. „Jmenuje se Benz a já doufám, že si budete rozumět. Měli byste, budete totiž pracovat společně.“
„Ano, pane,“ přikývl Vinc a zvědavě si Benze prohlížel.
Dlouhých šest let jezdili po městech a vesnicích a dělali to, co jim Howard přikázal. Bylo velice těžké se v něm vyznat, stále jako by byl zahalen rouškou tajemství. Když už si mysleli, že ho mají prohlédnutého, udělal něco, s čím nepočítali. Byl nevyzpytatelný. V jednu chvíli se smál a v té druhé byl nemluvný, býval protivný a hned zase velkorysý. Jediným, čím si mohli být jistí, byl fakt, že je nikdy nenechal na holičkách. Jednou nebo dvakrát, když měli tu smůlu a nechali se chytit, je Howard vykoupil z vězení. Se svou důvěryhodnou tváří a uhlazeným vystupováním dokázal snadno přesvědčit soudce, že z těch dvou pacholků udělá poctivé muže. Kolikrát se nasmáli, když vzpomínali, jak Howard s vážným výrazem líčil soudci, jak z nich veškeré lumpárny vyžene tvrdou prací! A hned druhý den je poslal opravdu pracovat. Ukrást nějaký obraz nebo důležitou listinu.
Život byl snadný a lehký jako peříčko. Nikdy jim nechyběly peníze, už nikdy nestrádali. Byli nejznámější dvojicí lupičů v okolí, on a Benz, a byli na to náležitě pyšní. O Howardovi nikdo nevěděl, samozřejmě. Jenomže jak dlouho se dal takový život žít? Jak dlouho mělo trvat jejich bezstarostné mládí? Pokaždé, když šli dělat dvou práci bylo den ode dne větší riziko, že je někdo chytí.
V tom městečku neměli zůstávat tak dlouho, ale žilo se tu tak krásně. Město vzkvétalo, na každém rohu stál nějaký ten bohatý dům až po střechu napěchovaný obrazy, šperky, jídlem, dokumenty. Ale majitelům těchto věcí – tedy těm původním – se drzost lapků začínala zajídat. Na radnici se dveře netrhly a radní museli začít jednat. Na dopadení neznámých lapků byla vypsána vysoká odměna.
„Poslední akce, hoši, a zmizíme odsud.“
Vinc s Benzem se na sebe ohromeně podívali. Mysleli, že z města zmizí po setmění, stráže jim byly už dlouho na stopě. Howardovi, tomu bylo hej. Bydlel si v útulném hostinci a hrál si na bohatého obchodníka, to oni spávali po opuštěných stodolách a ukrývali se před strážemi. Město jim bylo těsné, chtěli pryč. A Howard je posílá na další akci? Cítili to jako podraz.
„No tak, chlapci, dlužíte mi to. Kdo vás vytáhl z ulice? Kdo se o vás celou dobu stará? Nezachránil jsem kolikrát tu vaši bezcennou kůži? Mohl jsem vás v těch vězeních nechat shnít, ale já to nikdy neudělal! A proč? Proč, ptám se? Protože vás mám rád, vy tupci! Takže od vás očekávám aspoň trochu vděčnosti!“
Oba zrudli a zabodli oči do země. Benz dokonce nervózně přešlápl, asi se ho Howardova slova dotkla víc, než by přiznal.
„Takže, pánové, tady je plán. Víte, kde je dům starosty? Víte. V jeho domě se nachází malá truhlička…“ načež vytáhl z pod opasku žlutý svitek. „Vidíte, jak vypadá? Tak tu chci, je to jasné?“.
Přikývli a Vinc si vzal svitek s obrázkem. Podíval se na Benze, ale ten odvrátil zrak. Když se pak vydali k městu, Benz vztekle kopal do kamínků na cestě. Měl už toho dost, přestal mít chuť riskovat krk kvůli takové hlouposti, jakou se mu zdála malovaná šperkovnice místního starosty. Starosta, panečku, to není jako obchodník s brokátem, to je dost vážená osoba! Navíc za této situace! Jestli je chytí, stáhnou z nich kůži a ani Howard už jim nepomůže!
