V krčmě U Hladového vlka bylo prázdno. Poslední lidé tu byli možná tak před měsícem. Tělo hospodského hnilo kdesi venku a v kuchyni viselo trochu zkaženého masa.

Largon opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Nikdo tam nebyl. Stejně jako v celém okolí. Jeho cíl byl tedy jasný. Přežít do dalšího dne.

Obhlédl celé stavení, pozavíral okna a dveře, zničil jeden ze stolů a hodil ho do krbu, ve sklepě našel sud piva, z kuchyně si vzal kus starého chleba potaženého plísní a z pokoje pro hosty si přenesl přikrývku až ke krbu. Když všechno znovu překontroloval, rozdělal v krbu oheň, pojedl, napil se a ulehl ke spánku. V teple se usínalo dobře, ale s nadějí jde všechno ještě líp. Škoda, že naděje už dávno vyhasla.

Largon zavřel oči. Zase to vidí. Svou ženu se svým malým synkem v náručí. Čas plyne. Tma zaplaví celou místnost, celé město. Syn umírá v náručí matky. Žena umírá v objetí muže. Muž již také nežije. Pouze přežívá.

Starší vousatý muž sebou prudce trhl. Otevřel oči. Oheň už dohořel. Jak dlouho asi spal? Venku je stále tma a zima. Nikdo nepozná zda je den, nebo noc. A nikomu na tom nezáleží.

„Nejen jemu to vzalo ženu a syna. Žádný člověk nezůstal bez újmy. Vzalo to slunce a měsíc, hvězdy a oblaka. Zůstala jen tma a zima. Není možné tomu odolat, ani se podvolit. Largon to věděl. Teď už jen čekal. Čekal na smrt. V krčmě došlo jídlo, pití, dřevo. Dlouhá byla cesta k dalšímu obydlí. Příliš dlouhá pro znaveného muže bez naděje. Padl na zem a těžce oddechoval. Znovu viděl svou ženu a syna. Pomalu se vytráceli do tmy. A s nimi se ztrácel i on. Žádné světlo v tunelu. Jen tma. Jeho tělo zůstalo ležet. Bez naděje, bez užitku. Na celém světě už zůstal jen jeden člověk. Ty.“

„Ale to není možné. Jsme tu přece dva.“

„Ne. Jsi tu jen ty. Já jsem „to“, a nyní vezmu i tebe.“