Byla to mlhavá noc v zemi, kterou nenajdete na žádných mapách, v době, o které nenajdete žádné záznamy v kronikách. Přestože podzim sotva začal, noc už byla chladná jako sama ledová královna. Dva muži seděli naproti sobě u ohně přikryti teplými cestovními plášti a snažili se neprokřehnout. Nepovídali si, ale ani nespali. Hleděli mlčky do plamenů a co se dělo v jejich hlavách, to věděli asi jenom oni dva.

"Gabrieli?" ozval se ten mladší, když už hvězdy na obloze byly zase o nějakou tu hodinu starší.

"Ano?" klidně odvětil muž s mírně vrásčitou tváří pokrytou mnohatýdenním tmavým strništěm.

"Přemýšlel jsi někdy o grálu? Myslím, jestli jsi někdy přemýšlel o něm samotném, nebo o tom, co uděláme, až ho najdeme..." Mladý muž mluvil potichu, ale nevypadal nervózně.

Gabriel se pousmál. "Ale Cedriku, nad tím občas musí přemýšlet snad každý rytíř."

"Jistě, každý. Ale ještě žádný přece nebyl tak blízko, jako jsme teď my dva!" Cedrikův hlas zvolna nabýval na intenzitě. "Po tom všem, čím jsme spolu prošli. Po všem, co jsem viděl, při všem, v co jsem věřil... Gabrieli, my jej získáme. Vím to."

Starší z rytířů se na mladíka stále díval vyrovnaně a klidně, jenom pravou rukou lovil cosi ve vousech na bradě.
"Zkušenost mě naučila věřit tvému úsudku, brachu. Možná máš pravdu. Já v to věřím a opravdu rád bych grál nalezl... ale ještě není všem překážkám konec. Ještě nesmíš nechat meč spát."

Cedrik se naklonil nad oheň a nedbale si upravil pramínek světlých vlasů, který mu neposlušně spadl do obličeje.
"Jenže ty mi nerozumíš. Nechci se tu dohadovat o našich šancích... Ale víš, přemýšlím už mnoho dní, co to vlastně hledáme."

"Hledáme Svatý grál."

"Ale co je to ten grál, kde se vzal a hlavně... kde se ztratil, když jej musíme teď my hledat!"

"Na to Ti, brachu, odpoví jedině Bůh... Vím jen, že grál je předmět nedozírné moci, který splní naše přání, uskuteční naše sny. Ve špatných rukou by mohl být hrozba, ale náš řád jej použije k dosáhnutí míru a lásky na celém světě..."

"Tohle jsem slyšel nejmíň stokrát." zabručel mladík rozčileně "Ale mě zajímá pravda, ne řeči."

"Když míníš tak, zeptej se místních. Až zjistíme, kdo v této zaslíbené zemi žije." Gabriel mluvil stále klidně, i když trochu kysele.

Větu však ani nedořekl, když se Cedrik začal hlasitě smát.

"Prý zaslíbená země... Tohle je pusté předpeklí v zemi nikoho, copak sis toho nevšiml? Nebo myslíš, že si toho nevšimli Ralf, Uterus nebo Sigmar, když je rozsápaly bestie? Nebo těch deset ostatních, co zahynuli ještě před vstupem na tohle prokleté místo? Otevři už konečně oči! Jsme tu sami dva před cílem... ale to přece nemůže být jenom tak, samosebou. Musí to všechno mít nějaký důvod... Pustiny, mrtví na křížích u cesty, stovky mohyl, kamenné sály s krvavými obrazci na stěnách, krvelačné bestie, lidské blekotající trosky bez duše, oplzlé sochy bezejmenných bůžků z černých kamenů i beztvaré stíny hrůz. Všechno to tu není samosebou!"
Cedrik skoro hulákal na celou planinu, jako by svoji odpověď chtěl slyšet od samotných hvězd, které jediné byly zde stejné jako v dalekém světě doma, ve světě před Branou.

"Sire Cedriku d' Arkade! Jestli okamžitě nezavřeš hubu, spáchám další hřích a udeřím tě."
Ani teď Gabriel nezvýšil hlas. Nepotřeboval to, mladík se uklidnil rychle.

"Jdi dnes spát jako první, vzbudím tě brzy. Musíš se na chvíli zbavit tolika otazníků."

***

Minulo mnoho dnů. Mnoho chaosu, mnoho věcí, které popsat nelze, i mnoho věcí, jejichž popisování by bylo hříchem, než se dvojice hrůzou zocelených rytířů dostala ke skleněné věži.

"Myslíš, že je skutečně uvnitř?"

Cedrik si prohladil vousy: "Řekl bych, že ano. Ve svatém Písmu je zaznamenána výpověď Zázraků, která to tvrdí."

"To oba víme... ale je škoda, že se výpověď zapomněla zmínit o olověném dešti, nebo třeba o planoucím větru, že? Ušetřila by nám spoustu starostí."

"Nezbývá, než věřit."

"Víra... tady? Už ani morbidní básně nepíši, po tom všem, co jsem viděl. Natož abych v něco věřil..."

A tehdy se to stalo. Skleněná věž praskla na miliony a miliony maličkých ostrých střípků. Některé z nich se nevyhnuly dvojici chrabrých rytířů, rány nepříjemně pálily a štípaly...
A jeden střípek si našel cestičku přímo ke Gabrielovu srdci a nechal jej tak vydechnout naposledy. Spokojeně, protože před sebou spatřil cíl jejich nekonečné poutě. Artefakt zůstal jako jediná část věže stát na svém místě, přímo uprostřed. Vypadal jako křišťálový sen.
Gabrieli bylo dopřáno zemřít s úsměvem na rtech.

Cedrik na tom byl hůř. Ovšem měl teď kromě spousty starostí obrovskou radost, měl Svatý grál. Měl předmět, který zhmotňuje upřímné tužby a plody lidského nitra. Měl věc, se kterou mohl udělat svět lepším...

***

O mnoho a mnoho desítek let později, na velmi podobném místě mimo milosrdný svět lidských bytostí, seděli u ohně jiní rytíři. Rytíři, které stejně jako Cedrika a spousty ostatních, ať už před ním, nebo po něm, vyhnala na poslední výpravu zoufalá touha. Touha učinit ten tolik špatný svět lidí lepším.

A stejně jako Cedrik byli nakonec velmi blízko svému snu.

Ovšem grál začal, stejně jako již mnohokráte předtím, zhmotňovat nitro svého nálezce... a tak musela znovu vzniknout nová země hrůz se skleněnou věží.

Snad se to jednou změní. Snad jednou najde grál někdo, kdo nebude rytířem, někdo, koho nevyžene hledat artefakt hrůza v jeho vlastním nitru.

Snad... ale pochybuji.