„Dneska řekne naposledy a pozítří řekne, že chce ještě jednu poslední věc,“ mručel si po cestě a znovu nakopl malý oblázek. Vinc nechápal, co ho žere. Měli se snad u Howarda zle? Neměli, tak o co mu, sakra, jde?
„Rozdělíme se a za dvě hodiny se sejdeme před starostovým domem, dobře?“ navrhl Vinc a Benz neochotně přikývl. „Někde se zašij a moc na sebe neupozorňuj!“
“Dej mi pokoj, Vinci, nejsem malej kluk!“
„Vinci! Vnímáš mě? Já na tebe mluvím, jestli sis nevšiml!“ Howardova slova ho práskla jako bič a Vinc sebou poděšeně trhnul.
„Promiňte, pane, jen jsem se trochu zamyslel. Přemýšlel jsem o...“ Jeho slova však přerušilo nečekané zařehtání koně. Vinc rychle pohlédl na pána, který hbitě vyskočil na koně a nečekaně zmizel v houští. Vinc zůstal v lese sám, v úplně zpocených dlaních držel ukradenou truhličku. Pánův odjezd ho doslova rozhodil, najednou nevěděl, co má dělat, kam se dát, i Benz, ten pacholek jeden byl… Vtom se z hustého křoví vynořila skupinka asi osmi velkých silných mužů. Ani si je nestačil pořádně prohlédnout a dostal ránu jakýmsi tupým předmětem, snad klackem, snad násadou, netušil čím, jen cítil, jak je jeho tělo svazováno a přenášeno někam pryč. Pak se svět setměl a Vinc ztratil vědomí.
* * *
Když se probral, do očí mu svítily sluneční paprsky. Ležel na studené kamenné zemi, na neomítnutou zeď dopadala podivná mřížka vykreslená sluncem. Měl pocit, jako by tu už někdy byl, ale bylo to zdání. Všechna vězení si jsou dost podobná. Ale jak se sem dostal? Najednou si vzpomněl, les, ti muži, pánovo zmizení. Zasténal a sáhl si na hlavu. Kromě obrovské boule nenahmátl žádné jiné zranění. Zaplaťpánbu, pomyslel si s úlevou. Pak se ale zarazil. Nikde neviděl Benze. To je divné, pomyslel si, byl by se vsadil, že ho také dostali, o pár hodin dřív by přísahal, že se Benz prostě nechal chytit jako malý kluk na švestkách. No, možná ho chytili a teď je v jiné cele. Ať tak či onak, stejně nemůže dělat nic jiného, než počkat na pána, až ho přijde vykoupit. Tak si raději pohodlně natáhl nohy a zavřel oči. Hlava ho bolela, jako kdyby v ní měl rozžhavených tisíc malých kamínků.
„Vstávej, spratku! Máš tady návštěvu!“
Vinc se s trhnutím probudil a málem vyskočil radostí. Pán stál za mřížemi a podle nacvičeného postupu dělal, že ho nikdy předtím neviděl. I Vinc se přemohl a tak na něj hleděl studenýma, lhostejnýma očima.
„Jen chvilku, pane, víte, co říkal starosta. Promluvit do duše a… však vy víte,“ strážný se začal smát a pobaveně odkráčel. Jakmile byl z doslechu, Vinc vyskočil a rozběhl se k mřížím. Jeho šikovné štíhlé prsty sevřely chladné tyče.
„Pane, pane!“ zubil se Vinc. „Kdy mě odsud dostanete?“
„Bude to trvat déle, než jsem předpokládal,“ sykl pán. „A neřvi tak!“
„Déle,“ protáhl Vinc obličej, ale pak se zase dychtivě naklonil. „Kde je Benz? Už jste s ním mluvil? Včera jsem ho nějak ztratil, v tom domě…“
„Benz je mrtvý.“
„Cože…“ hlesl Vinc ohromeně. „Jak… jak to? To není možný, pane, to není… To není pravda!“
„Mlč už!“ zavrčel pán a sevřel jeho prsty do drtícího stisku. Pak se ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a začal šeptem vyprávět: „Podělali jste to! Benze chytili, než jste se vplížili do domu. Vymlátili z něj, kde máš truhličku předat, a pak tě celou cestu sledovali! Panebože! Když si představím, žes je skoro dovedl ke mně, tak bych tě nejraději…“ byl brunátný vzteky, ale po chvíli se zázračně uklidnil. „Ale neviděli mě, nijak nás nespojují. To je dobře, to je moc dobře.“
„C… co bude se mnou?“
„Nebudu ti lhát. Chtějí tě oběsit.“ Když se Vinc zapotácel, pán ho chlácholivě poplácal po rukou. „Neboj, neboj! Copak jsem tě někdy nechal na holičkách?“
„Nenechal…“ vzlykl a v očích měl slzy děsu a psí vděčnosti.
„Tak vidíš. Teď tu pár dní vydrž, domluvím to se starostou.“
„Díky, pane, díky…“
Howard se usmál a pak zavolal stráž, aby ho doprovodila ven z vězení. Když už stáli na prosluněné ulici, strážný se uznale na pána podíval:
„Je to vod vás vopravdu hezký, že ste se za tím spratkem přišel podívat. Je to usvědčenej zločinec, ale trochu toho lidskýho přístupu si asi zaslouží.“
„Kdy ho vlastně mají oběsit?“ Howard si natáhl rukavice a naskočil na svého koně.
„Zejtra, pane.“
Howard se podíval do dálky a přivřel oči před náporem slunce. „Škoda, že u toho nebudu.“
„Vo takový podívání nejni co stát, pane.“
„To máte pravdu,“ usmál se a pobídl koně. „Sbohem.“
„Sbohem, pane! A někdy se tu zase zastavte!“
* * *
Vinc nechápavě zíral do vyburcovaného davu. Stál na malém pódiu vonícím čerstvým dřevem, za zády se mu tyčila šibenice s konopnou oprátkou houpající se ve vzduchu. Byl svázaný, v ústech měl roubík, lidé po něm házeli shnilé ovoce a častovali ho nejhrubšími nadávkami, ale on nic z toho nevnímal. Zoufale otáčel hlavu a hledal pána. Kde je, kde jen může být? Třeba se jen zdržel. Ano, je stále u starosty, přimlouvá se, prosí za jednoho lapku, kterého převychová. Ach, pane, pospěšte si, pospěšte!
Kdosi četl rozsudek. Nerozuměl jedinému slovu, v hlavě mu hučelo, srdce bušilo děsem, z očí se mu začaly drát zoufalé slzy. Ach, pane, pane! Jestli mě slyšíte, přijeďte! Proč vám to tak trvá?
Pak mu přetáhli přes hlavu oprátku. Cítil její konopnou vůni, cítil drsnost lana, slyšel gradující řev lidí pod sebou. A pak bylo ticho.
Špalek se skutálel z pódia.
Dav zajásal.
Chtěl bych za tento příběh nejvíce a strašně moc Lyrii, která mi s ním pomohla. Nejen po stylistické a gramatické stránce. Ale pomohla mi, aby příběh měl trošku (snad) nečekané zakončení. Opravdu jí vděčím za tu pomoc strašně moc. Její pomoci i přátelství si moc vážím a jsem rád, že byla ochotna mi pomoct. Také bych chtěl poděkovat Folcwinovi, který o tom asi ani neví, ale je ten důvod, který mě konečně dokopal do toho, abych něco napsal.
Diskuze
Nechci se tu moc rozepisovat takže řeknu jen toto:Je to krásné dílko a chyby v něm obsažené nebijí přímo do očí , jak tomu je ve spoustě jiných povídek. Autor dokonale vystihl atmosféru tak, že je čtenář přímo vtažen do příběhu. A to je taky ta hlavní chyba, jen co sem si pořádně zvykla na postavy, už jsi mi je povraždil. Chápu, že je to pro tebe poprvé a nechtěl si se moc rozepisovat, ale u tak kvalitního příspěvku bych čekala něco obsáhlejšího. Proto dávám 4* , což je podle mě dost a doufám , že nás Fenqel poctí něčím dalším ( a delším ) a dá mi tak příležitost pro 5*.
Chtěla jsem napsat pořádnou kritiku, ale nenapíšu. Nemám co kritizovat. Abych byla upřímná, tak takových věcí, které napsal Darnathorn, jsem si vůbec nevšimla. Výtky, které napsal irook, ve mně také nezanechaly odezvu. Vinc mi přišel důvěřivý přesně tak akorát, tak, jaký by chlapec z ulice, jeden z těch citlivějších chlapců z ulice, mohl být. Srovnávání loupení klobás a loupení měšců - s tím nesouhlasím. Protože tady figuruje lidská touha dostat se výš, být na vrcholu svojí sociální pyramidy - ve Vincově případě zlodějské. A kromě toho mohl před krádeží toho svého osudného měšce už pár váčků s penězi ukrást. Možná kradl menší, ale skoro určitě kradl. Pokud žil šest let z krádeží, nemohl vystačit jenom s kradením klobásek a potravin, ale musel střídat zdroje, protože jinak by asi těžko nebyl chycen.
A povídka sama - hlavně odstavec za posledními hvězdičkami - mi přišla skvělá. Běhal mi z toho mráz po zádech - ten konec, posledních pár dojmů odsouzence, který ještě stále doufá v záchranu, to byla prostě nádhera. Jediné, co bych snad dodala, že by občas povídka zasloužila víc popisů, víc navozování atmosféry, hlavně v tom, jak se kdo tvářil, jak se cítil, když něco říkal.
Těch mých nicotných pět si to určitě zaslouží.
Fenqel: Povidku jsem pochopil i ta atmosfera na me temer "dychala" ,ale jak rikam je to vec ciste individualni. Kdyz si neco prectu tak se zamyslim ,prectavuji si to a rozvadim...ale tady mi to moc neslo takze jsem sesolil to co jsem sesmolil a sepsal co mi tam chybelo.
Cesta: Wow, tak toto je už, neuraz sa, teda riadna drzosť.
Buď sa nauč správne citovať, alebo napíš len svoj názor - aj keby mal byť na dve vety.
Když mně Fenqel požádal, zda bych mu nepomohla s touhle povídkou, mohla jsem ho odmítnout s tím, že větší blábol jsem nečetla. Jenže tomu tak nebylo, mě se ta povídka - i když v první fázi dost neuměle napsaná - zalíbila. Bylo to hlavně v námětu, v myšlence, v konfrontaci dvou chudých kluků s někým tak bohatým a mocným jako by Howard. Vskutku mně nezajímalo, zda a na jaké zlodějské úrovni oba chlapci byli ani co si to dával Howard vlastně krást.
Pochopila jsem, že ať to bylo cokoli, bylo to patrně dost cenné na to, aby se mu to krást vyplatilo. Fenqel píše, že šlo o dokumenty... dobře, co když Howard prostě těmi dokumenty někoho vydíral? Kohokoli v tom kterém městečku?? Že nepotřeboval peníze, ale no tak, kdo dneska peníze nepotřebuje?? Potřebují je všichni, chudí i bohatí a ti bohatí bych řekla, že o ještě o moc víc. Co když si Howard ty prachy nebo dokumenty nebo cokoli, co pro něj ti kluci ukradli, prostě někde schoval nebo výhodně investoval?? Mohl s nimi dělat, co chtěl, ale o to tu v tomto příběhu přece vůbec nejde.
Jde o důvěru dvou uličníků, dětí ulice, úplných outsiderů k takovému pánovi, který si je vybral za společníky. Vytáhl je z té ulice, kde donedávna kradli klobásky a kde se - leč bez úspěchu - snažili pozvednout z klobásové úrovně na tu váčkovou. Asi měli talent, který jim pak Howard pomohl rozvinout. Nevíme jistě, zda je většině triků nenaučil on sám - vždyť spolu nějaký ten čas - snad šest let - cestovali. Pochybuji, že každý den kradli, to by bylo přece jen nápadné. V mezičase třeba brali hodiny od mistra Howarda.
To, že je dokázal občas dostat z vězení, také o něčem svědčí. Možná byl natolik mocný ( anebo měl natolik mocné důkazy), že soudci či starostové raději ty drobné podvodníčky propustili než by čelili nějakému tomu skandálu. A určitě ještě Howardovi za jeho mlčení zaplatili.
Fakt, že se nakonec Howard na oba chlapce vykašlal - no, přiznám, že tohle je částečně moje invence, Fenqel měl závěr postavený úplně jinak a možná dost nereálně. Po vzájemné dohodě jsme se domluvili na zradě, jak se patří, a myslím, že se nám to povedlo. Proč nakonec Howard Vince zradil - no, proč ne? Mohl si přece kdykoli najít jiného zlodějíčka a vychovat si ho podle svého. Takových bezprizorních, opuštěných a zoufalých dětí se ve středověku- a nejen v něm - dá najít vždycky dost a dost.
Hodnotit tuto povídku z pochopitelných důvodů nebudu. :-))
Lyrie
Amore ->
Víš, že na toto jsem ti již několik názorů řekl. Opravdu, přijde mi, že některé věci jsou nepodstatné, které se tady píší. I já jsem ti to říkal. Co se týče tvé první námitky, tak má každý úplně jiné návyky na představy o světě. Jediné, co by nějak zavánělo krutostí bylo, jak jsem psal, že by skončili na šibenici. O nějakém vypalování znamení na ruku jsem vůbec nepřemýšlel a podle mě by se tak ani nestalo. Howard je pokaždé vykoupil a podplatil by i úředníky. Nepotřeboval by označené zloděje. Šest let je tolik času, za který se mohli všechno naučit a praktikovat i je v praxi. Označení a posazení na úrovně v povídkách odmítám, nepřijde mi dobré cpát pravidla do normálního života.
Obrovská města, tam si nemyslím, že by jedna krádež dokázala přimět starostu, aby nařídil prohledávání. Zdržovalo by to obchod. Mimoto, není problém to někde ve městě uschovat. Tohle se mi zase až tak nezdá.
Howarda jsi špatně pochopil. Sice kočovali z místa na místo, ale trochu špatně jsi pochopil jeho úmysly. Vinc nechápal, proč to pán potřebuje a měl dost rozumu na to, aby se o to nestaral. Není domyšleno to, na co je Howard potřeboval.
Celkový příběh je založený na atmosféře a zradě. Není to založeno na důsledcích nějakých činů, ale spíše tak na pbecných věcech, které jsou dány v příběhu.
Vypisu sem nekolik nedostatku ,ktere nekomu mohou pripadat banalni ,ale me na tomto dile rusi.
1.) Pokud se 2x nechali chytit ,tak hned napoprve by jim bylo na kuzi vypaleno znameni ,ze jsou to zlodeji a lumpove. Kdyz by je chytili podruhe tak pochybuji ze by se Howardovy podarilo je vykoupit. A i kdyby ,tak by nejspis byli bez ruky. Mimochodem myslim ze kdyz je chyti behem 6ti let jen 2x tak to je opravdu obdivuhodny vykon na to ,ze se vsechno co umi naucili samy. (dle meho nemuzou byt vyssi jak 7 uroven nehlede na to nemaji mistra)
2.) Pokud bychom vychazeli z faktu ,ze kazde mesto osada nebo vetsi vesnice meli ve stredoveku hradby nebo aslespon palisadu a bylo si vsimano kazdeho ,kdo sel dovnitr a ven. Navic po kradezi neceho vzacneho z domu nekoho bohateho (ve stredoveku byval bohaty clovek vetsinou i vlivny) prohledavaji kazdeho kdo vychazi z mesta. Tak to ze je chytili jen dvakrat je dost malo rekl bych.
3.) Pokud byl Howard ,tak bohaty a nepotreboval penize s prihlednutim k tomu ,ze (pokud jsem to pochopil spravne) stale kocovali z mista na misto. Nechapu k cemu mu to vsechno bylo ,jestlize to neprodaval a pokud ano tak se odporuje s vetou : "Sám nechápal, proč to pán Howard udělal. Byl bohatý, peníze nikdy krást nepotřeboval." Pokud jsem spravne pochopil tak Howard mel penest dost a nepotreboval je. Ze zacatku jsem si myslel ze je to nejaky podvodny obchodnik ,ktery potrebuje zakryt nejake podvody atp. ,ale to se zmenilo kdyz jsem se dostal k tomu ze stale kocovali z mista na misto. Z cehoz vypliva ze Howard cestoval a platil zlodejum kvuli vecem ,ktere sam nepotraboval. Coz me pride trosku nesmysle ,ale treba ho to bavilo.
Nekomu muze pripadat muj nazor dosti individualni. Jde o uhel pohledu cloveka na fantasy svety a stredovek. O tehdejsich zlodejich a uvedomeni si ,ze neexistovalo nic podobneho jako Ethan Hunt (Mission Impossible) , James Bond ani Danyho Partaci. (neexistuje to ,ale nekdo si prectavuje loupeni jako Hurvinek valku.
Jinak clanek citelny spadny a rekl bych velmi nadprumerny. Davam *5
PS: slovo POKUD jsem napsal hodnekrat vim. Nebijte me za to :D diky
Já neříkám, že zrovna u té truhličky to tam musíš napsat, ale je důležité, abys to věděl. Záleží na tom vždy, když o tom bude Howard mluvit. Má o tom mluvit se strachem, s láskou, málo nebo hodně? V reálu by se to projevilo na barvě hlasu atd. Proto je IMHO důležité, aby tyto věci věděl aspoň autor.
A k té neuspořádanosti a opakujícím se slovům... Není to jen Tvůj problém. Když čtu své výtvory po sobě já, často se chytám za hlavu, jak jsem tam mohl nasázet tolik stejných slov. Největší problém ale je, že si to autor sám většinou neuvědomí (často mi to najde až někdo jiný), takže jejich hledání zbyde až na ochotné kritiky ;)
--Darn--
Zdravím kritiky..
Zaujala mě velice kritika od Darnathorna. Ve věšině případů s tebou souhlasím. Jen je pravda, že když se to takto vypíše, tak to pak vypadá, jako by tam bylo těch stejných výrazů naládováno v každé větě hrozně moc. Je to pravda, opakuju se a vím o tom. Je to takový můj malý problém.
Neuspořádanost vět je další takový problém. S tvými poznámkami k té přímé řeči ti mohu jen říct, že já bych to rozhodně nehodlal měnit, ale myslím si, že to je opravdu každý názor trochu odlišný.
Načínání věcí - tohle je věc, která podle mne až tak moc do povídky nepatří. Jsou věci, které se musí domyslet a jsou věci, které kdybych tam napsal, tak jsou tam již zhola zbytečné. V povídce je pak celkem vzato jedno, co bylo v té truhličce. to, že chytili Benze - byla odměna na zloděje, ne na někoho, kdo jim velí to krást. toto jsou věci, o kterých si myslím, že tam nejsou až tak podstatné. Co bylo v truhličce? Ne, nemám to vymyšlené, protože k tomu nené důvod. Nejspíše zase nějaké cennosti nebo smlouvy.
Takže děkuji vám za kritiku a hodnocení.
Zdravím tě Fengle
Tato povídka mě velice zaujala má skvěly děj,zápletka je taky výborná.Dobře si vypověděl a to se mi velmi líbilo jak se ti to muži setkali a jak probíhal jejich šestiletý život jako zlodějů!
Ale ovšem ten konec byl opravdu až bych řekl drsný,ale v to bylo to kouzlo celé povídky,což se ti ovedlo!
Možna co bych vytkl je že se ti v pár přípdech,objevovaloy čato stejná slova v odstavci,jako například:kůň,protože a možna ještě něco...
Jinak si myslím že to byloi slohově dobře provedeno,a těším se i na další té povídky,nebo jiné příspěvky!!
Z pozdravem Gremlin